Víla z parku

21. ledna 2018 v 16:45
Měl jsem rád Cadwaladerův park. Přestože jej turisté povětšinou opouštěli značně rozčarovaní a od místních jste maximálně občas zaslechli, jaké to kdysi dávno bývalo magické místo, z něhož už zbyly jen trosky. Trosky, z nichž si místní feťáci, násilníci, drobní zlodějíčkové a jiné kriminální živly udělali svou základnu. Park už zkrátka nepatřil mezi oblasti, kam by si šťastná rodinka vyrazila na nedělní harmonickou procházku. Minimálně pokud její členové zrovna nezatoužili být okradeni, znásilněni, zavražděni, nebo třeba všechno najednou v libovolném pořadí. Já však vždycky míval vcelku kliku a nevzpomínám si, že bych tam někdy přišel k jakékoli újmě. Taky to mohlo být tím, že jsem se svým vzezřením blížil spíše onomu temnějšímu osazenstvu parku než šťastné nedělní rodince - to už je věc názoru. Na každý pád se mi to místo však nijak zvlášť nehnusilo. Přiřadil bych ho naopak k těm hezčím částem Trentonu, a tak jsem tam několikrát do týdne chodil jen tak relaxovat.

Bydlel jsem tehdy v menším bytovém komplexu na západním konci města, který byl od parku vzdálený zhruba míli. Můj byt neoplýval nikterak vysokou dávkou luxusu, ani se mi v něm povětšinou nedařilo udržovat bůhvíjaký pořádek, ale jelikož jsem ho sdílel pouze s Brunem, svým notně obézním mourovatým kocourem, nikoho to zvlášť netrápilo. Když už jsem trávil čas doma, bývalo to zpravidla s knížkou v jedné ruce a sklenicí whisky v ruce druhé. Bruno zase buď spal, nebo se ládoval levným kočičím žrádlem z konzervy, které po celém bytě vytvářelo nevábný odér. Měl jsem ho rád zejména pro jeho bezvýhradnou nenáročnost - nestál mě prakticky žádné peníze či námahu, a přitom se permanentně jevil naprosto spokojeně. Zkrátka ideální společník. Doma jsem nicméně nesměl pobývat příliš mnoho času - vyvolávalo to ve mně klaustrofobické pocity, které často ústily v nepřiměřené pití alkoholu a jiné, mému tělu nepříznivé, aktivity, jež jsem se musel snažil co možná nejvíc omezovat. Krom práce jsem však prakticky neměl kam jít. Trenton zrovna nepřekypoval možnostmi, jak vyplnit volný čas, a fakt, že v mém životě nebyl jediný člověk, kterého bych mohl nazývat přítelem, mi to taky nijak neusnadňoval. A tak pokaždé, když jsem vyšel ven, skončil jsem buď na břehu Delawaru, nebo právě v Cadwaladerově parku.

Poprvé jsem ji potkal právě v onom parku. Bylo to jednoho deštivého podzimního dne, kdy jsem večer dlouho váhal, jestli do takového počasí vůbec vycházet. Déšť mi sice nijak nevadil, měl jsem ho svým způsobem i rád, ale přece jen jsem preferoval jeho tiché bubnování do oken vyhřátého bytu, než se nechat zmáčet jeho ledovými kapkami tam venku. Ten večer se mi však po dlouhatánském snažení podařilo z útrob své komody, připomínající Černobyl po výbuchu, vyhrabat starý deštník, který jsem už léta neviděl a skoro se vzdával nadějí, že bych ho ještě někdy vidět mohl. Dal jsem tedy Brunovi něco málo k snědku, aby mi mezitím, chudák, nezhubl a vyrazil na katarzní procházku do temného deštivého večera. Kolem občas projelo nějaké to auto, ale krom toho nebylo nikde ani živáčka, čemuž jsem se koneckonců nemohl vůbec divit. Bez jakéhokoli přemýšlení jsem vyrazil rovnou k parku - něco jakoby mě tam ten večer táhlo ještě silněji než obvykle. Chvíli jsem kráčel s oním deštníkem, což mě ovšem z nevysvětlitelných důvodů brzy začalo obtěžovat, a tak jsem ho složil a nechal se raději smáčet andělskými výměšky. Byla mi sice trochu zima - nejspíš jsem se i znatelně klepal, ale zároveň to působilo vážně příjemně. Jako by ze mě stékalo všechno to napětí, úzkost a zloba, kterých se v mém nitru za poslední dobu nahromadilo vcelku požehnané množství.

Park, dle očekávání, zel prázdnotou stejně jako většina města. Bylo to svým způsobem opravdu uvolňující, jako bych byl posledním člověkem na zemi, což byla dosti sympatická představa. Možná bych měl za takového počasí chodit ven častěji, napadlo mě. Když jsem však dorazil k soše sedícího Johna Roeblinga, která pokaždé znamenala cigaretovou pauzu, zjistil jsem, že přece jen nejsem jediný blázen, co si vyšel na mokrou procházku.

Seděla na schodku u podstavce oné sochy, zmáčená na kost. Dlouhé rudé vlasy jí zakrývaly obličej, na sobě měla jen lehké šaty na ramínka, absolutně se nehodící pro dané roční období či počasí, které jej doprovázelo, a cosi zadumaně zkoumala v trávě před sebou. Při pohledu na ni mi začala být ještě větší zima než doposud. Chvíli se mi v hlavě převalovala myšlenka na ni promluvit. Nebyl jsem ovšem zrovna dvakrát společensky naladěný, nebo tedy lépe řečeno - nebyl jsem obecně ani za mák společenský člověk. Když tak nad tím přemýšlím, asi bych nakonec býval byl udělal to samé co vždycky - NIC. Nechal bych ji tam sedět a šel dál, naštvaný sám na sebe s hlavou plnou nejrůznějších "co by - kdyby" scénářů. Tohle jsem na sobě opravdu nesnášel. O co všechno už jsem kvůli tomu musel přijít...Nicméně tentokrát se věci měly přece jen jinak - promluvila totiž ona. A já byl za to hrozně rád, přestože mi její slova ze začátku nepřipadala ani trochu koherentní. Taky to ovšem klidně mohlo být tím, že jsem poslední dobou konverzoval maximálně s Brunem, a ten toho příliš nenamluvil.

"Myslíš, že by tenhle pán dokázal postavit most přes jakoukoli řeku?" pronesla vážným tónem, který v kombinaci s jejím tenounkým hláskem působil nanejvýš zvláštně. Pár sekund trvalo, než mi docvaklo, že má zřejmě na mysli právě starouše Roeblinga, který na nás shlížel ze svého trůnu jako nějaká božská entita. Z nějakého důvodu jsem se rozhodl její otázku brát smrtelně vážně a skutečně se nad ní zamyslet.
"No, já nevím. Ale když se podíváš na takovej Brooklin Bridge, je to fakt docela dílo. Hlavně když si vezmeš, že ho stavěli někdy sto let zpátky."
"Téměř sto padesát," opravila mě pedantsky. "Ale East River není, technicky vzato, řeka."
"Fajn," nevzdával jsem se, přestože jsem svým znalostem dějepisu a zeměpisu ani trochu nevěřil, "co řeka Ohio? Přes tu přece taky postavil zatraceně dlouhej most."
"To ano. Ve své době to byl nejdelší visutý most na světě."
"Ty se teda v mostech nějak vyznáš! Většina holek tvýho věku mele leda jen o různejch šminkách, hadrech, rádoby zdravým žrádle nebo kdo je kde přefik, a ty jsi jak chodící encyklopedie."
"Promiň," utrousila smutně s pohledem upřeným k zemi.
"Za co se omlouváš? To byl přece kompliment!"
"Kompliment?" zatvářila se, jako by to slovo v životě neslyšela.
"Jo, kompliment. Promiň, jestli to vyznělo jinak."

Do té doby jsem na ni ještě pořádně neviděl. Stále seděla na svém vyhřátém místečku pod sochou, zatímco já postával opodál, pomalu zapomínajíc na ledové kapky, jež nás oba zmáčely. Park byl dosti potemnělý a ani déšť mému výhledu nikterak nenapomáhal. Pak se ale konečně odhodlala vstát a vydala se ke mně blíž. Měl jsem pocit, jako bych si postupně snažil ochočit nějaké divoké zvířátko - ztracené lišče, které je zjevně blázen do mostů. Byla malé postavy - mohla mít jen něco přes stopadesát centimetrů, pohublá a bledá, div nesplývala s dešťovými kapkami. Rudé vlasy jí sahaly až někam pod pas. Pod promočenými bílými šaty jí prosvítalo nahé tělo, ale naštěstí pro mé neposedné oči většinu z něj zakrývaly právě ony vlasy. Když malinko pozvedla hlavu, naskytla se mi konečně možnost pohlédnout jí do obličeje. Byl to obličej porcelánové panenky - dokonalý a dokonale bez emocí. Kontrast k bledým tvářím tvořily jen stovky hnědorezavých pih a smaragdové oči, postrádající jakékoli známky živé bytosti. Přesto jsem od nich nemohl odlepit pohled. Byly jako dvě propasti, do kterých jsem se toužil vrhnout přímo po hlavě - jen rozdělit své tělo vedví a skočit. Jako by mi přitom nějaký vnitřní hlas našeptával, že na dně těchto propastí už bude všechno jen dobré. Měl jsem chuť ho poslechnout.

"Já jen..., zajímalo by mě, jestli by někdo dokázal postavit most přes řeku, aniž by věděl, jak daleko se nachází její druhý břeh," pokračovala ve své původní myšlence, zatímco já na ni hleděl jak omámený.
"No, to nevím," vysoukal jsem ze sebe, když jsem přišel zpátky k sobě, "řek bych ale, že tady starouš Johny už ti s tím stejně moc nepomůže. Když ale před sto padesáti lety dokázali udělat most přes Ohio, tak dneska už asi nebude nic nemožný."
"Bylo to víc než před sto padesáti lety," opravila mě znovu. "Před sto padesáti lety postavili Brooklin Bridge. Concinnati-Convington byl hotový už několik let před tím.
"No, to jen o to víc potvrzuje mou pointu. Hele, co tady vůbec děláš sama takhle pozdě v noci a navíc v takovým počasí?" vyzvídal jsem. "Vždyť ti musí bejt děsná zima v tomhle letním oblečku." Ona jen zakroutila hlavou.
"Hledala jsem někoho, kdo umí stavět mosty," pronesla smutně, jako by jí právě umřelo štěně.
"Tak to bys možná měla začít u těch, co jsou ještě naživu. Tenhle chlápek, při vší úctě ke všem jeho úspěchům, už toho moc nepostaví. Pro dnešek bys měla jít domů."
"To nemůžu. Nemám se tam jak dostat," prohlásila tónem, který nepřipouštěl žádné alternativy.
"Ach jo," povzdechl jsem si. "Hele, bydlím kousek odtud. Jestli chceš, můžeš u mě přespat a ráno se uvidí, co dál." Jen co jsem to dořekl, začal jsem si připadat dosti nepatřičně. Vždyť jsme se sotva potkali, akorát si teď bude myslet, že jsem nějakej úchyl, což bych jí v dané situaci skoro nemohl mít za zlé. Ona však, navzdory mým obavám, reagovala s ledovým klidem.
"To bych moc ráda."

Po cestě jsem jí, s dosti trapným zpožděním, nabídl svůj deštník, který jsem po celou dobu svíral složený v ruce. Ona jej však slušně odmítla. Prý jí nebyla zima, nad čímž jsem se nepřestával udivovat, ale neviděl jsem důvod ji přemlouvat. Když jsme po starém schodišti vystoupali až do podkrovního patra, kde se nacházel můj byt, přepadla mě zvláštní nervozita. Netušil jsem, co by se teď mělo dít. Co od toho vlastně čeká ona? Byla tak zvláštní. Nedokázal jsem ani náznakem odhadnout, co se jí asi honí hlavou. Když jsem otevřel dveře, byly moje obavy na moment rozptýleny smradem z Brunových konzerv.
"Promiň, mám tu kocoura a takhle nějak smrdí jeho žrádlo v kombinaci s ním a se mnou, a tak...," utrousil jsem dosti v rozpacích.
"Je to tu pěkné," prohlásila s takovou přemírou taktu, až mě to dojalo.
"Ehm, díky."

Bruno se zrovna povaloval u radiátoru v kuchyni, jak bývalo jeho zvykem.
"Tohle je on," povídám jí. "Jmenuje se Bruno. Má trochu nadváhu, ale podle amerických tabulek je pořád ještě v normě. Nevadí ti kočky?"
Zakroutila hlavou.
"Můžu si ho pohladit?"
"No jasně!"

Sklonila se nad něj a opatrně se dotkla jeho mourovaté srsti. V tom se mi naskytl pohled, který svou zvláštností překonal všechno ostatní, co jsem ten večer viděl. Bruno vyskočil na všechny čtyři rychlostí blesku, naježil se jak dikobraz a syčel na ni s takovou nenávistí, jakou jsem na něm nikdy předtím neviděl. Potom začal zmateně pobíhat po celém bytě, narážel do věcí jak smyslů zbavený, skákal do výšek, které absolutně neodpovídaly jeho fyzickému stavu, až nakonec vyskočil ven pootevřeným střešním oknem. Zíral jsem na celý výjev s otevřenou pusou, aniž bych tušil, co se to právě děje. Co mohlo způsobit, že se ta líná chlupatá koule, která nikdy neudělala víc než pět kroků od radiátoru k misce se žrádlem, najednou chovala takhle? Kde se to v něm vzalo? Vyhlédl jsem ven na střechu, potom dolů na ulici, ale nikde jsem ho neviděl.
"Promiň, musím ho najít!" oznámil jsem dívce a vyběhl ze dveří.

Vrátil jsem se s prázdnou asi o hodinu později. Po kocourovi nebylo venku ani stopy, tak jsem si řekl, že hned další den vyvěsím letáky s odměnou a budu doufat. Když jsem však vstoupil zpátky do bytu, Bruno se znovu vyhříval na kuchyňském radiátoru se svým standardním povalečským výrazem a nejevil nejmenší známky rozhořčení. Po dívce se ovšem slehla zem.

Večer nato jsem se znovu vydal do parku k Roeblingově soše doufaje, že ji tam znovu potkám. A chodím tam dodnes s neochvějnou nadějí, že se tak určitě jednou stane.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bluesovka bluesovka | 21. ledna 2018 v 17:58 | Reagovat

Tyjo, to bylo pěkný. Přečetla jsem to od A do Z. Bruno je zmetek, odehnal ti dívku záhadnou.

2 Meduňka Meduňka | Web | 21. ledna 2018 v 18:45 | Reagovat

Krása! Zařazuji do výběru nejlepších článků na téma týdne.

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 21. ledna 2018 v 19:00 | Reagovat

[2]: To bylo o prsa korejský závodnice. Já to četla hned na mobilu, až teď jsem si sedla k noťasu...:)

4 padesatka padesatka | E-mail | Web | 21. ledna 2018 v 19:03 | Reagovat

Ten odběr novinek je fakt žrádlo...:)
Připomínáš mi stylem Raymonda Chandlera. Takový mladý, moderní Chandler.
P.S. To je samozřejmě lichotka, kdybys ho neznal...:)

5 Nigredo Nigredo | Web | 21. ledna 2018 v 22:22 | Reagovat

Díky, dámy! Hřeje mě to u srdce!

6 CAndy CAndy | 21. ledna 2018 v 23:44 | Reagovat

Wow, hodně parádní! Strašně dobře se to četlo, jedním dechem, a miluju to tajuplný zakončení. :)

7 Sacharin Sacharin | E-mail | Web | 22. ledna 2018 v 22:42 | Reagovat

Krásně jsem si početla. :-)

8 Jeife Jeife | E-mail | Web | 25. ledna 2018 v 8:20 | Reagovat

Skvele napsany :)

9 slunecnyden slunecnyden | Web | 25. ledna 2018 v 16:31 | Reagovat

Je to pěkně napsaný, začínající spisovateli.

10 J.R. J.R. | Web | 27. ledna 2018 v 19:20 | Reagovat

Romantika jak z filmu :)

11 alpos alpos | Web | 28. ledna 2018 v 16:37 | Reagovat

Dobrý, bude z tebe jednou spisovatel, jen by to chtělo nějaký pokračování. Nebo to byla jen fata morgána? (možná z přemíry whisky :-)V tom případě to pokračování mít nemůže, škoda.

12 Bára Bára | E-mail | Web | 28. ledna 2018 v 23:37 | Reagovat

Vida, nečekala jsem, že si ještě dneska přečtu na nějakém blogu něco tak pěkně napsaného.

13 Nigredo Nigredo | Web | 29. ledna 2018 v 21:44 | Reagovat

[11]: Pokračování nejspíš ne. U povídek mám rád konce, který se daj interpretovat různě. :)

Jinak moc děkuji všem za pozitivní komenty. :)

14 stories-of-a-chaotic-mind stories-of-a-chaotic-mind | Web | 4. února 2018 v 15:46 | Reagovat

Nádhera

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama