Září 2017

Temné dny přítomnosti

30. září 2017 v 15:40 Téma týdne
Celkem by mě zajímalo, jestli se mi povede dožít momentu, kdy budu své "temné dny" moci zahodit do šuplíku "minulost".

Přestože cítím, jak se tahle "temnota" s přibývajícím věkem všemožně mění, rozhodně se nezdá, že by se v nejblizší době (nebo vůbec někdy) chystala někam zmizet. Podle všeho jsem pro ni opravdu dost dobrý hostitel, takže spolu možná budeme žít (ne)štastně až do smrti.

Sám už si připadám trapně, nekomfortně, že pořád bojuju s něčím, co u většiny lidí přijde a odejde (pokud to vůbec přijde) někdy během puberty. Ke mně však tenhle Démon zvrácenosti (vypůjčím-li si termín svého oblíbence) přišel už daleko dřív. Vlastně je se mnou od útlého dětství, kam až moje paměť sahá. Představte si takového šestiletého smrada, jak rozumuje o tom, jak nic v životě nemá smysl. Kdyby mě zavřeli do cvokárny už tehdy, možná bych ještě měl nějakou naději na spásu, jelikož hádám, že onen démon byl tou dobou taky ještě spíš takovým démoňátkem. Jenže on pořád jen rostl a rostl (možná to bylo tím, že jsem jako malej žrával jako prase), až mě nakonec přerostl (pozdější změna jídelníčku se už na něm očividně neprojevila). A zůstává se mnou dodnes, když už mám mládí skoro za sebou a společnost po mně očekává činy hodné dospělého jedince, což se mi ve většině životních sfér daří jen pramálo.

Je prostě těžké denně vycházet s lidmi, kteří žijí v úplně jiné dimenzi. Můžu předstírat, můžu se snažit o vysvětlení, můžu být prostě permanentně zticha. Nic nefunguje. A když, tak jen krátkou chvíli. Smutek střídá zlost. Zlost střídá rezignace. A všechno je vždycky obklopené pocity marnosti a osamělosti, které Démona vyživují lépe než michelinský kuchař. Omlouvám se tedy všem účastníkům mé životní show, kteří musí mé výlevy trpět. Však on ten démon jednou pozře i mě.


Volné asociace...

22. září 2017 v 17:45 Deníček & random příběhy
Proč jsem tak plný nenávisti? Kde se to ve mně vzalo? Kdy to začalo? Nenáviděl jsem nejdřív sebe, nebo své okolí? Kdo to ve mně vybudoval? Nedokázal bych to přece sám. Nemohlo se to přece stát jen tak samo od sebe. Proč musím vnímat věci, které vůbec vnímat nechci? Proč se mi musí všechno milionkrát převalovat v hlavě? Je to k zbláznění! Jak dlouho to ještě musím vydržet v tomhle těle? Chci vypnout. Potřebuju vypnout, jenže vůbec nic už nepomáhá. Proč jsem tak zatraceně neschopnej? Proč nedokážu najít jedinou věc, ve které bych se zvládl úspěšně realizovat? Proč nedokážu vydržet v lidské společnosti, a přesto cítím, jak mě samota pomalu zabíjí? Co tady dělám? CO TADY DĚLÁM?! Koukám do zrcadla a z toho pohledu se mi křiví obličej. Co jsi sakra zač? Jenom blbej klaun, co je všem pro smích. Lidi mě buď úplně ignorují, nebo se mi potají vysmívají. A já se jim nedivím. Jsem sám sobě často pro smích. O co že se to vlastně pořád snažím? Každej, kdo mě zná, kdo je se mnou nějak spřízněnej, se za mě akorát stydí. A copak jim to můžu mít za zlý? Zplodit něco takovýho, spát s něčím takovým, vycházet s něčím takovým na veřejnost? Taky bych se kurva styděl, být v jejich kůži. Do piče s trapným vysokoškolským titulem. Do piče s kreténsky napsanou knihou. Do piče s tímhle ksichtem. Do piče s tímhle tělem. Do piče se všema sračkama na tomhle mizerným blogu. Do piče se mnou, s touhle zajebanou parodií na lidského jedince. Do piče...proč se cítím tak mizerně, když k tomu nemám jedinej důvod? Co je se mnou kurva špatně a komu to mám dávat za vinu?

Motivace

20. září 2017 v 10:35 Téma týdne
"Proč tohle vůbec dělám?" říkávám si s přibývajícím věkem snad čím dál častěji.

Upřímně nepřestávám sám sebe udivovat, když každé ráno přes veškerou nechuť nakonec vždycky vstanu z postele, dobelhám se poslepu do koupelny, kde provedu každodenní, alespoň částečnou, transformaci v lidskou bytost, naházím na sebe nějaké to oblečení, co alespoň minimálně splňuje pracovní dress code, nasednu do auta a jedu do práce. Cestou se stavím pro kávu a nějaké sladké pečivo, které postupně konzumuji během pravidelné dopravní zácpy. Přesně už vím, na kterém kilometru dojím nugátový croissant a na kterém začnu jíst ořechový rohlíček. Vím také, že při pravidelném zapíjení mi káva dojde přesně v moment, kdy se tři jízdní pruhy konečně spojí v jeden a provoz se tak znovu dává do pohybu. I zbytek dne většinou proběhne tak, jak očekávám. Jako bych snad disponoval zvláštní schopností předpovídání budoucnosti.

Jenže člověk by touto schopností disponovat neměl. Nabyjete-li totiž dojmu, že je všechno předem dané, brzy ztratíte jakoukoli motivaci svoje bytí jakkoli ovlivňovat. Ba možná i přestanete věřit, že je to vůbec možné. A já poslední dobou (tedy posledních několik let) často mívám pocit, že právě tohle se mi děje. Že většina mých životních rozhodnutí končívá větou "Do prdele s tím! Nějak to dopadne", provázenou ledabylým mávnutím ruky. Přestože se mi tento způsob "rozhodování" už párkkrát docela osvědčil, mnohokrát tomu tak vůbec nebylo, což vedlo ke ztrátě spousty času, velkého kusu mého mládí, které mohlo být využito daleko, daleko efektivněji a šťastněji.

Jakkoli jsem přesvědčen, že s motivací lidé bojují již po celá staletí, něco mi rovněž říká, že dnešní "digitální věk" je na tom navzdory svým vymoženostem (či právě kvůli nim?) vůbec nejhůř. Přiznejme si totiž jednu věc: Valná většina z nás se má jak prasata v žitě. Aniž bychom něco speciálního vytvářeli. Aniž bychom se jakkoli zasluhovali o to, aby byl tenhle svět lepším místem. Aniž bychom se ze sebe snažili udělat něco víc než jen další náhodný obličej, co se jednoho dne narodil a jednoho dne umře. Navzdory tomu všemu máme plné lednice, střechu nad hlavou a internet, na kterém si můžeme kdykoli postěžovat na celý svět. Stačí nám jen odtrpět nějakých 8+ hodin denně v nezáživné, zbytečné práci, kde by nás mohl klidně kdykoli nahradit kdokoli jiný. Tak proč se snažit?

Možná takový styl života někomu vyhovuje. Znal jsem takové jedince. Ale stejně si myslím, že každý z nás touží po věcech navíc, kterých by mohl s trochou té motivace klidně dosáhnout. Naučit se hrát na hudební nástroj, vytvořit nějaké umělecké dílo, vyrazit někam do neznáma...Jenže donuťte se, když vás k tomu nenutí základní biologické potřeby. Když můžete raději hodiny scrollovat na facebooku, aniž byste vůbec vnímali, co se děje na obrazovce. Když můžete raději chatovat s kamarády "o ničem". Když můžete v hospodě koukat na fotbal a nadávat na ty, co se mají líp než vy. Jak blízko se někdy může zdát být úspěch, a přesto jak daleko. Jak málo stačí, a přitom jak těžké to je. Všechno co potřebujeme, je jenom ta zatracená motivace. Motivace, která se může skrývat v čemkoli, a přitom je tak těžké ji najít.

A já srdečně gratuluji těm, kterým se to povedlo.

Bez okovů

18. září 2017 v 18:06 Deníček & random příběhy
Zírám do útrob špinavé záchodové mísy plné zvratků vlastní i cizí výroby. Samotné zvracení už mám naštěstí za sebou. Teď už jen sbírám síly na to, abych se zase mohl postavit na nohy. Celý se třesu, po těle mám husí kůži, nechce se mi hnout ani o píď. Když se teď postavím a vyjdu z téhle zatracené smradlavé kabinky, kam vlastně půjdu? Nemám nejmenší tušení. Možná bude lepší položit hlavu na prkýnko a strávit zbytek noci tady. Nebo co třeba strčit rovnou celou hlavu do mísy a zadusit se tím, co se v ní nachází? Ještě jsem koneckonců nenašel dost síly ani na stisknutí splachovadla, stejně jako ten, co tu byl přede mnou.

Z jedné z okolních kabinek se ozývá nechutné vzdychání kopulujícího páru a současné bušení do zdi. Závidím jim tu vitalitu. To vzrušení. Ten pocit, že jsou ještě naživu. Odjinud se zase linou zvuky obracejícího se žaludku nějakého mně podobného jedince. Z kombinace toho všeho se mi znovu párkrát otočí i žaludek můj vlastní. Už ze mě však nemá co vycházet, snad krom posledních sil, které ve mně do té chvíle možná ještě někde dřímaly. Zavadím svou malátnou rukou o splachovací páčku a triumfálně koukám, jak se to uvnitř té nechutné mísy všechno točí a točí, dokud to konečně nespolkne odpad. Vyplazím se ven - opravdu se plazím. Plazím se po těch odporných ledových kachlích, mokrých od moči, zvratků, zbytků spermatu a bůhví čeho všeho ještě. Nenávidím tohle zatracené místo!

Po věčnost připomínající době se konečně vyštrachám na nohy a dojdu k umyvadlům. Ta vypadají, že se při jejich doteku snad ještě víc zašpiním, ale stejně sáhnu po zamaštěném kohoutku a otočím. Vyprskne z něj však jen trocha jakési černé špíny a dál už nic. Only this and nothing more. Mému tělu už došla trpělivost. Samovolně zatínám pěst, napřáhnu se a vší silou prásknu do špinavého, grafitti počmáraného, zrcadla před sebou. Ozve se cinknutí několika střepů o ono umyvadlo, na které posléze dopadá pár kapek krve z mé ruky. Nenávidím to tady!

Vycházím ze záchodů zpátky do dlouhé temné chodby zastávky metra. Nevím, kolik je přesně hodin. Něco mi však říká, že poslední vlak už jsem dávno minul. Jenže zase, i kdyby tomu tak nebylo, kam bych vlastně jel? To místo, které jsem po celá léta proti své vůli nazýval domovem, už neexistuje. Jednou provždy jsem ho vymazal z mapy tohohle odporného světa a učinil jej tak odporným o něco málo méně. O něco málo. Odporný mi připadal i nadále a i nadále to bylo k nevydržení. V zadní kapse svých ošoupaných kalhot jsem cítil ledové ostří loveckého nože, který už od mala nosím všude s sebou. Každý kousek mého těla v tu chvíli cítil nezkrotnou touhu jej vytáhnout a zarazit jej někomu přímo do srdce. Komukoli. Jen tak. Bez nijakého zvláštního důvodu. Protože prostě proč ne? Náhodnému salarymanovi v levném obleku. Mladé středoškolačce v krátké mini sukni. Zbohatlíkovi v novém Audi. Intelektuálovi s knížkou v ruce. Spoře oděné děvce na nočním lovu. Matce s kočárem. Opilému bezdomovci. Zkrátka jakékoli bytosti spadající pod lidskou rasu. Tak moc jsem po tom toužil a při těch extatických představách vší silou svíral v kapse ostří onoho nože, až se mi celá zaplnila horkou krví, jež se sotva stačila vsakovat.

A proč vlastně ne? Co mi to ještě může udělat? Maximálně přidat nějaký ten rok k nevyhnutelnému trestu za to, co už jsem spáchal. Je jen otázkou času, než mě tu poldové najdou a odtáhnou k soudu, který mě navždycky připraví o zbytky mládí. Proč si tedy nesplnit poslední z dlouhé série svých snů?

Metro se však zdá být liduprázdné. Nikde ani noha. Je to zvláštní pohled. Den co den se tu na sebe lepí tisíce lidí. Mačkají se na sebe jak sardinky a vzájemně vdechují své odporné pachy. Nikde není ani centimetr volného prostoru. Házejí po sobě nenávistnými pohledy, ale nikdo ani necekne. Co jim zbývá, než se dopravit do svých nenáviděných, bezvýznamných kanceláří a zabít tam další den, jen aby zůstali naživu. Lidská existence je jeden smutný, zatraceně nudný, příběh. Teď už tu však nikdo z těch mechanických zvířat nebyl. Všichni už se nejspíš válejí doma na gauči a po tom, co se jim konečně podařilo uspat své ratolesti, ten jejich "smysl existence", jen tupě zírají na nějakou mozekvymývající reality show a snaží se tak alespoň trochu oddálit další den, který bude na chlup stejný jako ten předchozí. Taky jsem takový býval...dokud ta léta tikající časovaná nálož v mé hlavě konečně nevybouchla a nevzala s sebou všechno, co jsem kdy znal. Co jsem miloval. Co jsem nenáviděl.

Vlaky, jak jsem očekával, už (nebo ještě) nejezdí. Rozhodnu se tedy vrátit se na ony odporné záchodky. Budu se muset spokojit s tím, "co dům dá". Kopulující pár ještě stále kopuloval s o nic menší vervou než předtím. Opravdu působivé. Zvracejícího chlápka už naproti tomu nebylo vůbec slyšet, nicméně jeho kabinka byla stále zamčená. Musel být tedy pořád uvnitř. Nejspíš ještě sbírá síly jako před chvílí já sám. Kde začít? Ach, to rozhodování! Nakonec si však řeknu, že větší radost mi jistě udělají ti živější. Ještě chvíli naslouchám křikům blížícího se orgasmu, než konečně vtrhnu dovnitř s nožem od své vlastní, již pomalu zasychající, krve. Naskytl se mi groteskní pohled na právě ejakulujícího vyzáblého chlápka s vyholenou hlavou a jeho ne úplně šerednou přítelkyni, jejíž výraz naznačoval, že jí k vyvrcholení ještě nějaká ta sekunda chyběla. Byla to právě ona, kdo mě postřehl jako první. Ještě než stihne vykřiknout, napřahuji se a zabodávám jejímu neúspěšnému nabíječi nůž do krční tepny. Horká krev stříká po zdech kabinky, jeho penis přitom pořád ještě pulzuje a vystřikují z něj zbytky spermatu. Chudokrevný ten chlápek tedy rozhodně není. Navíc očividně dlouho sexuálně abstinoval. Brzy nato jeho tělo padne na jeho hystericky křičící, krví a spermatem pokrytou, družku. Ach, jak krásný to byl pohled! Až se mi skoro zachtělo k nim přidat. Určitě bychom si užili ještě spoustu legrace. Jenže na to už nebyl čas. Navíc mi ten křik pomalu začínal lézt na nervy.

Byla celá bez sebe. Ani se nesnažila utéct, čímž mě trochu zklamala. Shodím z ní mrtvé tělo jejího přítele, přičemž ona stále zůstává sedět rozkročená na záchodové míse. Nahýbám se nad ni, zadívám se jí do očí. Ona přestává křičet, vyděšeně na mě kouká. Neví, co čekat. Usměji se na ni a povídám: "Dnes nosíš tyto okovy a jsi zde. Zítra budeš bez okovů. Ale kde?" Plná nadějí se na mě nesměle usměje a já ji vrážím zkrvavenou kudlu do podbřišku a nechávám ji tam. Dlouho skučí jako zvíře. Ale tentokrát je to opravdové zvíře, ne to mechanické, jímž byla ještě před malou chvílí.

Když spokojený vycházím z kabinky a chystám se na svou další oběť, přejede mi mráz po zádech. Vedlejší kabinka se zvracejícím chlápkem je otevřená dokořán a chlápek samozřejmě nikde. Tohle jsem měl tušit! Vyběhnu ven ze záchodků a v dálce už slyším odhodlané hlasy policejního komanda a kovové chrastění jejich zbraní. V hlavě mi zní hlas jedné z čarodějnic z Macbatha...Something wicked this way comes...Tohle je moje konečná stanice.

V tom však uslyším známé hučení blížícího se prvního ranního vlaku. Hádám však, že na základě policejního hlášení tu stavět nebude. To mě ovšem vůbec netrápí. Stoupnu si zády ke kolejím a usmívám se na ozbrojenou jednotku, která právě dorazila. "Všechno, co vidíme nebo soudíme, je pouhý sen uvnitř snu," projede mi hlavou, když moje krční páteř naráží na ledové kolejnice...