Bez okovů

18. září 2017 v 18:06 |  Deníček & random příběhy
Zírám do útrob špinavé záchodové mísy plné zvratků vlastní i cizí výroby. Samotné zvracení už mám naštěstí za sebou. Teď už jen sbírám síly na to, abych se zase mohl postavit na nohy. Celý se třesu, po těle mám husí kůži, nechce se mi hnout ani o píď. Když se teď postavím a vyjdu z téhle zatracené smradlavé kabinky, kam vlastně půjdu? Nemám nejmenší tušení. Možná bude lepší položit hlavu na prkýnko a strávit zbytek noci tady. Nebo co třeba strčit rovnou celou hlavu do mísy a zadusit se tím, co se v ní nachází? Ještě jsem koneckonců nenašel dost síly ani na stisknutí splachovadla, stejně jako ten, co tu byl přede mnou.

Z jedné z okolních kabinek se ozývá nechutné vzdychání kopulujícího páru a současné bušení do zdi. Závidím jim tu vitalitu. To vzrušení. Ten pocit, že jsou ještě naživu. Odjinud se zase linou zvuky obracejícího se žaludku nějakého mně podobného jedince. Z kombinace toho všeho se mi znovu párkrát otočí i žaludek můj vlastní. Už ze mě však nemá co vycházet, snad krom posledních sil, které ve mně do té chvíle možná ještě někde dřímaly. Zavadím svou malátnou rukou o splachovací páčku a triumfálně koukám, jak se to uvnitř té nechutné mísy všechno točí a točí, dokud to konečně nespolkne odpad. Vyplazím se ven - opravdu se plazím. Plazím se po těch odporných ledových kachlích, mokrých od moči, zvratků, zbytků spermatu a bůhví čeho všeho ještě. Nenávidím tohle zatracené místo!

Po věčnost připomínající době se konečně vyštrachám na nohy a dojdu k umyvadlům. Ta vypadají, že se při jejich doteku snad ještě víc zašpiním, ale stejně sáhnu po zamaštěném kohoutku a otočím. Vyprskne z něj však jen trocha jakési černé špíny a dál už nic. Only this and nothing more. Mému tělu už došla trpělivost. Samovolně zatínám pěst, napřáhnu se a vší silou prásknu do špinavého, grafitti počmáraného, zrcadla před sebou. Ozve se cinknutí několika střepů o ono umyvadlo, na které posléze dopadá pár kapek krve z mé ruky. Nenávidím to tady!

Vycházím ze záchodů zpátky do dlouhé temné chodby zastávky metra. Nevím, kolik je přesně hodin. Něco mi však říká, že poslední vlak už jsem dávno minul. Jenže zase, i kdyby tomu tak nebylo, kam bych vlastně jel? To místo, které jsem po celá léta proti své vůli nazýval domovem, už neexistuje. Jednou provždy jsem ho vymazal z mapy tohohle odporného světa a učinil jej tak odporným o něco málo méně. O něco málo. Odporný mi připadal i nadále a i nadále to bylo k nevydržení. V zadní kapse svých ošoupaných kalhot jsem cítil ledové ostří loveckého nože, který už od mala nosím všude s sebou. Každý kousek mého těla v tu chvíli cítil nezkrotnou touhu jej vytáhnout a zarazit jej někomu přímo do srdce. Komukoli. Jen tak. Bez nijakého zvláštního důvodu. Protože prostě proč ne? Náhodnému salarymanovi v levném obleku. Mladé středoškolačce v krátké mini sukni. Zbohatlíkovi v novém Audi. Intelektuálovi s knížkou v ruce. Spoře oděné děvce na nočním lovu. Matce s kočárem. Opilému bezdomovci. Zkrátka jakékoli bytosti spadající pod lidskou rasu. Tak moc jsem po tom toužil a při těch extatických představách vší silou svíral v kapse ostří onoho nože, až se mi celá zaplnila horkou krví, jež se sotva stačila vsakovat.

A proč vlastně ne? Co mi to ještě může udělat? Maximálně přidat nějaký ten rok k nevyhnutelnému trestu za to, co už jsem spáchal. Je jen otázkou času, než mě tu poldové najdou a odtáhnou k soudu, který mě navždycky připraví o zbytky mládí. Proč si tedy nesplnit poslední z dlouhé série svých snů?

Metro se však zdá být liduprázdné. Nikde ani noha. Je to zvláštní pohled. Den co den se tu na sebe lepí tisíce lidí. Mačkají se na sebe jak sardinky a vzájemně vdechují své odporné pachy. Nikde není ani centimetr volného prostoru. Házejí po sobě nenávistnými pohledy, ale nikdo ani necekne. Co jim zbývá, než se dopravit do svých nenáviděných, bezvýznamných kanceláří a zabít tam další den, jen aby zůstali naživu. Lidská existence je jeden smutný, zatraceně nudný, příběh. Teď už tu však nikdo z těch mechanických zvířat nebyl. Všichni už se nejspíš válejí doma na gauči a po tom, co se jim konečně podařilo uspat své ratolesti, ten jejich "smysl existence", jen tupě zírají na nějakou mozekvymývající reality show a snaží se tak alespoň trochu oddálit další den, který bude na chlup stejný jako ten předchozí. Taky jsem takový býval...dokud ta léta tikající časovaná nálož v mé hlavě konečně nevybouchla a nevzala s sebou všechno, co jsem kdy znal. Co jsem miloval. Co jsem nenáviděl.

Vlaky, jak jsem očekával, už (nebo ještě) nejezdí. Rozhodnu se tedy vrátit se na ony odporné záchodky. Budu se muset spokojit s tím, "co dům dá". Kopulující pár ještě stále kopuloval s o nic menší vervou než předtím. Opravdu působivé. Zvracejícího chlápka už naproti tomu nebylo vůbec slyšet, nicméně jeho kabinka byla stále zamčená. Musel být tedy pořád uvnitř. Nejspíš ještě sbírá síly jako před chvílí já sám. Kde začít? Ach, to rozhodování! Nakonec si však řeknu, že větší radost mi jistě udělají ti živější. Ještě chvíli naslouchám křikům blížícího se orgasmu, než konečně vtrhnu dovnitř s nožem od své vlastní, již pomalu zasychající, krve. Naskytl se mi groteskní pohled na právě ejakulujícího vyzáblého chlápka s vyholenou hlavou a jeho ne úplně šerednou přítelkyni, jejíž výraz naznačoval, že jí k vyvrcholení ještě nějaká ta sekunda chyběla. Byla to právě ona, kdo mě postřehl jako první. Ještě než stihne vykřiknout, napřahuji se a zabodávám jejímu neúspěšnému nabíječi nůž do krční tepny. Horká krev stříká po zdech kabinky, jeho penis přitom pořád ještě pulzuje a vystřikují z něj zbytky spermatu. Chudokrevný ten chlápek tedy rozhodně není. Navíc očividně dlouho sexuálně abstinoval. Brzy nato jeho tělo padne na jeho hystericky křičící, krví a spermatem pokrytou, družku. Ach, jak krásný to byl pohled! Až se mi skoro zachtělo k nim přidat. Určitě bychom si užili ještě spoustu legrace. Jenže na to už nebyl čas. Navíc mi ten křik pomalu začínal lézt na nervy.

Byla celá bez sebe. Ani se nesnažila utéct, čímž mě trochu zklamala. Shodím z ní mrtvé tělo jejího přítele, přičemž ona stále zůstává sedět rozkročená na záchodové míse. Nahýbám se nad ni, zadívám se jí do očí. Ona přestává křičet, vyděšeně na mě kouká. Neví, co čekat. Usměji se na ni a povídám: "Dnes nosíš tyto okovy a jsi zde. Zítra budeš bez okovů. Ale kde?" Plná nadějí se na mě nesměle usměje a já ji vrážím zkrvavenou kudlu do podbřišku a nechávám ji tam. Dlouho skučí jako zvíře. Ale tentokrát je to opravdové zvíře, ne to mechanické, jímž byla ještě před malou chvílí.

Když spokojený vycházím z kabinky a chystám se na svou další oběť, přejede mi mráz po zádech. Vedlejší kabinka se zvracejícím chlápkem je otevřená dokořán a chlápek samozřejmě nikde. Tohle jsem měl tušit! Vyběhnu ven ze záchodků a v dálce už slyším odhodlané hlasy policejního komanda a kovové chrastění jejich zbraní. V hlavě mi zní hlas jedné z čarodějnic z Macbatha...Something wicked this way comes...Tohle je moje konečná stanice.

V tom však uslyším známé hučení blížícího se prvního ranního vlaku. Hádám však, že na základě policejního hlášení tu stavět nebude. To mě ovšem vůbec netrápí. Stoupnu si zády ke kolejím a usmívám se na ozbrojenou jednotku, která právě dorazila. "Všechno, co vidíme nebo soudíme, je pouhý sen uvnitř snu," projede mi hlavou, když moje krční páteř naráží na ledové kolejnice...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vencca Vencca | Web | 26. září 2017 v 20:11 | Reagovat

Možná radši ty antidepresiva 😂

Moc dobré.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama