Dobojováno

3. listopadu 2017 v 21:40 |  Deníček & Povídky
"Celkem by mě zajímalo, kam všichni tihle lidi mířej," povídám, napůl k ní, napůl spíš sám pro sebe.

S cigaretou v ruce postávám na střeše činžáku, ruce opřené o zábradlí a koukám na zářivé noční Tokyo. Když na legendárním Shibuya crossing na semeforech pro chodce blikne zelená, celá silnice se rázem mění v jedno obrovité mraveniště a vám, coby vzdálenému pozorovateli, najednou přijde strašlivě nereálné, že se ve skutečnosti jedná o lidské bytosti. Že každý tenhle lidský mravenec má svoje sny, svoje obavy, svoje lásky. Svoje radosti a problémy stejně jako vy.

"Odsud to všechno vypadá tak krásně jednoduše," povzdychne si Emily tím svým tichým, chvějícím se hláskem. Postává pár metrů ode mě (možná proto, že jí příliš nelahodí cigaretový kouř), podzimní vítr jí pročesává její dlouhé rudé vlasy a odkrývá tak malé mateřské znaménko na jejím levém uchu. Nejspíš byste ho z mojí vzdálenosti ani nepostřehli, ale jakmile víte, že tam je, nemůžete z něj spustit oči. Líbal jsem ho už nesčetněkrát, a pokaždé mi to připadalo jako zhola nový zážitek.

Celá Emily, od hlavy až k patě, celých těch cirka stopětapadesát centimetrů její maličkosti, na tom vlastně byla podobně. Bylo to zvláštní - ať jsem jí byl jakkoli blízko, když se její studená pihatá tvářička tiskla na mou hruď, když jsem spal s hlavou položenou na jejím bříšku nebo když jsem do ní při vší opatrnosti vnikal, jako by se snad jednalo o porcelánovou panenku, stačilo vždycky jen pár minut a já se rázem znovu cítil, jako by ode mě byla na míle daleko a já si to jen všechno vysnil. Pokaždé, když se mi pak znovu ocitla v náručí, zhluboka jsem si oddychl. Říkával jsem si: Tak přece byla skutečná. Anebo taky: To jsem rád, že se mi o ní zase zdá. V podstatě nezáleželo na tom, která možnost byla správná, jelikož pocitově bych jen těžko poznal rozdíl. Přitom se známe už téměř celé dva roky. Já mám však stejně pocit, že jsem ji dnes odpoledne znovu potkal poprvé.

"Ono to tady totiž opravdu jednoduchý je," povídám jí, přestože si nejsem jistý, zda-li byl její výrok vůbec směřován ke mně. "Ideální by bylo tu prostě zůstat. Všechno bysme jen tak nezúčastněně pozorovali a celej ten blázinec tam dole by nám mohl bejt ukradenej."
"To by bylo moc pěkný."
"To teda jo."
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"To se ví!" odvětím a zašlápnu nedopalek v naději, že ji to ke mně přivábí blíž.
"Proč jsi sem tehdy přijel?" ptá se, ale z místa se přitom nehne ani o píď.
"Abych tu učil angličtinu přece."
"To ale nebyl ten hlavní důvod, že? Nezdá se mi, že by tě to nějak zvlášť bavilo, nebo se pletu? Navíc, učit angličtinu jsi mohl kdekoli jinde. Nemusel jsi letět až na druhý konec světa."
"To máš asi pravdu." Myslím, že vím, kam tím míří. "Potřeboval jsem prostě začít úplně znovu, s čistým štítem. Co nejdál, mezi úplně jinejma lidma, v jiný kultuře s jiným jazykem. Potřeboval jsem utýct od všeho, co jsem znal. Od všeho, co by mi připomínalo, kým jsem kdysi býval. Od všech těch bojů, který jsem nikdy nedobojoval."

Malinko se usměje a konečně se vydává mým směrem. S každým jejím krokem mi srdce buší rychleji. Co je na téhle holce tak zvláštního, říkám si. Bere mě za ruku a já si znovu připadám jak poprvé zamilovaný žáček základní školy.
"Tušila jsem, že to bude něco takovýho."
"Čteš ve mně jak v otevřený knize, viď?"
"To ani ne. Já jen, že u mě to bylo podobný."
"A pomohlo to? Myslím, podařilo se ti utýct?"
"Bojím se, že na to, abysme utekli sami před sebou, je tahle planeta moc malá," povzdychne si smutně.
"To máš asi pravdu."
"Ale vůbec toho nelituju," usměje se najednou, ovšem v jejím hlase, přes zřejmou snahu o vyjádření opaku, cítím notnou dávku smutku. "Jsem moc ráda, že jsem teď tady. Myslím tím na téhle střeše, s tebou. Moc bych si přála, abysme takhle mohli zůstat na věky."
"Však sem můžem klidně chodit každej den, jestli ti to udělá radost," utrousím ve své fatální nevědomosti, načež ona mi jen věnuje smutný úsměv, v němž nedokážu číst.

Další den už jsme na tu střechu nešli. Ani žádný ze dnů, co měly následovat. Od toho večera už jsem Emily neviděl. V novinách se objevila zpráva o sebevraždě nějaké dívky ze západu a přístup na onu střechu byl zapečetěn policií. Nevěnuju tomu však žádnou zvláštní pozornost. Ulehám na svůj pohodlný futon stejně jako nespočet dní předtím a doufám, že se mi o ní znovu bude zdát.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pitomec Pitomec | 9. listopadu 2017 v 10:41 | Reagovat

"Bojím se, že na to, abysme utekli sami před sebou, je tahle planeta moc malá," povzdychne si smutně.

Bohužel :( Jak utéci vlastní hlavě a myšlenkám, které se v ní melou?

2 Hayley Hayley | Web | 9. listopadu 2017 v 18:36 | Reagovat

Hezké. Smutné, ale hezké.

3 Kelly Kelly | 9. listopadu 2017 v 18:57 | Reagovat

Nádherný příběh, depresivní storky fakt miluju :-D <3

4 Miki Miki | Web | 9. listopadu 2017 v 19:37 | Reagovat

Děkuju za tuhle povídku. Už dlouho jsem nečetla něco, co by mě takhle oslovilo. I když je to vlastně smutné, utvrzuje mě to v tom, že ať už se stane cokoliv, život jde dál.

5 Magicmax Magicmax | E-mail | Web | 9. listopadu 2017 v 19:39 | Reagovat

Super. :)

6 Nigredo Nigredo | Web | 9. listopadu 2017 v 23:36 | Reagovat

Moc děkuji za povzbudivé komentáře! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama