Padlá hvězda

8. dubna 2017 v 13:59 |  Téma týdne
"Přála sis něco?" odvážil jsem se po chvíli přerušit to ohlušující ticho, které mezi námi panovalo už dobrých pár minut.
"Jen takovou blbinu," odpověděla ona tím svým hláskem, křehkým jako porcelán.
"To je dobře. Já s tímhle mívám docela problém. Je to jak sfoukávat svíčky na narozeninovým dortu. Celej život toužím po milionu věcí, ale v ten moment mám jakoby totální výpadek a zaboha si nejsem schopnej nic vybavit. Děsně mě to štve."
"Pro mě je to zase docela jednoduchý. Přeju si totiž pokaždé to samý. Víš, co to je?"
"Nechám se podat."
"Chtěla bych se přenést do nějaké docela jiné říše. Ani přesně nevím, kde by taková říše měla být nebo jak by měla vypadat. Vlastně na tom ani vůbec nezáleží. Mohlo by to být třeba někde v podzemí, ale stejně tak někde vysoko na nebi. Zkrátka úplně kdekoli."

Na malý moment se odmlčela, jako by se rozmýšlela, jak bude pokračovat. Koukala při tom na nebe poseté miliardami zářivých hvězd, zatímco já byl zahleděn na ni. Na její sněhově bílé tělo pokryté nekonečným množstvím rezavých pih jako to hvězdné nebe nad námi. Co víc si vlastně ještě můžu přát? Napadlo mě. Možná, že v těch pihách je celý ten milion věcí, po kterých jsem celý život tak úpěnlivě toužil. Co je mi po padajících hvězdách a narozeninových dortech.
"V téhle říši...," pokračovala nesměle, "v téhle říši by neexistovali žádní lidé krom nás dvou. Neexistoval by tam ani čas. Žádná minulost, žádná budoucnost. Žádné plány, žádné vzpomínky. Byli bychom tam jen my dva. V jednom nikdy nekončícím přítomném momentě. Tohle jediné si pokaždé přeju."
"To zní moc pěkně, tahle tvoje říše," povídám jí a zkouším si takovou říši představit. Ležíme na malé písečné pláži na jakémsi miniaturním ostrůvku, kolem ani noha. Jen nekonečný oceán a takřka absolutní ticho doplňované jen příjemným šuměním vln. Netuším, do jaké míry se moje představa liší od té její. Něco mi však říká, že zas až tak odlišná nebude.

"Škoda, že neexistuje moc možností, jak se do takové říše dostat," povzdychla si smutně.

Mně však došlo až mnohem později, jak moc smutná tehdy doopravdy byla.

"No jo. Mě teda nenapadá ani jedna jediná," přiznal jsem po pravdě, zcela nevnímajíc její skutečné pocity. Ona už na to neřekla nic.

Tu noc jsme se pomilovali přímo pod tím hvězdným nebem. Působilo to však jaksi zvláštně. Jako bych při každém vniknutí do ní zároveň pronikal do nějaké úplně jiné, neznáme reality, ve které jsem se dočista ztrácel. Na pohled jsem na ní nezpozoroval nic zvláštního, nicméně něco uvnitř mého já už nejspíš tušilo blížící se hrozbu. Když bylo po všem, neútěšně se rozplakala. Měl jsem tehdy něco říct, nějak ji uklidnit. Jenže slova jaksi nepřicházela, a tak jsem ji jen tiše tisknul k sobě a cítil při tom její slzy, jak mi stékají po hrudi, dočista jako nějaký horský potůček. Byla to naše poslední společná noc. Den nato ji našli v jejím stříbrném Golfu s běžícím motorem a nataženou hadicí od výfuku. Teprve v tu chvíli mi došlo, že tu noc už byla jednou nohou v té své vysněné říši, kam se posléze rozhodla odebrat úplně celá. Všechny ty padající hvězdy ji nakonec přece jen vyslyšely.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 8. dubna 2017 v 14:32 | Reagovat

To je docela smutné :-(

2 Vencca Vencca | Web | 8. dubna 2017 v 18:23 | Reagovat

Fuj. Taková hnusná nepoetická smrt. Když sebevražda tak jedině jako v Tygru a drakovi. Pěkně se proletět...

3 Siginitou Siginitou | E-mail | Web | 9. dubna 2017 v 13:12 | Reagovat

Krásně napsaný :)
A smutná.

4 Chie Chie | Web | 9. dubna 2017 v 18:13 | Reagovat

je to krásně popsaná smrt. Mně to přijde hodně poetický. Fakt pěkný.

5 Nigredo Nigredo | Web | 9. dubna 2017 v 21:19 | Reagovat

Děkuji za komenty. Vždycky moc potěší! :))

6 CAndy CAndy | 24. srpna 2017 v 16:56 | Reagovat

Uf, tohle dost zasáhlo. 😥 Nemohu si pomoci, prostě se v té holce dost shlížím... 👀

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama