Zbytečnost, bez který se neobejdem, část II.

25. srpna 2018 v 18:11
Pokaždé sedávala na tom stejným místě, v sekci asijské kultury, a já na ni koukával skrz jeden z regálů. Některý dny mě to zvláštním způsobem inspirovalo, a prsty mi tak lítaly po klávesnici jako šílený. Většinu z toho jsem ale nikdy nepředal nakladateli - dokážu si představit tu reakci. "Prodáváme tě jako moderního Breta Eastona Ellise, tak sakra přestaň psát jak Pilcherová s ptákem!" Něco takovýho by mi na to nejspíš řekli a měli by pravdu. Ze dne na den mě úplně přestalo bavit psát o porcování těl a následným sexu s jednotlivejma částma, vraždění malejch školaček nebo nekrofilním incestu. Jediný, o čem jsem toužil psát, byla ona. Měl jsem pro ni v hlavě tolik dokonalých rolí. Tolik různých osudových setkání s tolika svými alter egy. Jeden větší slaďák než druhej.

Proč jsem ji neoslovil? Bál jsem se. Říkal jsem si, že ta holka za regálem může být někdo úplně jinej než ta, kterou jsem přenesl na papír. Vlastně to bylo až přespříliš pravděpodobný. Jenže pak se jednoho dne prostě neukázala. Zíral jsem skrz tu škvíru mezi knihama jako na prázdnej rámeček, ze kterýho ze dne na den zmizela nějaká vzácná malba.
Jak dlouho to mohlo být? Týden, dva. Na každej pád mi to přišlo jako celá věčnost. Čekání na zatracenýho Godota, během kterýho jsem byl totálně ztracenej. Nenapsal jsem ani čárku, prakticky nic nejed. Žil jsem více méně jen z chlastu. Jednou mě z tý knihovny dokonce vyvedli - musel jsem vypadat fakt děsně mizerně. Snažil jsem se pomalu smiřovat s tím, že už ji nikdy neuvidím, ale byla to nesnesitelná představa. Kéž by radši zmizel celej svět, říkal jsem si; všech těch zasranejch sedm miliard ksichtů, co mi byly naprosto lhostejný, všechny města, hory, řeky, oceány. Úplně by mi stačilo, kdyby jsme tu byli jen my dva uprostřed černočerné temnoty a třeba i rozdělení tím prokletým regálem. Mít ji aspoň v dohledu bylo to jediný, po čem jsem toužil.

A pak byla najednou zpátky. S naprostou přirozeností, jako když znovu vyjde slunce po dlouhatánské bouři. Znovu seděla na místečku, který patřilo jen a pouze jí, s tlustou bichlí plnou japonských znaků. Byl jsem štěstím bez sebe, ale stejně jsem ze sebe nemohl setřást ten pocit zoufalství a bezmoci. Co kdyby přišla další bouřka a třeba už nikdy neskončila? Co kdybych už tohle slunce nikdy neměl vidět? To jsem za žádnou cenu nemohl dopustit. A tak jsem pár dní nato nasál odvahu ze samýho jádra země a konečně ji oslovil. Byla opravdu jiná.

Fascinovala mě. Vyvolávala ve mně takovou zvláštní směsici různě protichůdných emocí. Jednu chvíli jsem měl pocit, jako bych ji znal celou věčnost. Jako bysme se už nesčetněkrát potkali napříč různýma životama - mohl jsem bejt chudej tulák a ona urozená princezna; mohl jsem bejt nájemnej zabiják a ona můj cíl; mohl jsem klidně bejt neonacistickej hrdlořez a ona ilegální imigrantka. Jakákoli nepřízeň osudu nám nikdy nemohla zabránit v tom, abysme se nakonec vždycky potkali a zamilovali se do sebe.

Občas ale přicházely chvíle, kdy jsem jí vůbec nerozuměl. Jako by mluvila v hádankách. Pokládala mi všemožně zvláštní otázky, na který jsem většinou netušil, co odpovědět. A když už jsem horko těžko něco vypotil, nikdy jsem nebyl schopnej poznat, jestli to bylo to, co chtěla slyšet. Vždycky jen přikývla a pak o tom jakoby tiše dumala. Nic víc, nic míň. Co to bylo za otázky? Hm, tak různě.

Jednou jsme třeba seděli v parku kousek od dětskýho hřiště. Všude tam pobíhala spousta malejch capartů, až mě z toho trochu bolela hlava. Ona na ně jen dlouho tiše zírala a pak se mě zničehonic zeptala, jestli si myslím, že jsou skutečně tak šťastní, jak vypadají. "Myslím, že v tomhle věku by to ještě ani nezvládli předstírat," odtušil jsem po kratší úvaze. "Někteří možná ano, pokud by opravdu museli," řekla ona a dál už nic. Jindy zase - tohle mi mimořádně utkvělo v paměti jako jedna z prvních těchhle bizarních otázek - ležela zády ke mně, já ji objímal, k tomu nám hrála nějaká jazzová klasika a pak, aniž by se otočila, řekla: "Opravdu si myslíš, že to zvládneš? Že se mnou budeš moct být šťastnej i bez toho?"
"Je tomu vážně tak těžký uvěřit?" odpověděl jsem otázkou a políbil ty překrásný rezavý vlasy.
"Občas, malinko... když se ohlídnu na všechny ty kolem."
"Na ty se nemá smysl ohlízet. Ať si dělaj, co chtěj. To se nás přece vůbec netýká."
"Často se to tak snažím vnímat. Představovat si, že žijeme na nějaké úplně jiné planetě. S jinými pravidly."
"Takovou planetu si klidně můžem vytvořit. Já bych byl jedině pro!"
"To bych moc ráda."
A to bylo všechno.

Takovejhle typ otázek to byl. Bylo jich za tu dobu samozřejmě daleko víc, ale nejspíš už si zvládneš udělat přibližnej obrázek.
*
Jeff vypadal, jako že o něčem hluboce dumá, tak jsem se nám mezitím rozhodl objednat další panáky.
"Hej, Bobíku! Skotské dám si ještě dvě, nechť uhasí ten smutek uvnitř mne!"
"Jako básník stojíš vážně za hovno, Christophere," ušklíbl se barman.
"Proto taky píšu romány, prdelko. Tak bude to?"
"Chudý barman dře, seč může. Věz, že trpělivost jest to, co nosí růže."
"Jestli tebe za tím barem není škoda, Wordsworthe."

"Co seš tak zamlklej, starej brachu?" šťouchl jsem do Jeffa.
"Promiň, jen jsem přemýšlel. Nad tím, co jsi říkal. Víš, už tehdy, jak jsi nám ji s Mary představoval, na mě působila takovým zvláštním dojdem. Nemyslím to nijak zle, to vůbec ne. Vypadala moc mile, i když krapet stydlivě, a ty jsi vedle ní působil tak hrozně šťastně, že jsem tě skoro nepoznával. Dokonce i Mary se fakt kontrolovala, aby neřekla nic nevhodnýho a nepokazila ti to. A víš, že to u ní fakt něco znamená."
"To mi povídej. Celou dobu jsem vážně trnul."
"No, každopádně jsem chtěl říct, že na mě působila tak nějak... zlomeně. Nevím, jak líp to nazvat. A nebylo to jen kvůli všem těm jizvám."
"Ty sis všim?" divil jsem se. "Já sám jsem to postřehl až po několikátým setkání."
"Pozorování tak nějak patří k mojí profesi."
"Nikdy mi neřekla, od čeho jsou, a já se neptal."
"To jsi asi dobře dělal."
"Kdo ví..."
"Chrisi?"
"Hm?"
"Co byla ta věc, bez který jsi s ní měl bejt šťastnej? To, čemu měla problém uvěřit?"

"Co myslíš?" usmál jsem se a lokl si trochu whisky.
"Opravdu netuším," povzdychl si. "Chceš mě napínat, nebo mi to prostě jen nechceš říct?"
"Ani jedno, ani druhý."
Do baru konečně začínali proudit i jiní zákazníci a barmanův mučednický výraz se tak rázem proměnil, jako když po dlouhé kruté zimě konečně přijde jaro. Celý štěstím bez sebe odtančil na druhý konec baru, aby se jim pověnoval.
"Sex," pronesl jsem nonšalantně. Jeffovi při tom slově uvízlo v krku trochu whisky a já ho musel vysvobodil několika mužnými ranami do zad.
"C-co prosím?"
"Slyšel jsi."
"Počkej, myslíš tím, že jste spolu nikdy..."
"Nikdy. A ani to nebylo v plánu."
Zíral na mě, jako by se mu právě zjevil Ježíš a daroval mu Bibli s vlastním podpisem.
"To je... proč?" soukal ze sebe zmateně.
"Byla to podmínka. Na začátku mi řekla, že se mnou nemůže být, ani kdyby nakrásně chtěla, protože tohohle proste není schopna. A já na to, že je mi to fuk. Že se bez toho klidně obejdu a chci ji i tak."
"A to jsi myslel vážně?"
"Samozřejmě. Nikdy bych jí nelhal."
"Ale sex je přece..."
"Zbytečnost," doplnil jsem.
"Zbytečnost, bez který se neobejdem, kamaráde. Je to součást naší existence jako takové. Něco, co se nemůžeš rozhodnout jen tak popřít."
"Obešel bych se bez kdečeho. Vážně," povídám mu. "Klidně bych popřel vlastní existenci. Ale bez mám pocit, že pomalu vysychám. Jako bych ležel upřostřed nekonečný pouště a jenom čekal, až to konečně skončí... Ty, Jeffe?"
"Copak?"
"Myslíš, že odešla, protože mi to nikdy nevěřila? Nevěřila, že bych to dokázal?"
"To nejspíš ví jen ona sama," odpověděl. "Ale třeba to nebylo v tom, že by pochybovala, že to dokážeš. Možná pochybovala jen o tom, že bys byl skutečně šťastnej."
"Na to se přece stačilo jen zeptat! Do prdele, nikdy jsem nebyl tolik šťastnej, jako když jsem ji držel v náručí. Mohl bych ošoustat půlku planety a nic by to se mnou neudělalo, ale s ní jsem se cítil tak... kompletní. Možná, že sex je jenom náhrada za všechny ty věci, co lidi postrádaj. Co oni postrádaj, zatímco ona je měla."
"Chrisi..."
"Asi jsem jí to měl říct nějak líp. Tak, abych zabil všechny ty pochybnosti."

Navečer jsme oba dostali od Mary solidní kartáč a pod výhrůžkou děsivého smetáku si pizzu v lednici rozdělili na půl. Když jsem ji o pár minut později zvrátil do záchodové mísy, vypadala téměř identicky, jako když ji to poledne Jeff vybalil z ledem pokrytého plastového obalu. "Můžeš ji pokaždé zalít jiným kečupem," znělo mi v hlavě, když jsem stisknul splachovadlo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 25. srpna 2018 v 18:27 | Reagovat

Tradičně skvělý...!
Kdy že Ti vyjde ta kniha...?
Doufám, že Tě holky šoupnou to výběru TT, protože já jsem nedělní výběrčí...:D

2 stuprum stuprum | Web | 25. srpna 2018 v 19:23 | Reagovat

Jedno je jisté, sex není nenahraditelný. :)

3 Meduňka Meduňka | Web | 26. srpna 2018 v 11:29 | Reagovat

[1]: Doufáš správně. Zrovna jsem dočetla a valím šoupat. Miluji přímou řeč v povídkách :)

4 padesatka padesatka | E-mail | Web | 26. srpna 2018 v 11:32 | Reagovat

[3]: Já jsem líná si pamatovat, kdo má který den...:) Tomuhle klukovi moc fandím.

5 Meduňka Meduňka | Web | 26. srpna 2018 v 11:45 | Reagovat

[4]: Já jsem zase líná číst dlouhé povídky, tak jsem ráda, že kvůli TT musím :) Skvělé to je.

6 Nigredo Nigredo | 26. srpna 2018 v 17:58 | Reagovat

Dekuji moc!

[1]: Nakladatelstvi jsou natolik nevyzpitatelna, ze uz nejsem schopnej dopredu nic slibit... Kazdopadne az bude neco venku, rozhodne se to tu objevi (spolu s akcemi pro verne fanousky) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama