Moje boje

1. listopadu 2017 v 16:46 |  Téma týdne
Téma týdne mi zas tak trochu nabízí, abych tenhle oduševnělý blog na chvíli proměnil v takovou menší korespondenci s cvokařem (jako ostatně už mnohokrát), a tak si po nějaké době opět trošku vyliju srdíčko. Pokusím se to však nepřehánět. Až na tragické (avšak očekávané) výsledky voleb mi poslední dobou není zas tak zle. *klep, klep*

Takže...Boj. Co k tomu říct? Krom ohraného klišé "život je boj", bych mohl třeba sestavit seznam věcí, se kterými ve svém životě nejčastěji bojuju. Jo, seznamy. To mi jde. Tak třeba...

Motivace - aneb spíše její značný nedostatek. S tím bojuju opravdu hodně často. Problém je, že bez takové motivace nejde v životě prostě vůbec nic. Přestože se i v těch nejhorším stavech většinou donutím alespoň k těm nejzákladnějším úkonům - najíst se, občas se umýt, jít do práce, cokoli dalšího už velmi často bývá dost velký problém. Nejhorší je to v otázce studia, tvůrčí činnosti (hlavně psaní) a snaze vydělat víc peněz, než kolik nutně potřebuju k přežití. To už je pak boj, ze kterého vycházím jako vítěz opravdu jen zřídkakdy.

Myšlenky - asi to vůbec nejhorší. I kdybych měl všechno, po čem jsem kdy toužil, moje hlava mě nejspíš nikdy nenechá na pokoji. Nikdy mě nenechá vychutnat si ten pocit štěstí. Nikdy mě nenechá složit zbraně a fungovat hezky v míru. Prostě si dala za úkol mě zničit a ač se snažím odrážet její útoky sebevíc, moje brnění je už děravé jak cedník a netuším, jak dlouho ještě vydrží.

Žárlivost - odporná to vlastnost, o které už toho byla napsána spousta a asi nejsem jediný, kdo s ní často zápolí. Stará je nejspíš jak lidstvo samo a nedá se očekávat, že by nás v nejbližší době opustila. Vezměte si třeba Shakespearova Othella - hru, která je dnes úplně stejně relevantní, jako když poprvé spatřila světlo světa někdy začátkem 17. století. Zbavit se jí asi nedá, ale minimálně na tom trošku zapracovat určitě lze. Jinak řečeno, myšlenkám sice neporučíte, ale s trochou sebekontroly můžete regulovat, jak moc je budete dávat najevo. Nakonec asi nejlepší protilátkou je snaha o soužití s osobou se stejným problémem (nebo ještě daleko větším). Když si zažijete, jaká hrůza to s takovým člověkem je, začnete se sami daleko více snažit.

Nízké sebevědomí - což nejspíš trochu souvisí s předchozím bodem. Prostě na každém rohu vidíte někoho hezčího, úspěšnějšího, vtipnějšího..., než jste vy sami. Následkem čehož se pak cítíte jen jako chodící kus hovna. I když vám okolí občas udělí nějaký ten kompliment, stejně si řeknete, že to určitě mysleli jen tak ze slušnosti/lítosti.

Malé ambice - v jistém smyslu. V určitých ohledech mám zas ambice až příliš vysoké, nereálné. Ty reálné mě ovšem naopak vůbec nezajímají. Jenže když nemáte ambice, každej si s váma jen vytírá zadek za pár drobnejch. Ať už v zaměstnání, nebo ve vztazích. Ideální je pak combo obojího - been there, done that....

Má to cenu/nemá to cenu - aneb cesta k životnímu snu. Ta jedna věc, kterou chcete v životě dokázat. Která se vám dennnodenně válí v hlavě. Stejně tak mi ale tisíckrát denně prolítne hlavou otázka: "Co když na to prostě fakt nemáš? A co teprve, když vám to celkem drasticky naznačují i jiní? Ustřihnou vám vaše křidélka poskládaná ze všech vašich ideálů a vy znovu padnete na zem do té staré známé podoby chodícího trusu. Pak vaši práci zas někdo pochválí, křidélka dorostou a tak to jde pořád dokola. Je to dlouhý a únavný boj a co na něm shledávám nejvíc frustrující, je fakt, že je úplně jedno, kolik lidí vás pochválí a kolik zkritizuje. Dvacet lidí na mě může pět ódy, ale pak stačí jeden dva, co mi potvrdí všechny mé pochybnosti, a křidýlka jsou v háji. Někdy si ovšem zas říkám, že podkopávat nohy ostatním je prostě součást lidské nátury (té české obzvlášť) a nenechat se tím odradit musí být jednou z hlavních zkoušek na cestě za úspěchem. Upřímně ale zatím netuším, co vydržím...

To be, or not to be - ptal se sám sebe princ Hamlet v jednom z nejslavnějších vnitřních monologů ve světě dramatu. A já si často pokládám tutéž otázku (i když, nutno podotknout, o dost méně sofistikovanou formou). Jako bych neustále držel v rukou jakési pomyslné váhy a na jednu stranu házel důvody, proč tu setrvat, a na tu druhou zas důvody proč nikoli. To je boj, který mi bez ustání bere spousty energie už celá léta a netuším, jak dlouho ještě potrvá, než se jedna strana konečně nadobro převáží...

"Obávám se, že víc už toho dnes nestihneme," povídá mi se svým falešným úsměvem pan psychiatr. "Budou to rovné čtyři stovky. Tady máte recept na prášky a nezapomeňte přijít co nejdřív zas. Je to s vámi zlé."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hrachajdice hrachajdice | Web | 1. listopadu 2017 v 17:05 | Reagovat

super napsaný :)

2 CAndy CAndy | 3. listopadu 2017 v 13:44 | Reagovat

Tady mi někdo zase mluví z duše... A tady někdo zase potřebuje nějakou tu lichotku (která rozhodně není z lítosti či slušnosti) od otravné "fanynky" ;D Však já se zase ozvu :D Prozatím - skvěle napsáno, jen tak dál :)

3 Nigredo Nigredo | Web | 6. listopadu 2017 v 22:09 | Reagovat

[2]: Náhodou jsem moc rád, že mám alespoň jednu "otravnou fanynku" :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama