Slova a koule

16. dubna 2017 v 15:27 |  Téma týdne
Teď mám slovo já...

Tak mě napadá, jestli můj život nevypadá, tak jak vypadá právě proto, že si tuhle větu příliš často neříkám. Anebo si ji možná neříkám dostatečně nahlas... Anebo se jí prostě jen neřídím. Zkrátka na to, lidově řečeno, nemám koule. A nejspíš se shodneme na tom, že chlap bez koulí je tak trochu o ničem.

Zkusím se tedy filozoficky zamyslet nad tím, kam se ty moje koule vlastně poděly. Pominu-li však operaci varikokély podstoupené před několika lety, která, pokud vím, skončila bez jakýchkoli následků (včetně těch pozitivních), žádná zvláštní událost mě jaksi nenapadá. Je tedy docela dobře možné, že jsem se už bez koulí narodil (nezapomínejte prosím, bavíme se tu o koulích čistě metaforických).

Na světě najdeme různé typy lidí. Jsou tu lidé hluční a ještě hlučnější. Sebevědomí a ještě sebevědomější. Schopní a ještě schopnější. Odvážní a ještě odvážnější. No a pak je tu samozřejmě ta druhá strana, v jejichž hlubokých odpadních rourách plných hnědého nánosu dokonalé neschopnosti se nacházím i já. Už od mala jsem považován za člověka tichého a neprůbojného. A už od mala je mi ze všech světových stran naznačováno, že pokud s tím něco neudělám, nikdy to nikam nedotáhnu. No, asi na tom holt něco bude. Byla tu léta, během kterých jsem se opravdu ze všech sil snažil změnit. Když jsem viděl, že tahle snaha nikam nevede, dal jsem se během dalších let (trvajících do dneška) raději na hledání něčeho, v čem by se snad dalo alespoň trochu uspět i bez přičinění (nebo ideálně bez přítomnosti) jiných lidských jedinců, s nimiž se zkrátka ani trochu necítím ve své kůži. Ani za mák se mi to ovšem nedaří. Lidi jsou prostě všude a ve všem. Ba co je horší, tihle "důležití" lidé bývají většinou přesně ten typ, který absolutně nemůžu vystát. Jenže přesně tohle je ten typ lidí, kteří mají vždycky slovo. Já naproti tomu na pohled působím, že žádná slova v nabídce nemám. Jenže tak tomu samozřejmě není.

Všechna moje slova jsou však z nějakého důvodu uvězněna ve mně. Jsou uvnitř mé hlavy, kde se mění v hlasy, které nikdy, ani na malý moment (snad krom spánku), nedokážu utišit. Je to nesmírně únavné a zničující a všichni tihle hluční jedinci si to jen stěží dokážou představit a já jim to upřímně hrozným způsobem závidím. Schopnost vypustit všechna ta slova ven a mít klid. Ticho v hlavě. To já zkrátka nedokážu. Jsem tak hrozně unavený. Můžu spát třeba 12 hodin tahem, ale po probuzení mi stejně stačí nějakých 5 minut, abych se znovu cítil, jako bych celou věčnost nespal. Únava je ale problém nejmenší. Na tu máme kávu a energeťáky. Problémem je právě ta neprůbojnost, ta "absence koulí", o které jsem mluvil na začátku a která s tímhle bezpochyby úzce souvisí. Ono totiž každému stačí prohodit se mnou pár slov, aby záhy zjistil, jak na tom jsem a samozřejmě toho okamžitě začal využívat ve svůj prospěch.

Možná že jsou na světě nakonec jen dva typy jedinců: Ti, co využívají a Ti, co jsou využíváni. Osobně bych tu druhou skupinu, do které bezpochyby patřím, rozdělil ještě na dva sub-typy. Jistě znáte takové, o kterých každý ví, že je někdo druhý využívá, ale oni si to vůbec neuvědomují a jsou vlastně úplně spokojení. A pak je tu ten druhý typ, já. Vím víc než dobře, jak se věci mají. Však mi to všechny ty zatracené hlasy v mojí hlavě ani na chvilku nepřestávají připomínat. Jenže s tím nedokážu nic udělat. Nedokážu ty slova vypustit ven, nebo když náhodou ano, znějí jen jako nějaká nepovedená parodie a nikdo je nebere vážně. Dusím se. A jediný způsob, jak se alespoň chvílemi nadechnout, je pár těch slov ze sebe vypsat.

Děkuji za pozornost a přeji pěkné Velikonoce těm, kteří je slaví, a pěkné volno všem ostatním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 16. dubna 2017 v 16:35 | Reagovat

Já jsem taky hodně mlčenlivá, někdy mívám i strach někoho oslovit. Nesmírně mi o komplikuje život...

2 Mramorka Mramorka | Web | 16. dubna 2017 v 16:54 | Reagovat

Já mlčím pořád, ale tuto vlastnost musím potlačit při odběru krve pacienta. Je to pro mě náročné.

[1]: Taky mi nejde moc oslovování, ale na to jediné je snad zdrávka dobrá.

3 Siginitou Siginitou | E-mail | Web | 16. dubna 2017 v 18:35 | Reagovat

Já mlčím skoro neustále, mívám kolikrát hodně velký strach někoho oslovit, hlavně když je to člověk u kterého je jasné že mě nemá ráda.
Je to náročné a děsné

4 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 16. dubna 2017 v 18:50 | Reagovat

S oslovováním někoho nového, s kým bych si i přála navázat kontakt, mám šílené problémy, ale ne vždy tomu tak je...někdy to jde naprosto hladce, protože si s danými jedinci zkrátka nějak záhadně padneme do oka.

5 Nigredo Nigredo | Web | 16. dubna 2017 v 21:21 | Reagovat

To jsem rád, že v tom nejsem úplně sám. Život to každopádně komplikuje hodně :(

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 16. dubna 2017 v 23:16 | Reagovat

To slovo "koule" mí místo koulí předhazuje éčka, lol.

Kdybych v některých situacích mlčela, zle bych pochodila. Jsem ráda, že umím odhadnout, kdy je dobrý využívat a být využívána.

7 Max Max | 25. dubna 2017 v 22:40 | Reagovat

I když moc nemluvíš, jsi pro mě neobyčejný člověk s osobností. Ti "upovídaní" často zkazí své kouzlo tím, že je všem prozradí. Pro mě je mnohem lepší vlastnosti v člověku objevovat než si je nechávat vyzradit.

8 Nigredo Nigredo | Web | 26. dubna 2017 v 15:40 | Reagovat

[7]: To mě moc moc těší :)

9 CAndy CAndy | 24. srpna 2017 v 17:19 | Reagovat

A zase mi mluvíš z duše...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama