Úryvek #1

11. března 2017 v 22:07 |  Moje kniha
Dnes vás, jak jsem slíbil, obšťastním krátkým úryvkem ze své knihy. Původně jsem zamýšlel vzít to ze samého začátku, ale nakonec jsem si říkal, že bude lepší vzít to z nějaké pozdější části, kdy už je děj o něco víc rozjetý. Zároveň jsem se však snažil vyhnout příliš spoilerovým částem, které by vám pak zkazily zážitek (pakliže se tedy nade mnou smilujete a knihu si koupíte *smutně koukám*). Úryvek je zhruba z poloviny první části knihy (kniha je dělená na dva větší celky, přičemž každý má pochopitelně několik menších kapitol) a je soustředěný spíše na rozhovory. Here goes:

...........................
"Vážně jsem tě málem nepoznal," přiznal Nick. "Z dálky vypadáš úplně jinak než kdysi."
"No jo, všichni stárnem," připustila Dominique a připálila si cigaretu jakýmsi draze vyhlížejícím zlatým zapalovačem. "A taky jsou tu ty vlasy. Určitě tě zajímá, proč je mám úplně oholený. Každej se mě furt ptá, jestli jsem nějak nemocná a kdesi cosi a já jim furt dokola vykládám, že nic takovýho v tom není. Prostě jsem se jednou ráno vzbudila, podívala se do zrcadla a najednou jsem si řekla, že to chce nějakou radikální změnu. Kolikrát jsem totiž mívala pocit, že ten odraz v zrcadle snad ani nejsem já. Potřebovala jsem se nějak ujistit. Prostě udělat něco radikálního a přesvědčit se, že se ta změna projeví i tam na druhé straně. Bála jsem se, že si třeba tu hlavu oholím, ale v tom zrcadle budu mít pořád vlasy. Chápeš, co chci říct?"
Nick přikývl, přestože si nebyl úplně jistý, zda opravdu chápe.
"A jak to teda dopadlo?" zeptal se. "Měl ten odraz vlasy, nebo ne?"
"No to víš, že neměl. I v tom zrcadle teď mám hlavu holou jak koleno. Ale víš ty co? Z nějakýho důvodu se tak cítím mnohem líp. I když mi lidi kolikrát říkaj, nebo aspoň dost jasně naznačujou, jak blbě to vypadá a jak jsem s vlasama bývala mnohem hezčí, je mi to fuk. Cítím se skvěle a vůbec neplánuju nechat si je v nejbližší době narůst."
"Já myslím, že ti to takhle moc sluší," přiznal Nick. "Měla jsi pěkný vlasy, o tom žádná, ale bez nich zas dostal tvůj obličej úplně jinačí rozměr. Prostě tak nějak víc vynikl a to není vůbec zlý."
Dominique se usmála a napila se drinku neznámého složení, který se před ní celou dobu válel zcela netknutý. Zřejmě nějaký kokteil. Podle barvy bylo těžké odhadnout, co všechno v něm mohlo být.
"Seš milej, víš to? Vždycky si bejval milej."

Nick vyloudil na tváři něco, co mělo nejspíš připomínat úsměv. Na jeho poměry to byl i relativně zdařilý pokus. Chvíli bylo ticho, samozřejmě nepočítaje ohlušující hudbu a hlučné hosty. Oba jen seděli a tiše popíjeli svoje drinky. Nick už raději s trochu větší rozvahou. Tohle byl koneckonců jeden z mála momentů v jeho životě, kdy možná i stálo za to udržet si alespoň špetku střízlivosti.
"Stejně je to vtipný," prolomila po chvíli ticho Dominique, "Když jsme se viděli naposled, byl jsi to ty, kdo měl oholenou hlavu do hola a já měla vlasy až po zadek."
Nick se pokusil zavzpomínat na dávné časy. Krásné dlouhé vlasy Dominique si samozřejmě vybavoval do nejmenších detailů, nicméně co tehdy měl nebo neměl na hlavě on sám, o tom už neměl nejmenší ponětí. Svůj vzhled v té době zrovna příliš neřešil (dokonce ještě o poznání míň než tomu bylo teď). Když ale Dominique tvrdila, že měl tehdy oholenou hlavu, tak tomu tak nejspíš skutečně muselo být. Neměl důvod to nijak zpochybňovat. Navíc ho potěšil fakt, že si ho Dominique pamatuje víc, než si on pamatuje sám sebe. Tehdy mu rozhodně nepřišlo, že by si ho zrovna dvakrát všímala.
"No jo," usmál se, "asi jsem taky potřeboval změnu. I když pořád nemůžu tvrdit, že jsem s tím chlápkem, co na mě každý ráno čučí ze zrcadla, zrovna dvakrát za dobře. Nikdy jsme si moc nerozuměli, s vlasama nebo bez."
"Třeba to obráceně nefunguje. Když si necháváš vlasy narůst, trvá to děsně dlouho, takže tobě samotnýmu to ani jako žádná změna nepřijde. Bije to do očí jenom lidem, co tě děsně dlouhou dobu neviděli. Jenže když máš naopak vlasy dlouhý a pak si je ze dne na den jen tak oholíš, vyrazíš tím dech úplně každýmu, včetně sebe. A právě v tom to je. Kór když seš ženská, to pak platí dvojnásob."

Nick její slova chvíli zvažoval. Dávala i celkem smysl, nicméně měl pocit, že ani kdyby si třeba hned v ten moment nakrásně oholil hlavu, na jeho nesmyslné existenci by to vůbec nic nezměnilo.
"To dává celkem smysl," přiznal a posilnil se malým lokem whisky. "Ale stejně mám pocit, že i kdybych si tu palaci třeba teď hned oholil, na mý nesmyslný existenci by to vůbec nic nezměnilo. Máš celkem kliku, že to u tebe tak fungovalo," dodal.
Dominique se objevilo na tváři něco jako nepatrný úsměv, přičemž si hlubuce vzdychla.
"Kéž by to tak bylo...Já ale přece netvrdím, že oholená palice vyřešila všechny moje problémy. Dost možná nevyřešila ani jeden jedinej. Akorát prostě jednou za čas vždycky dostanu chuť udělat něco totálně ztřeštěnýho a když to udělám, je mi pak chvíli líp. Jednou, bylo to někdy ke konci střední, jsem třeba vzala našim auto a naschvál jsem vjela na dálnici do protisměru. Docela adrenalin. Jindy jsem se zas vyslíkla úplně do naha a vlezla do kašny uprostřed náměstí a dělala si to tam. Měl jsi vidět pohledy všech těch okolo, fakt sranda. No a takových kravin byla celá řada. Vždycky jsem se pak aspoň pár dní cítila jak vyměněná. Teď naposled mě prostě napadla ta hlava."
"To jsi teda celkem odvážná," odtušil Nick s neskrývaným obdivem "Sám nevím, co by mi dělalo větší problém. Projíždět se na dálnici v protisměru, nebo si ho honit v kašně na náměstí. To druhý by mě nejspíš ani vůbec nenapadlo."

Dominique jeho upřímnost pobavila. Kopla do sebe zbytek whisky a vzala Nicka za ruku. Toho to docela překvapilo. Sotva ho ta konverzace spolu s alkoholem stačili alespoň trochu uklidnit, už mu srdce zase bušilo jak o závod a v kalhotech se mu dělalo těsno. Jako by už nad ním ono Shakespearovské pravidlo nemělo vůbec žádnou moc.
"Co takhle zkusit něco společně?" spustila Dominique, pohled jejích smaragdových očí upřený do Nickových oceánově modrých. "Přece jenom už je to docela dlouho, co jsem si tu hlavu poprvé oholila. Už by to zas chtělo něco novýho."
Nick polknul značné množství slin, jež se mu už nějakou dobu nekontrolovaně hromadily v ústech. Připadal si jako ti psi z Pavlovova experimentu. Představil si sám sebe na místě psa a polonahou Dominique na místě žrádla. Byl si docela jistý, že by to fungovalo stejně. Tak moc ji chtěl. Každý zlomek jeho těla po ní toužil takových způsobem, že to málem nebylo k vydržení.

"Co se nabízí? Souložení na dálnici za jízdy?" pokusil se zavtipkovat, aby se trochu uvolnil.
"To nezní vůbec špatně," odpověděla se sladkým úsměvem Dominique, která si byla podle všeho plně vědoma, jak moc po ní Nick touží. Koneckonců, pohybovala se mezi nadrženými chlapy dennodenně. "Akorát momentálně nemám auto."
"To já bohužel taky ne," přiznal Nick.
"To je fuk. Tak nějaký šlohnem."
"Tak jo," přikývnul Nick.
.........................

To byla tedy menší ochutnávka. Samozřejmě se jedná o hrubou verzi před jakoukoli korekturou (a dokonce bez spell checku), takže češtináři možná občas narazíte na nějakou tu chybku (snad tedy nic až moc do očí bijícího). Během dalších pár dnů se podělím ještě o jednu ukázku zaměřenou spíše na popisy. Jakékoli dojmy jsou samozřejmě vítány. :)

EDIT: Koukám, že uvozovky se mi tu jaksi celé rozházely do několika různých typů. Za to může editor, ne já :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Zdají se Vám úryvky čtivé?

Ano 100% (4)
Ne 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama