Bublina blaha

29. dubna 2017 v 13:14 |  Téma týdne
Zlatá klec.
Zlatý hrad.
Zlaté vězení.
Nebo to třeba nazvěme zlatou bublinou.
Tak v něčem takovém já žiju.

Dobře, možná používám notnou míru nadsázky. Rozhodně se neřadím mezi smetánku společnosti (dokonce ani té české). Nejsem žádný vzdálený příbuzný soudruha Bureše, ani sám zrovna nevydělávám bůhvíjaké jmění. Nicméně, žiju si, řekl bych, v relativním pohodlí. Mám střechu nad hlavou (navíc je to střecha relativně nová), kolem sebe dostatek (nebo dokonce nadbytek) prostoru a přestože moje lednička povětšinou zeje prázdnotou, může za to spíše moje lenost jít nakoupit než nějaký výrazný finanční deficit. Nejspíš bych tedy měl být šťastný jako blecha. Nebo tedy alespoň nebýt tak hrozitánským způsobem nešťastný.

Jenže jsem. A ne že bych se s tím nesnažil alespoň něco málo dělat. Párkrát jsem navštívil psychiatra, pojídal jsem prášky všeho druhu, skočil si z letadla (napoprvé jsem si vzal i padák), napsal knihu, kterou se mi jaksi podařilo protlačit do fronty na vydání, způsobil si pár vcelku zbytečných jizev, jež jsem se posléze rozhodl zakrýt tetováním, zkonzumoval jsem nespočet litrů alkoholu a kilogramů Nutelly. A nic. Nadále nespokojeně plavu sem a tam v pomyslném hnědém jezeře vyprodukovaném návštěvníky Taco Bell a pomalu mi docházejí síly.

Neustále mě totiž sžírá myšlenka, že život mimo tuhle bublinu toho nabízí mnohem víc a já se tomu zcela záměrně vyhýbám. Proč? Protože mám strach. Strach, že když podniknu něco, k čemu mě mé srdce už léta neúnavně pobízí, přijdu o těch pár kusů elektroniky, skandinávského nábytku a onu novou střechu nad hlavou. Protože jsem si zvykl na jistý standard, o který z nějakého důvodu, přes veškerou svou nespokojenost, nechci přijít. Anebo si to minimálně namlouvám. Třeba je to ve skutečnosti přesně naopak. Třeba to tady jednou celé vyhodím do vzduchu, stejně jako vypravěč jednoho známého románu Chucka P., a budu mnohem šťastnější. Věci, co vlastníme, asi nakonec opravdu vlastní nás. Vytvoří kolem nás tuhle zatracenou bublinu, ve které se musíme postupem času nevyhnutelně udusit. Pokud se tedy včas nesebereme, nepopadneme nějakou velikánskou jehlu a tu velkou zlou bublinu konečně nepropíchneme.

Zvládli jste to? Já zatím ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 29. dubna 2017 v 14:50 | Reagovat

Pořádně se nad svým snem zamysli a jdi do toho jen když to bude stát za to!

2 LittleLucy LittleLucy | 1. května 2017 v 12:16 | Reagovat

Na jednu stranu bys měl být vděčný za to co máš. Nebo možná za to, co jsi měl. Nechápu, proč tady brečíš. Nelíbí se ti tvůj osud? Změň ho. Nelíbí se ti, kde bydlíš? Přestěhuj se... Vždycky máme na výběr a je to jenom na nás. Ale na druhou stranu taky negómu, proč se s problémem nesvěříš svým blízkým. Od čeho jsou přátelé? Rodina? Vždycky je přeci někdo, kdo tu pro nás je. Tak není potřeba se řezat, vylít se jak váza do bezvědomí... Většinou každý problém má řešení. A za mě by bylo asi nejlepší, sednou si s někým, kdo je tu pro mě, vždycky byl, komu na mě záleží a říct mu, co mě trápí. Je to podle mě daleko lepší, než si psát veřejný deníček a imrvere fňukat jak se mi něco nelíbí. ;-)

3 lion lion | 1. května 2017 v 13:05 | Reagovat

moje řeč

4 Chie Chie | Web | 2. května 2017 v 13:48 | Reagovat

[2]: je videt, ze to vubec nechapes.on nekdy ani blizky clovek neumi pomoct.

k clanku: mam to nekdy taky tak. mam kde bydlet, mam co jist, ale stejne nejsem stastna. uz dlouho. clovek v modernim svete je obklopeny tolika vecmi, ktere ho stresuju a musi se jimi zabyvat a hlavne jsou na nej porad vyvijene nustale tlaky, ze bych se nekdy nejradsi odstehovala na pusty ostrov do chatrce. ano, pripadam si casto jako pokrytec, ze mam vsechno potrebne, ale steje: cile, ktere mam pred sebou nejsem nejakym zpusobem schopna zvladnout, porad stojim na jednom miste, nemuzu se z neho hnout, i kdyz delam, co muzu a vlastne mi v zivote spousta veci chybi.

5 PunKerLadY PunKerLadY | 2. května 2017 v 23:00 | Reagovat

Ty, jenž věcně píšeš o „kravinách světa“ (předem se omluvám za výraz), ti byla vsazená největší dýka do srdce, ztráta lásky díky tvému neústupnému snílkovství o tom jak by se mohl mít, jsi nebral v potaz, co jsi měl a co jsi díky tomu ztratil. Spíš by ses měl zamyslet nad tím, zda ta všechna námaha usilovného přemýšlení o tom co chceš ještě stihnout, jsi chtěl stihnout s někým a ne sám. Až ta osoba najde znova štěstí, tebe to rozerve na sto kousků, jelikož budeš vědět, že to byla jen tvá chyba, že teď není s tebou.

6 Vencca Vencca | Web | 3. května 2017 v 20:45 | Reagovat

[5]: krutý...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama