Únor 2018

Naděje

4. února 2018 v 20:44
Konečně je zticha. Ale na jak dlouho? Sebemenší pohyb jej může vzbudit a pak to začne znovu. Ten nervy drásající řev - ona vstane, aby to malé utišila, zatímco on předstírá, že spí. Jenže pak už oka nezamhouří až do úsvitu.

Hlavou mu kolují červená čísla na rodinném účtu, hypotéka bez viditelného konce, bezedný nákupní košík projíždějící mezi regály supermarketu, přecpané metro a jedna těsná kancelářská buňka s tím odporně zářivým monitorem, jenž mu vyhání kapky krve z očí. Odpočítává sekundy, minuty, hodiny, než konečně odbije sedmá hodina ranní, aby celý ten kolotoč mohl začít zase od začátku. Pokolikáté už? A kolikrát ještě, než to konečně všechno skončí? Vstane z postele a odebere se do kuchyně, kde několik minut mrtvolně civí do šálku černočerné kávy. A pak, znovu ten řev. Sotva už dokáže rozlišit, jestli jsou ty zvuky skutečné, nebo jen v jeho hlavě. Na tom už však nesejde. Musí ten řev utišit. Za každou cenu. Další takové ráno už by nebyl s to přežít. Jenže jak?

"Zase jsi zapomněl plínky," oznamuje mu vyčítavě ten den večer, když vybaluje nákup.
"Promiň," odpovídá tiše. "Vezmu je zítra."

Jak se mu hnusí to odporné šustění nákupních tašek. A všechen ten hnus v nich. Ta pachuť umělotiny, kterou cítí ve všem, co pozře. Chce se mu zvracet, když prochází oddělením bezmasých uzenin. Jedovatého ovoce a zeleniny. Čerstvého pečiva.

Vždy čerstvé! Vždy chutné! Garance 100% kvality! Bez umělých přísad! 100% přírodní!

"Ty dneska zase nebudeš?"
"Promiň, není mi dobře."
"Jasně! Proč prostě neřekneš, že ti to nechutná? Myslíš, že bych to neunesla? Tak prostě neumím vařit, no!"

Ví, že nemá cenu jí nic vymlouvat. Nic vysvětlovat. Co už se toho navysvětloval a jak mizivý to mělo dopad. Odchází na záchod s nadějí, že se vyzvrací a trochu se mu uleví. Jenže nemá co zvracet. Nevzpomíná si, kdy naposled něco pořádného snědl. Něco, co by skutečně chutnalo jako jídlo. Přesto jen tak klečí a zírá do prázdné záchodové mísy. V břiše má křeče, jako by jej někdo v jednom kuse bodal nožem, ale dávno už si zvykl. Vedle se mezitím znovu ozývá ten řev...

Když konečně utichne, prosvítají už skrz malé koupelnové okýnko sluneční paprsky. Zvedá hlavu ze studených kachliček a zmateně si promne oči. Já snad spal? Zcela nerušeně až do samého rána. To přece není možné. Cítí se skvěle, plný energie. Pocit, který už málem upadl v zapomnění. Ještě si dát sprchu a bude to dokonalé. Celé jeho tělo mu přijde jaksi nepříjemně upatlané. Když se poškrábe na ruce, má najednou pocit, jako by se mu drolila kůže. Raději si znovu promne oči. Tohle přece není kůže!

Zděšeně se postaví na nohy a spěchá k zrcadlu. Jeho kdysi bílá košile kancelářské krysy je teď zbarvená do ruda. Stejně tak jeho ruce až po lokty pokryté zaschlou krví. Zbytky krve má i na obličeji. Bělmo jeho očí naproti tomu poprvé za dlouhou dobu krvavé není. Vybíhá z koupelny do vedlejší místnosti. Tam leží ona. S přeťatou krční tepnou uprostřed šarlatového jezírka. Žádný pulz. Pokračuje dál. K dětské postýlce. Asi metr od ní spatří zakrvácený sekáček na led. Rozklepaný a bledý jako sama smrt opatrně nahlíží dovnitř.

Padá k zemi, jeho obracející se žaludek neprodukuje nic než trochu žaludečních šťáv. Přestává vědět o světě. Zmateně pobíhá po domě, až se konečně vyžene ven vchodovými dveřmi do ranní špičky. Vbíhá do silnice, když se křižovatkou řítí obří náklaďák. Už není úniku.


Dětský pláč jeho uším nikdy nelahodil tolik, jako když se to ráno, zmáčený studeným potem, konečně probudil.
"To je dost! Vždyť přijdeš pozdě!" zvolala na něj od stolu, když se dobelhal do kuchyně.
"Myslím, že si dneska vezmu volno."

#2 Já a pan Blok

1. února 2018 v 20:20 Kreativní zápisník
Poslední dobou si zas v rámci prokrastinace trochu pohrávám s kreativním zápisníkem pana Reného Nekudy. Přes veškerou svou literární promiskuitu jsem si však řekl, že ne všechna cvičení můžu veřejně sdílet - některá jsou prostě až příliš osobní (ano, dokonce víc, než všechna ta špína, co jsem tu už na sebe sám stačil nakydat xD ). S těmi neškodnými se ale samozřejmě rád podělím. Tohle mě třeba opravdu zaujalo...

Cvičení: Pravděpodobně jste již zažili tzv. "tvůrčí blok". Zkuste si ho představit jako nějakého člověka a sepsat s ním krátký rozhovor.

poznámka: Tohle cvičení jsem si schválně nechal na moment, kdy jsem takový tvůrčí blok skutečně pociťoval...

Já: Vítejte v mém skromném příbytku, pane Bloku.
Blok: Díky, ale mohl jste tu alespoň vyvětrat.
Já: Ty byste ovšem musel předem zavolat. Proč jste vůbec tady, pane Bloku?
Blok: Prosím, raději si tykejme - já jsem Tvůrčí.
Já: Já se s vámi, pane Bloku, netoužím nijak blíže seznamovat. Zdržujete mě od práce, abyste věděl! Byl bych rád, abychom tuto záležitost, ať už se týká čehokoli, vyřídili co nejrychleji.
Blok: Ále! Nebuď přece takovej morous! Co takhle nějakou kávu?
Já: Měl jsem dnes už minimálně deset šálků, pane Bloku.
Blok: Káva navíc nikdy neublíží. Taky bys měl zkontrolovat Facebook!
Já: S tímhle mě nedostanete, pane Bloku. Moje příspěvky nikoho ani za mák nezajímají - nedostávám už dokonce ani žádosti na FarmVille.
Blok: Ach, ubohá osamělá duše! Co takhle panáka whisky? Dám si s tebou!
Já: Pane Bloku, vážně už byste měl jít...Vždyť jsem dneska ještě vůbec nic neudělal.
Blok: ...nebo raději Absinthe?
Já: Do hajzlu s váma - dejte to sem! Ale zítra už vám neotevřu. PŘÍSAHÁM!