#3 Tokyo Tower a jiné nádhery

23. července 2017 v 13:43 |  Zážitky z Japonska
Tak kam teď, říkám si. Plán samozřejmě žádný nemám, to by byla děsná nuda. Něco bych snědl...a taky vypil. Než začnu s hledáním nějakého konkrétního stánku nebo restaurace, chce to nějaký malý předkrm. A taky kávu. Koneckonců už jsem pár desítek hodin nespal, že. Zastavím se tedy v 7-Eleven, co se nachází jen pár kroků od mého obydlí, omrknout místní nabídku. Zde stojí za zmínku taková menší zajímavost - když vejdete do nějakého japonského podniku, zdejší zaměstnanci vás vždycky hlasitě pozdraví a ukloní se (nějaké zamindrákované náladové prodavačky, co neodpoví ani na váš pozdrav jako u nás tam vůbec nenajdete). Ještě zajímavější je ovšem fakt, že od vás se to neočekává. Zákazníci v Japonsku prostě zásadně nezdraví (neodpovídají na pozdrav), ani klanějícím se prodavačům při vchodu nevěnují jediný pohled. Když jsem se na tento jev později ptal paní Sachiko, řekla mi, že je to naprosto normální. Zákazník je tu prostě pán všech pánů. Osobně jsem si na to tak trochu odmítal zvyknout a prodavačům vždycky věnoval alespoň úsměv a menší úklonu. Myslím, že jim to nijak neublížilo.

No nic, nabral jsem dvě plechovky ledové kávy Suntory Boss (v Japonsku podle všeho hodně velká značka, na jejíž produkty a reklamy narážíte doslova na každém rohu) a nějaké sladkůstky, co se chutí docela podobaly našim cukrářským piškotům. Po doplnění vitální dávky paliva jsem se vydal do metra s cílem dojet do centra. Slovo "centrum" je v Tokyu hodně široký pojem a výběr je vskutku široký. Já se pro začátek rozhodl pro Shinjuku, možná proto, že jsem o něm do té doby slyšel nejvíc. Je zde totiž, mimo jedné, jedna nechvalně známá "red-light district", která se dost často objevuje v různých yakuzáckých1 filmech a videohrách. To jsem si přece nemohl nechat ujít!



Najít čtvrť Kabukicho, po kterém jsem tolik toužil nebylo napoprvé nic jednoduchého. Jak jsem sice později zjistil, můžete v ní klidně vyjít přímo z metra. Jenže toho jsem si samozřejmě nevšiml, vyšel jsem úplně opačným exitem a posléze tak asi dvě hodiny bloumal po okolí, než jsem onu čtvrť konečně našel. Ale co, bloumání jsem si samozřejmě také užil. Fascinovalo mě totiž úplně všechno. Jak dokonale to všechno působilo. Něco jako oprýskaná omítka nebo nerovnosti na silnicích, to tu vůbec neexistovalo. Člověk se mohl snažit sebevíc, ale pro jakékoli nedostatky tu prostě nebylo místo. Fascinovala mě také auta. Jako by tu nejezdilo nic staršího než tak max 5 let. Všechna navíc dokonale naleštěná. Špinavé auto tu prostě nikde nespatříte! Fascinovaly mě budovy, fascinovali mě lidé, fascinovalo mě až neuvěřitelné množství všemožných obchodů, restaurací, barů, klubů, zábavních center...Skoro jste slyšeli, jak tu všude kolem vás šumí peníze. Kam se hrabe Amerika, tohle je úplně jiný level kapitalismu!

Tokyo ve dne bylo moc pěkné, ale stejně jako prakticky všechna velkoměsta, ta pravá krása přicházela teprve po setmění. A tady to platilo dvojnásob. Když se začalo stmívat a můj hlad se zdál být nesnesitelný (všude toho bylo takové množství, že jsem se prostě nemohl rozhodnout, kam zajít), přistál jsem v úplně náhodném ramen shopu. Těchto malých útulných místeček, kde dostanete nudle na milion způsobů, jsou v Japonsku mraky. Navštěvují je podle všeho především místní "salary mani" střední třídy a cizince tu prakticky nepotkáte. Nicméně výhoda těchto podniků tkví v tom, že při objednávání jídla nemusíte promluvit jediné slovo. Venku před podnikem totiž vždycky bývají jakési automaty, kde si podle obrázků vyberete jídlo, zaplatíte a vyjede vám lístek, který pak uvnitř jen ukážete obsluze. Pak už zbývá přidat se ke sborovému srkání, které opravdu stojí za to (zpátky v Česku jsem pak měl trochu problém :D ).

Když jsem pak s plným žaludkem vyšel zpátky ven, už na mě čekalo to pravé neonové Tokyo, nad jehož obrázky a videi jsem tolik let před tím slintával. V reálu to samozřejmě bylo ještě nesrovnatelně lepší. Lepší než prakticky cokoli, co jsem do té doby viděl.


Po téhle parádní procházce po jedné z nejnechvalnějších čtvrtí jsem se vydal na epické zakončení dne do Tokyo Tower (taková menší japonská verze Eiffelovky). Vstupné bylo překvapivě nízké (nepamatuju se přesně kolik, ale v porovnání s cenami na podobné atrakce v Evropě nebo Americe na tom bylo Japonsko obecně velmi přívětivě). Dokonce se nekonalo ani příliš dlouhé čekání ve frontě, což mě znovu, po zkušenostech z nám bližších krajů, velmi příjemně překvapilo.


Po obří zmrzlině s delikátní čokoládovou polevou jsem byl super-rychlým výtahem dopraven až na samý vrchol, kde jsem měl zažít naprostou eufórii. Samozřejmě tu byl dokonalý výhled na noční město, které na mě mělo ještě orgasmičtější efekt než hodina na PornHubu...


...dále tu bylo parádní vystoupení dvou velmi sympatických mladých slečen, od kterých jsem si posléze koupil cd a lámanou japonštinou požádal o společné foto...


Nakonec jsem ještě dlouhou dobu vysedával na baru, popíjel všechno možné a snažil se nabažit toho neuvěřitelného pohledu. Pak jsem se odebral do gift shopu a nakoupil pár notně předražených pohlednic a suvenýrů.

Když jsem se po tom všem dostal konečně do postele, stejně jsem ještě dlouhou dobu nemohl usnout. Je zajímavé, jak naše tělo pracuje. Možná nás ani tak neunavuje práce nebo jakákoli fyzická námaha, ale spíše nuda a každodennost...No, tady jsem do nich byl na nějaký čas oproštěň.

Toliko tedy k mému prvnímu dni. Ty další už vezmu tak nějak hopem, spíše formou obrázků, jelikož se už blíží další výlet, který bych chtěl konečně sepisovat nikoli retrospektivně, nýbrž přímo v akci. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama