Na prahu ráje

30. března 2017 v 22:50 |  Deníček & random příběhy
Poslední dobou velmi často bádám nad tím, proč se už konečně na všechno prostě a jednoduše nevyseru...

No jo, první článek po dlouhé době a budou to takovýhle blitky. Ale co. Čte ty moje sračky vůbec někdo? A záleží na tom vlastně? Ono svým způsobem pomáhá už jen vidět, jak ty písmenka hezky naskakují na tu bílou nicotu. Kéž by se tak lehce daly zaplnit i jiné druhy prázdnoty. Pořád je to ale lepší než nic. Takoví cvokaři totiž vyjdou docela draho. Stejně jako většina věcí v dnešní době. Alkohol, cigarety a spousta dalších věcí, které by člověka alespoň trochu povznesly nad tu vysokánskou kopu sraček, která by snad momentálně mohla konkurovat i hoře Fuji. Jediné, co je zatím ještě zadarmo a má podobně blahodárné účinky je psaní a masturbace. A jelikož to druhé jmenované vás přiblíží k vytoužené nirváně tak nanejvíš na pět sekund, přičemž vás posléze ihned odkopne zpátky do té pomyslné kopy hoven, zbývá člověku už jen to psaní. Pro jistotu se ale budu těšit z obojího, dokud je to pořád ještě možné. Ono by se taky klidně mohlo stát, že nám tu jeden nejmenovaný slovenský imigrant v budoucnu zavede třeba elektronickou evidenci vyprodukovaného spermatu nebo počtu slov a to bych pak měl po srandě.

Ale proč tu vlastně pláču? Ani nevím, jestli se mi to chce celé rozebírat příliš dopodrobna, takže to vezmu trochu obecněji. Možná, že nejlépe můj momentální stav ("momentální" chápejte jako zhruba pětileté období) vystihuje můj článek na téma týdne s názvem "Den, kdy zmizelo slunce", který jsem publikoval nějaké dva týdny zpátky. Pokud se vám nechce číst, prozradím vám jeho jednoduchou myšlenku: V jisté rané fázi života člověk z nějakého důvodu přestane poslouchat své srdce. Je to takovej jeden velkej paradox. Vím úplně přesně, co chci. Dejme tomu, že mám navíc dostatečné prostředky a možná i schopnosti toho vcelku jednoduše dosáhnout. Zároveň i naprosto přesně vím, co nechci. Nezasvěcený jedinec tedy logicky radí: "Běž za tím, co chceš, a oklikou se vyhni tomu, co nechceš." Je to přeci jasné jak facka. Je to ta nejjednodušší věc na světě. Jenže hádejte co. Já to z nějakého důvodu a navíc zcela vědomě dělám přesně obráceně. Zcela vědomě se ženu vstříc neštěstí a zcela vědomě se vyhýbám věcem, po kterých už léta celou duší toužím. Proč tomu tak je? Co mi to ta moje zatracená palice pořád dělá? Nechápu to. Připadám si, že stojím přímo před dveřmi vedoucími do říše splněných snů. Před odemčenými dveřmi. Možná, že jsou dokonce otevřené dokořán a mně by stačilo jen a pouze jediné - konečně přejít přes ten zatracený práh.

Snad to jednou dokážu...
...anebo taky ne. Možná, že před tím prahem budu stát tak dlouho, dokud dočista neshniju.
To bych ale opravdu nerad.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fizzi fizzi | 2. dubna 2017 v 19:33 | Reagovat

...přejdi!... přes ten zatracený práh
itś easy :-)

2 Vencca Vencca | Web | 9. dubna 2017 v 9:22 | Reagovat

Pokud tím nikomu neublížíš, pak nechápu tvou nerozhodnost. Momentálně mám taky pár takových věcí, co bych ráda dělala, ale je na mě závislých příliš mnoho lidí, které miluju, takže si je ráda odepřu.

3 Nigredo Nigredo | Web | 9. dubna 2017 v 10:11 | Reagovat

[2]: No, v tom to právě je...lidi...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama