O autech a lidech

5. března 2018 v 18:26 |  Fikce/povídky
Za svůj krátký život jsem už měl několik různých aut. Nebylo to bůhvíjak vysoké číslo, ani se nejednalo o žádné zázraky, ale na tom mi nijak zvlášť nesešlo. Z nějakého důvodu jsem auty nebyl zdaleka tak posedlý jako mnozí moji vrstevníci, a tak jsem vždycky vzal to první, které mi bylo nabídnuto, nějakou dobu s ním jezdil a když mě to s ním přestalo bavit, pořídil jsem si zase jiné. Všechny byly už notně jeté, ale člověk alespoň zhruba věděl, co od nich čekat (nic moc). Na žádné vychloubání to nebylo, ale dokud plnily svůj účel, byl jsem relativně spokojený. Odjakživa mi stejně bylo vtloukáno do hlavy, že auto je ta nejhorší možná investice - můžete si koupit zbrusu nové, ale jakmile se v něm byť jen jednou projedete, ztrácí rázem víc než polovinu své původní hodnoty. Nehledě na to, že čím déle si ho necháte, tím více vás ještě bude stát. Když tak nad tím přemýšlím, jediný důvod, proč jsem si kdysi auto vůbec pořizoval, byl jakýsi nátlak společnosti. Takové to nepsané pravidlo, že v určitém věku zkrátka musíte vystoupit z mhd a strčit klíček do zapalování, jinak byste byli divní. Já byl dost divný i tak, takže jistě chápete, že jsem takové auto prostě potřeboval - i když to byl jen rezavý vrak, jehož volant už svíral v rukou nespočet předchozích majitelů.

Jenže víte, takové staré vraky mají jednu nespornou výhodu - nemusíte se o ně bát. Klidně je necháte stát odemčené před supermarketem, protože víte, že je stejně nikdo neukradne. Nemusíte od něj odhánět davy čumilů a když vám ho někdo náhodu škrábne, nesesypete se z toho. Taky byste takový krám klidně půjčili kamarádovi, kdyby o to požádal. Jen ať se projede. Zkrátka a dobře nemusíte nic moc řešit. Dlouho jsem si říkal, že budu podobný systém aplikovat do konce života. Nic moc bych tím neriskoval a přestože jsem občas trochu záviděl jedincům, kteří svá auta brali jako ta nejlepší na světě a s láskou o ně pečovali ve dne v noci, byl jsem přesvědčený, že moje varianta je minimálně daleko jednodušší a časově i finančně úspornější. V tom jsem měl nejspíš pravdu, přestože jsem v té době ještě nemohl ani tušit, jak těžké to skutečně je, brát své auto vážně. To už se však brzy mělo změnit.

Nevím, co mě na něm zaujalo nejvíc. Možná fakt, že působilo úplně jiným dojmem, než všechna ostatní auta. Byl to prostě naprostý unikát, kterému jsem nedokázal odolat, byť by ho mnozí nazvali minimálně dosti zvláštním. Já se na něj však nemohl vynadívat - každý jeho záhyb byl tak dokonalý, že jsem z něj nemohl spustit oči. Přesně podle mých představ. Musel jsem ho mít! Nezdálo se to být úplně nemožné, přestože jsem se přece jen nemohl zbavit dojmu, že je to vozítko tak trochu mimo moji ligu. Jenže co naplat - s každým uplynulým dnem má touha po něm stoupala, až jsem si jednou řekl, že to zkrátka zkusím.

První zklamání přišlo, když jsem zjistil stav tachometru. Stálo tam nějakých sedmdesát kilometrů, což, jak jistě namítáte, je zcela zanedbatelné číslo. Já se ale stejně cítil jaksi sklesle, snad i trochu podvedeně. Vypadalo přece úplně jako nové! Brzy nato mi ovšem došlo, že ho jako "nové" přece vůbec nikdo nepropagoval. Byla to jen čistě má domněnka založená na jeho zevnějšku, kterou jsem neměl ničím podloženou, tak jaké jsem měl právo se kvůli tomu rozčilovat? Vůbec žádné.

"Je tu ještě jedna věc, kterou byste měl vědět," povídá mi dealer při podepisování kupní smlouvy.
"O co jde?"
"Ále, jen taková maličkost. V minulosti se nám to auto párkrát samo odemklo a dokonce se i nechalo nastartovat cizím člověkem. Jak jste si jistě ráčil všimnout, tohle auto už nepoužívá klasický klíček. Dostanete pouze dálkový ovladač a auto pak startujete pouhým stisknutím tlačítka - ovšem pouze za předpokladu, že máte onen ovladač u sebe. Jenže z nějakého důvodu se nám několikrát stalo, že se auto samo odemklo a nastartovalo i úplně cizímu člověku.
"Co myslíte tím několikrát?"
"O tom tu bohužel nemám přesné záznamy a z hlavy vám to přesně neřeknu, ale mohlo to být tak třikrát čtyřikrát. V některých případech se ovšem pouze odemklo, ale nastartovat nakonec odmítlo."
"A tomu říkáte maličkost?" rozčílil jsem se. "Můžete mi aspoň garantovat, že se to nestane i mně?"
"To bychom velmi rádi. Samozřejmě naše auta prodáváme vždy jen s těmi nejlepšími úmysly, ale stoprocentně slíbit vám to nemohu. Člověk přeci nemůže předvídat budoucnost."
"No to je skvělý! Proč mi tohle proboha vůbec říkáte? Vy snad musíte být ten nejhorší obchodník na světě! Snad nečekáte, že si ho po tomhle ještě pořád chci koupit."
"Plně chápu vaše rozhořčení, vážený pane, ale dovolte mi říct jedno: s auty je to všude úplně stejné a podobné úkazy dnes nejsou žádnou vzácností. Možná je to tím jednodušším startováním. Dřív se člověk přece jen musel trochu snažit, zatímco dnes je to jen o stisknutí toho správného tlačítka. Rozdíl mezi námi a naší konkurencí tkví ovšem v tom, že my před svými zákazníky nic nezamlčujeme. Proto vám teď takhle otevřeně říkám, jak se věci mají. Finální rozhodnutí je samozřejmě na vás."

Ten den jsem onu smlouvu nepodepsal, přesvědčený všemi vnitřními hlasy, že bych musel být padlý na hlavu, abych do něčeho takového šel. Co si ten chlápek proboha myslel? Pořád jsem to auto však nemohl vymazat z paměti. Nikdy předtím jsem se za volantem necítil tak příjemně a přirozeně. Vůbec se mi z něj nechtělo vystupovat. Nemohl jsem se dočkat, jak konečně podepíšu smlouvu, nastartuju a odjedu s ním, a on na mě musí vyrukovat s tímhle! Zatraceně, kdyby býval raději mlčel a nechal mě s ním v klidu odjet. Jenže pak jsem si zase představil, že zatímco si třeba odskočím někam na nákup, moje auto se klidně odemkne a nastartuje nějakýmu náhodnýmu parchantovi (třeba na něj i zabliká a řekne "naskoč!"). Jak bych k tomu potom přišel? Několik týdnů jsem nebyl schopen myslet na nic jiného.

"Máte štěstí, pořád ho tu ještě máme," povídá mi ten samý dealer asi o dva měsíce později. "Jsem rád, že jste změnil názor."
"Jen už mi, prosím vás, nic neříkejte," odpověděl jsem rezignovaně a načmáral své jméno pod sáhodlouhý text.
Potřásl mi spokojeně rukou, předal ovladač a nehledě na mou prosbu si neodpustil ještě jednu poznámku: "Dobře jste udělal. Ti, kteří si vybírají auta podle rozumu, z té jízdy pak nic nemají."
Netušil jsem, co tím myslí, ale na jistotě mi tím výrokem nikterak nepřidal.

Následující týdny jsem trávil většinu svého volného času za volantem. Byl to neskutečně úžasný pocit, jako bych s tím autem splynul v jednu samostatnou entitu. Vůbec jsem nepřemýšlel, kam jedu. Nezajímalo mě to. Dokud jsem řídil, byl jsem spokojený jako nikdy před tím. Potom tu ovšem byla ta odvrácená strana mince. Kdykoli jsem auto neměl pod dohledem, cítil jsem se naprosto mizerně. V uších mi neustále zněla ta ledabyle pronesená slova onoho dealera a před očima mi běhaly snímky cizích lidí za mým volantem. Po nocích jsem se pravidelně budil s rozbušeným srdcem a běhal k oknu, abych se přesvědčil, že tam pořád stojí. Během práce jsem k němu odbíhal při každé volné chvilce, na veřejných parkovištích jsem se vždycky minimálně pětkrát vracel, než jsem se konečně odhodlal vyřídit, co jsem měl. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že všechny oči v okolí směřují právě k mému autu. Byl jsem přesvědčený, že vědí o onom nedostatku a jen čekají, až se jim odemkne, aby mi s ním mohli odjet. A potom tu bylo těch pár desítek kilometrů na tachometru. Kdo ho měl asi přede mnou? Jak s ním zacházel? Určitě to byl někdo na úrovni, ke komu se hodilo daleko víc než ke mně. Cítil jsem, jak si na mě lidi ukazují a šuškají si, jak je vůbec možné, že takový ubožák jezdí v tak dokonalém autě. Vždyť ani pořádně jezdit neumím! Parkovat musím pokaždé na několik pokusů.

Bláznil jsem. Z nevyspalosti už jsem sotva pletl nohama, v práci dělal jednu chybu za druhou a bylo mi vyhrožováno vyhazovem, ve svém volnu jsem se od auta nemohl hnout ani na krok. Podezříval jsem každého, kdo se jen z dálky kouknul jeho směrem. Taky jsem se přestal kontrolovat s alkoholem a často řídil úplně na mol. A pak jsem se už dočista pomátl. Když jsem jednou vyběhl ze supermarketu (podnapilý stav už byl tou dobou mým denním standardem) a spěchal zpátky k němu, vidím najednou nějakého chlápka se skicákem. Seděl na zemi, polštář pod zadkem, soustředěný pohled upřený na cosi na MÉM autě, přičemž něco čmáral do onoho skicáku. Pustil jsem tašky s nákupem a rozběhl se k němu.
"Hej!" chystal jsem se dramaticky zařvat, ale můj hlas selhal a vyznělo to daleko ubožeji, než jsem plánoval. Třásl jsem se po celém těle.
"Ah, čau," povídá ten chlápek zcela nevzrušeně, aniž by se jeho pohled jakkoli vychýlil z dráhy mezi mým autem a jeho skicákem. "To je tvoje kára? Pěknej kousek, celkem vzácnej. Moc jich tu zatím nejezdí." Nezmohl jsem se na slovo. "Promiň, ale mohl bys ještě chvíli vydržet? Už to budu mít. Dělám teď na takový sérii - týká se to výfuků. Dal jsem si za cíl nakreslit výfuky všech značek a typů aut. Dělám na tom už několik let, pomalu se blížím ke konci, ale tenhle jsem ještě neměl. Jak říkám, je to docela vzácnej kousek, tak kdyby ti to nevadilo..." Mluvil dál, ale jeho hlas se pomalu ztrácel, jako by začal splývat s hlukem okolí, dokud se z něj nestalo jen cosi těžko identifikovatelného.
"Zmiz," pokusily se vyřknout mé rty, ale hlas ještě nespolupracoval. On však něco postřehl a tázavě se na mě zadíval.
"Zmiz, vypadni, TÁHNI OD MÝHO AUTA!!!" zkusil jsem to znovu, tentokrát výrazně úspěšněji.
"Co blbneš?" vyhrkl vyjeveně. "Vždyť je to jen kus plechu!"
Kus plechu?! Ty parchante! Vyjel jsem po něm se snahou vyrvat mu skicák z rukou, nicméně mé reakce už byly vlivem všech událostí natolik zpomalené, že se mi podařilo jen utrhnout kus jedné stránky.
"Ty kreténe pošahanej!" vyjekl, schoval si skicák pod tričko a běžel k autu, které stálo asi o tři místa dál. Nasedl do něj a ujížděl pryč z parkoviště.

O moc víc si z toho dne nevybavuju. Jen neurčité ústřižky - kličkování po zacpané dálnici, útržek ze skicáku, to nesnesitelné horko v kombinaci s ledovým potem, odhodlané oči záchranářů, výbuch...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 5. března 2018 v 19:40 | Reagovat

Pěkný..!

2 Nigredo Nigredo | Web | 5. března 2018 v 22:30 | Reagovat

[1]: Dík :))

3 alpos alpos | Web | 12. března 2018 v 20:43 | Reagovat

Možná měl raději chodit pěšky a především se měl léčit :-)

4 Zdíša Zdíša | E-mail | Web | 13. března 2018 v 9:58 | Reagovat

Já vlastně sní nevím, co jsem čekal.. ale díky rubrice mi dává smysl obsah článku. :D
Zajímavé, je pravda, že většina mužů se do aut zblázní docela brzy.. ne, že by mne to nepotkalo :D

Zdíša

5 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | 13. března 2018 v 20:07 | Reagovat

První polovině článku rozumím. Jako byste mi hovořil z duše. Milovala jsem naše první auto – Trabanta. Když nešlo zamknout, manžel furiantsky kopnul do pneumatiky a šlo se. Pak jsme si koupili Žigula a manžel ho před odchodem 2 x oběhl, aby se přesvědčil, že je zamčené. Tentokrát bych si s chutí kopla já. Pokud jde o druhou část tak „ty kreténe pošahanej“. Pěknej článek

6 Bára Bára | E-mail | Web | 13. března 2018 v 23:16 | Reagovat

Zaplať pámbu, že nemám řidičák. I když svoji koloběžku taky miluju - až si občas říkám, že by člověk neměl mít tak rád věci.

7 stuprum stuprum | Web | 14. března 2018 v 2:51 | Reagovat

Tak přesně tohle by měli strkat do čítanek. Žádné vodníky a polednice, ale nigredovu zběsilost! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama