Motivace

20. září 2017 v 10:35 |  Téma týdne
"Proč tohle vůbec dělám?" říkávám si s přibývajícím věkem snad čím dál častěji.

Upřímně nepřestávám sám sebe udivovat, když každé ráno přes veškerou nechuť nakonec vždycky vstanu z postele, dobelhám se poslepu do koupelny, kde provedu každodenní, alespoň částečnou, transformaci v lidskou bytost, naházím na sebe nějaké to oblečení, co alespoň minimálně splňuje pracovní dress code, nasednu do auta a jedu do práce. Cestou se stavím pro kávu a nějaké sladké pečivo, které postupně konzumuji během pravidelné dopravní zácpy. Přesně už vím, na kterém kilometru dojím nugátový croissant a na kterém začnu jíst ořechový rohlíček. Vím také, že při pravidelném zapíjení mi káva dojde přesně v moment, kdy se tři jízdní pruhy konečně spojí v jeden a provoz se tak znovu dává do pohybu. I zbytek dne většinou proběhne tak, jak očekávám. Jako bych snad disponoval zvláštní schopností předpovídání budoucnosti.

Jenže člověk by touto schopností disponovat neměl. Nabyjete-li totiž dojmu, že je všechno předem dané, brzy ztratíte jakoukoli motivaci svoje bytí jakkoli ovlivňovat. Ba možná i přestanete věřit, že je to vůbec možné. A já poslední dobou (tedy posledních několik let) často mívám pocit, že právě tohle se mi děje. Že většina mých životních rozhodnutí končívá větou "Do prdele s tím! Nějak to dopadne", provázenou ledabylým mávnutím ruky. Přestože se mi tento způsob "rozhodování" už párkkrát docela osvědčil, mnohokrát tomu tak vůbec nebylo, což vedlo ke ztrátě spousty času, velkého kusu mého mládí, které mohlo být využito daleko, daleko efektivněji a šťastněji.

Jakkoli jsem přesvědčen, že s motivací lidé bojují již po celá staletí, něco mi rovněž říká, že dnešní "digitální věk" je na tom navzdory svým vymoženostem (či právě kvůli nim?) vůbec nejhůř. Přiznejme si totiž jednu věc: Valná většina z nás se má jak prasata v žitě. Aniž bychom něco speciálního vytvářeli. Aniž bychom se jakkoli zasluhovali o to, aby byl tenhle svět lepším místem. Aniž bychom se ze sebe snažili udělat něco víc než jen další náhodný obličej, co se jednoho dne narodil a jednoho dne umře. Navzdory tomu všemu máme plné lednice, střechu nad hlavou a internet, na kterém si můžeme kdykoli postěžovat na celý svět. Stačí nám jen odtrpět nějakých 8+ hodin denně v nezáživné, zbytečné práci, kde by nás mohl klidně kdykoli nahradit kdokoli jiný. Tak proč se snažit?

Možná takový styl života někomu vyhovuje. Znal jsem takové jedince. Ale stejně si myslím, že každý z nás touží po věcech navíc, kterých by mohl s trochou té motivace klidně dosáhnout. Naučit se hrát na hudební nástroj, vytvořit nějaké umělecké dílo, vyrazit někam do neznáma...Jenže donuťte se, když vás k tomu nenutí základní biologické potřeby. Když můžete raději hodiny scrollovat na facebooku, aniž byste vůbec vnímali, co se děje na obrazovce. Když můžete raději chatovat s kamarády "o ničem". Když můžete v hospodě koukat na fotbal a nadávat na ty, co se mají líp než vy. Jak blízko se někdy může zdát být úspěch, a přesto jak daleko. Jak málo stačí, a přitom jak těžké to je. Všechno co potřebujeme, je jenom ta zatracená motivace. Motivace, která se může skrývat v čemkoli, a přitom je tak těžké ji najít.

A já srdečně gratuluji těm, kterým se to povedlo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama