Otec & Syn

22. listopadu 2017 v 19:03 |  Deníček & Povídky
"Co ho to sakra napadlo? Po všech těch letech...Věřil bys tomu?"
"A proč ne? Ať už ho k tomu vede cokoli, myslím, že vám to oběma jenom prospěje. Prostě se s tím zbytečně nenervuj. Nějak to dopadne."

To se mu to kecá. Na rozdíl ode mě byl Ron dostatečně chytrej (nebo měl spíš zatracený štěstí), že se mu tohle nestalo. Člověk nadělá v životě spousty chyb, o tom žádná. Často se mu při tom i povede zničit životy druhých, s čímž se někdy nežije snadno. Nenapadá mě ovšem horší životní selhání, než zničit život, který jste sami vytvořili. Jelikož ale žijeme v zemi neomezených možností, může se vám taková věc úplně klidně povést.


Utíkal jsem tehdy za právníkem, hned jak jsem se to dozvěděl. Myslím, že jsem jí na to ani nic neřek. Zjevně jsem jen chvíli civěl s otevřeným chřtánem, před očima se mi prohnal celý můj kraťoučký život, jako by mi někdo právě oznámil, že jsem smrtelně nemocný a zbývá mi jen pár dní života, a pak jsem prostě nased do taxíku a ujížděl pryč. Je to jen blbá noční můra, říkal jsem si. Tohle přece není možný. Teď, když už konečně začínalo všechno fungovat. Když se mi začínal plnit jeden sen za druhým jak na běžícím pásu. Když jsem si konečně říkal, že jsem přišel na to, jak mít život pod kontrolou. Prodal jsem svůj první bestseller, začínala se o mě zajímat média, sekl jsem s prací, kterou jsem celá léta nenáviděl, a konečně jsem taky opustil sdílený jednopokoják v Queensu a odstěhoval se do prostorného bytu na Manhattanu, který jsem měl jenom pro sebe.
K tomu všemu jsem navíc ještě potkal dívku - jmenovala se Jenny, jejímuž kouzlu jsem okamžitě propadl natolik, že jsem na ni snad jediný bdělý moment nepřestával myslet (vlastně ani ve spánku mě prakticky nenechala odpočinout). Navíc jsem měl dojem (jak se později ukázalo, byl to dojem správný), že jsou naše sympatie vzájemné. Věděl jsem, že jakmile posunu náš přátelský vztah někam dál, bude to jako vstoupit do toho nejhornějšího patra nebeského paláce - poslední krůček k naprosté dokonalosti.

Pořád tu ovšem zbýval jeden menší problém - moje ex. Ex, která ještě tak docela nevěděla, že v hloubi mé duše už se tímto titulem mohla honosit docela dlouhou dobu. Nedokážu vysvětlit, proč tomu tak bylo, proč jsem to nevyřešil už dávno. Možná jsem byl zkrátka příliš zaneprázdněný honem za slávou a svými fiktivními světy, které jsem k tomu potřeboval, že jsem pořád jen odkládal neodkladné. Ten den už jsem byl ovšem pevně rozhodnutý - konečně kompletně uzavřu tu starou strastiplnou kapitolu svého života a vstoupím do kapitoly nové, s princeznou Jenny po svém boku. Všechno už bude jenom dobré.

Nějakou dobu se mi v hlavě povalovala myšlenka ukončit to prostou textovkou. Nakonec, o co jde? Vyhnu se tak srdceryvným scénám, sáhodlouhému výčtu vulgarismů na mou osobu a věci jí můžu posléze klidně poslat zásilkovou službou. Nakonec se ve mně však přece cosi zlomilo a já se k tomu rozhodl postavit čelem. Je to koneckonců poslední krůček před prahem samého ráje, říkal jsem si. A tak jsem šel. Posilnil jsem se před tím panákem whisky a vzal si taxík k jejímu bytu (ze kterého už se asi rok snažila vystěhovat a nacpat se ke mně, čemuž jsem z pochopitelných důvodů zdárně odolával). Když jsem vyjel výtahem do jejího patra, zastihl jsem ji naneštěstí už na chodbě.
"Ahoj, zlato! Zrovna jsem se chystala za tebou!" zavrkala a mně se sevřel žaludek, jako by snad tušil, jaká hrůza měla následovat.
"Kolikrát jsem ti říkal, že mi máš před tím vždycky aspoň zavolat?" odsekl jsem.
"Ty máš zase náladu! Jsme spolu už tolik let. Přece ti nebudu volat. Všechny moje kamarádky se svýma klukama už dávno bydlej a to se neznaj ani z poloviny tak dlouho jako my dva!"
Pokaždé, když jsem tuhle větu slyšel, měl jsem sto chutí dát jí hlavu do svěráku.
"Hele, potřebuju s tebou mluvit," vysoukal jsem ze sebe, když se mi podařilo polknout všechno to zhnusení.
"To je náhoda! Já mám pro tebe taky velkou novinu, to budeš koukat!"

Nechal jsem ji mluvit první. V životě každého z nás nejspíš nastane pár okamžiků, kdy si říkáte, že horší už to prostě za žádnou cenu být nemůže. V ten moment bych měnil za cokoli světě. Klidně bych si uřízl vlastní penis (což jsem měl v tu chvíli stejně sto chutí udělat - nakonec za to mohl on), jen abych to mohl změnit. Jenže to zkrátka nešlo. Dílo bylo dokonáno a můj život v tu ránu naprosto a nenávratně v prdeli.

Můj právník (po tom, co jsem mu musel zaplatit tučnou sumu, aby mě vůbec pozdravil) mi vyložil několik možností, které jsem měl, přičemž většina z nich absolutně nepřipadala v úvahu. Jediné, co mi hrálo do karet, byl fakt, že jsem měl tou dobou, chvála Bohu, docela dost peněz. I tak jsem nicméně musel opustit svůj manhattanskej bejvák, kde jsem si sotva stačil vybalit věci, a odstěhovat se do ekonomicky přijatelnější lokality. Ať se totiž můj právník snažil sebevíc, proti ukřivděné svobodné mamině neměl tu nejmenší šanci. Vítejte v Americe jednadvacátého století! Ukřivděná svobodná mamina samozřejmě neváhala a poté, co mě obšťastnila sprškou těch nejpikantnějších vulgarismů, z nichž některé jsem do té doby ještě ani vůbec neslyšel, zasloužila se o to, aby mě finančně co možná nejvíc zruinovala.

Mně však mohly být peníze ukradené. Těch bylo všude dost. Jenže Jenny, ta byla jenom jedna. A pomalu mi proklouzávala mezi prsty jako zrnka písku. Oh God, can I not save ONE from the pitiless wave? Nemohl jsem se jí podívat do očí, nedokázal jsem s ní mluvit. Styděl jsem se, tak moc jsem se styděl, že jsem s rukama v dlaních tak dlouho ignoroval její telefonáty, až jednoho dne prostě a jednoduše ustaly. Dlouhé měsíce potom jsem byl úplně bez života. Nemohl jsem jíst, nemohl jsem psát, hnusilo se mi vycházet ven mezi lidi. Jen jsem polehával, kouřil jednu cigaretu za druhou a chlastal jak duha. To nejhorší mělo ale teprve přijít - když už mi začínalo být o něco málo líp, dozvěděl jsem se (zatracené sociální sítě!), že se Jenny bude vdávat. Vypadala tak šťastně! A ten její chlápek...ani jsem ho nedokázal nenávidět. Zdál se to být dobrej kluk. Připadal jsem si jako mladý Werther, který právě přišel o tu poslední kapku naděje. Moje Lotte mi byla navěky ztracená a já nemohl dělat nic, než jí přát štěstí.

Ten večer jsem šel do baru připravený uchlastat se k smrti. A byl bych to nejspíš dokázal, kdybych tam nepotkal Rona, který měl podle všeho stejný cíl, a nezačal mu tohle všechno vyprávět. On mi zas na oplátku vyprávěl svůj příběh a přestože jsme se shodli, že naše životy jsou jen jedna velká kupa sraček, rozhodli jsme se to statečně válčit dál. Ve dvou nám to šlo minimálně o něco líp.


Postávám na chodníku přes ulici od Ellen's Stardust Diner na Broadwayi, kouřím modrou Lucky Strike (rozhodl jsem se žít zdravěji!) a koukám směrem ke vchodu. Hemží se to tu lidmi všech možných věkových kategorií, sociálních postavení i etnik. Po nějaké době ho konečně zahlédnu. Vysoký černovlasý kluk kolem dvacítky. Přesně ten typ, na který holky letěj. Podle všeho nemám to nejprůbojnější DNA, říkám si. Dobře pro něj. Chvíli se rozhlíží kolem sebe, než se jeho pohled ustálí v mém zorném poli. Stojíme, každý na opačném konci silnice, odděleni nespočtem troubějících taxíků a let dávno ztracených, a zíráme na sebe. Pak se usměje. Jen docela mírně, sotva byste to postřehli, ale je to upřímný a příjemný úsměv. Po nějaké době (čas jako by se zastavil) zvedne ruku na pozdrav a já, se silným mrazením v zádech a rozklepanými končetinami, dělám to samé. Poté vejde do restaurace a já pokračuji dál po té své straně silnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tánička Tánička | E-mail | Web | 23. listopadu 2017 v 15:42 | Reagovat

pěkný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama