Leden 2018

Naposled

22. ledna 2018 v 23:09 Deníček & Povídky
"Čeho se bojíš úplně nejvíc?" ptá se jí, zatímco oba hledí dolů, do bezedné propasti, jako by přece jen doufali, že nějaké dno zahlédnou. Marně.
"Bojím se...," na chvíli se zarazí a pohlédne na něj. Jak už je to dlouho, co se do těch smutných očí zadívala poprvé? Vrací se jí tolik vzpomínek, jakákoli časová posloupnost jí však uniká.
"Bojím se, že to stejně nikdy neskončí," pokračuje. "Děsím se možnosti, že se motáme pořád dokola v nekonečné časové smyčce. Skočíme, padáme a padáme a pak..., aniž bychom si to uvědomili, ocitneme se zase na začátku. A procházíme si tím vším znovu. Bojujeme se stejnými démony tím stejným nemotorným způsobem, kvůli čemuž nás znovu porazí a znovu dovedou sem. K téhle uměle vytvořené zkratce. Jenže možná žádná taková zkratka není a nikdo ji vytvořit nedokáže. Bůh, Ďábel nebo třeba oba najednou se nám jen vysmějí a pošlou nás zpátky na políčko Start. Chápeš, co tím chci říct?"
Přikývne a pohladí ji po její bledé tváři. "Já vím. Nejednou už jsem zažil takový odporný deja vu, že jsem div sám nezačal pochybovat. Jenže nad tím prostě nesmíš takhle přemýšlet. Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude."
"Máš pravdu. Já jen...mám takový zlý tušení."
Stiskne její drobnou ručku a naposled se zadívá do jejích smaragdových očí. "Nic se neboj. Všechno už bude dobré," zní jeho slova, když oba zavírají oči a roztahují křídla...

"Čeho se bojíš úplně nejvíc?" ptá se jí, zatímco oba hledí dolů, do bezedné propasti, jako by přece jen doufali, že nějaké dno zahlédnou. Marně.
"Bojím se...," na chvíli se zarazí a pohlédne na něj. Jak už je to dlouho, co se do těch smutných očí zadívala poprvé? Vrací se jí tolik vzpomínek, jakákoli časová posloupnost jí však uniká.
"Bojím se, že to stejně nikdy neskončí," pokračuje. "Děsím se možnosti, že se motáme pořád dokola v nekonečné časové smyčce. Skočíme, padáme a padáme a pak..., aniž bychom si to uvědomili, ocitneme se zase na začátku. A procházíme si tím vším znovu. Bojujeme se stejnými démony tím stejným nemotorným způsobem, kvůli čemuž nás znovu porazí a znovu dovedou sem. K téhle uměle vytvořené zkratce. Jenže možná žádná taková zkratka není a nikdo ji vytvořit nedokáže. Bůh, Ďábel nebo třeba oba najednou se nám jen vysmějí a pošlou nás zpátky na políčko Start. Chápeš, co tím chci říct?"
Přikývne a pohladí ji po její bledé tváři. "Já vím. Nejednou už jsem zažil takový odporný deja vu, že jsem div sám nezačal pochybovat. Jenže nad tím prostě nesmíš takhle přemýšlet. Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude."
"Máš pravdu. Já jen...mám takový zlý tušení."
Stiskne její drobnou ručku a naposled se zadívá do jejích smaragdových očí. "Nic se neboj. Všechno už bude dobré," zní jeho slova, když oba zavírají oči a roztahují křídla...

"Čeho se bojíš úplně nejvíc?" ptá se jí, zatímco oba hledí dolů, do bezedné propasti, jako by přece jen doufali, že nějaké dno zahlédnou. Marně.
"Bojím se...," na chvíli se zarazí a pohlédne na něj. Jak už je to dlouho, co se do těch smutných očí zadívala poprvé? Vrací se jí tolik vzpomínek, jakákoli časová posloupnost jí však uniká.
"Bojím se, že to stejně nikdy neskončí," pokračuje. "Děsím se možnosti, že se motáme pořád dokola v nekonečné časové smyčce. Skočíme, padáme a padáme a pak..., aniž bychom si to uvědomili, ocitneme se zase na začátku. A procházíme si tím vším znovu. Bojujeme se stejnými démony tím stejným nemotorným způsobem, kvůli čemuž nás znovu porazí a znovu dovedou sem. K téhle uměle vytvořené zkratce. Jenže možná žádná taková zkratka není a nikdo ji vytvořit nedokáže. Bůh, Ďábel nebo třeba oba najednou se nám jen vysmějí a pošlou nás zpátky na políčko Start. Chápeš, co tím chci říct?"
Přikývne a pohladí ji po její bledé tváři. "Já vím. Nejednou už jsem zažil takový odporný deja vu, že jsem div sám nezačal pochybovat. Jenže nad tím prostě nesmíš takhle přemýšlet. Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude."
"Máš pravdu. Já jen...mám takový zlý tušení."
Stiskne její drobnou ručku a naposled se zadívá do jejích smaragdových očí. "Nic se neboj. Všechno už bude dobré," zní jeho slova, když oba zavírají oči a roztahují křídla...

"Čeho se bojíš úplně nejvíc?"
...

Víla z parku

21. ledna 2018 v 16:45 Deníček & Povídky
Měl jsem rád Cadwaladerův park. Přestože jej turisté povětšinou opouštěli značně rozčarovaní a od místních jste maximálně občas zaslechli, jaké to kdysi dávno bývalo magické místo, z něhož už zbyly jen trosky. Trosky, z nichž si místní feťáci, násilníci, drobní zlodějíčkové a jiné kriminální živly udělali svou základnu. Park už zkrátka nepatřil mezi oblasti, kam by si šťastná rodinka vyrazila na nedělní harmonickou procházku. Minimálně pokud její členové zrovna nezatoužili být okradeni, znásilněni, zavražděni, nebo třeba všechno najednou v libovolném pořadí. Já však vždycky míval vcelku kliku a nevzpomínám si, že bych tam někdy přišel k jakékoli újmě. Taky to mohlo být tím, že jsem se svým vzezřením blížil spíše onomu temnějšímu osazenstvu parku než šťastné nedělní rodince - to už je věc názoru. Na každý pád se mi to místo však nijak zvlášť nehnusilo. Přiřadil bych ho naopak k těm hezčím částem Trentonu, a tak jsem tam několikrát do týdne chodil jen tak relaxovat.

Bydlel jsem tehdy v menším bytovém komplexu na západním konci města, který byl od parku vzdálený zhruba míli. Můj byt neoplýval nikterak vysokou dávkou luxusu, ani se mi v něm povětšinou nedařilo udržovat bůhvíjaký pořádek, ale jelikož jsem ho sdílel pouze s Brunem, svým notně obézním mourovatým kocourem, nikoho to zvlášť netrápilo. Když už jsem trávil čas doma, bývalo to zpravidla s knížkou v jedné ruce a sklenicí whisky v ruce druhé. Bruno zase buď spal, nebo se ládoval levným kočičím žrádlem z konzervy, které po celém bytě vytvářelo nevábný odér. Měl jsem ho rád zejména pro jeho bezvýhradnou nenáročnost - nestál mě prakticky žádné peníze či námahu, a přitom se permanentně jevil naprosto spokojeně. Zkrátka ideální společník. Doma jsem nicméně nesměl pobývat příliš mnoho času - vyvolávalo to ve mně klaustrofobické pocity, které často ústily v nepřiměřené pití alkoholu a jiné, mému tělu nepříznivé, aktivity, jež jsem se musel snažil co možná nejvíc omezovat. Krom práce jsem však prakticky neměl kam jít. Trenton zrovna nepřekypoval možnostmi, jak vyplnit volný čas, a fakt, že v mém životě nebyl jediný člověk, kterého bych mohl nazývat přítelem, mi to taky nijak neusnadňoval. A tak pokaždé, když jsem vyšel ven, skončil jsem buď na břehu Delawaru, nebo právě v Cadwaladerově parku.

Poprvé jsem ji potkal právě v onom parku. Bylo to jednoho deštivého podzimního dne, kdy jsem večer dlouho váhal, jestli do takového počasí vůbec vycházet. Déšť mi sice nijak nevadil, měl jsem ho svým způsobem i rád, ale přece jen jsem preferoval jeho tiché bubnování do oken vyhřátého bytu, než se nechat zmáčet jeho ledovými kapkami tam venku. Ten večer se mi však po dlouhatánském snažení podařilo z útrob své komody, připomínající Černobyl po výbuchu, vyhrabat starý deštník, který jsem už léta neviděl a skoro se vzdával nadějí, že bych ho ještě někdy vidět mohl. Dal jsem tedy Brunovi něco málo k snědku, aby mi mezitím, chudák, nezhubl a vyrazil na katarzní procházku do temného deštivého večera. Kolem občas projelo nějaké to auto, ale krom toho nebylo nikde ani živáčka, čemuž jsem se koneckonců nemohl vůbec divit. Bez jakéhokoli přemýšlení jsem vyrazil rovnou k parku - něco jakoby mě tam ten večer táhlo ještě silněji než obvykle. Chvíli jsem kráčel s oním deštníkem, což mě ovšem z nevysvětlitelných důvodů brzy začalo obtěžovat, a tak jsem ho složil a nechal se raději smáčet andělskými výměšky. Byla mi sice trochu zima - nejspíš jsem se i znatelně klepal, ale zároveň to působilo vážně příjemně. Jako by ze mě stékalo všechno to napětí, úzkost a zloba, kterých se v mém nitru za poslední dobu nahromadilo vcelku požehnané množství.

Park, dle očekávání, zel prázdnotou stejně jako většina města. Bylo to svým způsobem opravdu uvolňující, jako bych byl posledním člověkem na zemi, což byla dosti sympatická představa. Možná bych měl za takového počasí chodit ven častěji, napadlo mě. Když jsem však dorazil k soše sedícího Johna Roeblinga, která pokaždé znamenala cigaretovou pauzu, zjistil jsem, že přece jen nejsem jediný blázen, co si vyšel na mokrou procházku.

Seděla na schodku u podstavce oné sochy, zmáčená na kost. Dlouhé rudé vlasy jí zakrývaly obličej, na sobě měla jen lehké šaty na ramínka, absolutně se nehodící pro dané roční období či počasí, které jej doprovázelo, a cosi zadumaně zkoumala v trávě před sebou. Při pohledu na ni mi začala být ještě větší zima než doposud. Chvíli se mi v hlavě převalovala myšlenka na ni promluvit. Nebyl jsem ovšem zrovna dvakrát společensky naladěný, nebo tedy lépe řečeno - nebyl jsem obecně ani za mák společenský člověk. Když tak nad tím přemýšlím, asi bych nakonec býval byl udělal to samé co vždycky - NIC. Nechal bych ji tam sedět a šel dál, naštvaný sám na sebe s hlavou plnou nejrůznějších "co by - kdyby" scénářů. Tohle jsem na sobě opravdu nesnášel. O co všechno už jsem kvůli tomu musel přijít...Nicméně tentokrát se věci měly přece jen jinak - promluvila totiž ona. A já byl za to hrozně rád, přestože mi její slova ze začátku nepřipadala ani trochu koherentní. Taky to ovšem klidně mohlo být tím, že jsem poslední dobou konverzoval maximálně s Brunem, a ten toho příliš nenamluvil.

"Myslíš, že by tenhle pán dokázal postavit most přes jakoukoli řeku?" pronesla vážným tónem, který v kombinaci s jejím tenounkým hláskem působil nanejvýš zvláštně. Pár sekund trvalo, než mi docvaklo, že má zřejmě na mysli právě starouše Roeblinga, který na nás shlížel ze svého trůnu jako nějaká božská entita. Z nějakého důvodu jsem se rozhodl její otázku brát smrtelně vážně a skutečně se nad ní zamyslet.
"No, já nevím. Ale když se podíváš na takovej Brooklin Bridge, je to fakt docela dílo. Hlavně když si vezmeš, že ho stavěli někdy sto let zpátky."
"Téměř sto padesát," opravila mě pedantsky. "Ale East River není, technicky vzato, řeka."
"Fajn," nevzdával jsem se, přestože jsem svým znalostem dějepisu a zeměpisu ani trochu nevěřil, "co řeka Ohio? Přes tu přece taky postavil zatraceně dlouhej most."
"To ano. Ve své době to byl nejdelší visutý most na světě."
"Ty se teda v mostech nějak vyznáš! Většina holek tvýho věku mele leda jen o různejch šminkách, hadrech, rádoby zdravým žrádle nebo kdo je kde přefik, a ty jsi jak chodící encyklopedie."
"Promiň," utrousila smutně s pohledem upřeným k zemi.
"Za co se omlouváš? To byl přece kompliment!"
"Kompliment?" zatvářila se, jako by to slovo v životě neslyšela.
"Jo, kompliment. Promiň, jestli to vyznělo jinak."

Do té doby jsem na ni ještě pořádně neviděl. Stále seděla na svém vyhřátém místečku pod sochou, zatímco já postával opodál, pomalu zapomínajíc na ledové kapky, jež nás oba zmáčely. Park byl dosti potemnělý a ani déšť mému výhledu nikterak nenapomáhal. Pak se ale konečně odhodlala vstát a vydala se ke mně blíž. Měl jsem pocit, jako bych si postupně snažil ochočit nějaké divoké zvířátko - ztracené lišče, které je zjevně blázen do mostů. Byla malé postavy - mohla mít jen něco přes stopadesát centimetrů, pohublá a bledá, div nesplývala s dešťovými kapkami. Rudé vlasy jí sahaly až někam pod pas. Pod promočenými bílými šaty jí prosvítalo nahé tělo, ale naštěstí pro mé neposedné oči většinu z něj zakrývaly právě ony vlasy. Když malinko pozvedla hlavu, naskytla se mi konečně možnost pohlédnout jí do obličeje. Byl to obličej porcelánové panenky - dokonalý a dokonale bez emocí. Kontrast k bledým tvářím tvořily jen stovky hnědorezavých pih a smaragdové oči, postrádající jakékoli známky živé bytosti. Přesto jsem od nich nemohl odlepit pohled. Byly jako dvě propasti, do kterých jsem se toužil vrhnout přímo po hlavě - jen rozdělit své tělo vedví a skočit. Jako by mi přitom nějaký vnitřní hlas našeptával, že na dně těchto propastí už bude všechno jen dobré. Měl jsem chuť ho poslechnout.

"Já jen..., zajímalo by mě, jestli by někdo dokázal postavit most přes řeku, aniž by věděl, jak daleko se nachází její druhý břeh," pokračovala ve své původní myšlence, zatímco já na ni hleděl jak omámený.
"No, to nevím," vysoukal jsem ze sebe, když jsem přišel zpátky k sobě, "řek bych ale, že tady starouš Johny už ti s tím stejně moc nepomůže. Když ale před sto padesáti lety dokázali udělat most přes Ohio, tak dneska už asi nebude nic nemožný."
"Bylo to víc než před sto padesáti lety," opravila mě znovu. "Před sto padesáti lety postavili Brooklin Bridge. Concinnati-Convington byl hotový už několik let před tím.
"No, to jen o to víc potvrzuje mou pointu. Hele, co tady vůbec děláš sama takhle pozdě v noci a navíc v takovým počasí?" vyzvídal jsem. "Vždyť ti musí bejt děsná zima v tomhle letním oblečku." Ona jen zakroutila hlavou.
"Hledala jsem někoho, kdo umí stavět mosty," pronesla smutně, jako by jí právě umřelo štěně.
"Tak to bys možná měla začít u těch, co jsou ještě naživu. Tenhle chlápek, při vší úctě ke všem jeho úspěchům, už toho moc nepostaví. Pro dnešek bys měla jít domů."
"To nemůžu. Nemám se tam jak dostat," prohlásila tónem, který nepřipouštěl žádné alternativy.
"Ach jo," povzdechl jsem si. "Hele, bydlím kousek odtud. Jestli chceš, můžeš u mě přespat a ráno se uvidí, co dál." Jen co jsem to dořekl, začal jsem si připadat dosti nepatřičně. Vždyť jsme se sotva potkali, akorát si teď bude myslet, že jsem nějakej úchyl, což bych jí v dané situaci skoro nemohl mít za zlé. Ona však, navzdory mým obavám, reagovala s ledovým klidem.
"To bych moc ráda."

Po cestě jsem jí, s dosti trapným zpožděním, nabídl svůj deštník, který jsem po celou dobu svíral složený v ruce. Ona jej však slušně odmítla. Prý jí nebyla zima, nad čímž jsem se nepřestával udivovat, ale neviděl jsem důvod ji přemlouvat. Když jsme po starém schodišti vystoupali až do podkrovního patra, kde se nacházel můj byt, přepadla mě zvláštní nervozita. Netušil jsem, co by se teď mělo dít. Co od toho vlastně čeká ona? Byla tak zvláštní. Nedokázal jsem ani náznakem odhadnout, co se jí asi honí hlavou. Když jsem otevřel dveře, byly moje obavy na moment rozptýleny smradem z Brunových konzerv.
"Promiň, mám tu kocoura a takhle nějak smrdí jeho žrádlo v kombinaci s ním a se mnou, a tak...," utrousil jsem dosti v rozpacích.
"Je to tu pěkné," prohlásila s takovou přemírou taktu, až mě to dojalo.
"Ehm, díky."

Bruno se zrovna povaloval u radiátoru v kuchyni, jak bývalo jeho zvykem.
"Tohle je on," povídám jí. "Jmenuje se Bruno. Má trochu nadváhu, ale podle amerických tabulek je pořád ještě v normě. Nevadí ti kočky?"
Zakroutila hlavou.
"Můžu si ho pohladit?"
"No jasně!"

Sklonila se nad něj a opatrně se dotkla jeho mourovaté srsti. V tom se mi naskytl pohled, který svou zvláštností překonal všechno ostatní, co jsem ten večer viděl. Bruno vyskočil na všechny čtyři rychlostí blesku, naježil se jak dikobraz a syčel na ni s takovou nenávistí, jakou jsem na něm nikdy předtím neviděl. Potom začal zmateně pobíhat po celém bytě, narážel do věcí jak smyslů zbavený, skákal do výšek, které absolutně neodpovídaly jeho fyzickému stavu, až nakonec vyskočil ven pootevřeným střešním oknem. Zíral jsem na celý výjev s otevřenou pusou, aniž bych tušil, co se to právě děje. Co mohlo způsobit, že se ta líná chlupatá koule, která nikdy neudělala víc než pět kroků od radiátoru k misce se žrádlem, najednou chovala takhle? Kde se to v něm vzalo? Vyhlédl jsem ven na střechu, potom dolů na ulici, ale nikde jsem ho neviděl.
"Promiň, musím ho najít!" oznámil jsem dívce a vyběhl ze dveří.

Vrátil jsem se s prázdnou asi o hodinu později. Po kocourovi nebylo venku ani stopy, tak jsem si řekl, že hned další den vyvěsím letáky s odměnou a budu doufat. Když jsem však vstoupil zpátky do bytu, Bruno se znovu vyhříval na kuchyňském radiátoru se svým standardním povalečským výrazem a nejevil nejmenší známky rozhořčení. Po dívce se ovšem slehla zem.

Večer nato jsem se znovu vydal do parku k Roeblingově soše doufaje, že ji tam znovu potkám. A chodím tam dodnes s neochvějnou nadějí, že se tak určitě jednou stane.

Restart

18. ledna 2018 v 19:37 Deníček & Povídky
Leží na zádech, zrak upřený k nějakému neurčitému bodu na stropě. Téměř nemrká. Na nic nemyslí. Zapomíná na svět kolem sebe. Postupně vymazává jeho existenci předmět po předmětu, vzpomínku po vzpomínce, člověka po člověku. Až z onoho světa nezbude nic než ta místnost, ve které leží. A i ta brzy zmizí, pokud bude chtít. A on chtít bude. Chtěl to tak celý svůj život. A teď je tak blízko.

Nechává zmizet skříň s oblečením. Digitální budík i mobil na nočním stolku. Nechává zmizet paperback Kafky na pobřeží i lahvičku Zelené víly. Nechává zmizet střešní okno zapadané sněhem, pavučinami vyzdobený strop i všechny čtyři bílé zdi svého pomyslného vězení. Zbývá už jen podlaha pokrytá zašlými rozvrzanými parketami - i ta na jeho povel mizí.

Jeho postel obklopuje jen černočerná tma, která jej pomalu pohlcuje - nebo je to možná on, kdo pohlcuje onu tmu. Nasává ji do sebe. Dotýká se jí a cítí ji v sobě, jako by se jednalo o něco hmotného. O něco živého.

Nechává zmizet i svou postel - propadá se do ní jako do temné bažiny, ale nijak ho to netrápí. Tohle chtěl. Tohle si přál. Tohle je jeho ráj. Jeho Eden - návrat na samý začátek. Návrat k blažené nicotě, kterou nikdy netoužil opustit.

Není tu.

Jak na Novej rok...

7. ledna 2018 v 15:25 Deníček & Povídky
Jsou věci, co mě na silvestrovský noci a následným Novým roku fakt děsně vysíraj. Všude je totiž buď až moc živo, a nebo naopak úplně mrtvo, což z nějakýho důvodu nepůsobí moc dobře na nás vlky samotáře.

Neumím to úplně vysvětlit, ale vezměte si, že se prakticky celej rok cítíte děsně nad věcí. Jak jste strašně svobodní a tak. Můžete klidně přijít domů z práce (ve které vyděláváte úplný hovno, ale živíte jen sebe, takže je to celkem fuk), zasednout do toho totálního bordelu, co kolem vás je, a otevřít si plechovku piva a zapálit si cigáro. A nikdo vám neříká, že smrdíte. Že málo vyděláváte. Že frajer té a té je o dost mladší než vy a přitom toho už dokázal milionkrát víc. Že když jste se naposled vyburcovali k nějakýmu ucházejícímu sexuálnímu výkonu, měla ještě Ordinace jen kolem tisícovky dílů. Že můžete být zatraceně rádi, že s takovou lidskou troskou vůbec někdo míní trávit svůj drahocenný čas. Že místo abyste plánovali šťastnou rodinku, vysedáváte radši po různejch pajzlech a chlastáte jak duha. A tak. Zkrátka jste všech těhle sračiček ušetřeni. A k tomu všemu ještě můžete neomezeně koukat na porno i se zvukem, srát s otevřenejma dveřma (to klidně taky se zvukem) a škrábat se na koulích, kdykoli si o to příroda požádá, aniž by se nad tím někdo pohoršoval. Taková svoboda je prostě skvělá věc!

Jenže pak přijde těch ošemetnejch pár dní v roce, který vás na všechny tyhle úžasný výhody donutí zapomenout, načež se pak cítíte opravdu hodně mizerně. Je tu Valentýn, kterej mě ovšem zdaleka tolik netrápí, páč je to úplně běžnej pracovní den, kdy nemusíte smrdět doma. Potom Vánoce, který sice jsou dost depresivní, ale zase si člověk může nadělit nějakej dárek (klidně si ho i zabalit, jestli se mu chce) a na PornHubu se objeví spousta novejch videií s vánoční tématikou a taky slevy na prémiovej odběr, takže se člověk nenudí a ty tři dny doma si prostě nějak odhoní. Jenže silvestrovská noc je prostě jen čistej vopruz. V centru města vládne neskutečnej bordel, zatímco na okraji, kde se nachází i má maličkost, je zas totální mrtvo. Všechny krámy pozavíraný a tak, páč jsou všichni ti kreténi, co maj bejt za pultama, příliš zaneprázdnění děláním onoho bordelu v centru. Mně se nicméně do centra ani za mák nechce. Chlastání s lidma mě nikdy nebralo, protože maj neustálý tendence do toho kecat, jak kdyby prostě neuměli chlastat v tichosti, a střílení těch barevnejch píčovinek do vzduchu šlo taky vždycky mimo mě. Až zatoužím po nějaký ráně, vpálím si ji raději přímo do ksichtu. Tam by to aspoň mělo nějakej význam. Do tý doby- né, díky.

Když ale doma zrovna, jak na potvoru, nemáte co žrát, ba i hůř - dokonce ani co pít, nezbejvá vám, než zvednout prdel a vydat se do toho města duchů s nadějí, že bude přece jen aspoň někde otevřeno. Nastříkal jsem tedy na sebe svůj oblíbenej parfém Bugo Hoss (koupil jsem si ho onehdá v nedaleké vietnamské večerce, která prodává podobný parfémy světovejch značek za asi třetinu bězné ceny), natáhl si ušmudlaný džíny, oblík ošoupanou bundu a vyrazil do ulic. Bílý Vánoce se letos nekonaly (jaká to kurevská škoda) a ani silvestrovská noc nevypadala jako nic, co by, byť jen vzdáleně, připomínalo zimu. Všude byla mlha jak v zatraceným Silent Hillu, člověk skoro neviděl na krok, a nikde se nezdálo být ani živáčka. Když kolem náhodou projelo nějaký auto, byli to skoro vždycky poldové (bylo jich tu noc ve městě jak sraček). Nejbližší krámek s chlastem byl překvapivě zavřenej, a tak jsem se pomalu loudal dál. Měl jsem děsnej hlad a zrovna mi problesklo hlavou, že na takovýho Silvestra lidi většinou jeděj chlebíčky, následkem čehož jsem na ně dostal nehoráznou chuť. Neměl jsem páru, kdy jsem takovej chlebíček vůbec naposled jed, a tak jsem si dal jako bojovou misi nějakej sehnat.

Pár bloků od místa, kde jsem se zrovna nacházel, by měla bejt nonstop pekárna. Minimálně teda bejvala nonstop po zbytek roku. Teď jsem na to radši příliš nesázel, ale minimálně za zkoušku to stálo. Přešel jsem křižovatku na červenou (šance, že mě něco přejede, byly asi stejný, jako že se někdy dočkáme finálního dílu Ulice) a kráčel směrem k menšímu náměstí obehnanýmu velkým kruhovým objezdem. Po cestě se z husté mlhy občas vynořila nějaká menší ožralá parta a na onom náměstí si pár teenagerů pohrávalo s petardama, ale jinak všude přetrvávalo dosti depresivní mrtvo. Prošel jsem kolem místního bordelu zvaného Piranha, který, ač měl na dveřích napsaný 21:00-6:00, působil úplně stejně mrtvým dojmem jako všechno ostatní. Naštěstí jsem měl v ten moment daleko větší chuť na ony chlebíčky než na nějakou notně jetou frndu, takže mé naděje na záchranu tohohle zatracenýho večera ještě úplně nevyhasly. Když jsem konečně dorazil k pekárně, pocítil jsem neskonalej pocit štěstí. Na dveřích sice stálo: 31.12. otevřeno jen do 22:00, ale můj muzejní mobil v tu chvíli ukazoval teprve 21:55. Měl jsem tedy opravdu z prdele kliku. S radostí jsem vlítl dovnitř a vesele pozdravil znaveně vypadající postarší paní, která rozhodně nevypadala, že by měla v plánu jít po zavíračce ještě někam slavit (mohla tam teda klidně zůstat nonstop, že...radši jsem jí to ale nenavrhoval). Mé pocity štěstí však eskalovaly teprve v momentě, když jsem na vyprázdněnejch pultech zahlíd posledních šest chlebíčků, který jako by tam čekaly jen a jen na mě. Musel to bejt osud, nebo co. Vzal jsem je pochopitelně všechny a k tomu ještě poslední nugátovej croissant, kterýho mi prostě bylo trochu líto. Nakonec jsem věděl líp než kdokoli jinej, že zůstat na Silvestra sám na vyprázdněným pultě, je fakt na hovno. Popřál jsem teda té příjemné paní šťastnej novej rok, načež ta jen něco nesrozumitelnýho zabručela, a vyšel zpátky do ulic.

Domů se mi ale ještě ani za mák nechtělo. Navíc jsem pořád nevyřešil problém s chlastem, nicméně po tom, co se mi podařilo sehnat chlebíčky, moje odhodlání značně stouplo. Šel jsem teda dál přímo za nosem a během toho užíral ten osamělej croissant, abych ho konečně vyved z tý jeho mizérie. Potřeboval jsem ho nutně něčím zapít, ale na alkohol jsem pořád ještě nikde nenarazil. Od toho, co jsem vyšel z oné pekárny, jsem narazil jen na jeden otevřenej krámek - takovej menší fast-food pajzlík, kde prodávali burgery, hot dogy a podobný blitky, na který jsem neměl úplně chuť, ale měli tam taky kafe a takový kafe by mi v tu chvíli docela bodlo. Otylá paní za pultem nebyla o moc příjemnější než ta z pekárny. Nepotěšilo ji dokonce ani to, že jsem jí nechal celou korunu dýško, což normálně teda rozhodně nedělám, ale byl poslední den v roce, chápete...No, příště už se na to můžu leda vysrat. Káva chutnala jak voda z kaluže a to myslím doslova. Spousta lidí tohle přirovnání používá, aniž by takovou vodu z kaluže někdy ochutnali, jenže já si dodneška vzpomínám na svou sázku ze základky, kdy jsem musel výměnou za tisícovku vycucnout celou takovou kaluž brčkem. Blil jsem z toho pak asi tři týdny v kuse a žádnou tisícovku samo sebou nikdy neviděl. No, a tahle káva mi ty krásné dětské vzpomínky znovu připomněla.

Dál už se mi nepodařilo sehnat nic než lahev tuzemáku v jedný nedaleký trafice, a tak jsem se vydal zpátky domů, abych si užil všech svých skvělých úlovků. Ulice vypadaly pořád prakticky stejně, mlha ani o píď neustoupila a někde v dáli neustále bouchaly petardy. Jedinej rozdíl, na kterej jsem cestou narazil, byl jakejsi notně nasranej chlápek přede dveřma onoho Piranha klubu. Mohlo mu bejt asi tolik co mně, možná míň, těžko říct.

"To si, kurva, děláte prdel, vy zasraní kreténi! Jak může bejt bordel zavřenej na Silvestra?! Přicházíte o pěknej majlant, vy líní píčusové!" vyřvával a kopal při tom do dveří. Očividně měl trochu popito. Chvíli jsem zvažoval, že přejdu na druhou stranu ulice, abych se mu vyhnul - neměl jsem vůbec náladu na konflikt s nějakým ožralým kreténem, ale nakonec jsem na to byl moc línej a zůstal jsem tam, kde jsem byl.
"Hej! Kámo!" zvolal mým směrem a já věděl, že ohlížet se, jestli tu náhodou není ještě někdo další, by mělo pramalej smysl. "Nemá cenu sem chodit! Jsou zavřený! Normálně zavřený, hajzlové jedni zasraný!"
"Jo, myslím, že to teď díky tobě věděj i na druhý straně republiky. Ušetřil jsi spoustě lidem cestu...'kámo'," povídám mu.
"Ale to přece nemůžou! Šetřil jsem jak debil, že si poslední den v roce pěkně užiju a ti zmrdi si klidně zavřou!"
"Hele, tohle přece není jedinej bordel ve městě, ne?"
"To ne, ale...," nahodil tak groteskně smutnej výraz, jako dítě, kterýmu právě spadla jeho oblíbená hračka do kanálu, "...tenhle je prostě special! Maj tu babu, co vypadá úplně jak Lisa Ann. Totální dvojče, to bys nevěřil! Je drahá jak čert, ale za dvojče Lisy Ann bych klidně prodal svou duši, kámo."
"Lisa Ann? Ta ještě někoho bere? Vždyť má frndu jak rozjetej tuňákovej sendvič."
"Ale hovno!" zakabonil se uraženě. "Tomu se říká 'vyzrálost', kámo!"
"Tomu se říká 'nesoudnost' či 'nevkus', 'kámo'."
"Fajn, tak kdo je podle tebe, ty zasranej znalče sendvičů, nejvíc sexy porno hvězda?"
"Nemám páru, to záleží na náladě," odpovídám, přičemž jsem se přistihl, jak si nevědomky sedám vedle něj na schodek před klubem a rozbaluju papír s chlebíčky. "Nabídni si, jestli chceš."
"Nevypadaj moc vábivě," ušklíbne se.
"Taky ti do tý ruky můžu nasrat."
"Dobře, dobře. Jeden si dám."
Opravdu nevypadaly bůhvíjak vábivě, ale co by jako chtěl na Silvestra pět minut před zavíračkou? Stejně do sebe už za pár minut ládoval třetí, přičemž mi jako kompenzaci nabíd aspoň jakousi levnou meruňkovici, která ovšem pořád chutnala o dost líp než můj tuzemák.
"Mia Khalifa?" pokračoval s plnou pusou.
"Moc mainstream."
"Éhm...Gianna Michaels?"
"Taky mainstream, ale ta je dost dobrá."
"No, vida. Přece jenom máš trochu vkus, kámo!" povídá s úsměvem. "Akorát se z nějakýho důvodu vyhýbá análu jak čert kříži. Nechápu porno hvězdy, co nedělaj anál. To je jak kdybys přivez motorku do pneuservisu a chtěl vyměnit gumy, ale ten chlápek by ti řek: 'Vyměním vám jen tu přední. Zadní, ty já nedělám'. Prostě servis na hovno, i kdyby ta přední guma byla ze zlata."
Vyprsk jsem si trochu meruňkovice na chlebíček, ale bylo mi to fuk. Tenhle chlápek mě opravdu začínal bavit.
"Faye Reagan," povídám na znamení, že přistupuju na jeho hru.
"Tu neznám."
"Tak to jsi ještě nezažil pravej masturbační orgasmus."
"Fajn, Hitomi Tanaka."
"Dost dobrá, ale nenuť mě začínat o japonský porno cenzuře."
"Myslíš to, jak si tam klidně serou do držky, ale frndy maj při tom cenzurovaný, aby to nikoho nepohoršilo?"
"Jó, přesně tohle."
"To víš, jinej kraj, jinej mrav. Ale kozy má dost dobrý."
"To jo, ale představ si takovou nálož nosit den co den. Musí mít pěkně zhuntovaný záda..."
...

První den v novým roce jsem se vzbudil na lavičce hlavního nádraží s neskutečnou kocovinou a spoustou zvratků kolem sebe. Neměl jsem nejmenší tušení, jak jsem se tam dostal. Smrděl jsem jak kopa sraček (což o mně lidi prohlašovali celkem často, jenže tentokrát jsem se cítil i já sám) a celý moje tělo působilo, jako by do sebe jeho jednotlivý části vůbec nezapadaly. Třeba jako kdybych měl místo ptáka nos a místo nosu zas ptáka. Tak nějak jsem se cítil. Ale nebylo to poprvé a nejspíš ani neposled. Co mě mrzelo o něco víc byl fakt, že po mým silvestrovským společníkovi tu nebylo ani stopy, ale stejně mi něco říkalo, že ho zase brzo potkám. Museli jsme přece tu naši oduševnělou debatu dovíst ke zdárnýmu konci. To jsem si slíbil coby moje vůbec první novoroční předsevzetí.