Naposled

22. ledna 2018 v 23:09
"Čeho se bojíš úplně nejvíc?" ptá se jí, zatímco oba hledí dolů, do bezedné propasti, jako by přece jen doufali, že nějaké dno zahlédnou. Marně.
"Bojím se...," na chvíli se zarazí a pohlédne na něj. Jak už je to dlouho, co se do těch smutných očí zadívala poprvé? Vrací se jí tolik vzpomínek, jakákoli časová posloupnost jí však uniká.
"Bojím se, že to stejně nikdy neskončí," pokračuje. "Děsím se možnosti, že se motáme pořád dokola v nekonečné časové smyčce. Skočíme, padáme a padáme a pak..., aniž bychom si to uvědomili, ocitneme se zase na začátku. A procházíme si tím vším znovu. Bojujeme se stejnými démony tím stejným nemotorným způsobem, kvůli čemuž nás znovu porazí a znovu dovedou sem. K téhle uměle vytvořené zkratce. Jenže možná žádná taková zkratka není a nikdo ji vytvořit nedokáže. Bůh, Ďábel nebo třeba oba najednou se nám jen vysmějí a pošlou nás zpátky na políčko Start. Chápeš, co tím chci říct?"
Přikývne a pohladí ji po její bledé tváři. "Já vím. Nejednou už jsem zažil takový odporný deja vu, že jsem div sám nezačal pochybovat. Jenže nad tím prostě nesmíš takhle přemýšlet. Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude."
"Máš pravdu. Já jen...mám takový zlý tušení."
Stiskne její drobnou ručku a naposled se zadívá do jejích smaragdových očí. "Nic se neboj. Všechno už bude dobré," zní jeho slova, když oba zavírají oči a roztahují křídla...

"Čeho se bojíš úplně nejvíc?" ptá se jí, zatímco oba hledí dolů, do bezedné propasti, jako by přece jen doufali, že nějaké dno zahlédnou. Marně.
"Bojím se...," na chvíli se zarazí a pohlédne na něj. Jak už je to dlouho, co se do těch smutných očí zadívala poprvé? Vrací se jí tolik vzpomínek, jakákoli časová posloupnost jí však uniká.
"Bojím se, že to stejně nikdy neskončí," pokračuje. "Děsím se možnosti, že se motáme pořád dokola v nekonečné časové smyčce. Skočíme, padáme a padáme a pak..., aniž bychom si to uvědomili, ocitneme se zase na začátku. A procházíme si tím vším znovu. Bojujeme se stejnými démony tím stejným nemotorným způsobem, kvůli čemuž nás znovu porazí a znovu dovedou sem. K téhle uměle vytvořené zkratce. Jenže možná žádná taková zkratka není a nikdo ji vytvořit nedokáže. Bůh, Ďábel nebo třeba oba najednou se nám jen vysmějí a pošlou nás zpátky na políčko Start. Chápeš, co tím chci říct?"
Přikývne a pohladí ji po její bledé tváři. "Já vím. Nejednou už jsem zažil takový odporný deja vu, že jsem div sám nezačal pochybovat. Jenže nad tím prostě nesmíš takhle přemýšlet. Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude."
"Máš pravdu. Já jen...mám takový zlý tušení."
Stiskne její drobnou ručku a naposled se zadívá do jejích smaragdových očí. "Nic se neboj. Všechno už bude dobré," zní jeho slova, když oba zavírají oči a roztahují křídla...

"Čeho se bojíš úplně nejvíc?" ptá se jí, zatímco oba hledí dolů, do bezedné propasti, jako by přece jen doufali, že nějaké dno zahlédnou. Marně.
"Bojím se...," na chvíli se zarazí a pohlédne na něj. Jak už je to dlouho, co se do těch smutných očí zadívala poprvé? Vrací se jí tolik vzpomínek, jakákoli časová posloupnost jí však uniká.
"Bojím se, že to stejně nikdy neskončí," pokračuje. "Děsím se možnosti, že se motáme pořád dokola v nekonečné časové smyčce. Skočíme, padáme a padáme a pak..., aniž bychom si to uvědomili, ocitneme se zase na začátku. A procházíme si tím vším znovu. Bojujeme se stejnými démony tím stejným nemotorným způsobem, kvůli čemuž nás znovu porazí a znovu dovedou sem. K téhle uměle vytvořené zkratce. Jenže možná žádná taková zkratka není a nikdo ji vytvořit nedokáže. Bůh, Ďábel nebo třeba oba najednou se nám jen vysmějí a pošlou nás zpátky na políčko Start. Chápeš, co tím chci říct?"
Přikývne a pohladí ji po její bledé tváři. "Já vím. Nejednou už jsem zažil takový odporný deja vu, že jsem div sám nezačal pochybovat. Jenže nad tím prostě nesmíš takhle přemýšlet. Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude."
"Máš pravdu. Já jen...mám takový zlý tušení."
Stiskne její drobnou ručku a naposled se zadívá do jejích smaragdových očí. "Nic se neboj. Všechno už bude dobré," zní jeho slova, když oba zavírají oči a roztahují křídla...

"Čeho se bojíš úplně nejvíc?"
...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 23. ledna 2018 v 2:44 | Reagovat

To je tedy šílenství, ale v dobrém samozřejmě. Připito bylo? :)

2 Nigredo Nigredo | Web | 23. ledna 2018 v 18:00 | Reagovat

[1]: Jen s Mírou :P

3 maybepsycho maybepsycho | Web | 27. ledna 2018 v 0:20 | Reagovat

zkurvenej nepřerušenej koloběh života O:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama