#2 Letiště, japonská mhd, ubytování

21. března 2017 v 21:16 |  Zážitky z Japonska
Po menší pauze bych se opět rád vrátil k příjemnému vzpomínaní na svůj loňský trip do Japonska. Takže jdeme na to :)

Konečně na letišti. Někteří lidé to čekání a různé kontroly nesnášejí, nicméně já si to odjakživa naplno užívám. Na letiště dorážím nějakých pět hodin předem, jen abych si mohl vychutnal tu atmosféru. Atmosféru naprosté svobody a neomezených možností. Právě tohle ve mně letiště vždycky evokovalo a to naše pražské obzvlášť. Vychutnávám si vysedávání s kávou před tím velkým proskleným oknem a koukám na letadla. Celý svět se zdá být na dosah.

Mou první destinací je letiště CDG v Paříži, kde mám zhruba po dvou hodinách přestoupit na přímý spoj do Tokya. Tohle letiště znám také velmi dobře, jelikož Paříž patří mezi mé nejoblíbenější města Evropy. Zde stojí za zmínku jen jedna maličkost - snědl jsem tu vůbec nejdražší muffin ve svém životě. Francouzské pečivo, to je prostě moje a přestože na letištích je to samo sebou jen slabý odvar (navíc notně předražený), stejně jsem neodolal a u jednoho ze stánků si koupil neodolatelně vyhlížející čokoládový muffin. Stál okolo pěti euro, ale byl jsem přeci na dovolené, tak proč bych si ho nedopřál. Platil jsem vcelku tradičně bezkontaktní debetkou, což se mi však stalo osudným. Když jsem se později podíval na výpis z účtu, zjistil jsem, že se mi za onen muffin ve skutečnosti strhlo v přepočtu asi 2000 CZK. A já si říkal, proč to po mně chtělo PIN... Takže jen malá rada, když platíte kartou, koukněte se raději na částku na displeji. Někteří prodavači si podle všeho rádi přičítají tučná dýška. :)

No nic, o dva tisíce lehčí, ale stále pozitivně naladěný jsem si ještě chvíli poseděl a opakoval japonské fráze a základy gramatiky (což se později ukázalo jako velmi prozíravé), než jsem se konečně dostal na palubu, kde jsem se měl na příštích zhruba 12 hodin zabydlet. Jako vždy to bylo pro mou 195 centimetrovou maličkost holé utrpení a po celou dobu letu jsem nezamhouřil oka. Nemohl jsem se dočkat, až konečně ulehnu a budu spát. Jenže...

Jakmile mé oči spatřily Tokyo, únava byla rázem pryč. Na takové banality jako je spánek tu prostě nebylo místo. Po krátké kontrole a asi dvou nepříliš vtíravých otázkách imigračního úředníka (v porovnání s holým očistcem v USA to byla fakt rychlovka), jsem vytasil z batohu haldu natištěných map, které mě měly dovést až k domu paní Sachiko, mé hostitelky, nacházejícím se v již zmiňovaném Itabashi-ku. Jenže v reálu to samozřejmě nebylo vůbec tak jednoduché jako v Google plánovači. Naštěstí byla hned na letišti pro cizince připravená skvělá vychytávka. Na velkém dotykovém displeji jsem nadatlil přesnou adresu a počítač mi na oplátku vytiskl přesný popis, jak se dostat z letiště až na samý práh onoho domu. Pro jistotu jsem vytisknutý plán ještě ukázal na informacích, kde mi velmi milá paní darovala mapu metra (oproti níž působil i takový Londýn jako nějaká zapadlá horská vesnička) a poskytla důležité informace o tom, jak tu fungují jízdenky. Z nabízených možností jsem zvolil tu zdánlivě nejjednodušší - pořízení tzv. PASMO card, což je vlastně taková bezdotyková debetka pro MHD (funguje na všechno zároveň - metra, autobusy, vlaky...). Vložíte si na ni libovolnou částku a pak už pomocí ní jen procházíte brány nebo turnikety (v autobusech je "pípnete" poblíž řidiče, namísto zdlouhavého nákupu papírových jízdenek), přičemž se vám vždy po opuštění placené zóny odečte přesná čátka podle toho, kolik jste ujeli. Je to úžasně pohodlný systém, se kterým jsem neměl nejmenší problémy. Připravte se však na relativně vysoké ceny (s ČR se to snad ani nedá porovnávat).

Japonské vlaky, včetně metra, to je kapitola sama pro sebe. Jsou úžasně rychlé, tiché a hlavně DOKONALE ČISTÉ. Něco takového je asi pro každého Evropana celkem slušný šok (Amerika na tom, alespoň soudě dle newyorského metra, není o moc líp). Sedadla jsou dokonale čistá, držadla na dotek nepřipomínají varlata zpoceného bezdomovce, ve vzduchu není cítit ani náznak moči a zvratků a kolem vládne takřka dokonalé ticho. Japonci v MHD totiž mluví buď šeptem, anebo nemluví vůbec. Ve vlacích by se dokonce nemělo telefonovat, krom prostoru mezi vagóny, což valná většina obyvatel skutečně dodržuje.

Za necelou hodinku jsem se konečně dostal z letiště, abych mohl poprvé spatřit samotné město. Bylo to něco úžasného. Panovala zde úplně odlišná atmosféra než v jakékoli evropské metropoli. Připadal jsem si trošku jako v nějakém sci-fi filmu a div jsem nezačal vyhlížet létající auta (myslím, že Japoncům už to stejně nebude dlouho trvat). Než jsem se však pustil do pořádného průzkumu, potřeboval jsem si odložit zavazadla a zároveň obhlédnout své místo pobytu. Chvíli jsem bloudil po Itabashi, ale vlastně jsem to ani jako bloudění nevnímal, jelikož mě neuvěřitelným způsobem fascinovalo naprosto vše okolo. Všude se navíc vznášela vůně nejrůznějších čerstvých jídel z pouličních stánků a já už si pomalu plánoval, co všechno do sebe vzápětí nacpu. Připadal jsem si jako na prahu nebes a to jsem ještě v podstatě nic neviděl. Jakmile jsem se toho všeho alespoň trošku nabažil, rozhodl jsem se konečně najít to své obydlí.

S tištěnými mapami jsem to po chvíli vzdal a rozhodl jsem se vložit svůj osud do rukou své mobilní GPSky, která mě po pár minutách dovedla do klidné obytné čtvrti, ve které se měl dům nacházet. S přesnou adresou už však měla problém a já si tedy musel poradit sám. Jenže...japonské domečky jsou všechny jako přes kopírák, což sice působí harmonickým dojmem, nicméně najít jeden konkrétní je pak docela peklo. Jedinou stopu, kterou jsem měl, byl obrázek jakési zvláštní masky, jenž měla být pověšena na vchodových dveřích. To mi ale nebylo nic platné. Zbývalo už tedy jediné - vcelku příjemně vyhlížející paní, co si zrovna před domem uklízela auto. Snad bude mluvit anglicky, říkám si. Nervózně k ní přístoupím a vytasím svou oblíbenou japonskou frázi - "Eigo ga dekimaska?" (mluvíte anglicky?). Paní však jen s omluvným výrazem ve tváři zakroutila hlavou. A jéje, nejspíš si budu muset skutečně zakonverzovat. Naštěstí jsem měl s sebou mapku s vyznačeným místem a napsanou přesnou adresu, kterou jsem jí ukázal a posléze vypotil něco ve stylu: "Kono basho ni ikitai desu. Chikaku ni aru. Tasukete kudasai!" což mělo alespoň dle mého znamenat něco jako "Potřebuji se dostat na tohle místo. Je to někde poblíž. Pomozte mi, prosím!" Do jaké míry byl můj pokus gramaticky správný jsem netušil, nicméně svůj účel zjevně splnil. Paní mi sdělila, abych chvílku počkal a za moment se vrátila s mladým klukem (zřejmě synem), který mě za pomoci svého tabletu se zjevně daleko kvalitnější GPS ochotně dovedl až na místo, vzdálené zhruba nějakých sto metrů. Byl jsem z toho tak dojatý, že jsem si při svých četných děkovných úklonech málem rozbil hlavu o silnici. Páni, já tuhle zemi miluju! říkal jsem si.

V domě už na mě čekala usměvavá paní Sachiko, která naštěstí mluvila plynule anglicky, takže komunikace byla bez problému. Provedla mě celým domem, ve kterém byli krom mě ubytovaní ještě asi tři čínští studenti a jedna Američanka. Všichni moc příjemní a společenští. Dům měl dvě patra. Dole byla společná kuchyň, koupelna a samostatný záchod. Nahoře pak byly jednotlivé pokoje včetně toho mého. Celé to působilo velice sympaticky a útulně. Prostě taková domácí atmosféra, jaké by se žádný hotel nemohl rovnat. Dům byl celkově laděný spíše do západního stylu, což byla možná trochu škoda, na druhou stranu se tam člověk hned cítil jako doma. Jakmile jsem si vyházel věci do pokoje a prohodil pár slov s paní Sachiko, byl jsem připraven vyrazit zpátky do ulic, přičemž jsem už úplně vypustil fakt, že jsem dobré dva dny v kuse nezamhouřil oka (na fotkách je to celkem znát :D ). Ale co už, Tokyo nikdy nespí, tak jak bych mohl spát já? Pokračování příště! :)

Fotky:

#1 Já a paní Sachiko...Zhruba v polovině cesty na letiště mi znenadání došlo, že bych měl nejspíš hostitelce přinést nějaký symbolický dárek. Zachránila to tedy benzinka a Mozartovy koule. :D

#2 můj pokojík

#3 Mohl jsem si vybrat, jestli spát nahoře, nebo dole. Nakonec jsem zvolil japonský styl. Navíc šplhat se pokaždé ve tři ráno nahoru by asi stejně nevyšlo.

#4 Japonský sci-fi záchod, který měl nejspíš víc funkcí než můj starý smart phone. Většinu z nich jsem však neměl odhodlání vyzkoušet. Za zmínku každopádně stojí vydávání umělých zvuků sloužících k zamaskování vašich prdů. Japonci jsou prostě TOP :D

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Únorová Únorová | E-mail | Web | 3. května 2017 v 22:13 | Reagovat

Už to bude pár let, co plánuji cestu do Japonska. Tvůj článek ve mě znovu probudil onu touhu. Skvělá motivace dostat u maturity čtyřikrát za jedna, a pak už jen trocha přemlouvání a letenky do Země vycházejícího slunce.
Z tvých slov sálá takové nadšení, snad jako bych to prožívala taky. Děkuji za zpříjemnění večera. :)

2 Nigredo Nigredo | 4. května 2017 v 14:40 | Reagovat

[1]: To jsem rád. :) Opravdu to stojí za to. Přeju, ať to vyjde a hodně štěstí u maturity!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama