Layliny vzpomínky

26. listopadu 2017 v 17:35 |  Deníček & Povídky
"Opravdu si na ni moc nevzpomínám. Skoro nebývala ve škole a když už náhodou jo, byla tak nenápadná, že ji člověk sotva postřehl, i když zrovna seděl vedle ní."

"No tak, zkus to, ségra! Prosím! Děsně to potřebuju slyšet!"

"Ach jo, co já s tebou...Ale jen když mi slíbíš, že si během celýho vyprávění ani jedinkrát nezapálíš!"

"Ty jsi děsnej Herodes! Fajn, slibuju. Tak už spusť!"

"No, dobře. Poprvé jsme se potkaly na druhým stupni základky..."



Přecházela jsem tehdy na jinou školu kvůli...no, však víš. Byla jsem z toho tehdy hrozně vyklepaná. Nikdy jsem nebyla ten typ, co se lehko dostává do novýho kolektivu. Na prvním stupni jsem měla všehovšudy jednu opravdovou kamarádku a dost těžko se mi s ní loučilo. Prakticky jsem nevěděla, jak se navazují nový přátelství. Ale to ti asi nemusím vykládat, sám to nejspíš znáš moc dobře. To snad musej být ty naše geny nebo co... No, na každej pád jsem tu noc před prvním školním dnem ani oka nezamhouřila. Ráno jsem díky tomu měla ještě výraznější kruhy pod očima než obvykle (ani tak se mi ale nechtělo malovat, přestože všechny moje spolužačky už to dávno dělaly) a bylo mi hrozitánsky špatně od žaludku, takže jsem ani nemohla nic sníst. Babička mi s sebou samozřejmě nabalila svačin, že by s tím průměrná čtyřčlenná rodina vyžila nejmíň týden, ale já na jídlo neměla ani pomyšlení. Když mi pak děda zastavil před školou, žaludek se mi úplně scvrknul a celý tělo mi zkamenělo. Vůbec jsem se nemohla hnout, takový jsem měla nervy. Jsem už prostě taková - nesnáším nový věci! Když už z toho ale chudák děda začínal být zoufalej, tak jsem z toho auta přece jenom vystoupila. Muselo mi to ale trvat fakt hodně dlouho!

Když jsem po celý věčnosti vstoupila konečně dovnitř, nervozita trochu opadla. Z toho typickýho školskýho odéru mi sice ještě chvíli mrazilo v zádech, ale nakonec jsem zjistila, že je to škola jako každá jiná. Stačí, když budu všem dávat opisovat úlohy a radit při testech, a oni mě za to nechají na pokoji. Jelikož jsem, ze zmiňovaných důvodů, přišla do třídy mezi posledními, zbyla na mě jen všemi opovrhovaná první lavice před učitelským stolem. Nebyla jsem z toho úplně nadšená, ale nijak zvlášť mě to ani netrápilo. Místo vedle mě zůstávalo volné. Na první organizační hodině jsem se mimo jiné dozvěděla, že vedle mě má sedět právě ona, ale že ze zdravotních důvodů bude ještě nějakou dobu mimo školu. Krom lavice jsme spolu měly sdílet taky skříňku, takže jsem dostala navíc jeden klíček, který jsem jí měla posléze předat.

Než se tak ovšem stalo, uplynula fakt hodně dlouhá doba. Nevím, jak dlouho to přesně bylo, ale mám takový pocit, že už mělo pomalu končit první pololetí. Už jsem si docela zvykla na to, že sedím sama, a ohromně mi to vyhovovalo. Často sice někdo otravoval s tím, že chce něco půjčit (dobrý výsledky se ve škole šířej strašně rychle a v kolektivu z toho většinou neplynou velký výhody, buď rád, že jsi takový problémy neměl), ale jinak jsem se s ostatními bavila jen velmi sporadicky. Pak jsem ale jednou ráno přišla do šatny (bylo to chvíli před Vánocemi), v hlavě jsem si nejspíš opakovala nějakou látku na test, takže jsem ji postřehla až úplně na poslední chvíli, div jsem do ní nevrazila. Stála před tou naší skříňkou a bezradně na ni koukala. Vypadala tak hrozně křehce, to bys nevěřil. Měla jsem pocit, že by stačilo fouknout a celá by se sesypala jako domeček z karet. Byla strašně hubená, bledá jako stěna a prostě obecně nevypadala vůbec zdravě.

"Ahoj, ty budeš asi Emily, viď?" oslovila jsem ji co možná nejpřátelštěji. Ona jen mírně přikývla a vydala ze sebe jakési sotva slyšitelné "Hm". Pořád ale vypadala hrozně vyděšeně, jako by snad byla ve škole poprvé v životě. Pak jsem si nicméně vzpomněla, jak jsem před necelým půlrokem musela vypadat já, takže jsem jí vlastně úplně rozuměla.
"Já jsem Layla. Tohle jsem ti měla předat," představila jsem se a konečně jí předala klíček, co se mi válel v batohu už několik měsíců. Trochu zvedla hlavu, její oči pořád působily dost vyděšeně. Vypadala jako ptáče vypadené z hnízda.
"D-děkuju," vysoukala ze sebe takovým zvláštním tenounkým hláskem.
"Nemáš vůbec zač!"

No a pak jsme se daly trochu do řeči. Teda, já byla ta, co řečnila. Emily spíš jen poslouchala, přikyvovala, občas udělala to své "hm", ale přesto jsem měla pocit, že mi skutečně naslouchá. Nikdy jsem u nikoho takovej pocit neměla. Promiň, brácha! Provedla jsem ji po celé škole, ukázala všechny důležitý místa a žvanila jsem a žvanila o všem možným. Co jsem přešla na tuhle novou školu jsem si totiž vůbec neměla s kým popovídat. Jak už jsem říkala, žádnýma kámoškama jsem tehdy nedisponovala, tebe holčičí problémy moc nezajímaly a u babičky s dědou tam byl zas ten velkej generační rozdíl. Měla jsem proto fakt velikou radost, že si můžu konečně popovídat s holkou v mým věku. No a nakonec jsem se jí taky zmínila, že jdu s tebou po škole shánět dárky pro babičku s dědou a jestli by nechtěla jít s náma. Nejdřív na mě koukala, jak kdybych jí nabízela padesát tisíc dolarů v hotovosti, ale pak přeci jen nesměle přikývla a na té její bledé tvářičce se objevil hrozně spokojený úsměv.


"Počkej, počkej. Na tohle si vůbec nepamatuju!"
"No, bodejť by jo. Byl jsi ten den děsně zpruzenej, pořád jsi jen na něco nadával a vůbec jsi jí nevěnoval pozornost. Ona na tebe přitom pořád koukala jak na svatej obrázek. Upřímně, tehdy mi to taky vůbec nedocházelo. Říkala jsem si, že prostě nebyla zvyklá chodit takhle s lidma ven. Což asi taky do jistý míry hrálo roli, ale stejně..."
"Bože, já jsem ale kretén! A co bylo pak? Viděl jsem se s ní snad ještě někdy?"
"No, co já vím, tak nejspíš ne..."


Kvůli té velké absenci ji samozřejmě nenechali projít, takže musela opakovat ročník. Zahlídla jsem ji pak ještě párkkrát, pozdravily jsme se, prohodily pár slov (teda, zase spíš já), ale takhle ven už jsme si vyjít nestačily. Před koncem roku přišla ta zpráva a já...cítila jsem se hrozně divně. Vlastně jsem ji vůbec neznala, ale stejně jsem cítila tak strašně zvláštní druh smutku, jakej jsem nikdy předtím ani potom nezažila. Jako by si část mé duše vzala s sebou, jakkoli divně ti to může znít.


"Hej! Co jsem ti říkala o tom kouření! Zase mi to tady celý zasmradíš!"
"Promiň, ségra. Já...už jsem na odchodu."
"Hej, Nicku...jsi v pohodě?"
"Jo. V pohodě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 CAndy CAndy | 29. listopadu 2017 v 18:02 | Reagovat

Super, jsem zvědavá, jestli budou další takové "bonusy"... :)

2 Nigredo Nigredo | Web | 29. listopadu 2017 v 21:26 | Reagovat

Je to možný, pokud mě zrovna zachvátí vlna inspirace :D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama