Co kdyby?

17. prosince 2017 v 21:01 |  Téma týdne
Co kdyby...bylo všechno v pohodě?

Probouzím se po boku své krásné ženy, o jejíž bezelstné náklonnosti nemám nejmenších pochyb, políbím ji na tvář, čímž na ní vykouzlím ospalý úsměv, a odebírám se do kuchyně uvařit kávu. Z předního okna odhrnu závěsy a z obrovské výšky koukám na probouzející se velkoměsto. Usrknu trochu kávy, zapnu gramofon s jednou z našich oblíbených desek a pustím se do přípravy těsta na lívance. Vůně kávy ji mezitím vyláká z postele. Rozcuchané vlasy, nakřivo nasazené ušmudlané brýle, tílko a volné pyžamové kalhoty. Miluju ji a líbí se mi tolik, jako když jsem ji takhle kdysi viděl poprvé. Možná snad i o něco víc. Mám pro tuhletu ležérnost holt jakousi slabost. Když spatří první smažící se lívanec, oči se jí rozzáří jako dítěti rozbalujícímu vánoční dárek a dojatě se mi vrhá kolem krku. Lívance já přece umím.

Za chvíli se přiloudá i rozespalá dcerka a ještě se zalepenýma očima prosí o hrnek kakaa. Připravím tedy kakao a dávám smažit další lívanec, zatímco ty usmažené zjevně někam nenávratně zmizely. Ale co, těsta máme dost. Jakmile se všichni dosyta najíme a provedeme ranní hygienu, přichází na řadu práce a škola. Dcerku bere do školy žena, jelikož to má po cestě. Je to škola, kde se děti učí především úctě a toleranci k druhým. Kde neexistuje slovo šikana. Kde pracují motivovaní učitelé, pro které je vzdělávání dalších generací životním posláním. Kde škola spolupracuje s rodinami s cílem dosažení těch nejlepších možných výchovných i studijních výsledků.
Políbím tedy obě své princezny na rozloučenou a jdu se obléct do pracovního hábitu. Sjíždím výtahem do podzemní garáže, kde na mě čeká naleštěný Nissan Juke, nasednu do něj a vyrážím skrz dopravní špičku ke svému obchůdku. Kolony mi nevadí, můžu je přece trávit poslechem hudby a času stráveného s hudbou není nikdy škoda.

Před devátou hodinou dorážím na místo a přehazuji cedulku z nápisu "Closed" na "Open". Do gramofonu nahodím desku jazzových klasik a usedám k pokladně. Brzy nato se přihrnou první zákazníci. Některé z nich už dobře znám, a tak strávíme pár minut klábosením o knižních novinkách. Před polednem se firemní dodávkou dořítí můj nejlepší přítel a společník s nákladem nových knih. Když zrovna nechodí zákazníci, pomáhám mu je vyložit, přičemž rozebíráme všechno možné od literatury, přes jídlo, až po naše drahé polovičky. V poledne na chvíli zavřeme a jdeme spolu na oběd do nedalekého asijského bistra, které navštěvujeme už několik let prakticky dennodenně. Dávám si rýži s krevetami, jednu ze svých oblíbených klasik, on zas kuře na kari s nudlemi, které k mému úžasu dokáže jíst téměř každý den. Pak se vracíme zpátky do obchodu, kde v typické pohodové atmosféře strávíme zbytek odpoledne.

Večerní špička mi vadí ještě o něco méně než ta ranní. Jednak je celé město rozzářené jiskřivými neony, což je pohled, jenž se mi prostě nikdy neokouká, jednak beru domů svého kámoše, takže si mám s kým povídat. Příští týden prý se svou milou slaví výročí, takže bychom měli udělat nějakou společnou party. Samozřejmě souhlasím. Všichni jsme si vždycky náramně rozuměli a i naše dcerka ty dva bere prakticky jako součást rodiny. Už se těším. Bydlí jen pár bloků od nás. Poděkuje mi za svezení a já pokračuju domů.

Z kuchyně se line vůně lasagní, z níž div nezačnu slintat jak hladový bernardýn. Žena, aniž by se při tom přestala vlnit do rytmu Beatles, mě přivítá sladkým polibkem, po kterém si nejsem jistý, zda mám větší chuť na ni, nebo na ty lasagne a z pokoje hned nato vybíhá dcerka, aby se pochlubila svými školními úspěchy. Poté přicházejí na řadu lasagne a všichni si povídáme o tom, jaký jsme měli den. Po večeři se odebírám do své pracovny a zasedám ke starému psacímu stroji, kde v klidu pracuji na svém dalším románu, aniž by mě při tom rušily sociální sítě, zprávy či jakékoli jiné blbosti. Má žena zatím vedle svým dramatickým hlasem předčítá dcerce pohádku a jakmile se ji tak podaří uspat, začte se tiše do své vlastní knížky. Když mi po nějaké době dojdou síly a inspirace, vydávám se za ní, pokládám si hlavu na její bříško a nasávám její nádhernou vůni, zatímco ona v jedné ruce drží knížku a druhou mě hladí ve vlasech.

Když už mám pocit, že každou chvíli usnu, odebereme se společně do koupelny, kde mě rázem přesvědčí, že se mi ještě vůbec spát nechce. Pak se ještě dlouho válíme ve vaně a popíjíme víno, než se konečně, příjemně znavení, doploužíme do ložnice a usínáme ve vzájemném objetí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 17. prosince 2017 v 22:00 | Reagovat

Tak by to člověk měl mít. Beru tvůj optimismus (a možná kousek ze tvé rodící se knížky) a zařazuji tě k současnému tématu týdne. Děkuji za osvěžující optimistické počtení :-)

2 CAndy CAndy | 18. prosince 2017 v 0:56 | Reagovat

Jako ten depresivní pitomec si samozřejmě kajícně říkám, jak je něco takového v podstatě nemožné. Heh. Nicméně, díky za takové "téma k zamyšlení", nad tím svým "co kdyby bylo vše v pohodě" se určitě zamyslím a třeba taky něco sepíšu. Inspiruješ... díky. :)

3 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 18. prosince 2017 v 6:23 | Reagovat

Vyloudilo mi to úsměv na tváři. :-)

4 zivot-na-prasky zivot-na-prasky | 18. prosince 2017 v 15:26 | Reagovat

Jestli to měla být ironie, tak celkem slabá, protože mi to nepřipadá tak nereálné :)

5 Nigredo Nigredo | Web | 18. prosince 2017 v 15:46 | Reagovat

[4]: Ironie nikoli. Prostě taková představa ideálu. Souhlasím, že úplně nereálné to asi není, ale celé se to skládá z tolika malých detailů, které by se musely podařit, že jsem vůči tomu tak trochu skeptický. :)

6 Nigredo Nigredo | Web | 18. prosince 2017 v 15:47 | Reagovat

[2]: Rád si přečtu tvoji verzi :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama