100% dokonalá

9. května 2018 v 19:14 |  Deníček & Povídky
Míval jsem jistýho kámoše, co už tu není.
Nebudu vám o něm vykládat všechno - to by dost možná vydalo na celej román, do kterýho se třeba pustím až někdy na starý kolena - ale popíšu vám alespoň jeden z mnoha našich rozhovorů, co se mi z nějakýho důvodu vryl pevně do paměti.

"...Ty vole, to si snad děláš srandu!" povídám mu nevěřícně, zatímco se snažil najít vhodný parkování. "Z toho, co popisuješ, mám takovej pocit, že ti ji snad sám Osud v jednom kuse házel přímo před ksicht, ale ty jsi ji z nějakýho důvodu pokaždý obešel. 'Ne, díky, drahý Osude! Radši se zas nechám sbalit někým, kdo mi bude totálně lhostejnej, abych mohl bejt dál osamělej a nešťastnej. Moji spřízněnou duši si strč někam. Nemám zájem.' Bože, to seš celej ty!"
"Říkám ti, že to nebylo tak jednoduchý," povzdychl si, vypnul motor a zatáhl ruční brzdu. Jsem si docela jistej, že tohle byla jeho nejpoužívanější věta. Nikdy to prostě nebylo tak jednoduchý, jak se to každýmu normálnímu jedinci jednoznačně jevilo.

Tou dobou už se pomalu smrákalo. Chvíli jsme ještě tiše posedávali v jeho černým Skylinu a zírali na majestátně rozzářenej Rainbow Bridge. Odaiba byla našim oblíbeným místem pro takovej příjemnej relax a pokec po dlouhým pracovním dni. Oba jsme pracovali na Shinjuku a cesta sem skrz odpolední špičku něco zabrala, ale nám to za to stálo. Během jízdy jsme povětšinou vedli takovou odlehčenou, typicky expaťáckou, konverzaci o tom, jaký se nám zas staly socio-kulturní faux pas, na jaký nový divný jídla jsme narazili, kolik jsme se naučili nových znaků a kolik jich zas stihli zapomenout... Prostě nic moc vážnýho. Ale v momentě, kdy jsme se blížili sem, jsme se vždycky tak nějak víc rozesnili a naše konverzace se posunuly do trochu divočejších dimenzí. Já mu často popisoval svůj vysněnej penthouse s výhledem na Tokyo Tower nebo všechny možný nápady na scénáře filmů, který jsem jednou toužil natočil. On zas nemluvil prakticky o ničem jiným než o jakési slečně dokonalé, kterou si do nejmenších detailů vysnil už někdy v pubertě a ona se pak o několik let později doopravdy začala objevovat. V průběhu několika let na sebe několikrát narazili na místech, který jednoznačně avizovaly, že ti dva mají úplně stejný koníčky. Prostě nejenom že vypadala, jako by si ji sám vytvořil v nějakým detailním editoru postav, ale navíc se zjevně zajímala o úplně stejný věci. Zkrátka dokonalej protějšek jak z nějakýho přeslazenýho béčkovýho románu. Háček byl jen v tom, že on ani jednou za ty léta neměl koule na to, aby ji oslovil. A teď byl tady. O dobrejch deset let později, na druhým konci světa a pořád nad tím ještě nepřestával bědovat. Bylo to zkrátka docela frustrující i pro obyčejnýho posluchače.

Vystoupil jsem z auta a z kufru vyndal igelitovou tašku plnou piv značky Sapporo a pár burgerů z Wendy's (japonský jídlo jsme sice oba zbožňovali, ale občas se nám přece jen zastesklo po nostalgické chuti západní umělotiny).
"Jdeš, nebo tam hodláš prosedět celou noc?" křikl jsem na něj.
"Už jdu, už jdu," zabručel, ale zdál se být myšlenkama úplně někde jinde.
Příjemnej večerní vánek pomalu odháněl celodenní dusno a člověku se tak o něco líp dýchalo. Povolil jsem si kravatu a rozepnul horní dva knoflíky u košile, abych pocit nabyté svobody ještě znásobil. Pomalu jsme kráčeli k budově Telecom centra, která na mě vždycky působila jako jakási futuristická verze pařížskýho Vítěznýho oblouku. Poblíž bylo takový pěkný místečko na sednutí u vody.
"Zajímalo by mě, kdo nás pak odveze domů, až tohle všechno vychlastáme," strachoval se.
"Detaily, detaily...," uklidňoval jsem ho. "Hele, jen tak jsem přemýšlel - říkal jsi, že už je to víc než deset let, co jsi ji naposled viděl, je to tak?"
"Jo, tak nějak. Bylo mi tehdy nějakejch pětadvacet."
"A to si pořád přesně vybavuješ její obličej? Chci říct, seš si jistej, že kdyby teď prošla kolem, tak bys ji poznal?"
"Děláš si prdel?" vyhrkl pobaveně, jako bych položil tu nejstupidnější otázku na světě. "Poznal bych ji kdekoli a kdykoli. Vždycky zářila v tom tmavým nudným davu jak maják na prázdným nočním moři - a to bylo ještě zpátky v Evropě. Tady by byla úplně jak pěst na oko."
"To máš asi recht."
"Navíc zapomínáš na ten nejdůležitější fakt," prohodil důležitě se vztyčeným ukazovákem jako nějakej univerzitní profesor při zkoušení nervózního studenta. "Věděl jsem přesně, jak vypadá, ještě daleko dřív, než jsem ji potkal."
K tomu jsem neměl co dodat. Znělo to až přespříliš jako nějaká růžová slátanina z pera Rosamundy Pilcherový, a tak jsem radši jen přikývl.

Zanedlouho jsme dorazili na místo a náš piknik tak mohl začít naplno. Otevřel jsem plechovku piva a s velkým zápalem se zakousl do jednoho z burgerů. On mě brzy následoval.
"Když jsem ji viděl poprvý, mohl to bejt první druhej rok na univerzitě, měla úplně krátký, na kluka ostříhaný, vlasy. Byla děsně roztomilá. Taky vždycky nosila moc pěkný brýle, takový ty s tlustejma obroučkama, který už tehdy moc lidí nenosilo, ale k ní to dokonale padlo. Většinou s sebou mívala nějakou tlustou knížku, kterou četla během přednášky."
"A hned v řadě za tebou seděl Osud a řval: 'TO JE ONA, TY DEBILE! BĚŽ A PROMLUV SI S NÍ! NA JAKÝ DALŠÍ ZNAMENÍ JEŠTĚ ČEKÁŠ?!' A ty ses přikrčil a říkal si: 'Co? To určitě nebylo na mě.'"
"Ha, ha. Děsně vtipný," pronesl uraženě. "Každopádně jsem na ni tak z dálky zíral celej semestr. Ta přednášková místnost byla jedna z těch větších a většinou jsme seděli dost daleko od sebe, takže jsem si ji nikdy neprohlídl úplně zblízka. Ale když jsem ji pak o nějakej rok později, v univerzitním kině, viděl znovu, neměl jsem nejmenších pochyb. Dávali tehdy reprízu Hamleta, do kterýho jsem byl tou dobou docela ujetej, což se bohužel nedalo říct o mým tehdejším, notně otráveným, doprovodu."
" 'Pusť tu fúrii k vodě,' zašeptal Osud. 'Támhle stojí tvá osudová láska!' "
"Možná už by ses měl vážně vykašlat na učení angličtiny a začít dělat na těch scénářích," řekl vyčítavě. "Nebo rovnou napiš román."
"Jestli někdy napíšu román, tak jedině o tobě," usmál jsem se. "Promiň, už mlčím. Takže si ji viděl v tom kině. Byla sama?"
"Jo. Myslím, že jo. Nikoho jsem kolem ní neviděl." Další vsuvku s Osudem jsem si už raději odpustil. "Nedokážu ti popsat, jak neuvěřitelně nádherná tehdy byla. Nechala si trochu narůst vlasy, asi někam po ramena, nebo možná o něco míň, a dost tak vynikla jejich barva. Byla to taková světle zrzavá. Vlastně něco mezi blonďatou a zrzavou. Prostě dost vzácná barva, kterou jen tak nevidíš - samozřejmě přírodní, žádnej syntetickej bordel. K tomu byla moc krásně společensky oblečená. Stáli jsme tehdy ve vstupní hale pár metrů od sebe a čekali, až nás pustí do sálu."
"Nech mě hádat - přál sis, aby vás tam nepustili nikdy a ty na ni mohl zírat donekonečna."
"Přál jsem si, aby nás tam nepus...Ehm, jo. Hele, nepřerušuj mě!"
"Promiň," zasmál jsem se a nabídl mu další pivo, které s povděkem přijal.
"V tom sále jsem si ji konečně mohl prohlídnout z menší vzdálenosti. A tehdy jsem se dočista zbláznil do jejího nosu."
"Nosu?"
"Jo, nosu."
"Nosu, jako tý věci mezi očima?"
"Co to je za blbý otázky?"
"Já jen, že nos většinou nebejvá ta část těla, kterou chlapi na ženskejch kdovíjak obdivujou."
"Možná, že tak poznáš svůj 100% ideální protějšek."
"Podle nosu?"
"Ne. Podle toho, že tě najednou přestanou zajímat prsa nebo zadek a začneš koukat na úplně jiný věci. Nos, oči, obočí, bradu nebo uši. Bílý chmíříčko na předloktí, prsty na rukou. Prostě je to...jiný. Zamiloval jsem se do každýho detailu, kterej jsem za tu chvíli stačil vstřebat, ale ten nos jsem zbožňoval ze všeho nejvíc. Jak jí na něm seděly ty pěkný brýle, posunutý mírně dopředu. Jak přes ně vrhala takovej zvláštně křehkej pohled, jako by se měla každou chvíli rozpadnout na milion kousků. Tak moc jsem toužil rozběhnout se k ní, obejmout ji a nikdy ji už nepustit."

Řekl jsem si, že hned jak se vrátím domů, začnu s výzkumem na téma ztracených Rosamundiných potomků.

"Uznávám, že jen tak k ní přiskotačit a přilepit si ji na hruď se slovy - 'Promiň, ale měl jsem dojem, že se rozpadáš' - by asi nebylo moc taktický," povídám mu s posledním soustem hambáče v puse. "Navíc po boku té hrůzné bytosti, co nejevila zájem o božskýho Hamleta. Ale probůh, měl jsi přece spousty dalších šancí, ne?"
"Jo, ještě nějaký tam byly. Po tom kině jsem ji neviděl snad dva roky, a tak jsem skoro ztrácel naději. Pak jsem na ni ale znovu začal narážet na takovejch těch mezifakultních volitelnejch předmětech. Ukázalo se, že máme ještě víc společnejch zájmů, než se zdálo."
"Jinak řečeno - mohl jsi s ní navázat konverzaci úplně o čemkoli, co tebe samotnýho zajímalo... Tak proč jsi to, pro všechny svatý, neudělal?!"
"Já... prostě jsem na to neměl. Na jedné z posledních přednášek jsme při odchodu stáli docela blízko sebe a myslím, že to bylo poprvý a naposled, co se naše pohledy doopravdy střetly. Strašně jsem chtěl něco říct. Pusa se mi nejspíš i otevřela, ale to bylo všechno. Musel jsem vypadat jako fakt slušnej exot. Nedokážu to úplně vysvětlit, ale zkrátka jsem měl takovej pocit, jako by ani nebyla z masa a kostí. Něco takovýho se mi nikdy předtím ani potom nestalo."
"To asi musela bejt anděl nebo co," neodpustil jsem si ironickou vsuvku.
"Jen se směj, parchante," ušklíbl se a uštědřil mi štulec loktem. "Ale na mě tak rozhodně působila."
"Vždyť já ti to neberu. Jen mi to prostě přijde jako děsná škoda. S tím, kolik jste toho měli společnýho a tak."
"Já vím. Taky toho často lituju."
"Nepovídej."
"Ale někdy si zase říkám, že je to tak možná přece jenom lepší."
"Děláš si prdel?!"
"Četl jsi někdy Murakamiho?"
"Jak to s tím, proboha, souvisí?"
"Čet' jsi ho, nebo ne?"
"Jen pár jeho nejslavnějších románů," přiznal jsem zmateně.
"Napsal taky spousty povídek," poučil mě. "Jedna z nich se jmenuje O tom, jak jsem jednoho krásného dubnového rána spatřil 100% dokonalou dívku."
"Celkem výmluvnej název. Hádám, že to s tebou malinko rezonovalo?"
"Četl jsem to ještě dávno před tím, než jsem ji poprvé uviděl, a do teď ty čtyři stránky textu považuju za ten nejkrásnější prozaickej výtvor, se kterým jsem měl kdy tu čest. Musel jsem ji od tý doby přečíst snad tisíckrát. Vypravěč v ní popisuje..."
"Počkej, počkej! Budu hádat! Popisuje, jak jednoho krásnýho březnovýho rána potkal 100% dokonalou holku. Mám pravdu?"
"Naser si, nic ti neřeknu!" prohlásil nasupeně.
"Ale, no tak. Dělám si prdel. Povídej."
"Jo, bylo to přesně tak. Jen to bylo dubnový ráno, ne březnový. A taky ji nepotkal. Jen ji spatřil. V tom je dost podstatnej rozdíl.
"Fajn, fajn. A co se stalo potom?"
"Vlastně vůbec nic. Jen kolem sebe projdou. Ona jde z východu na západ, on ze západu na východ. Cela povídka je vlastně o tom, jak se vypravěč snaží vymyslet, co by jí řekl, kdyby se s ní býval dal do řeči. Jak by jí vysvětlil svoje přesvědčení, že právě ona je pro něj ta 100% dokonalá dívka. A nakonec vymyslí takovej moc pěknej příběh."
"...kterej jí ale nikdy neřekne, viď?"
"Přesně tak. Tou dobou už je ta holka zase ztracená mezi miliony dalších lidí. Smutnej příběh, nemyslíš?"
"To teda jo. Co na tom teda mělo bejt to pozitivní?"
"Přece to, že kolem sebe vůbec prošli! Na světě je přes sedm miliard lidí. Byl to hotovej zázrak, že se v jeden okamžik oba ocitli na stejným místě. Něco takovýho se většině lidem nikdy nepoštěstí."
"Kamaráde, ty jsi vážně případ," neubránil jsem se úsměvu a poplácal ho po rameni. Přišel čas na poslední dvě plechovky piva.

"Prostě si myslím, že jsem měl štěstí. Nespatřil jsem ji jen jednou v životě, ale hned několikrát. Dostal jsem možnost zarýt si ji do paměti coby svou nejcennější vzpomínku. Do teď ji vidím živě před sebou, přesně jako tehdy naposled. Ve žlutým tričku, s čerstvě ostříhanými vlasy, s velkou jizvou na levé ruce, které jsem si do té doby nikdy neměl možnost všimnout. A vážím si toho a jsem svým způsobem šťastnej. Šťastnej, že můžu s jistotou prohlásit, že někde na tomhle velkým hnusným světě existuje 100% dokonalá dívka. Doopravdy mě vlastně mrzej jen dvě věci," povzdechl si a zmáčkl poslední prázdnou plechovku.
"Povídej."
"Jednak že jsem se nikdy nedozvěděl její jméno, a jednak...," na chvíli se odmlčel a tiše jakoby hledal ty správný slova, "jednak bych prostě moc chtěl, ať už teď žije kdekoli a dělá cokoli, aby věděla, že pro někoho je a vždycky bude ta 100% perfektní holka. To by přece každýho aspoň trochu potěšilo, ne?"
"Však ty jí to jednou povíš, chlape. Tím jsem si docela jistej. Osud už z tebe prostě byl tak trochu otrávenej a nejspíš se rozhod dát si na pár let pauzu. Ale on se zas vrátí zpátky do práce, jen počkej. Jenom mi, prosím tebe, slib, že až se tak stane, tak to zase neposereš!"
"Pokusím se," zasmál se.


Jenže Osud už mu další šanci nedal.

Já ale stejně pevně věřím, že ji jednou najde a poví jí všechno, co měl tehdy na srdci.

S vědomím, že někde v tomhle zatraceným kosmu existuje váš 100% dokonalej protějšek, jsou život a smrt jen prázdný slova.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zlozana Zlozana | E-mail | Web | 16. května 2018 v 13:11 | Reagovat

To je tak strašně krásný. A taky tak strašně smutný, i když se člověk u toho čtení prostě musí usmívat...

2 Nigredo Nigredo | Web | 17. května 2018 v 15:24 | Reagovat

[1]: O tohle všechno jsem se přesně snažil. :)

3 Zlozana Zlozana | E-mail | Web | 17. května 2018 v 15:29 | Reagovat

[2]: Tak se to povedlo na jedničku:) Už jsem si sem hodila odběr novinek, protože takhle krásný věci jsem už dlouho nečetla!

4 Nigredo Nigredo | Web | 18. května 2018 v 11:47 | Reagovat

[3]: Děkuji, děkuji! :) Pokusím se v budoucnu nezklamat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama