Úryvek #2

16. března 2017 v 15:48 |  Moje kniha
...
Bubnování deště do oken působilo v jinak hrobově tichém domě téměř ohlušujícím dojmem a občasný blesk bylo to jediné, co tmavou místnost alespoň na zlomek sekundy čas od času prosvětlilo. Pod oknem seděl muž ve středním věku opřený o radiátor s lahví vína v ruce. Nebyl to ten typ, co by za normálních okolností popíjel víno přímo z lahve. Vždycky si velmi poptrpěl na detaily jako bylo správné držení pohárku, důkladné prohlédnutí barvy a nasátí vůně, přičemž teprve potom přicházela na řadu samotná ochutnávka. Víno pro něj zkrátka bývalo velmi vyjímečný nápoj, který se neslušelo popíjet jen tak ledabyle jako například pivo. Teď bylo ale všemu jinak. Teď se nejednalo o normální okolnosti a navíc se ani nedalo příliš předpokládat, zda-li něco normálního ještě vůbec někdy nastane. On v to každopádně nevěřil, a proto už ho ani trochu nezajímalo, že popíjí takovým stylem, který se mu až do nedávna opravdu silně hnusil. Už ho nezajímaly pohárky, barva, ani vůně. Nezajímala ho dokonce ani samotná chuť. Jeho jediným cílem bylo opít se do němoty, nebo se v ideálním případě rovnou upít k smrti.

Nebylo by snad lepší, kdyby už tu nebyl? Postrádal by ho tu snad někdo? Měl sice dvě malé děti, což by pro mnohé zřejmě bylo dostatečným důvodem, proč na světě setrvat, nicméně on byl přesvědčený, že jako otec už stejně dávno selhal. O děti by se přeci postarali prarodiče. Věděl, že by to zvládli daleko lépe než on sám a to jak po finanční stránce, tak i po všech ostatních. Jeho samého už nikdo nepotřeboval. Teď už ne. Jeho přemítání o smrti po chvíli přerušily vrzající dveře spolu se světlem vycházejícím z vedlejší místnosti, které ho bodalo do očí skoro jako přímý pohled na slunce.

"Tati...," ozval se hlas malého chlapce vycházející s největší pravděpodobností z právě otevřených dveří. Musel pár sekund počkat, než si jeho oči znovu navyknou na světlo, aby mohl pohlédnout jeho směrem. "Běž spát Nicky, už je pozdě.....zatraceně pozdě," zvolal směrem ke dveřím. Jeho hlas zněl jaksi zvláštně, jako by mu ani nepatřil. Asi za to mohl alkohol, alespoň z části.
"Nemůžu spát, nejde to, opravdu ne," odpověděl malý Nick stále stojící mezi dveřmi a svírající malého plyšového medvídka. Nickův otec si hlasitě povzdychl a pokusil se vstát. Od starého radiátoru už měl na zádech vytlačené dolíky. Celý svět se kolem něj motal, ale zatím se pořád ještě nacházel v té mírně blaženější fázi opilosti, kdy alkohol ještě spíše tlumil jeho splín. Bylo mu ovšem jasné, že se to zanedlouho obrátí, přeci jen už to byl starý známý vzorec, který fungoval takřka stoprocentně, a on samozřejmě nechtěl, aby byl jeho syn u toho. Vrávoravou chůzi se pomalu dopotácel k protější zdi s vypínačem, aby rozsvítil. Teď už byl na světlo z vedlejší místnosti natolik zvyklý, že už mu další nedělalo bůhví jaký problém.

Protřel si unavené zarudlé oči a pohlédl na malého Nicka, který na něj mlčky koukal už nějakou dobu.
"Co máš z toho chlapče," řekl, "já taky nemůžu spát. Už hrozně dlouho. A přitom bych nechtěl nic jinýho, než jenom spát. Spánek je jedna z nejdražších věcí na světě," povzdychl si a lehce Nicka pohladil po vlasech. "Aspoň že tvoje sestřička s tím zatím nemá problém. Ale hlavně to nezakřiknout."
"Layla pořád jenom spí," prohlásil Nick s nechápavým výrazem ve tváři. "Dokonce i ve dne. A když nespí, tak jenom řve nebo kadí."
Jeho otec se znovu lehce usmál. Byl to smutný úsměv, ve kterém se zrcadlilo všechno jeho neštěstí, ale přesto bylo v tu chvíli vidět, jak moc pro něj jeho děti znamenají. Že by přeci jen stálo zato tu kvůli nim setrvat? Mohl pro ně snad přeci jen ještě udělat něco užitečného? Bylo mu jasné, že v tenhle moment a v tomhle stavu pravděpodobně nepřijde s odpovědí na tak složitou otázku, a tak se prozatím rozhodl se jí nezaobírat. Místo toho se rozhodl zapnout malý kazeťák na ledničce, aby trochu rozvířil to depresivní ticho, které v místnosti panovalo. Za chvíli už kapky deště a občasné hřmění doplňovali The Beatles se svým Ticket to Ride, přičemž hlasitost byla samozřejmě na minimu, aby nevzbudila malou Laylu. To by tak ještě scházelo, jako by dva nespavci už tak nebyli příliš.

Potom se vydal zpátky ke svému vyhřátému místu u radiátoru. Malý Nick jej mlčky následoval a sedl si vedle něj. Dlouho tam jen tak tišše seděli, nikdo z nich nevydal ani hlásku. Oba koukali na nějaký neurčitý bod na protější stěně, přičemž vnímali jen bubnování deště do oken ve spojení s jejich oblíbenou hudbou. Když po nějaké době Beatlesáci spustili skladbu Nowhere Man, odvážil se Nick konečně promluvit. Možná že odvážil není to správné slovo. Zkrátka v ten moment poprvé po dlouhé době pocítil potřebu něco říct.
"Tati...," oslovil znovu otce, který stále ještě koukal na zeď, téměř bez jediného mrknutí. Bylo vcelku možné, že se mu na ní zrovna v ten moment něco promítalo, jako by měl v hlavě projektor, kterým svoje myšlenky promítal právě na onu bílou zeď. Žádný pěkný film to ale dozajista nebyl. Daleko pravděpodobnější by byl nějaký horor. Horor, stejně jako jeho dosavadní život. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že na něj jeho syn mluví.
...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Zdají se Vám úryvky čtivé?

Ano 100% (4)
Ne 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama