Prosinec 2017

Melodie našeho srdce

20. prosince 2017 v 21:15 Deníček & Povídky
"Na kazetách mi nejvíc chybí to tichý šustění pásky pár sekund před tím, než začne hrát hudba. Tak nějak to pomáhalo budovat to nadšený očekávání samotnýho obsahu. Vzpomínám si, když jsem byl ještě malej capart, jak jsem kolikrát vyhrabal z tátovy sbírky nějakou úplně náhodnou kazetu, vložil ji do kazeťáku a stiskl play. Těch prvních pár sekund jsem vždycky tajil dech natolik, že jsem krom té pásky slyšel i bušení vlastního srdce. Samotná hudba pak někdy byla dobrá, jindy zas ne, ale tohle počáteční vzrušení prostě vždycky stálo za to!" povídám jí melancholicky s jednou rukou na volantu a pohledem upřeným na poloprázdnou noční dálnici. Volnou rukou si čas od času promnu unavené oči a sáhnu po rychle ubývající plechovce Red Bull.

"To už je ale všechno jen dávná minulost," povzdechnu si. "Když jsem vybíral nový auto a poprvý viděl celý tohle zatracený IT centrum, málem jsem si to s tou koupí rozmyslel. Měl jsem chuť utíkat radši někam do bazaru a koupit nějakou starou popelnici s kazeťákem, jenže znáš to...V dnešní době většinou nakonec rozum zvítězí nad citem. Možná právě proto je z nás všech taková horda nešťastných zombie, co maj všechno, a vlastně nic." Věnovala mi milý úsměv a položila svou drobnou bledou ruku na tu moji, odpočívající na řadicí páce. Nikdy toho moc nenamluvila, ale člověk s ní měl zato vždycky pocit, že mu dokonale naslouchá. Často jsem se kvůli tomu cítil docela provinile. Nechtěl jsem po ní, aby mi sloužila jen jako nějaká vrba, a tak jsem se nejednou pokoušel něco z ní vymámit. Povětšinou však marně. Role vrby jí podle všeho byla nejpříjemnější, což z ní zároveň dělalo jakousi zvláštní vílu z jiného světa permanentně zahalenou rouškou tajemství.

Z CD v přehrávači, média umírajícího rychleji než moje naděje v lepší zítřky, se právě linul čtvrtý Chopinův Nocturne v podání Marie Joao Pires. Projeli jsme kolem obrovitého billboardu s nápisem "Když ve Vás někdo věří, dokážete víc" a asi půl kilometru nato jsem sjel na úzkou okresku. Byla to skutečně jasná noc s překrásným hvězdným nebem a měsícem takřka v úplňku. Jestliže ona dálnice působila prázdným dojmem, tady to působilo dojmem úplně mrtvým. Jeli jsme a jeli, pět kilometrů, deset, a proti nám za celou dobu neprojelo jediné auto.

"Škoda, že už musíš zpátky. Bůhví, kdy tě zase uvidím," pronesl jsem smutně, když jsme vjížděli do hustého borového lesa, který vypadal, že se táhne až na samý kraj světa. "Pokaždé se jen tak z ničeho nic zjevíš a já jsem celej štěstím bez sebe. Jenže to vždycky trvá jen takovou chvíli. Já pak vůbec nevím, co si počít. Každej den si říkám, že třeba dneska se znovu objevíš, ale pak nic, a tak další den doufám znovu a znovu. Je to k zbláznění. Dal bych cokoli za to, abys se mnou už mohla zůstat napořád." Pohladila mě po pravé tváři a s úsměvem, který mě pokaždé nechal zapomenout na všechny trable světa, zakroutila hlavou. Za tu dobu, co se známe, už jsem pochopil, že to znamená něco ve smyslu "Nedělej si starosti". Pokusil jsem se jí úsměv opětovat, ale musel nejspíš působil daleko smutněji než ten její.

Právě když dohrál poslední Nocturne, zabočil jsem na sotva viditelnou polní cestu mezi stromy jako už tolikrát předtím a zanedlouho jsme dorazili na malou mýtinu. Stála tam nevelká dřevěná chatka, vedle níž byl zasazený smrček, který jakoby tam vůbec nepatřil a pod ním honosný opracovaný kámen. Vypnul jsem motor a chvíli čekal v naději, že dodrží náš dávný zvyk a ještě chvíli tu se mnou pobude. Nezklamala. Otevřela přihrádku u spolujezdce a podala mi to samé cdčko co vždycky. Svou levou dlaň si položila tam, kde měla srdíčko, a pravou na to mé. Znamenalo to, že toužila po melodii, která po léta spojovala naše srdce v jedno. Bylo to už hrozitánsky dávno, když jsme ji slyšeli poprvé. Vložil jsem cd do přehrávače a navolil skladbu čtyři. Věděl jsem, že mi zbývá přesně pět minut a dvacetdevět sekund, než mi zase zmizí na bolestně dlouhou dobu. Seděli jsme, drželi se za ruce a přenesli se v čase zpátky na začátek, až dokud nedošlo na poslední sloku. Na tu hrozivou poslední sloku, která znamenala konec naší pohádky.

Sing out loud
We all die
Laughing into the fire
Is it always like this?

Políbil jsem její chladné rty a ona vystoupila z auta, aby se vydala vstříc tomu zvláštnímu smrčku. Nastartoval jsem a ještě chvíli zíral na ten kámen, osvětlený předními reflektory svého vozu, na němž stálo její jméno. Zařadil jsem rychlost a se slzami v očích ujížděl pryč.


Co kdyby?

17. prosince 2017 v 21:01 Téma týdne
Co kdyby...bylo všechno v pohodě?

Probouzím se po boku své krásné ženy, o jejíž bezelstné náklonnosti nemám nejmenších pochyb, políbím ji na tvář, čímž na ní vykouzlím ospalý úsměv, a odebírám se do kuchyně uvařit kávu. Z předního okna odhrnu závěsy a z obrovské výšky koukám na probouzející se velkoměsto. Usrknu trochu kávy, zapnu gramofon s jednou z našich oblíbených desek a pustím se do přípravy těsta na lívance. Vůně kávy ji mezitím vyláká z postele. Rozcuchané vlasy, nakřivo nasazené ušmudlané brýle, tílko a volné pyžamové kalhoty. Miluju ji a líbí se mi tolik, jako když jsem ji takhle kdysi viděl poprvé. Možná snad i o něco víc. Mám pro tuhletu ležérnost holt jakousi slabost. Když spatří první smažící se lívanec, oči se jí rozzáří jako dítěti rozbalujícímu vánoční dárek a dojatě se mi vrhá kolem krku. Lívance já přece umím.

Za chvíli se přiloudá i rozespalá dcerka a ještě se zalepenýma očima prosí o hrnek kakaa. Připravím tedy kakao a dávám smažit další lívanec, zatímco ty usmažené zjevně někam nenávratně zmizely. Ale co, těsta máme dost. Jakmile se všichni dosyta najíme a provedeme ranní hygienu, přichází na řadu práce a škola. Dcerku bere do školy žena, jelikož to má po cestě. Je to škola, kde se děti učí především úctě a toleranci k druhým. Kde neexistuje slovo šikana. Kde pracují motivovaní učitelé, pro které je vzdělávání dalších generací životním posláním. Kde škola spolupracuje s rodinami s cílem dosažení těch nejlepších možných výchovných i studijních výsledků.
Políbím tedy obě své princezny na rozloučenou a jdu se obléct do pracovního hábitu. Sjíždím výtahem do podzemní garáže, kde na mě čeká naleštěný Nissan Juke, nasednu do něj a vyrážím skrz dopravní špičku ke svému obchůdku. Kolony mi nevadí, můžu je přece trávit poslechem hudby a času stráveného s hudbou není nikdy škoda.

Před devátou hodinou dorážím na místo a přehazuji cedulku z nápisu "Closed" na "Open". Do gramofonu nahodím desku jazzových klasik a usedám k pokladně. Brzy nato se přihrnou první zákazníci. Některé z nich už dobře znám, a tak strávíme pár minut klábosením o knižních novinkách. Před polednem se firemní dodávkou dořítí můj nejlepší přítel a společník s nákladem nových knih. Když zrovna nechodí zákazníci, pomáhám mu je vyložit, přičemž rozebíráme všechno možné od literatury, přes jídlo, až po naše drahé polovičky. V poledne na chvíli zavřeme a jdeme spolu na oběd do nedalekého asijského bistra, které navštěvujeme už několik let prakticky dennodenně. Dávám si rýži s krevetami, jednu ze svých oblíbených klasik, on zas kuře na kari s nudlemi, které k mému úžasu dokáže jíst téměř každý den. Pak se vracíme zpátky do obchodu, kde v typické pohodové atmosféře strávíme zbytek odpoledne.

Večerní špička mi vadí ještě o něco méně než ta ranní. Jednak je celé město rozzářené jiskřivými neony, což je pohled, jenž se mi prostě nikdy neokouká, jednak beru domů svého kámoše, takže si mám s kým povídat. Příští týden prý se svou milou slaví výročí, takže bychom měli udělat nějakou společnou party. Samozřejmě souhlasím. Všichni jsme si vždycky náramně rozuměli a i naše dcerka ty dva bere prakticky jako součást rodiny. Už se těším. Bydlí jen pár bloků od nás. Poděkuje mi za svezení a já pokračuju domů.

Z kuchyně se line vůně lasagní, z níž div nezačnu slintat jak hladový bernardýn. Žena, aniž by se při tom přestala vlnit do rytmu Beatles, mě přivítá sladkým polibkem, po kterém si nejsem jistý, zda mám větší chuť na ni, nebo na ty lasagne a z pokoje hned nato vybíhá dcerka, aby se pochlubila svými školními úspěchy. Poté přicházejí na řadu lasagne a všichni si povídáme o tom, jaký jsme měli den. Po večeři se odebírám do své pracovny a zasedám ke starému psacímu stroji, kde v klidu pracuji na svém dalším románu, aniž by mě při tom rušily sociální sítě, zprávy či jakékoli jiné blbosti. Má žena zatím vedle svým dramatickým hlasem předčítá dcerce pohádku a jakmile se ji tak podaří uspat, začte se tiše do své vlastní knížky. Když mi po nějaké době dojdou síly a inspirace, vydávám se za ní, pokládám si hlavu na její bříško a nasávám její nádhernou vůni, zatímco ona v jedné ruce drží knížku a druhou mě hladí ve vlasech.

Když už mám pocit, že každou chvíli usnu, odebereme se společně do koupelny, kde mě rázem přesvědčí, že se mi ještě vůbec spát nechce. Pak se ještě dlouho válíme ve vaně a popíjíme víno, než se konečně, příjemně znavení, doploužíme do ložnice a usínáme ve vzájemném objetí.

Vánoce na hraně

6. prosince 2017 v 17:56 Deníček & Povídky
Tak co je s tím zatraceným krocanem? Stejně se mi pořád nechce věřit, že by ho zvládla upíct a nepodpálit při tom barák. Bože, už chci mít tenhle pekelnej večer konečně za sebou, říkám si, když obracím stránky Anny Kareniny a myšlenky mi utíkají od Vronského mrtvého koně zpátky do reality.

"Můžeš jít, prosím tě, sem a pomoct mi s tím krocanem?! ozve se z kuchyně ten uším lahodící hlásek, dokonale podporující tuhle tu pohodovou vánoční atmosféru, stejně jako moji touhu vzít pár kombinaček a vyrvat jí s nimi jazyk.
"Už letím, zlato!" zavrkám, roztáhnu křídla a spěchám jí na pomoc. Malý Erik, zcela nevnímajíc, zatím dál vysedává u Playstationu a likviduje hordy zombie. Říkám si, jak skvěle bude díky naší výchově jednou připravený na případnou zombie apokalypsu a chce se mi bědovat nad rodiči, kteří své ratolesti raději zcela neprozíravě posílají třeba na lekce klavíru či floorballu s naprosto nulovým praktickým využitím.

Z kuchyně se line vůně spáleniny doprovázená oblaky černého kouře a ještě než překročím práh, je mi jasné, že se nebude zrovna jednat o vkročení do rajské zahrady.
"Tohle je všechno jenom KVŮLI TOBĚ!" obšťastňuje mě okamžitě výčtem mých zásluh. "Kdyby jsi tuhle pitomou slepici nesháněl na poslední chvíli, neměla bych toho teď tolik! A kdyby jenom slepici! Vždyť jsme ještě včera ani neměli většinu dárků! Jak to mám krucinál všechno stíhat? Mám toho nad hlavu a ty, místo abys mi pomoh', jenom vysedáváš nad tou debilní knížkou!"
"Moje drahá, " snažím se ji diplomaticky uklidnit, "milerád ti budu vmžiku nápomocen! Nežli budeme ovšem pokračovat v této oduševnělé činnosti, dovol mi namítnout, že nazývat Tolstého 'debilní knížkou' je přinejmenším barbarské. Nehledě na to, že samice od krocana se nazývá nikoli slepice, nýbrž krůta!"
"Nech si laskavě ty svoje stupidní poetický žvásty od cesty!" křikne nasupeně a než stačím namítnout, že si nejspíš spletla poezii s nějakým jiným literárním žánrem, přidává ještě láskyplný dovětek: "Mám tě už plný zuby! Pořád ze mě jenom děláš totální píču!"
"Tati, co je to píča?" ptá se malá Dianne, která se tu zhmotnila v tu nejméně vhodnou chvíli.
"Píča..., Diannko," opakuji ten ošklivý výraz, abych získal trochu času a přišel s definicí úměrnou jejímu věku, "to je taková zlá paní, co nemá ráda knížky," odvětím nakonec, celý hrdý, jak se mi to pedagogické vzdělání vyplatilo.
"Já mám knížky ráda! To potom nemůžu být píča, že ne?" ptá se to nebohé dítě vyděšeně.
"To rozhodně nemůžeš, zlatíčko. A teď běž pomoct Erikovi postřílet pár zombíků. My s maminkou si budem ještě chvíli povídat a potom přijdem."

Poté, co jsme jako smečka hladových vlků zhltli štědrovečerní pizzu (Bůh žehnej Papa John's), přičemž nikdo neprohodil jediné slovo, odebrala se moje drahá polovička do ložnice a práskla za sebou dveřmi, až se celý dům otřásl. Děti se nad tím samozřejmě nikterak nepozastavovaly (byly už totiž svědky daleko horších výlevů) a tiše odkráčely do svých obvyklých stanovišť - Erik se začal pro změnu připravovat na případný návrat Hitlera a Dianne, zřejmě ze strachu, aby se také nestala tou zlou píčou, zasedla ke své oblíbené obrázkové knížce. Hotoví andílci, rozplýval jsem se.

Jelikož se zdálo, že moje přítomnost už tu nebyla nikterak zvlášť přínosná, rozhodl jsem se konečně na chvíli vypařit. Dětem jsem oznámil, že se jdu nadýchat čerstvého vzduchu, načež ony zareagovaly jen silně emotivním "hm", zatímco manželku jsem zanechal bez rozloučení - aspoň se na mě bude víc těšit! Nasedl jsem do svého starého Chargera a ujížděl po prázdné zasněžené silnici, ozářené všemi těmi nevkusnými vánočními světýlky ze všech okolních domů (krom toho našeho) směrem k centru města. Všude bylo prázdno, jako by sezení doma a socializování s rodinnými příslušníky bylo bůhvíjak zábavné, a tak jsem se chvíli jen tak projížděl a ignoroval při tom většinu semaforů. Když mě to přestalo bavit, řekl jsem si, že se zastavím doma - tedy tam, kde jsem se tak skutečně cítil.

Svítící neonový nápis The Grunge je nově ozdoben dvěma malými rolničkami, které vypadají, jako by je někdo vyhrabal z nedalekého kontejneru (což je úplně klidně možné) a dokreslují tak dokonalou vánoční atmosféru téhle sympatické uličky lemované zmrzlými zvratky a hromadami žlutého sněhu.

"Šťastný a veselý, parchanti!" zdravím místní osazenstvo, když vejdu dovnitř. "Dal bych si jednoho vánočního Jacka."
"Můžeš k němu max dostat rolničku, našel jsem jich tuhle plnou krabici. Jsou jak nový! Co ti lidi dneska nevyhoděj," lamentuje svalnatý barman a nalévá mi.
"Dobře, tak radši asi zůstanu u standardní edice."
"Jak je libo!"
"Že ti to teda trvalo, taťko!" rýpne si Ron. "Já už dávám šestýho."
"Nic se neboj, příteli, za okamžik jsem ti v patách!"

A tak vesele popíjíme a sdílíme své vánoční zážitky, které nás zase jednou přivedly sem. Jimi Hendrix nám k tomu zpívá Hey Joe a venku znovu začíná sněžit. Nakonec ten Štědrej den nedopadl úplně špatně, říkám si.

#1 Ze života levé ponožky

4. prosince 2017 v 19:47 Kreativní zápisník
Otevírám Kreativní zápisník na náhodné straně a můj první úkol zní následovně:

Zaznamenejte si krátce svůj dnešní den z pohledu své levé ponožky.

Fajn, jdeme na to!


To snad ne! Zase pondělí ráno. Na jednu stranu jsem teda docela ráda, že se znovu trochu ohřeju. Nechal mě tady opět celej víkend ležet v té nehorázné kose a sám se odjel nahřívat za svou milou.

Blbeček jeden se samozřejmě ještě snaží dělat dorej dojem, takže si na sebe vzal moje vypraný a neděravý kolegyně. Kdyby tak ta jeho princezna věděla, že dneska ráno tradičně přifrčí a znovu si natáhne mě, přestože mi už bůhvíjak dlouho nedopřál žádnou hygienu.

No, a taky že to udělal! A jako vždycky navíc použil ten svůj stupidní trik - nasadil si mě na pravou nohu, aby neměl díru na palci, ale až někde u malíčku. Co si jako myslí, že to řeší? Vůbec nic! On je pořád stejně ubohej a já mám kvůli tomu v sobě vytlačený dva palce!

No nic, pak jsem jako každej všední den trávila x hodin v těch jeho smradlavých děravých teniskách, zatímco on předstíral pracovní zápal a nehorázně se mu při tom potily nohy. Když se večer vrátil domů, nadal mně i mojí sestře, že prej děsně páchneme (jak kdybychom za to snad mohly) a hodil nás konečně do prádelního koše, kde teď budem zhruba 14 dní čekat, než se nás uráčí zanést do prádelny!




#kreativnizapisnik