Listopad 2017

Chci být víc...

29. listopadu 2017 v 16:30 Téma týdne
Chci být víc než ten, kým jsem teď.


Chci být víc než osamělým denním snílkem, který většinu šťastných momentů prožívá jen ve svém nitru.

Chci být víc než všechny ty konzumní ovce, kolem nichž se dennodenně proplétám.

Chci být víc než synem, který nedosáhl jediné naděje do něj vložené.

Chci být víc než starším bratrem, který nedokáže jít příkladem.

Chci být víc než vnukem, jehož úspěchy jsou jen zoufalou iluzí.

Chci být víc než partnerem na vyplnění času.

Chci být víc než zmatenou plachetnicí uprostřed nekonečného oceánu.

Chci být víc než zkroušená směsice žalu a zášti.

Chci být víc než falešnou maskou, co si musím denně nasazovat.

Chci být víc než pokořenou lidskou troskou.


Chci být někdo jiný.

Layliny vzpomínky

26. listopadu 2017 v 17:35 Deníček & Povídky
"Opravdu si na ni moc nevzpomínám. Skoro nebývala ve škole a když už náhodou jo, byla tak nenápadná, že ji člověk sotva postřehl, i když zrovna seděl vedle ní."

"No tak, zkus to, ségra! Prosím! Děsně to potřebuju slyšet!"

"Ach jo, co já s tebou...Ale jen když mi slíbíš, že si během celýho vyprávění ani jedinkrát nezapálíš!"

"Ty jsi děsnej Herodes! Fajn, slibuju. Tak už spusť!"

"No, dobře. Poprvé jsme se potkaly na druhým stupni základky..."



Přecházela jsem tehdy na jinou školu kvůli...no, však víš. Byla jsem z toho tehdy hrozně vyklepaná. Nikdy jsem nebyla ten typ, co se lehko dostává do novýho kolektivu. Na prvním stupni jsem měla všehovšudy jednu opravdovou kamarádku a dost těžko se mi s ní loučilo. Prakticky jsem nevěděla, jak se navazují nový přátelství. Ale to ti asi nemusím vykládat, sám to nejspíš znáš moc dobře. To snad musej být ty naše geny nebo co... No, na každej pád jsem tu noc před prvním školním dnem ani oka nezamhouřila. Ráno jsem díky tomu měla ještě výraznější kruhy pod očima než obvykle (ani tak se mi ale nechtělo malovat, přestože všechny moje spolužačky už to dávno dělaly) a bylo mi hrozitánsky špatně od žaludku, takže jsem ani nemohla nic sníst. Babička mi s sebou samozřejmě nabalila svačin, že by s tím průměrná čtyřčlenná rodina vyžila nejmíň týden, ale já na jídlo neměla ani pomyšlení. Když mi pak děda zastavil před školou, žaludek se mi úplně scvrknul a celý tělo mi zkamenělo. Vůbec jsem se nemohla hnout, takový jsem měla nervy. Jsem už prostě taková - nesnáším nový věci! Když už z toho ale chudák děda začínal být zoufalej, tak jsem z toho auta přece jenom vystoupila. Muselo mi to ale trvat fakt hodně dlouho!

Když jsem po celý věčnosti vstoupila konečně dovnitř, nervozita trochu opadla. Z toho typickýho školskýho odéru mi sice ještě chvíli mrazilo v zádech, ale nakonec jsem zjistila, že je to škola jako každá jiná. Stačí, když budu všem dávat opisovat úlohy a radit při testech, a oni mě za to nechají na pokoji. Jelikož jsem, ze zmiňovaných důvodů, přišla do třídy mezi posledními, zbyla na mě jen všemi opovrhovaná první lavice před učitelským stolem. Nebyla jsem z toho úplně nadšená, ale nijak zvlášť mě to ani netrápilo. Místo vedle mě zůstávalo volné. Na první organizační hodině jsem se mimo jiné dozvěděla, že vedle mě má sedět právě ona, ale že ze zdravotních důvodů bude ještě nějakou dobu mimo školu. Krom lavice jsme spolu měly sdílet taky skříňku, takže jsem dostala navíc jeden klíček, který jsem jí měla posléze předat.

Než se tak ovšem stalo, uplynula fakt hodně dlouhá doba. Nevím, jak dlouho to přesně bylo, ale mám takový pocit, že už mělo pomalu končit první pololetí. Už jsem si docela zvykla na to, že sedím sama, a ohromně mi to vyhovovalo. Často sice někdo otravoval s tím, že chce něco půjčit (dobrý výsledky se ve škole šířej strašně rychle a v kolektivu z toho většinou neplynou velký výhody, buď rád, že jsi takový problémy neměl), ale jinak jsem se s ostatními bavila jen velmi sporadicky. Pak jsem ale jednou ráno přišla do šatny (bylo to chvíli před Vánocemi), v hlavě jsem si nejspíš opakovala nějakou látku na test, takže jsem ji postřehla až úplně na poslední chvíli, div jsem do ní nevrazila. Stála před tou naší skříňkou a bezradně na ni koukala. Vypadala tak hrozně křehce, to bys nevěřil. Měla jsem pocit, že by stačilo fouknout a celá by se sesypala jako domeček z karet. Byla strašně hubená, bledá jako stěna a prostě obecně nevypadala vůbec zdravě.

"Ahoj, ty budeš asi Emily, viď?" oslovila jsem ji co možná nejpřátelštěji. Ona jen mírně přikývla a vydala ze sebe jakési sotva slyšitelné "Hm". Pořád ale vypadala hrozně vyděšeně, jako by snad byla ve škole poprvé v životě. Pak jsem si nicméně vzpomněla, jak jsem před necelým půlrokem musela vypadat já, takže jsem jí vlastně úplně rozuměla.
"Já jsem Layla. Tohle jsem ti měla předat," představila jsem se a konečně jí předala klíček, co se mi válel v batohu už několik měsíců. Trochu zvedla hlavu, její oči pořád působily dost vyděšeně. Vypadala jako ptáče vypadené z hnízda.
"D-děkuju," vysoukala ze sebe takovým zvláštním tenounkým hláskem.
"Nemáš vůbec zač!"

No a pak jsme se daly trochu do řeči. Teda, já byla ta, co řečnila. Emily spíš jen poslouchala, přikyvovala, občas udělala to své "hm", ale přesto jsem měla pocit, že mi skutečně naslouchá. Nikdy jsem u nikoho takovej pocit neměla. Promiň, brácha! Provedla jsem ji po celé škole, ukázala všechny důležitý místa a žvanila jsem a žvanila o všem možným. Co jsem přešla na tuhle novou školu jsem si totiž vůbec neměla s kým popovídat. Jak už jsem říkala, žádnýma kámoškama jsem tehdy nedisponovala, tebe holčičí problémy moc nezajímaly a u babičky s dědou tam byl zas ten velkej generační rozdíl. Měla jsem proto fakt velikou radost, že si můžu konečně popovídat s holkou v mým věku. No a nakonec jsem se jí taky zmínila, že jdu s tebou po škole shánět dárky pro babičku s dědou a jestli by nechtěla jít s náma. Nejdřív na mě koukala, jak kdybych jí nabízela padesát tisíc dolarů v hotovosti, ale pak přeci jen nesměle přikývla a na té její bledé tvářičce se objevil hrozně spokojený úsměv.


"Počkej, počkej. Na tohle si vůbec nepamatuju!"
"No, bodejť by jo. Byl jsi ten den děsně zpruzenej, pořád jsi jen na něco nadával a vůbec jsi jí nevěnoval pozornost. Ona na tebe přitom pořád koukala jak na svatej obrázek. Upřímně, tehdy mi to taky vůbec nedocházelo. Říkala jsem si, že prostě nebyla zvyklá chodit takhle s lidma ven. Což asi taky do jistý míry hrálo roli, ale stejně..."
"Bože, já jsem ale kretén! A co bylo pak? Viděl jsem se s ní snad ještě někdy?"
"No, co já vím, tak nejspíš ne..."


Kvůli té velké absenci ji samozřejmě nenechali projít, takže musela opakovat ročník. Zahlídla jsem ji pak ještě párkkrát, pozdravily jsme se, prohodily pár slov (teda, zase spíš já), ale takhle ven už jsme si vyjít nestačily. Před koncem roku přišla ta zpráva a já...cítila jsem se hrozně divně. Vlastně jsem ji vůbec neznala, ale stejně jsem cítila tak strašně zvláštní druh smutku, jakej jsem nikdy předtím ani potom nezažila. Jako by si část mé duše vzala s sebou, jakkoli divně ti to může znít.


"Hej! Co jsem ti říkala o tom kouření! Zase mi to tady celý zasmradíš!"
"Promiň, ségra. Já...už jsem na odchodu."
"Hej, Nicku...jsi v pohodě?"
"Jo. V pohodě."

Otec & Syn

22. listopadu 2017 v 19:03 Deníček & Povídky
"Co ho to sakra napadlo? Po všech těch letech...Věřil bys tomu?"
"A proč ne? Ať už ho k tomu vede cokoli, myslím, že vám to oběma jenom prospěje. Prostě se s tím zbytečně nenervuj. Nějak to dopadne."

To se mu to kecá. Na rozdíl ode mě byl Ron dostatečně chytrej (nebo měl spíš zatracený štěstí), že se mu tohle nestalo. Člověk nadělá v životě spousty chyb, o tom žádná. Často se mu při tom i povede zničit životy druhých, s čímž se někdy nežije snadno. Nenapadá mě ovšem horší životní selhání, než zničit život, který jste sami vytvořili. Jelikož ale žijeme v zemi neomezených možností, může se vám taková věc úplně klidně povést.


Utíkal jsem tehdy za právníkem, hned jak jsem se to dozvěděl. Myslím, že jsem jí na to ani nic neřek. Zjevně jsem jen chvíli civěl s otevřeným chřtánem, před očima se mi prohnal celý můj kraťoučký život, jako by mi někdo právě oznámil, že jsem smrtelně nemocný a zbývá mi jen pár dní života, a pak jsem prostě nased do taxíku a ujížděl pryč. Je to jen blbá noční můra, říkal jsem si. Tohle přece není možný. Teď, když už konečně začínalo všechno fungovat. Když se mi začínal plnit jeden sen za druhým jak na běžícím pásu. Když jsem si konečně říkal, že jsem přišel na to, jak mít život pod kontrolou. Prodal jsem svůj první bestseller, začínala se o mě zajímat média, sekl jsem s prací, kterou jsem celá léta nenáviděl, a konečně jsem taky opustil sdílený jednopokoják v Queensu a odstěhoval se do prostorného bytu na Manhattanu, který jsem měl jenom pro sebe.
K tomu všemu jsem navíc ještě potkal dívku - jmenovala se Jenny, jejímuž kouzlu jsem okamžitě propadl natolik, že jsem na ni snad jediný bdělý moment nepřestával myslet (vlastně ani ve spánku mě prakticky nenechala odpočinout). Navíc jsem měl dojem (jak se později ukázalo, byl to dojem správný), že jsou naše sympatie vzájemné. Věděl jsem, že jakmile posunu náš přátelský vztah někam dál, bude to jako vstoupit do toho nejhornějšího patra nebeského paláce - poslední krůček k naprosté dokonalosti.

Pořád tu ovšem zbýval jeden menší problém - moje ex. Ex, která ještě tak docela nevěděla, že v hloubi mé duše už se tímto titulem mohla honosit docela dlouhou dobu. Nedokážu vysvětlit, proč tomu tak bylo, proč jsem to nevyřešil už dávno. Možná jsem byl zkrátka příliš zaneprázdněný honem za slávou a svými fiktivními světy, které jsem k tomu potřeboval, že jsem pořád jen odkládal neodkladné. Ten den už jsem byl ovšem pevně rozhodnutý - konečně kompletně uzavřu tu starou strastiplnou kapitolu svého života a vstoupím do kapitoly nové, s princeznou Jenny po svém boku. Všechno už bude jenom dobré.

Nějakou dobu se mi v hlavě povalovala myšlenka ukončit to prostou textovkou. Nakonec, o co jde? Vyhnu se tak srdceryvným scénám, sáhodlouhému výčtu vulgarismů na mou osobu a věci jí můžu posléze klidně poslat zásilkovou službou. Nakonec se ve mně však přece cosi zlomilo a já se k tomu rozhodl postavit čelem. Je to koneckonců poslední krůček před prahem samého ráje, říkal jsem si. A tak jsem šel. Posilnil jsem se před tím panákem whisky a vzal si taxík k jejímu bytu (ze kterého už se asi rok snažila vystěhovat a nacpat se ke mně, čemuž jsem z pochopitelných důvodů zdárně odolával). Když jsem vyjel výtahem do jejího patra, zastihl jsem ji naneštěstí už na chodbě.
"Ahoj, zlato! Zrovna jsem se chystala za tebou!" zavrkala a mně se sevřel žaludek, jako by snad tušil, jaká hrůza měla následovat.
"Kolikrát jsem ti říkal, že mi máš před tím vždycky aspoň zavolat?" odsekl jsem.
"Ty máš zase náladu! Jsme spolu už tolik let. Přece ti nebudu volat. Všechny moje kamarádky se svýma klukama už dávno bydlej a to se neznaj ani z poloviny tak dlouho jako my dva!"
Pokaždé, když jsem tuhle větu slyšel, měl jsem sto chutí dát jí hlavu do svěráku.
"Hele, potřebuju s tebou mluvit," vysoukal jsem ze sebe, když se mi podařilo polknout všechno to zhnusení.
"To je náhoda! Já mám pro tebe taky velkou novinu, to budeš koukat!"

Nechal jsem ji mluvit první. V životě každého z nás nejspíš nastane pár okamžiků, kdy si říkáte, že horší už to prostě za žádnou cenu být nemůže. V ten moment bych měnil za cokoli světě. Klidně bych si uřízl vlastní penis (což jsem měl v tu chvíli stejně sto chutí udělat - nakonec za to mohl on), jen abych to mohl změnit. Jenže to zkrátka nešlo. Dílo bylo dokonáno a můj život v tu ránu naprosto a nenávratně v prdeli.

Můj právník (po tom, co jsem mu musel zaplatit tučnou sumu, aby mě vůbec pozdravil) mi vyložil několik možností, které jsem měl, přičemž většina z nich absolutně nepřipadala v úvahu. Jediné, co mi hrálo do karet, byl fakt, že jsem měl tou dobou, chvála Bohu, docela dost peněz. I tak jsem nicméně musel opustit svůj manhattanskej bejvák, kde jsem si sotva stačil vybalit věci, a odstěhovat se do ekonomicky přijatelnější lokality. Ať se totiž můj právník snažil sebevíc, proti ukřivděné svobodné mamině neměl tu nejmenší šanci. Vítejte v Americe jednadvacátého století! Ukřivděná svobodná mamina samozřejmě neváhala a poté, co mě obšťastnila sprškou těch nejpikantnějších vulgarismů, z nichž některé jsem do té doby ještě ani vůbec neslyšel, zasloužila se o to, aby mě finančně co možná nejvíc zruinovala.

Mně však mohly být peníze ukradené. Těch bylo všude dost. Jenže Jenny, ta byla jenom jedna. A pomalu mi proklouzávala mezi prsty jako zrnka písku. Oh God, can I not save ONE from the pitiless wave? Nemohl jsem se jí podívat do očí, nedokázal jsem s ní mluvit. Styděl jsem se, tak moc jsem se styděl, že jsem s rukama v dlaních tak dlouho ignoroval její telefonáty, až jednoho dne prostě a jednoduše ustaly. Dlouhé měsíce potom jsem byl úplně bez života. Nemohl jsem jíst, nemohl jsem psát, hnusilo se mi vycházet ven mezi lidi. Jen jsem polehával, kouřil jednu cigaretu za druhou a chlastal jak duha. To nejhorší mělo ale teprve přijít - když už mi začínalo být o něco málo líp, dozvěděl jsem se (zatracené sociální sítě!), že se Jenny bude vdávat. Vypadala tak šťastně! A ten její chlápek...ani jsem ho nedokázal nenávidět. Zdál se to být dobrej kluk. Připadal jsem si jako mladý Werther, který právě přišel o tu poslední kapku naděje. Moje Lotte mi byla navěky ztracená a já nemohl dělat nic, než jí přát štěstí.

Ten večer jsem šel do baru připravený uchlastat se k smrti. A byl bych to nejspíš dokázal, kdybych tam nepotkal Rona, který měl podle všeho stejný cíl, a nezačal mu tohle všechno vyprávět. On mi zas na oplátku vyprávěl svůj příběh a přestože jsme se shodli, že naše životy jsou jen jedna velká kupa sraček, rozhodli jsme se to statečně válčit dál. Ve dvou nám to šlo minimálně o něco líp.


Postávám na chodníku přes ulici od Ellen's Stardust Diner na Broadwayi, kouřím modrou Lucky Strike (rozhodl jsem se žít zdravěji!) a koukám směrem ke vchodu. Hemží se to tu lidmi všech možných věkových kategorií, sociálních postavení i etnik. Po nějaké době ho konečně zahlédnu. Vysoký černovlasý kluk kolem dvacítky. Přesně ten typ, na který holky letěj. Podle všeho nemám to nejprůbojnější DNA, říkám si. Dobře pro něj. Chvíli se rozhlíží kolem sebe, než se jeho pohled ustálí v mém zorném poli. Stojíme, každý na opačném konci silnice, odděleni nespočtem troubějících taxíků a let dávno ztracených, a zíráme na sebe. Pak se usměje. Jen docela mírně, sotva byste to postřehli, ale je to upřímný a příjemný úsměv. Po nějaké době (čas jako by se zastavil) zvedne ruku na pozdrav a já, se silným mrazením v zádech a rozklepanými končetinami, dělám to samé. Poté vejde do restaurace a já pokračuji dál po té své straně silnice.

Dobojováno

3. listopadu 2017 v 21:40 Deníček & Povídky
"Celkem by mě zajímalo, kam všichni tihle lidi mířej," povídám, napůl k ní, napůl spíš sám pro sebe.

S cigaretou v ruce postávám na střeše činžáku, ruce opřené o zábradlí a koukám na zářivé noční Tokyo. Když na legendárním Shibuya crossing na semeforech pro chodce blikne zelená, celá silnice se rázem mění v jedno obrovité mraveniště a vám, coby vzdálenému pozorovateli, najednou přijde strašlivě nereálné, že se ve skutečnosti jedná o lidské bytosti. Že každý tenhle lidský mravenec má svoje sny, svoje obavy, svoje lásky. Svoje radosti a problémy stejně jako vy.

"Odsud to všechno vypadá tak krásně jednoduše," povzdychne si Emily tím svým tichým, chvějícím se hláskem. Postává pár metrů ode mě (možná proto, že jí příliš nelahodí cigaretový kouř), podzimní vítr jí pročesává její dlouhé rudé vlasy a odkrývá tak malé mateřské znaménko na jejím levém uchu. Nejspíš byste ho z mojí vzdálenosti ani nepostřehli, ale jakmile víte, že tam je, nemůžete z něj spustit oči. Líbal jsem ho už nesčetněkrát, a pokaždé mi to připadalo jako zhola nový zážitek.

Celá Emily, od hlavy až k patě, celých těch cirka stopětapadesát centimetrů její maličkosti, na tom vlastně byla podobně. Bylo to zvláštní - ať jsem jí byl jakkoli blízko, když se její studená pihatá tvářička tiskla na mou hruď, když jsem spal s hlavou položenou na jejím bříšku nebo když jsem do ní při vší opatrnosti vnikal, jako by se snad jednalo o porcelánovou panenku, stačilo vždycky jen pár minut a já se rázem znovu cítil, jako by ode mě byla na míle daleko a já si to jen všechno vysnil. Pokaždé, když se mi pak znovu ocitla v náručí, zhluboka jsem si oddychl. Říkával jsem si: Tak přece byla skutečná. Anebo taky: To jsem rád, že se mi o ní zase zdá. V podstatě nezáleželo na tom, která možnost byla správná, jelikož pocitově bych jen těžko poznal rozdíl. Přitom se známe už téměř celé dva roky. Já mám však stejně pocit, že jsem ji dnes odpoledne znovu potkal poprvé.

"Ono to tady totiž opravdu jednoduchý je," povídám jí, přestože si nejsem jistý, zda-li byl její výrok vůbec směřován ke mně. "Ideální by bylo tu prostě zůstat. Všechno bysme jen tak nezúčastněně pozorovali a celej ten blázinec tam dole by nám mohl bejt ukradenej."
"To by bylo moc pěkný."
"To teda jo."
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"To se ví!" odvětím a zašlápnu nedopalek v naději, že ji to ke mně přivábí blíž.
"Proč jsi sem tehdy přijel?" ptá se, ale z místa se přitom nehne ani o píď.
"Abych tu učil angličtinu přece."
"To ale nebyl ten hlavní důvod, že? Nezdá se mi, že by tě to nějak zvlášť bavilo, nebo se pletu? Navíc, učit angličtinu jsi mohl kdekoli jinde. Nemusel jsi letět až na druhý konec světa."
"To máš asi pravdu." Myslím, že vím, kam tím míří. "Potřeboval jsem prostě začít úplně znovu, s čistým štítem. Co nejdál, mezi úplně jinejma lidma, v jiný kultuře s jiným jazykem. Potřeboval jsem utýct od všeho, co jsem znal. Od všeho, co by mi připomínalo, kým jsem kdysi býval. Od všech těch bojů, který jsem nikdy nedobojoval."

Malinko se usměje a konečně se vydává mým směrem. S každým jejím krokem mi srdce buší rychleji. Co je na téhle holce tak zvláštního, říkám si. Bere mě za ruku a já si znovu připadám jak poprvé zamilovaný žáček základní školy.
"Tušila jsem, že to bude něco takovýho."
"Čteš ve mně jak v otevřený knize, viď?"
"To ani ne. Já jen, že u mě to bylo podobný."
"A pomohlo to? Myslím, podařilo se ti utýct?"
"Bojím se, že na to, abysme utekli sami před sebou, je tahle planeta moc malá," povzdychne si smutně.
"To máš asi pravdu."
"Ale vůbec toho nelituju," usměje se najednou, ovšem v jejím hlase, přes zřejmou snahu o vyjádření opaku, cítím notnou dávku smutku. "Jsem moc ráda, že jsem teď tady. Myslím tím na téhle střeše, s tebou. Moc bych si přála, abysme takhle mohli zůstat na věky."
"Však sem můžem klidně chodit každej den, jestli ti to udělá radost," utrousím ve své fatální nevědomosti, načež ona mi jen věnuje smutný úsměv, v němž nedokážu číst.

Další den už jsme na tu střechu nešli. Ani žádný ze dnů, co měly následovat. Od toho večera už jsem Emily neviděl. V novinách se objevila zpráva o sebevraždě nějaké dívky ze západu a přístup na onu střechu byl zapečetěn policií. Nevěnuju tomu však žádnou zvláštní pozornost. Ulehám na svůj pohodlný futon stejně jako nespočet dní předtím a doufám, že se mi o ní znovu bude zdát.

Moje boje

1. listopadu 2017 v 16:46 Téma týdne
Téma týdne mi zas tak trochu nabízí, abych tenhle oduševnělý blog na chvíli proměnil v takovou menší korespondenci s cvokařem (jako ostatně už mnohokrát), a tak si po nějaké době opět trošku vyliju srdíčko. Pokusím se to však nepřehánět. Až na tragické (avšak očekávané) výsledky voleb mi poslední dobou není zas tak zle. *klep, klep*

Takže...Boj. Co k tomu říct? Krom ohraného klišé "život je boj", bych mohl třeba sestavit seznam věcí, se kterými ve svém životě nejčastěji bojuju. Jo, seznamy. To mi jde. Tak třeba...

Motivace - aneb spíše její značný nedostatek. S tím bojuju opravdu hodně často. Problém je, že bez takové motivace nejde v životě prostě vůbec nic. Přestože se i v těch nejhorším stavech většinou donutím alespoň k těm nejzákladnějším úkonům - najíst se, občas se umýt, jít do práce, cokoli dalšího už velmi často bývá dost velký problém. Nejhorší je to v otázce studia, tvůrčí činnosti (hlavně psaní) a snaze vydělat víc peněz, než kolik nutně potřebuju k přežití. To už je pak boj, ze kterého vycházím jako vítěz opravdu jen zřídkakdy.

Myšlenky - asi to vůbec nejhorší. I kdybych měl všechno, po čem jsem kdy toužil, moje hlava mě nejspíš nikdy nenechá na pokoji. Nikdy mě nenechá vychutnat si ten pocit štěstí. Nikdy mě nenechá složit zbraně a fungovat hezky v míru. Prostě si dala za úkol mě zničit a ač se snažím odrážet její útoky sebevíc, moje brnění je už děravé jak cedník a netuším, jak dlouho ještě vydrží.

Žárlivost - odporná to vlastnost, o které už toho byla napsána spousta a asi nejsem jediný, kdo s ní často zápolí. Stará je nejspíš jak lidstvo samo a nedá se očekávat, že by nás v nejbližší době opustila. Vezměte si třeba Shakespearova Othella - hru, která je dnes úplně stejně relevantní, jako když poprvé spatřila světlo světa někdy začátkem 17. století. Zbavit se jí asi nedá, ale minimálně na tom trošku zapracovat určitě lze. Jinak řečeno, myšlenkám sice neporučíte, ale s trochou sebekontroly můžete regulovat, jak moc je budete dávat najevo. Nakonec asi nejlepší protilátkou je snaha o soužití s osobou se stejným problémem (nebo ještě daleko větším). Když si zažijete, jaká hrůza to s takovým člověkem je, začnete se sami daleko více snažit.

Nízké sebevědomí - což nejspíš trochu souvisí s předchozím bodem. Prostě na každém rohu vidíte někoho hezčího, úspěšnějšího, vtipnějšího..., než jste vy sami. Následkem čehož se pak cítíte jen jako chodící kus hovna. I když vám okolí občas udělí nějaký ten kompliment, stejně si řeknete, že to určitě mysleli jen tak ze slušnosti/lítosti.

Malé ambice - v jistém smyslu. V určitých ohledech mám zas ambice až příliš vysoké, nereálné. Ty reálné mě ovšem naopak vůbec nezajímají. Jenže když nemáte ambice, každej si s váma jen vytírá zadek za pár drobnejch. Ať už v zaměstnání, nebo ve vztazích. Ideální je pak combo obojího - been there, done that....

Má to cenu/nemá to cenu - aneb cesta k životnímu snu. Ta jedna věc, kterou chcete v životě dokázat. Která se vám dennnodenně válí v hlavě. Stejně tak mi ale tisíckrát denně prolítne hlavou otázka: "Co když na to prostě fakt nemáš? A co teprve, když vám to celkem drasticky naznačují i jiní? Ustřihnou vám vaše křidélka poskládaná ze všech vašich ideálů a vy znovu padnete na zem do té staré známé podoby chodícího trusu. Pak vaši práci zas někdo pochválí, křidélka dorostou a tak to jde pořád dokola. Je to dlouhý a únavný boj a co na něm shledávám nejvíc frustrující, je fakt, že je úplně jedno, kolik lidí vás pochválí a kolik zkritizuje. Dvacet lidí na mě může pět ódy, ale pak stačí jeden dva, co mi potvrdí všechny mé pochybnosti, a křidýlka jsou v háji. Někdy si ovšem zas říkám, že podkopávat nohy ostatním je prostě součást lidské nátury (té české obzvlášť) a nenechat se tím odradit musí být jednou z hlavních zkoušek na cestě za úspěchem. Upřímně ale zatím netuším, co vydržím...

To be, or not to be - ptal se sám sebe princ Hamlet v jednom z nejslavnějších vnitřních monologů ve světě dramatu. A já si často pokládám tutéž otázku (i když, nutno podotknout, o dost méně sofistikovanou formou). Jako bych neustále držel v rukou jakési pomyslné váhy a na jednu stranu házel důvody, proč tu setrvat, a na tu druhou zas důvody proč nikoli. To je boj, který mi bez ustání bere spousty energie už celá léta a netuším, jak dlouho ještě potrvá, než se jedna strana konečně nadobro převáží...

"Obávám se, že víc už toho dnes nestihneme," povídá mi se svým falešným úsměvem pan psychiatr. "Budou to rovné čtyři stovky. Tady máte recept na prášky a nezapomeňte přijít co nejdřív zas. Je to s vámi zlé."