Of Bars and Men

2. října 2017 v 20:23 |  Deníček & random příběhy
The Grunge - náš oblíbený bar. Schovaný v zapadlé uličce, v suterénu starého oprýskaného činžáku, kde už dlouho nikdo nebydlí. Moc lidí ani neví, že tohle místo vůbec existuje. Jen hrstka štamgastů, kteří nemají ponětí, kde jinde trávit dlouhé hodiny svého nezaslouženého volna. Alespoň tak to vnímáme my dva.

Jako každý den po páté odpoledne, když nám skončí další nudná šichta, potulujeme se chvíli po zasněženém městě s mizivou touhou vrátit se zpátky do svých smradlavých miniaturních bytečků na předměstí, kde ani na jednoho z nás nikdo nečeká, a odškrtnout si další den v kalendáři. Jakmile se tedy dostatečně nabažíme těch sněhových závějí, neutichajícího troubení, otravných vánočních melodií linoucích se z každého krámku v okolí a bodavého mrazu, vyrážíme znovu do našeho uprchlického sídla.

All I Want For Christmas Is You, který už mi z uší začínal vyhánět kapky krve, konečně nahrazuje něco pro nás daleko tématičtějšího - Mother Love Bone s jejich Shardog Champion. Na tomhle místě prostě nikoho nezajímá, že je polovina prosince. Že by měli po vzoru společenských tradic tasit peněženky a vyjít do ulic rozhazovat své těžce vydřené dolary za nejrůznější píčovinky výměnou za následné umělé úsměvy svých blízkých. Tady se čas zastavil. Pořád dokola tu hraje skromná sbírka desek těch nejlepších kapel éry dávno zapomenuté, zatímco se tu my všichni vyvrhelové zpíjíme do němoty a vedeme při tom pseudofilozifické debaty.

"Já ti už nemám vůbec žádnou vůli žít," povídám zas jednou Ronovi po pár panácích whisky. "Mně je prostě souzený, abych chcípnul sám, tak co kurva záleží na tom, kdy to bude?"
"Táák, kdo ti zlomil srdíčko tentokrát, kámo?" ušklíbne se Ron, který je už taky zjevně trochu na mol. Nezdá se, že by mě bral příliš vážně, což mě trochu namíchne, a tak mávnu na barmana, svalnatého černocha ve středním věku, ať mi sem hodí dalšího panáka.
"To v tom jako pokaždý musí bejt ženská?" zamumlám znechuceně, přestože vím, že má zase jednou pravdu.
"No a ne snad? Copak někdy v něčem není ženská?"
"Minimálně ve vašich ložnicích to vypadá bezpečně, chlapi," přidal se k naší konverzaci barman, když mi přinesl můj drink. Když však spatřil naše zhnusené výrazy, raději se zase odporoučel.
"Má pravdu, kretén jeden. V mý ložnici holt žádná dlouho nevydrží," povzdychne si Ron.
"Divíš se? Vždyť to ani není ložnice, ale jenom prochcaná stará matrace hozená vedle kuchyňský linky, vole. Kdo by na ní chtěl trávit víc než jednu noc."
"Hele, sklapni! Jak kdyby ta tvá vypadala o něco líp. Tak povíš mi už konečně, co se stalo? Snad jste se s princeznou nepohádali?"
"Kdyby pohádali. Zas jsem dostal kopačky," povzdychl jsem si s rukama v dlaních. "Vyměnila mě za jinýho. A ještě k tomu je to totální hnusák, to bys nevěřil. Kdyby to aspoň byl nějakej zasranej model, to bych třeba chápal. Přece jenom už mám nejlepší léta za sebou. Ale tenhle chlápek, přísáhám Bohu, moh' by to bejt její fotr. Normální plešatej starej pupkáč."

Ron vytáhne krabičku cigaret, jednu si strčí do úst a pak nabídne i mně. S povděkem přijímám a na oplátku obstarávám oheň.

"Jo, kamaráde, tohle se holt stává docela často," začal rozumovat s hloubavým výrazem ve tváři. "V jistý fázi ti prostě vzhled a tenhleten tvůj ležérní šarm přestanou stačit. Ženská začne cejtit přibejvající léta a tvůj ksicht a tělo jí začnou bejt ukradený. Místo toho začnou toužit po nějaký zasraný berličce."
"Berličce?"
"No jo. Berličce. Ještě mi řekni, žes jaktěživ od žádný neslyšel tu proklatou větu 'Potřebuju se o někoho opřít'."
"A kurva."
"Jo, tak nějak. Ony totiž dnešní ženský, když jsou ještě mladý, děsně rády předstíraj, jak jsou děsně nezávislý a nad vším povznesený. Všechny nás zahlcujou těma svejma siláckejma feministickejma kecama, šoustaj s každým cool chlápkem, co na ně hodí nadrženej pohled, a prostě dělaj, jak maj všechno pevně v rukách. Takovejm těm mastnejm brejlatejm nerdům se jenom vysmívaj. Jenže právě takový, mezitím co si leštěj ty svý nepoužitý ptáky, vždycky získaj nějakej děsně dobře placenej flek někde v IT a jsou za vodou. No a pro takovou ženskou, která mezitím stihla vojet půl populace a procestovat svět, začnou bejt právě tihle mastňáci daleko výhodnější. Už jsou prostě vydováděný a hledaj jistoty, co jim nějakej chlápek z baru prostě nemůže poskytnout. A nalijme si čistý whisky - většinou ani nechce."

V pozadí teď hraje Hunger Strike a já jak na zazpívanou dostávám docela hlad. Nechce se mi nicméně přerušovat Ronův oduševnělý proslov. Snad se i něco přiučím. Minimálně si pro jednou připadám jako ten menší pesimista z nás dvou, což mě docela těší.

"Možná máš vlastně pravdu," pokračuje můj přítel větou, kterou od něj neslýchávám zrovna často. "Takovejhle život začíná bejt docela na hovno. Ona totiž všechna ta svoboda, co si furt tak vehementně bráníme, nám nebude nic platná, až budem jednou svobodně jezdit na kriplkáře, slintat si na košili a nebude tam nikdo, kdo by se o nás postaral. A upřímně, nemyslím si, že to bude bůhví jak dlouho trvat. Vždyť se na nás podívej. Táhne nám na čtyřicet a co jsme dokázali? Furt ještě přerovnáváme zboží ve skladu jak dvacet let zpátky, furt jezdíme podzemkou, furt bydlíme v tý největší díře, co tohle zasraný město nabízí. A taky...díval ses poslední dobou někdy do zrcadla? Já bohužel jo a povím ti, ty naše cool léta už jsou taky dávno v trapu. Teď už prostě nemáme co nabídnout."
"Auch...," utrousil jsem. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadá. Co mu taky na tohle všechno asi můžu říct. Modlím se, aby už raději nic neříkal.
"Ono je to totiž tak...," nadechl se znovu a já si uvědomil, že jsem ateista. "Vztahy, to je jak demokracie. Čím víc máme možností, tím víc jsme v prdeli, páč nemáme páru, kterou z nich si vybrat. Prostě tak dlouho vybíráš, dokud nepřebereš."
"To je teda velká myšlenka," povídám mu.

Po tom, co jsem se ten večer nějakým způsobem dobelhal domů, otevřel si konzervu smradlavých ryb a koukal z okna s romantickým výhledem do zdi vedlejšího činžáku, dopadl na mě ještě daleko větší splín. Opravdu mi táhlo na čtyřicet a opravdu jsem neměl vůbec nic. Ani ten miniaturní jednopokoják nebyl můj. O vůli žít ani nemluvě. Natáhl jsem se na zašedlou matraci a zavřel oči. V peřinách jsem ještě cítil zbytky vůně, kterou jsem miloval nade všechno na světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama