Den, kdy jsem zabil slunce

18. března 2017 v 23:39 |  Téma týdne
Když se podívám na nebe, většinou tam pořád ještě cosi svítí. Moje oči to vnímají, v letních parnech to vnímá i mé potem orosené tělo. Zkrátka většina mých smyslů by se zřejmě nějakým způsobem shodla na tom, že nějaké slunce tu přeci jenom je. Jeden orgán-rebel však jen nesouhlasně "kroutí hlavou". Je to ta neustále bijící věc v levé části mé hrudi. Vždycky musí mít se vším problém, nikdy se prostě nemůže s ostatními orgány na ničem shodnout. Moje srdce je zkrátka problematický delikvent, který musí mít na všechno opačný názor. Povětšinou vede krvavé bitvy zejména s obyvatelem mé hlavy, se kterým nesouhlasí snad už jen tak z principu. Tentokrát se však vzpírá i ostatním orgánům, když neustále opakuje, že na tomhle světě už dlouho žádné slunce není.

Jelikož rozhádané orgány zrovna dvakrát nepřispívají k harmonickému životu, rozhodl jsem se, že si se svým srdcem promluvím a pokusím se zjistit důvod, proč jako jediné ono slunce nevnímá.
"Vím, že jsi skeptik," povídám mu. "Přece jen se už známe celých 24 let. Ale i tak skeptický orgán jako jsi ty přece nemůže jen tak tvrdit, že na tomhle světě není slunce. To se koneckonců úplně vymyká běžné logice."
"S běžnou logikou na mě nechoď!" odfrklo si srdce a nakvašeně se rozbušilo. "To máš určitě od toho blba tam nahoře. To, že mu něco ohřívá střechu ještě neznamená, že je tu nějaký slunce."
Nezdá se, že je dnes v dobré náladě a moje nedbalá zmínka o výroku jeho největšího rivala ho zřejmě rozohnila ještě víc. Nejspíš budu muset být opatrnější.

"Dobře, dobře. Vždyť se hned nerozčiluj. Raději mi tedy pověz svou verzi. Jak už je to asi dlouho, co podle tebe slunce zmizelo?" snažím se o diplomatický postup. Bušení se o něco málo zklidnilo.
"To bude nějaký vzpomínání. Žiju už tu v téhle temnotě zatraceně dlouho."
"Ale za celý náš život jsi přece alespoň kdysi dávno slunce cítilo, nemám pravdu?"
Srdce se nejspíš hluboce zamyslelo, jelikož se jeho bušení zpomalilo natolik, že mě to málem začalo děsit. Naštěstí to trvalo jen krátký okamžik.
"Jo, kdysi dávno tu slunce opravdu bylo. Byl jsi tehdy ještě docela mrňavej prcek a ten nahoře ještě nebyl natolik vyvinutej, aby ti kecal do života a nutil tě přemýšlet o zbytečnostech. Byli jsme tehdy perfektní tým, ty a já. Dal jsi na všechny moje rady a díky tomu tu byl vždycky dostatek slunečního světla. Skoro jsem mívalo pocit, že tu to slunce bylo jen a jen pro nás. Pak se ale vyvinul ten nahoře a všechno to zkazil. Ty jsi začal poslouchat jeho místo mě a tehdy to slunce nenávratně zmizelo."

Venku se najednou jako mávnutím kouzelného proutku zatáhlo. Černočerné mraky pokryly každičký kousek oblohy a slunce už není nikde k vidění. Moje srdce už nic neříká, jen tak si buší svým standardním tempem. Můj mozek naproti tomu cosi pokřikuje, já ho však nevnímám. Koukám na temnou oblohu a přemýšlím o dni, kdy zmizelo slunce...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 19. března 2017 v 8:22 | Reagovat

Moc pěkně napsané, je tu neustálý boj srdce a mozku...

2 Siginitou Siginitou | Web | 19. března 2017 v 8:49 | Reagovat

Moc krásně napsaný :)

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 19. března 2017 v 11:29 | Reagovat

"svý slunce" jsem zabila už zatraceně dávno...
Velmi výstižný článek, co je mi blízký.

4 mt mt | 1. dubna 2017 v 21:49 | Reagovat

[2]: jj, taky se mi to moc libi :)

5 CAndy CAndy | 24. srpna 2017 v 12:37 | Reagovat

Smutné, dojemné, a tak pravdivé... Krásně napsáno.💘👍

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama