Vysněný průměr - snadno a rychle

2. března 2017 v 12:23 |  Deníček & random příběhy
Asi každý z nás mívá občas pocit, že se jeho život neubírá tak úplně správným směrem. Hádám, že na tom nebude nic moc zvláštního. Všichni máme ze začátku nějaké ty představy, jak by ty naše existence asi měly zhruba vypadat, ale netřeba zmiňovat, že aby se tyhle představy alespoň z nějaké minimální části naplnily, je třeba nejen vynaložit značné úsilí v mnoha životních sférách, ale také mít notnou dávku štěstí a odvahy.

Tak schválně, o čem jste třeba snili za svých dětských let? Já toužil být jakýmsi velkostatkářem. Mít svou vlastní farmu se spoustou zemědělské techniky (jako dítě jsem měl z nějakého důvodu obrovskou úchylku na traktory) a spoustu polí, po kterých bych se celé dny projížděl, přičemž večer by na mě zpátky na farmě čekala jakási štíhlá černovláska s teplou večeří a dvěma povedenými dětmi. Nevím, do jaké míry byl podobný sen pro zhruba šestileté dítě konvenční, nicméně takhle nějak to bylo. Zatímco ostatní chtěli být astronauty, fotbalisty a bůhví čím ještě, já chtěl být farmářem s idylickou rodinou.

Pokud jste ovšem četli můj úplně první článek na tomto blogu, asi vám dochází, že moje současné já se od toho šestiletého diametrálně liší. Taky už tomu bude necelých dvacet let (ach, zase ten zub času). V tomhle případě na tom asi není nic divného. Těžko říct, zda-li vůbec někdy někdo dokázal snít od svých šesti let úplně o tom samém. To by nejspíš i bylo něco špatně. V období dětství a následně puberty je holt zcela normální, že se člověk od základu mění a výsledný "produkt" tak často bývá někdo úplně jiný než kdysi. Vemte si, kolik bychom jinak měli astronautů, popelářů, fekálníků nebo pornoherců. Kdo by potom otročil ve všech těch kancelářích? Jenže aby člověk zůstal kdesi v mezích společensky definované normality a všemi opěvovaného šedého průměru, měly by tyhle neustálé změny v určitém bodě ustat. Podle většiny oněch "normálních" jedinců bývá za tento bod považován zhruba dvacátý rok života, ve kterém od vás společnost očekává, že budete přesně vědět, jak chcete svých zbývajících X let na tomhle světě prožít. Studenti možná dostanou nějakých těch pět let navíc, ale ani to není upřímně žádné velké terno.

Abyste totiž byli alespoň navenek považováni za normální, je třeba:

1) najít si perspektivní zaměstnání (to jest strávit svůj produktivní věk za obrazovkou počítače a neustálé lézt do anusu vašeho šéfa, který bezmezně věří, že musíte být jeho firmě bezmezně oddáni jako nějaká sekta svému náboženství)

2) najít si stálého partnera a oženit/vdát se (to jest po příchodu z práce další hodinu poslouchat žvatlání o práci, dát si jeden obligátní sex a usednout k miliontému dílu Ordinace v růžové zahradě)

3) zplodit potomky (to jest vzít všechny vlastnosti, co nenávidíte na sobě a na vašem partnerovi, a vložit je všechny do jedné osoby, ze které se je pak dalších dvacet let budete marně snažit vymlátit)

4) po další desítky let se těšit na důchod, kdy budete konečně mít čas splnit si všechno, po čem jste celá svá produktivní léta toužili (to jest sedět celé dny za oknem a pozorovat sousedy, jak se mají líp jak vy a jak jste to celé naprosto grandiózně posrali)

5) umřít v domově důchodců za doprovodu falešných slz vašich potomků, kteří se jen třesou, až konečně začne rozdělování majetku

To je tedy pět velkých životních bodů, kterými by si měl každý "normální" jedinec dle "normálních" společenských pravidel projít. A teď si vezmětě, že se po vás chce, abyste tohle všechno započali v tak nesmírně útlém věku.

Není to snad děsivá představa?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama