Život jako fíkovník

14. května 2017 v 16:05 |  Téma týdne
Když se teď tak zamyslím nad tím, co bych od života vlastně chtěl, dokážu, krom pár těžko pojmenovatelných věcí, přijít s celkem slušným seznamem.

Chtěl bych dokázat něco, za co bych na sebe mohl být náležitě hrdý. Chtěl bych neomezené povolení k pobytu kdekoli na světě. Chtěl bych spolehlivé auto s neomezenou nádrží. Chtěl bych neomezenou lahev vodky a prášky, co zvládnou i něco jiného, než mi jen roztáhnout zornice a způsobit třes. Chtěl bych, aby si mě lidé pamatovali, až jednou umřu. Chtěl bych pihatou spřízněnou duši. Chtěl bych mámu, které bych se mohl občas vybrečet na rameni, přičemž by mi řekla, jak zas všechno bude fajn. Chtěl bych ještě jednou vidět svého dědečka, podat mu ruku, za všechno mu poděkovat a říct mu, jak moc ho mám rád. Chtěl bych ostrý nůž, kterým bych mohl rozpárat břicha pár parchantům, kterým to ještě dlužím z dětství. Chtěl bych křídla, co by mě odnesla někam zatraceně daleko, kdykoli bych to potřeboval. Chtěl bych vrátit čas a udělat všechno, co jsem neudělal, a neudělat spoustu toho, co jsem udělal. Chtěl bych, aby moje sestřička byla zatraceně šťastná a nedělala v životě stejné kraviny jako já. Chtěl bych se naučit zahrát na kytaru všechny písničky od Pearl Jam. Chtěl bych "se v něčem najít". Chtěl bych si ještě jednou přečíst všechny Murakamiho knížky, jako by to bylo poprvé. Chtěl bych spolehlivou zbraň s jedním nábojem, abych se mohl v případě potřeby rychle a bezbolestně odpravit.

...A nejspíš by toho bylo ještě daleko víc. Častým problémem ovšem je, že bych kolikrát chtěl dvě věci, co se navzájem takřka dokonale vylučují. Chtěl bych být volný a svobodný, a přesto se necítit sám. Chtěl bych se pořád toulat někde po světě, a přesto mít místo, kam bych se mohl kdykoli vrátit. Chtěl bych mít rodinu, přičemž se mi však takový ten typický rodinný život naprosto hnusí. Je to prostě zvláštní a myslím, že nikdo podobný stav nevyjádřil lépe, než Sylvia Plath ve svém autobiografickém románu Pod skleněným zvonem (The Bell Jar). Dovolím si proto jeden block quote:

Představovala jsem si svůj život, jak se přede mnou rozvětvuje jako ten fíkovník z povídky. Na konci každé větvičky mě lákala nějaká skvělá budoucnost jako velký purpurový fík. Jeden fík byl manžel a šťastný domov plný dětí, druhý fík byla slavná básnířka a třetí slavná profesorka, další fík byla É. Gé., skvělá vydavatelka, další byla Evropa a Afrika a jižní Amerika, jiný byl Konstantin a Sokrates a Attila a parta dalších milenců se zvláštními jmény a nezvyklými povoláními, a ještě další fík byla šampiónka ženského olympijského týmu a kromě těchhle fíků tam visela ještě spousta dalších, které jsem nedokázala rozeznat. Viděla jsem se, jak sedím v rozsoše toho fíkovníku a umírám hlady jenom proto, že nevím, který z těch fíků si vybrat. Chtěla jsem je úplně všechny, ale vybrat si jeden znamenalo přijít o všechny ostatní, a jak jsem tam seděla a nemohla se rozhodnout, fíky se začaly scvrkávat a černat a pak mi jeden po druhém spadaly na zem k nohám.

Tak přesně takhle nějak si začínám připadat, přičemž ony fíky už pomalu začínají černat a je jen otázka času, než všechny popadají a nadobro se ztratí, zatímco já umřu hladem. Když navíc vezmu v potaz to, jak milá Sylvia nakonec dopadla, na optimismu mi to zrovna nepřidá...

Co má ale tohle všechno vlastně společného s tématem "Hranice normálnosti" (tedy krom zjevného faktu, že už jsem je dávno překročil)? Nejspíš to, že kdybyste se mě zeptali, co od života chci, nějakých 10-12 let zpátky, byla by odpověď úplně jiná, daleko stručnější. Řekl bych vám: Chci být normální. Chci být jako všichni ostatní. Chci mít kamarády. To by bylo nejspíš všechno. Jenže právě to se ukázalo být snad ještě více nemožné, než je tomu u seznamu výše. Jediné, co se totiž dá naučit, je normálnost předstírat. Naučit se v ní cítit dobře a přirozeně, to už je, dle mého, pro člověka nenormálního zhola nemožné. Takže raději ta křídla, prosím!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 14. května 2017 v 16:46 | Reagovat

Nejvíc mě v životě frustruje to, abych si jednou na konci neřekla, že jsem žila pro nic za nic....

2 Vencca Vencca | Web | 14. května 2017 v 21:20 | Reagovat

Ačkoliv se ti představa rodiny hnusí, věz, že až najdeš svou spřízněnou pihatou duši, hnusit se ti přestane. A pak už prostě nebude čas na rochnění se v pocitu marnosti. U mě to bylo stejný.

3 Nigredo Nigredo | Web | 15. května 2017 v 0:16 | Reagovat

[1]: To jsme na tom podobně.

[2]: Se spřízněnou pihatou duší snad. Jinak to vidím bledě. :)

4 Chie Chie | Web | 15. května 2017 v 15:16 | Reagovat

ja myslim, ze resis trochu moc veci. zbytecnych. nekdy mam taky takovy obdobi, ze se porad lituju a mam pocit, ze jsme niceho nedosahla a ni nedosahnu toho, co chci. ale musis se naucit radovat z malickosti. me by te bohate stacilo jet k mori. tam si odpocinu a nasbiram novou energii. obcas mam taky pocit, ze v zivote mozna nic nedokazu a mam z toho strach, ale na druhou stranu, dokud jsme zdravi, je to vsechno, co potrebujeme. to mi nikdy nedoslo, protoze jsem nikdy nebyla vaznejc nemocna. jenomze letos jsem byla uz na dvou pohrbech a malem jsem sla na dalsi. porad ve me ty pocity marnosti obcas jsou, ale snazim se divat dopredu, radovat se z malickosti. a protoze v zivote se na "kdyby" nehraje, nepremyslim nad tim, co jsem udelala spatne. stalo se to a nezmenim to. uzivej si zivota a raduj se i zmalych veci. vzdycy muze byt hur a pak si budes prat, aby ti bylo jako dnes.

5 Nigredo Nigredo | Web | 15. května 2017 v 21:10 | Reagovat

[4]: Já vím, taky už jsem nějakej ten pohřeb zažil. Jenže právě to mě v tom pocitu marnosti jen utvrdilo. Všichni umřem. Až na to přijde, tak se to prostě stane. Proto cítím tu potřebu něco tu zanechat, abych si pak mohl říct, že tu ten můj pobyt měl alespoň nějakou cenu.

6 Chie Chie | Web | 16. května 2017 v 10:05 | Reagovat

[5]: jo to jo umrem vsichni, ale ja byla letos na pohrbu kamaradovi, co byl nemocnej. takze ono moc casu neni na to utapet se a premyslet, co by se mohlo. on mozna taky chtel neco dokazat a nestihl to. proste myslim, ze je dobry ten proces dosahnuti neceho nastartovat pozitivne a neutapet se v tom, ze jsem zatim nic nedokazal. me se to ted keca, ja sama moc pozitivni nejsem :D ale snazim se, po tomhle vsem :)

7 Chie Chie | Web | 16. května 2017 v 10:12 | Reagovat

[5]: a jeste neco - chces neco dokazat - vydal jsi knihu! to je sen, ktery me se mozna nikdy nesplni, takze jsi prece jenom neco dokazal ;)

8 Nigredo Nigredo | Web | 17. května 2017 v 15:59 | Reagovat

[7]: Však já se taky občas snažím. Psát mi ale jde jen v depresích, proto je to tady všechno tak depresivní :D
A z knihy mám samozřejmě obrovskou radost. Jen mám trochu obavy, co na ni řeknou kritici a čtenáři, až bude venku. Nevím, jestli jsem připravenej přijmout moc velkej kartáč...

9 Chie Chie | Web | 19. května 2017 v 19:39 | Reagovat

[8]: raduj se z toho, ze ti to vydali! :) nejvic vzdycky kritizuji ti, co sami nic nedokazali ;) :D

10 Tay Tay | 17. června 2017 v 0:08 | Reagovat

[8]:Jsi, urcite jsi, ver si, jasne, ze vzdycky tu budou i ti, kterym se nebudes libit, ale jde o tvuj pristup, zda te budou nicit , anebo te pohladi po dusi ti druzi, kterym tvoje knizka udela radost ... ☺

11 Tay Tay | 17. června 2017 v 0:40 | Reagovat

Seznam, co v zivote chci bych doplnila o dve veci (tedy pokud muzu) 😉
1. Co chci nejvic, tedy jako prvni ... a postupne pridavat dalsi, az se na ne proste budu citit, az na ne budu pripravena ... vsechno ma svuj cas ... a to, ze chci neco jineho nez ostatni, neznamena, ze nejsem normalni ...  mimochodem, co je to normalni?
2. Proc nemit seznam toho, co se mi podarilo, co jsem dokazala? ☺ Najednou jsem skvela, vzdyt ono toho neni zase tak malo ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama