Zbytečnost, bez který se neobejdem, část I.

25. srpna 2018 v 18:09 |  Fikce/povídky
Musela zmizet někdy k ránu. Hned po té dlouhé deštivé noci, kterou jsme strávili bok po boku za doprovodu Chopinových Nocturnů. Noci tak naplňující, že jsem si přál, aby nikdy nemusela skončit. Noci, kdy jsem si poprvé pomyslel, že všechno už bude jenom dobré; že tohle je přesně to, co jsem celou dobu hledal.

A pak to skončilo. Tak náhle jako když se zatáhne opona. A já se rázem ocitl v říši nesčetných otazníků, co na mě číhaly za každým rohem jako krvežíznivý predátor na svou kořist, přičemž se mi nedařilo vyzrát ani na jediného z nich. V jednu chvíli se mi rozzářil celý svět, jen aby se vzápětí mohl rozpadnout na tisíc malých kousků, jako byste vzali nějaké obří zrcadlo a třískli s ním o zem. Byla pryč. Vypařila se bez jediné stopy, bez jediného slůvka na rozloučenou.
***
"Člověče, musíš přece něco jíst," povídá Jeff s upřímně starostlivým výrazem. "Vždyť s takovouhle z tebe za chvíli zbyde jen hromada kostí."
"Už aby to bylo," mávl jsem rukou.
"Tak hele!" vložila se do toho moje mladší sestřička. "Tohle teď prostě celý sežereš, i kdybych ti to měla natlačit do krku tyčí od smetáku, je ti to jasný?!" Představil jsem si kus té nevábně vyhlížející pizzy, co se válela na stole, a Mary, jak mi rve do krku dřevěné topůrko svého starého smetáku, a udělalo se mi o to víc nevolno.
"Zlato, klid," snažil se ji usměrnit Jeff. "Však si třeba dá později. Je koneckonců dospělej..."
"Dospělej?!" rozohnila se, teď už i na svého nebohého druha. "Když ho člověk pár dní nechá bez dohledu, hned se stane nějakej průser! Nevěděl by, co je to dospělost, ani kdyby se dožil stovky!"
"Bože, jen to ne!" sprásknul jsem ruce.
"Sklapni a koukej žrát!" zpražila mě. "A ty na něj dej pozor. Musím už do práce - to je takovej ten abstraktní pojem, o kterým jste vy dva bohémové maximálně četli v novinách." Přehodila si přes rameno ošoupanou brašnu a práskla za sebou dveřmi.
"Miluju tě!" zavrkal za ní Jeff, ale ta to jen sotva postřehla.

"Hele," povídám mu. "Vím, že je to moje krev a tak, ale jak s ní probůh můžeš vydržet?"
"Má i spousty světlejch stránek," zaculil se. "Jen ji prostě nesmíš brát do slova. To by ti rozcupovalo srdce na kusy jak ruční granát."
"To se snadno řekne. Klobouk dolů, že to tak zvládáš."
"Je to skvělá holka se srdcem na pravým místě. To ti přece nemusím vykládat, Chrisi."
To opravdu nemusel. Znal jsem svou sestru líp než kdokoli jiný a moc dobře jsem věděl, že pokud jste opatřeni dostatečně silným pancéřováním a přežijete prvních pár granátů, získáte spojence na celý život, který by za vás dýchal. Ale stejně... dobrák Jeff se svým křehkým srdcem umělce mi ze začátku rozhodně nepřipadal jako horký adept na přežití. Nejspíš jsem ho však notně podcenil.
"Prostě o tebe má strach, to je celý," pokračoval uneseným tónem romantického básníka. "Upřímně - nemůžeš se jí přece divit. Co tě to proboha napadlo, míchat prášky s chlastem?"
"Já nevím, prostě jsem nad sebou na moment ztratil kontrolu. Jako bych byl mimo svý tělo a jen na něj zpovzdálí koukal, jak si dělá co chce. Jak kdyby nějakej neviditelnej loutkář tahal za nitky a já s tím nemohl vůbec nic udělat."
"A řekl jsi to takhle Mary?"
"Jo, přesně takhle."
"A co ona na to?"
"Že prej si mám ty svoje rádoby poetický žvásty strčit do prdele a začít se konečně chovat trochu zodpovědně."
"Ach."
"Ach ano."
"No, jak jsem říkal - nesmíš ji brát tak doslova. Má na svět trochu jinej pohled než ty nebo já," prohlásil diplomaticky. "Chápu, že některý věci se s ní těžko probíraj."
"To každopádně," zabručel jsem.
Chvíli bylo ticho a já se znovu zadíval na těch pár nechutných kousků vyschlé pizzy; pohled, který mi na náladě rozhodně nepřidal.

"Bylo to kvůli , viď?" ozval se po chvíli a zíral na mě těma svýma velkýma modrýma očima s dlouhatánskými řasami, které mu každá ženská musela závidět. Občas jsem si říkal, že by se klidně mohl uchytit jako model; snad jsem mu to i párkrát navrhnul. Ty špinavé blond vlasy, vysoká, statná postava a celkově jemné obličejové rysy z něj dělaly ideálního kandidáta. Pro něj však neexistovalo nic než jeho plátno (a moje sestra). Svou životní cestu už měl dávno zvolenou, jakkoli se zdála být trnitá.
"Pěkně patetický, co?" povzdechl jsem si. "Málem se zabít kvůli holce jak nějakej přecitlivělej puberťák, co dostal svý první kopačky."
"Vůbec ne! Jestli za něco opravdu stojí umřít, pak jedině za lásku," zapěl melodramaticky. "To jen mezi náma," dodal nervózně.
"Tak to máš možná ty, Romeo. Jenže já takovejhle nikdy nebejval. Tyhlety citový záležitosti jsem míval celkem v paži. Samotnýmu mi bylo docela fajn. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Cestovat, vysedávat v barech, vysmívat se všem těm hypotékama a dětma spoutanejm nešťastníkům a čas od času něco jakž takž kloudnýho napsat a za slušnej peníz to prodat. Nebylo to zas tak zlý."
Vyhrabal jsem z kapsy zdeformovanou krabičku cigaret a jednu mírně tělesně postiženou si vložil do úst.
"Víš, že tu nesmíme kouřit," pronesl pokorně. "Co se takhle přesunout někam jinam, kde mi to budeš moct celý v klidu povykládat nad drinkem a cigárem? Taky tě po cestě můžem nakrmit. Hádám, že tenhle italský skvost už asi nebudeš."
"Z tohohle by se každej Ital poblil, i kdyby to jen zahlíd z jedoucího vlaku."
"Dá se na to zvyknout. První týdny, když jsme spolu s Mary začali bydlet, mi to taky přišlo hnusný, ale teď už mi to ani nepřijde. Na každej den máme jinou příchuť a taky to můžeš pokaždý zalít jiným kečupem; to dělá hotový divy," poučil mě. Kam se na něj hrabal nějaký Jamie Oliver.
"To mě poser. Já měl vždycky zato, že by měl v páru vždycky aspoň jeden umět vařit."
"Nějaký vaření nemá přece s láskou nic společnýho," odtušil ten vášnivý romantik. "Tak co říkáš, jdem?"
"Utíkáme," odpověděl jsem a nadšeně vstal od stolu.
"Tu pizzu mi hoď do lednice," řekl bez jakéhokoli náznaku sarkasmu. "Dojím si ji k večeři."
A tak jsem to udělal.
*
"Fuj, tady je zas narváno," neodpustil jsem si jízlivou poznámku hned při vstupu do liduprázdného baru.
"To proto, že vysedávat s panákem v pravý poledne je úplně běžná věc, Christophere!" zapěl barman svým tradičním sopránem.
"Tak proč prostě neotvíráš později?" vznesl Jeff převelice inteligentní dotaz.
"Protože by pak takový nefachčenka jako vy dva neměli kam jít."
"Prosim tebe, Bobby. Takovejchhle pajzlů jsou v tomhle městě tisíce," namítl jsem.
"Já ti dám pajzly! Však já moc dobře vím, že se sem vracíte díky mému prvotřídnímu servisu a nepochybně i mně samotnému!"
"Ale hovno, prostě to jen máme nejblíž. Ty jsi jen takový nutný zlo."
"I ty hulváte! Takovej krasavec! Takovej potenciál! Nebýt ty tak jedovatej, hned bych do tebe šel!"
"Škoda přeškoda," zakoulel jsem očima.
"Ále Bobby, vždyť tě jenom tak škádlí," zamrkal na něj Jeff. "Přece moc dobře víš, že na tohle místo nedáme dopustit. Buď tak hodnej a hoď nám sem dvě skotský, jo?"
"To je aspoň! Krásnej a ještě tak miloučkej! Hned to bude, princi."

"Byla prostě jiná, Jeffe. Vím, že to zní jako děsný klišé, ale byla úplně jiná než všechny ženský, co jsem kdy potkal. Dočista jako nějakej jinej živočišnej druh," ponořil jsem se do vyprávění po nějakém čtvrtém pátém panáku.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 25. srpna 2018 v 19:20 | Reagovat

Koulel očima jako špatný tragéd. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama