Správně, nebo ne, takhle to je!

11. června 2017 v 16:52 |  Téma týdne
Po krátké pauze způsobené hned několika různými faktory, které v rámci jakési sebereflexe rozeberu v následujících řádcích, jsem se opět rozhodl obšťastnit vás nějakým tím pozitivně laděným článkem.

Rád bych použil nějakou tradiční výmluvu, jako že jsem byl hrozným způsobem zanezprázdněn, jenže i když jsem do jisté míry zaneprázdněn skutečně byl, rozhodně to nebylo tak hrozné, abych nemohl občas napsat alespoň pár řádek (nebyl jsem teď totiž neaktivní jen tady na blogu, nýbrž s psaním obecně). Vymlouvat se na takzvaný "spisovatelský blok" se mi v této fázi taktéž zdá nanejvýš trapné. To si člověk nejprve musí zasloužit.

Povím vám tedy dva hlavní, reálné důvody. Jeden je vcelku banální: deadliny. Obrovská spousta deadlinů týkajících se konce semestru a mé diplomové práce, na níž jsem měl už dávno začít pracovat. Ono je totiž psaní a psaní. Psaní, kde se člověk může nějakým způsobem projevit, a psaní, kde musí jen tupě následovat předem daná pravidla, jinými slovy psaní akademické, které mě baví asi jako žehlení košil. Psaní strohým, nudným, strojovým a celkově naprosto mrtvolným jazykem na povětšinou neskonale nudná témata zkrátka není nic pro mě. Zvlášť když jsem nucen tento znamenitý úkol provádět po večerech následujících dlouhé, únavné pracovní dny, po kterých bych milionkrát radši dělal milion jiných věcí. Jenže co se dá dělat. Ona má ta vejška nakonec i svoje výhody. Minimálně člověka neustálé nutí k nějakému intelektuálnímu posunu a osobnostnímu rozvoji, což jsou věci, které dokáže běžný pracovní život velmi rychle a efektivně ubíjet.

No nic, druhý důvod pro ospravedlnění mé prokrastinace je daleko absurdnější: cítil jsem se poslední dobou na svoje poměry až příliš šťastný. A ač to může znít sebestupidněji, když se cítím šťastný, nejsem schopen nic tvořit (proto taky veškerá má tvorba vypadá tak, jak vypadá). Naštěstí už se znám nějaký ten pátek a moje někdejší naivita (ač bývala svým způsobem docela příjemná) je už dávno ta tam, díky čemuž jsem věděl, že mě brzy opět navštíví moje pravidelná dávka nihilismu, rezignace, smutku, zklamání a deprese. No zkrátka, zase bude o čem psát. A možná že je to tak nakonec správně. Vlastně vůbec nemám tušení, jak by se mi existovalo coby šťastnému člověku. Vůbec si takový stav nedokážu představit v nějakém dlouhodobějším časovém horizontu. Je to zvláštní, ale je to tak. Přesto však samozřejmě oceňuji jisté pohádkové chvilky, kterým se ke mně občas podaří prodrat přes tu pomyslnou stěnu sraček a chvilku se mnou pobýt. Líbí se mi to chvilkové zrůžověni všeho kolem, kdy nevnímám nic než ten jeden jediný moment. Kdy nemyslím ani o minutu napřed, ani o minutu zpátky. Kdy si naivně přeju, aby nikdy neskončil, přestože moc dobře vím, že je to právě ta pomíjivost, co z onoho momentu dělá něco tak jedinečného.

No...co se dalších událostí týče:

- moje kniha ponese oficiální název "V proudu řeky Styx"

- tištěná i elektronická verze knihy už mají hotové korektury a sazbu, momentálně probíhá tvorba obálek (ebook bude mít jinou než papír)

- ebook vyjde o něco dřív než papír, mělo by to být v rámci několika týdnů

Z jiného soudku:

- týden zpátky jsem měl možnost navštívit velkolepý koncert Hanse Zimmera v pražské O2 Areně. Takové mrazení jsem už dlouho nezažil. Klobouk dolů před všemi těmi neuvěřitelně talentovanými hudebníky a samotným Maestrem.

- o víkendu jsem navštívil food festival Slavnosti moře, kde jsem se po dlouhé době napráskl výbornými krevetami. Kazily to jen douhatánské fronty a dotěrný moderátor z rádia Krokodýl.

- ačkoli příliš nesleduji knižní novinky, nejedná-li se zrovna o mé oblíbené autory, při nedávné návštěvě Dobrovského mi padla do oka kniha "Malý život" autorky Hanye Yanagihary (skloňování berte s rezervou). Po přečtení anotace jsem nemohl jinak než si knihu odnést k pokladně. Po prvních zhruba sto stranách musím říct, že je to doopravdy pecka!

- minulý týden jsem v rámci jedné velice příjemné sociální interakce navštívil muzikál "Bítls" v Městském divadle Brno. Musím říct, že už jsem se dlouho při žádné kulturní akci tolik nebavil. Skvělí herci, skvělé fórky a samozřejmě perfektní hudba.

- koncem tohoto měsíce mě čekají dva parádní koncerty: Placebo na brněnském výstavišti a The Dead Daisies v pražské Lucerně. Budou to bomby!

- pomalu začínám plánovat svou letní cestu, tentokrát směr Jižní Korea. Už aby to bylo!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Chie Chie | Web | 11. června 2017 v 20:41 | Reagovat

souhlasim, vim co je akademicke psani a s tvurcim psani to nema absolutne co delat :D. a ten uryvek je supr :)

2 stuprum stuprum | Web | 12. června 2017 v 4:54 | Reagovat

Srdce dobré, psaní dobré, jen tvá mysl je chorá, pracuj na ní. :D

3 Nigredo Nigredo | Web | 12. června 2017 v 20:42 | Reagovat

[1]: Děkují :) No, poslední dobou už mi ty akademické věci lezou krkem :D

[2]: Na svou chorou mysl už jsem tak nějak rezignoval :D Ale občas z ní alespoň vytáhnu nějakej kreativní nápad :P

4 Tay Tay | 17. června 2017 v 14:38 | Reagovat

Nerezignuj, per se se zivotem 😉 ... ale pises pekne ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama