Melodie našeho srdce

20. prosince 2017 v 21:15 |  Deníček & Povídky
"Na kazetách mi nejvíc chybí to tichý šustění pásky pár sekund před tím, než začne hrát hudba. Tak nějak to pomáhalo budovat to nadšený očekávání samotnýho obsahu. Vzpomínám si, když jsem byl ještě malej capart, jak jsem kolikrát vyhrabal z tátovy sbírky nějakou úplně náhodnou kazetu, vložil ji do kazeťáku a stiskl play. Těch prvních pár sekund jsem vždycky tajil dech natolik, že jsem krom té pásky slyšel i bušení vlastního srdce. Samotná hudba pak někdy byla dobrá, jindy zas ne, ale tohle počáteční vzrušení prostě vždycky stálo za to!" povídám jí melancholicky s jednou rukou na volantu a pohledem upřeným na poloprázdnou noční dálnici. Volnou rukou si čas od času promnu unavené oči a sáhnu po rychle ubývající plechovce Red Bull.

"To už je ale všechno jen dávná minulost," povzdechnu si. "Když jsem vybíral nový auto a poprvý viděl celý tohle zatracený IT centrum, málem jsem si to s tou koupí rozmyslel. Měl jsem chuť utíkat radši někam do bazaru a koupit nějakou starou popelnici s kazeťákem, jenže znáš to...V dnešní době většinou nakonec rozum zvítězí nad citem. Možná právě proto je z nás všech taková horda nešťastných zombie, co maj všechno, a vlastně nic." Věnovala mi milý úsměv a položila svou drobnou bledou ruku na tu moji, odpočívající na řadicí páce. Nikdy toho moc nenamluvila, ale člověk s ní měl zato vždycky pocit, že mu dokonale naslouchá. Často jsem se kvůli tomu cítil docela provinile. Nechtěl jsem po ní, aby mi sloužila jen jako nějaká vrba, a tak jsem se nejednou pokoušel něco z ní vymámit. Povětšinou však marně. Role vrby jí podle všeho byla nejpříjemnější, což z ní zároveň dělalo jakousi zvláštní vílu z jiného světa permanentně zahalenou rouškou tajemství.

Z CD v přehrávači, média umírajícího rychleji než moje naděje v lepší zítřky, se právě linul čtvrtý Chopinův Nocturne v podání Marie Joao Pires. Projeli jsme kolem obrovitého billboardu s nápisem "Když ve Vás někdo věří, dokážete víc" a asi půl kilometru nato jsem sjel na úzkou okresku. Byla to skutečně jasná noc s překrásným hvězdným nebem a měsícem takřka v úplňku. Jestliže ona dálnice působila prázdným dojmem, tady to působilo dojmem úplně mrtvým. Jeli jsme a jeli, pět kilometrů, deset, a proti nám za celou dobu neprojelo jediné auto.

"Škoda, že už musíš zpátky. Bůhví, kdy tě zase uvidím," pronesl jsem smutně, když jsme vjížděli do hustého borového lesa, který vypadal, že se táhne až na samý kraj světa. "Pokaždé se jen tak z ničeho nic zjevíš a já jsem celej štěstím bez sebe. Jenže to vždycky trvá jen takovou chvíli. Já pak vůbec nevím, co si počít. Každej den si říkám, že třeba dneska se znovu objevíš, ale pak nic, a tak další den doufám znovu a znovu. Je to k zbláznění. Dal bych cokoli za to, abys se mnou už mohla zůstat napořád." Pohladila mě po pravé tváři a s úsměvem, který mě pokaždé nechal zapomenout na všechny trable světa, zakroutila hlavou. Za tu dobu, co se známe, už jsem pochopil, že to znamená něco ve smyslu "Nedělej si starosti". Pokusil jsem se jí úsměv opětovat, ale musel nejspíš působil daleko smutněji než ten její.

Právě když dohrál poslední Nocturne, zabočil jsem na sotva viditelnou polní cestu mezi stromy jako už tolikrát předtím a zanedlouho jsme dorazili na malou mýtinu. Stála tam nevelká dřevěná chatka, vedle níž byl zasazený smrček, který jakoby tam vůbec nepatřil a pod ním honosný opracovaný kámen. Vypnul jsem motor a chvíli čekal v naději, že dodrží náš dávný zvyk a ještě chvíli tu se mnou pobude. Nezklamala. Otevřela přihrádku u spolujezdce a podala mi to samé cdčko co vždycky. Svou levou dlaň si položila tam, kde měla srdíčko, a pravou na to mé. Znamenalo to, že toužila po melodii, která po léta spojovala naše srdce v jedno. Bylo to už hrozitánsky dávno, když jsme ji slyšeli poprvé. Vložil jsem cd do přehrávače a navolil skladbu čtyři. Věděl jsem, že mi zbývá přesně pět minut a dvacetdevět sekund, než mi zase zmizí na bolestně dlouhou dobu. Seděli jsme, drželi se za ruce a přenesli se v čase zpátky na začátek, až dokud nedošlo na poslední sloku. Na tu hrozivou poslední sloku, která znamenala konec naší pohádky.

Sing out loud
We all die
Laughing into the fire
Is it always like this?

Políbil jsem její chladné rty a ona vystoupila z auta, aby se vydala vstříc tomu zvláštnímu smrčku. Nastartoval jsem a ještě chvíli zíral na ten kámen, osvětlený předními reflektory svého vozu, na němž stálo její jméno. Zařadil jsem rychlost a se slzami v očích ujížděl pryč.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 CAndy CAndy | 21. prosince 2017 v 1:07 | Reagovat

"Nikdy toho moc nenamluvila, ale člověk s ní měl zato vždycky pocit, že mu dokonale naslouchá." - dost já. Jen bych se asi podělala strachy, bydlet uprostřed lesa na nějaké mýtince, ač to zní na druhou stranu lákavě. :D :)

2 secondme secondme | Web | 21. prosince 2017 v 6:25 | Reagovat

Nádherné! Ale bohužel smutné :( Příběh to byl moc pěkný, takový nostalgicky a bylo mi líto, ze mu zemřela :/

3 Shadow Shadow | Web | 21. prosince 2017 v 13:52 | Reagovat

Pěkný

4 Shadow Shadow | Web | 22. prosince 2017 v 20:54 | Reagovat

spratelis?

5 Nigredo Nigredo | Web | 23. prosince 2017 v 19:26 | Reagovat

[4]: Když mi poskytneš instrukce, tak rád :)

6 padesatka padesatka | E-mail | Web | 7. ledna 2018 v 17:58 | Reagovat

Marně hledám odběr novinek...:(

7 Nigredo Nigredo | Web | 7. ledna 2018 v 19:26 | Reagovat

[6]: Ehm...To je nějaká funkce, kterou sem mám možnost přidat?

8 padesatka padesatka | E-mail | Web | 7. ledna 2018 v 19:45 | Reagovat

[7]: Jj, v nastavení, v položkách menu je Odběr novinek. Budeš tu pak mít na odběr rámeček, já tam zadám svůj mail, a když zavěsíš nový článek, já dostanu echo do mailu. Nikdo Tě nebude muset hledat...:)

9 Nigredo Nigredo | Web | 7. ledna 2018 v 19:52 | Reagovat

[8]: Je to tam! Dík za tip!

10 padesatka padesatka | E-mail | Web | 7. ledna 2018 v 19:53 | Reagovat

[9]: Peckááá...!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama