Březen 2017

Na prahu ráje

30. března 2017 v 22:50 Deníček & random příběhy
Poslední dobou velmi často bádám nad tím, proč se už konečně na všechno prostě a jednoduše nevyseru...

No jo, první článek po dlouhé době a budou to takovýhle blitky. Ale co. Čte ty moje sračky vůbec někdo? A záleží na tom vlastně? Ono svým způsobem pomáhá už jen vidět, jak ty písmenka hezky naskakují na tu bílou nicotu. Kéž by se tak lehce daly zaplnit i jiné druhy prázdnoty. Pořád je to ale lepší než nic. Takoví cvokaři totiž vyjdou docela draho. Stejně jako většina věcí v dnešní době. Alkohol, cigarety a spousta dalších věcí, které by člověka alespoň trochu povznesly nad tu vysokánskou kopu sraček, která by snad momentálně mohla konkurovat i hoře Fuji. Jediné, co je zatím ještě zadarmo a má podobně blahodárné účinky je psaní a masturbace. A jelikož to druhé jmenované vás přiblíží k vytoužené nirváně tak nanejvíš na pět sekund, přičemž vás posléze ihned odkopne zpátky do té pomyslné kopy hoven, zbývá člověku už jen to psaní. Pro jistotu se ale budu těšit z obojího, dokud je to pořád ještě možné. Ono by se taky klidně mohlo stát, že nám tu jeden nejmenovaný slovenský imigrant v budoucnu zavede třeba elektronickou evidenci vyprodukovaného spermatu nebo počtu slov a to bych pak měl po srandě.

Ale proč tu vlastně pláču? Ani nevím, jestli se mi to chce celé rozebírat příliš dopodrobna, takže to vezmu trochu obecněji. Možná, že nejlépe můj momentální stav ("momentální" chápejte jako zhruba pětileté období) vystihuje můj článek na téma týdne s názvem "Den, kdy zmizelo slunce", který jsem publikoval nějaké dva týdny zpátky. Pokud se vám nechce číst, prozradím vám jeho jednoduchou myšlenku: V jisté rané fázi života člověk z nějakého důvodu přestane poslouchat své srdce. Je to takovej jeden velkej paradox. Vím úplně přesně, co chci. Dejme tomu, že mám navíc dostatečné prostředky a možná i schopnosti toho vcelku jednoduše dosáhnout. Zároveň i naprosto přesně vím, co nechci. Nezasvěcený jedinec tedy logicky radí: "Běž za tím, co chceš, a oklikou se vyhni tomu, co nechceš." Je to přeci jasné jak facka. Je to ta nejjednodušší věc na světě. Jenže hádejte co. Já to z nějakého důvodu a navíc zcela vědomě dělám přesně obráceně. Zcela vědomě se ženu vstříc neštěstí a zcela vědomě se vyhýbám věcem, po kterých už léta celou duší toužím. Proč tomu tak je? Co mi to ta moje zatracená palice pořád dělá? Nechápu to. Připadám si, že stojím přímo před dveřmi vedoucími do říše splněných snů. Před odemčenými dveřmi. Možná, že jsou dokonce otevřené dokořán a mně by stačilo jen a pouze jediné - konečně přejít přes ten zatracený práh.

Snad to jednou dokážu...
...anebo taky ne. Možná, že před tím prahem budu stát tak dlouho, dokud dočista neshniju.
To bych ale opravdu nerad.

#2 Letiště, japonská mhd, ubytování

21. března 2017 v 21:16 Zážitky z Japonska
Po menší pauze bych se opět rád vrátil k příjemnému vzpomínaní na svůj loňský trip do Japonska. Takže jdeme na to :)

Konečně na letišti. Někteří lidé to čekání a různé kontroly nesnášejí, nicméně já si to odjakživa naplno užívám. Na letiště dorážím nějakých pět hodin předem, jen abych si mohl vychutnal tu atmosféru. Atmosféru naprosté svobody a neomezených možností. Právě tohle ve mně letiště vždycky evokovalo a to naše pražské obzvlášť. Vychutnávám si vysedávání s kávou před tím velkým proskleným oknem a koukám na letadla. Celý svět se zdá být na dosah.

Mou první destinací je letiště CDG v Paříži, kde mám zhruba po dvou hodinách přestoupit na přímý spoj do Tokya. Tohle letiště znám také velmi dobře, jelikož Paříž patří mezi mé nejoblíbenější města Evropy. Zde stojí za zmínku jen jedna maličkost - snědl jsem tu vůbec nejdražší muffin ve svém životě. Francouzské pečivo, to je prostě moje a přestože na letištích je to samo sebou jen slabý odvar (navíc notně předražený), stejně jsem neodolal a u jednoho ze stánků si koupil neodolatelně vyhlížející čokoládový muffin. Stál okolo pěti euro, ale byl jsem přeci na dovolené, tak proč bych si ho nedopřál. Platil jsem vcelku tradičně bezkontaktní debetkou, což se mi však stalo osudným. Když jsem se později podíval na výpis z účtu, zjistil jsem, že se mi za onen muffin ve skutečnosti strhlo v přepočtu asi 2000 CZK. A já si říkal, proč to po mně chtělo PIN... Takže jen malá rada, když platíte kartou, koukněte se raději na částku na displeji. Někteří prodavači si podle všeho rádi přičítají tučná dýška. :)

No nic, o dva tisíce lehčí, ale stále pozitivně naladěný jsem si ještě chvíli poseděl a opakoval japonské fráze a základy gramatiky (což se později ukázalo jako velmi prozíravé), než jsem se konečně dostal na palubu, kde jsem se měl na příštích zhruba 12 hodin zabydlet. Jako vždy to bylo pro mou 195 centimetrovou maličkost holé utrpení a po celou dobu letu jsem nezamhouřil oka. Nemohl jsem se dočkat, až konečně ulehnu a budu spát. Jenže...

Jakmile mé oči spatřily Tokyo, únava byla rázem pryč. Na takové banality jako je spánek tu prostě nebylo místo. Po krátké kontrole a asi dvou nepříliš vtíravých otázkách imigračního úředníka (v porovnání s holým očistcem v USA to byla fakt rychlovka), jsem vytasil z batohu haldu natištěných map, které mě měly dovést až k domu paní Sachiko, mé hostitelky, nacházejícím se v již zmiňovaném Itabashi-ku. Jenže v reálu to samozřejmě nebylo vůbec tak jednoduché jako v Google plánovači. Naštěstí byla hned na letišti pro cizince připravená skvělá vychytávka. Na velkém dotykovém displeji jsem nadatlil přesnou adresu a počítač mi na oplátku vytiskl přesný popis, jak se dostat z letiště až na samý práh onoho domu. Pro jistotu jsem vytisknutý plán ještě ukázal na informacích, kde mi velmi milá paní darovala mapu metra (oproti níž působil i takový Londýn jako nějaká zapadlá horská vesnička) a poskytla důležité informace o tom, jak tu fungují jízdenky. Z nabízených možností jsem zvolil tu zdánlivě nejjednodušší - pořízení tzv. PASMO card, což je vlastně taková bezdotyková debetka pro MHD (funguje na všechno zároveň - metra, autobusy, vlaky...). Vložíte si na ni libovolnou částku a pak už pomocí ní jen procházíte brány nebo turnikety (v autobusech je "pípnete" poblíž řidiče, namísto zdlouhavého nákupu papírových jízdenek), přičemž se vám vždy po opuštění placené zóny odečte přesná čátka podle toho, kolik jste ujeli. Je to úžasně pohodlný systém, se kterým jsem neměl nejmenší problémy. Připravte se však na relativně vysoké ceny (s ČR se to snad ani nedá porovnávat).

Japonské vlaky, včetně metra, to je kapitola sama pro sebe. Jsou úžasně rychlé, tiché a hlavně DOKONALE ČISTÉ. Něco takového je asi pro každého Evropana celkem slušný šok (Amerika na tom, alespoň soudě dle newyorského metra, není o moc líp). Sedadla jsou dokonale čistá, držadla na dotek nepřipomínají varlata zpoceného bezdomovce, ve vzduchu není cítit ani náznak moči a zvratků a kolem vládne takřka dokonalé ticho. Japonci v MHD totiž mluví buď šeptem, anebo nemluví vůbec. Ve vlacích by se dokonce nemělo telefonovat, krom prostoru mezi vagóny, což valná většina obyvatel skutečně dodržuje.

Za necelou hodinku jsem se konečně dostal z letiště, abych mohl poprvé spatřit samotné město. Bylo to něco úžasného. Panovala zde úplně odlišná atmosféra než v jakékoli evropské metropoli. Připadal jsem si trošku jako v nějakém sci-fi filmu a div jsem nezačal vyhlížet létající auta (myslím, že Japoncům už to stejně nebude dlouho trvat). Než jsem se však pustil do pořádného průzkumu, potřeboval jsem si odložit zavazadla a zároveň obhlédnout své místo pobytu. Chvíli jsem bloudil po Itabashi, ale vlastně jsem to ani jako bloudění nevnímal, jelikož mě neuvěřitelným způsobem fascinovalo naprosto vše okolo. Všude se navíc vznášela vůně nejrůznějších čerstvých jídel z pouličních stánků a já už si pomalu plánoval, co všechno do sebe vzápětí nacpu. Připadal jsem si jako na prahu nebes a to jsem ještě v podstatě nic neviděl. Jakmile jsem se toho všeho alespoň trošku nabažil, rozhodl jsem se konečně najít to své obydlí.

S tištěnými mapami jsem to po chvíli vzdal a rozhodl jsem se vložit svůj osud do rukou své mobilní GPSky, která mě po pár minutách dovedla do klidné obytné čtvrti, ve které se měl dům nacházet. S přesnou adresou už však měla problém a já si tedy musel poradit sám. Jenže...japonské domečky jsou všechny jako přes kopírák, což sice působí harmonickým dojmem, nicméně najít jeden konkrétní je pak docela peklo. Jedinou stopu, kterou jsem měl, byl obrázek jakési zvláštní masky, jenž měla být pověšena na vchodových dveřích. To mi ale nebylo nic platné. Zbývalo už tedy jediné - vcelku příjemně vyhlížející paní, co si zrovna před domem uklízela auto. Snad bude mluvit anglicky, říkám si. Nervózně k ní přístoupím a vytasím svou oblíbenou japonskou frázi - "Eigo ga dekimaska?" (mluvíte anglicky?). Paní však jen s omluvným výrazem ve tváři zakroutila hlavou. A jéje, nejspíš si budu muset skutečně zakonverzovat. Naštěstí jsem měl s sebou mapku s vyznačeným místem a napsanou přesnou adresu, kterou jsem jí ukázal a posléze vypotil něco ve stylu: "Kono basho ni ikitai desu. Chikaku ni aru. Tasukete kudasai!" což mělo alespoň dle mého znamenat něco jako "Potřebuji se dostat na tohle místo. Je to někde poblíž. Pomozte mi, prosím!" Do jaké míry byl můj pokus gramaticky správný jsem netušil, nicméně svůj účel zjevně splnil. Paní mi sdělila, abych chvílku počkal a za moment se vrátila s mladým klukem (zřejmě synem), který mě za pomoci svého tabletu se zjevně daleko kvalitnější GPS ochotně dovedl až na místo, vzdálené zhruba nějakých sto metrů. Byl jsem z toho tak dojatý, že jsem si při svých četných děkovných úklonech málem rozbil hlavu o silnici. Páni, já tuhle zemi miluju! říkal jsem si.

V domě už na mě čekala usměvavá paní Sachiko, která naštěstí mluvila plynule anglicky, takže komunikace byla bez problému. Provedla mě celým domem, ve kterém byli krom mě ubytovaní ještě asi tři čínští studenti a jedna Američanka. Všichni moc příjemní a společenští. Dům měl dvě patra. Dole byla společná kuchyň, koupelna a samostatný záchod. Nahoře pak byly jednotlivé pokoje včetně toho mého. Celé to působilo velice sympaticky a útulně. Prostě taková domácí atmosféra, jaké by se žádný hotel nemohl rovnat. Dům byl celkově laděný spíše do západního stylu, což byla možná trochu škoda, na druhou stranu se tam člověk hned cítil jako doma. Jakmile jsem si vyházel věci do pokoje a prohodil pár slov s paní Sachiko, byl jsem připraven vyrazit zpátky do ulic, přičemž jsem už úplně vypustil fakt, že jsem dobré dva dny v kuse nezamhouřil oka (na fotkách je to celkem znát :D ). Ale co už, Tokyo nikdy nespí, tak jak bych mohl spát já? Pokračování příště! :)

Fotky:

#1 Já a paní Sachiko...Zhruba v polovině cesty na letiště mi znenadání došlo, že bych měl nejspíš hostitelce přinést nějaký symbolický dárek. Zachránila to tedy benzinka a Mozartovy koule. :D

#2 můj pokojík

#3 Mohl jsem si vybrat, jestli spát nahoře, nebo dole. Nakonec jsem zvolil japonský styl. Navíc šplhat se pokaždé ve tři ráno nahoru by asi stejně nevyšlo.

#4 Japonský sci-fi záchod, který měl nejspíš víc funkcí než můj starý smart phone. Většinu z nich jsem však neměl odhodlání vyzkoušet. Za zmínku každopádně stojí vydávání umělých zvuků sloužících k zamaskování vašich prdů. Japonci jsou prostě TOP :D


Den, kdy jsem zabil slunce

18. března 2017 v 23:39 Téma týdne
Když se podívám na nebe, většinou tam pořád ještě cosi svítí. Moje oči to vnímají, v letních parnech to vnímá i mé potem orosené tělo. Zkrátka většina mých smyslů by se zřejmě nějakým způsobem shodla na tom, že nějaké slunce tu přeci jenom je. Jeden orgán-rebel však jen nesouhlasně "kroutí hlavou". Je to ta neustále bijící věc v levé části mé hrudi. Vždycky musí mít se vším problém, nikdy se prostě nemůže s ostatními orgány na ničem shodnout. Moje srdce je zkrátka problematický delikvent, který musí mít na všechno opačný názor. Povětšinou vede krvavé bitvy zejména s obyvatelem mé hlavy, se kterým nesouhlasí snad už jen tak z principu. Tentokrát se však vzpírá i ostatním orgánům, když neustále opakuje, že na tomhle světě už dlouho žádné slunce není.

Jelikož rozhádané orgány zrovna dvakrát nepřispívají k harmonickému životu, rozhodl jsem se, že si se svým srdcem promluvím a pokusím se zjistit důvod, proč jako jediné ono slunce nevnímá.
"Vím, že jsi skeptik," povídám mu. "Přece jen se už známe celých 24 let. Ale i tak skeptický orgán jako jsi ty přece nemůže jen tak tvrdit, že na tomhle světě není slunce. To se koneckonců úplně vymyká běžné logice."
"S běžnou logikou na mě nechoď!" odfrklo si srdce a nakvašeně se rozbušilo. "To máš určitě od toho blba tam nahoře. To, že mu něco ohřívá střechu ještě neznamená, že je tu nějaký slunce."
Nezdá se, že je dnes v dobré náladě a moje nedbalá zmínka o výroku jeho největšího rivala ho zřejmě rozohnila ještě víc. Nejspíš budu muset být opatrnější.

"Dobře, dobře. Vždyť se hned nerozčiluj. Raději mi tedy pověz svou verzi. Jak už je to asi dlouho, co podle tebe slunce zmizelo?" snažím se o diplomatický postup. Bušení se o něco málo zklidnilo.
"To bude nějaký vzpomínání. Žiju už tu v téhle temnotě zatraceně dlouho."
"Ale za celý náš život jsi přece alespoň kdysi dávno slunce cítilo, nemám pravdu?"
Srdce se nejspíš hluboce zamyslelo, jelikož se jeho bušení zpomalilo natolik, že mě to málem začalo děsit. Naštěstí to trvalo jen krátký okamžik.
"Jo, kdysi dávno tu slunce opravdu bylo. Byl jsi tehdy ještě docela mrňavej prcek a ten nahoře ještě nebyl natolik vyvinutej, aby ti kecal do života a nutil tě přemýšlet o zbytečnostech. Byli jsme tehdy perfektní tým, ty a já. Dal jsi na všechny moje rady a díky tomu tu byl vždycky dostatek slunečního světla. Skoro jsem mívalo pocit, že tu to slunce bylo jen a jen pro nás. Pak se ale vyvinul ten nahoře a všechno to zkazil. Ty jsi začal poslouchat jeho místo mě a tehdy to slunce nenávratně zmizelo."

Venku se najednou jako mávnutím kouzelného proutku zatáhlo. Černočerné mraky pokryly každičký kousek oblohy a slunce už není nikde k vidění. Moje srdce už nic neříká, jen tak si buší svým standardním tempem. Můj mozek naproti tomu cosi pokřikuje, já ho však nevnímám. Koukám na temnou oblohu a přemýšlím o dni, kdy zmizelo slunce...

Úryvek #2

16. března 2017 v 15:48 Moje kniha
...
Bubnování deště do oken působilo v jinak hrobově tichém domě téměř ohlušujícím dojmem a občasný blesk bylo to jediné, co tmavou místnost alespoň na zlomek sekundy čas od času prosvětlilo. Pod oknem seděl muž ve středním věku opřený o radiátor s lahví vína v ruce. Nebyl to ten typ, co by za normálních okolností popíjel víno přímo z lahve. Vždycky si velmi poptrpěl na detaily jako bylo správné držení pohárku, důkladné prohlédnutí barvy a nasátí vůně, přičemž teprve potom přicházela na řadu samotná ochutnávka. Víno pro něj zkrátka bývalo velmi vyjímečný nápoj, který se neslušelo popíjet jen tak ledabyle jako například pivo. Teď bylo ale všemu jinak. Teď se nejednalo o normální okolnosti a navíc se ani nedalo příliš předpokládat, zda-li něco normálního ještě vůbec někdy nastane. On v to každopádně nevěřil, a proto už ho ani trochu nezajímalo, že popíjí takovým stylem, který se mu až do nedávna opravdu silně hnusil. Už ho nezajímaly pohárky, barva, ani vůně. Nezajímala ho dokonce ani samotná chuť. Jeho jediným cílem bylo opít se do němoty, nebo se v ideálním případě rovnou upít k smrti.

Nebylo by snad lepší, kdyby už tu nebyl? Postrádal by ho tu snad někdo? Měl sice dvě malé děti, což by pro mnohé zřejmě bylo dostatečným důvodem, proč na světě setrvat, nicméně on byl přesvědčený, že jako otec už stejně dávno selhal. O děti by se přeci postarali prarodiče. Věděl, že by to zvládli daleko lépe než on sám a to jak po finanční stránce, tak i po všech ostatních. Jeho samého už nikdo nepotřeboval. Teď už ne. Jeho přemítání o smrti po chvíli přerušily vrzající dveře spolu se světlem vycházejícím z vedlejší místnosti, které ho bodalo do očí skoro jako přímý pohled na slunce.

"Tati...," ozval se hlas malého chlapce vycházející s největší pravděpodobností z právě otevřených dveří. Musel pár sekund počkat, než si jeho oči znovu navyknou na světlo, aby mohl pohlédnout jeho směrem. "Běž spát Nicky, už je pozdě.....zatraceně pozdě," zvolal směrem ke dveřím. Jeho hlas zněl jaksi zvláštně, jako by mu ani nepatřil. Asi za to mohl alkohol, alespoň z části.
"Nemůžu spát, nejde to, opravdu ne," odpověděl malý Nick stále stojící mezi dveřmi a svírající malého plyšového medvídka. Nickův otec si hlasitě povzdychl a pokusil se vstát. Od starého radiátoru už měl na zádech vytlačené dolíky. Celý svět se kolem něj motal, ale zatím se pořád ještě nacházel v té mírně blaženější fázi opilosti, kdy alkohol ještě spíše tlumil jeho splín. Bylo mu ovšem jasné, že se to zanedlouho obrátí, přeci jen už to byl starý známý vzorec, který fungoval takřka stoprocentně, a on samozřejmě nechtěl, aby byl jeho syn u toho. Vrávoravou chůzi se pomalu dopotácel k protější zdi s vypínačem, aby rozsvítil. Teď už byl na světlo z vedlejší místnosti natolik zvyklý, že už mu další nedělalo bůhví jaký problém.

Protřel si unavené zarudlé oči a pohlédl na malého Nicka, který na něj mlčky koukal už nějakou dobu.
"Co máš z toho chlapče," řekl, "já taky nemůžu spát. Už hrozně dlouho. A přitom bych nechtěl nic jinýho, než jenom spát. Spánek je jedna z nejdražších věcí na světě," povzdychl si a lehce Nicka pohladil po vlasech. "Aspoň že tvoje sestřička s tím zatím nemá problém. Ale hlavně to nezakřiknout."
"Layla pořád jenom spí," prohlásil Nick s nechápavým výrazem ve tváři. "Dokonce i ve dne. A když nespí, tak jenom řve nebo kadí."
Jeho otec se znovu lehce usmál. Byl to smutný úsměv, ve kterém se zrcadlilo všechno jeho neštěstí, ale přesto bylo v tu chvíli vidět, jak moc pro něj jeho děti znamenají. Že by přeci jen stálo zato tu kvůli nim setrvat? Mohl pro ně snad přeci jen ještě udělat něco užitečného? Bylo mu jasné, že v tenhle moment a v tomhle stavu pravděpodobně nepřijde s odpovědí na tak složitou otázku, a tak se prozatím rozhodl se jí nezaobírat. Místo toho se rozhodl zapnout malý kazeťák na ledničce, aby trochu rozvířil to depresivní ticho, které v místnosti panovalo. Za chvíli už kapky deště a občasné hřmění doplňovali The Beatles se svým Ticket to Ride, přičemž hlasitost byla samozřejmě na minimu, aby nevzbudila malou Laylu. To by tak ještě scházelo, jako by dva nespavci už tak nebyli příliš.

Potom se vydal zpátky ke svému vyhřátému místu u radiátoru. Malý Nick jej mlčky následoval a sedl si vedle něj. Dlouho tam jen tak tišše seděli, nikdo z nich nevydal ani hlásku. Oba koukali na nějaký neurčitý bod na protější stěně, přičemž vnímali jen bubnování deště do oken ve spojení s jejich oblíbenou hudbou. Když po nějaké době Beatlesáci spustili skladbu Nowhere Man, odvážil se Nick konečně promluvit. Možná že odvážil není to správné slovo. Zkrátka v ten moment poprvé po dlouhé době pocítil potřebu něco říct.
"Tati...," oslovil znovu otce, který stále ještě koukal na zeď, téměř bez jediného mrknutí. Bylo vcelku možné, že se mu na ní zrovna v ten moment něco promítalo, jako by měl v hlavě projektor, kterým svoje myšlenky promítal právě na onu bílou zeď. Žádný pěkný film to ale dozajista nebyl. Daleko pravděpodobnější by byl nějaký horor. Horor, stejně jako jeho dosavadní život. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že na něj jeho syn mluví.
...

#1 Přípravy

14. března 2017 v 16:29 Zážitky z Japonska
Jelikož jsem dnes v poměrně nostalgické náladě, rozhodl jsem se, že se s vámi podělím o svůj poslední (a zatím asi vůbec nejlepší) cestovatelský zážitek, který se uskutečnil loni v létě.


Měl jsem tehdy čerstvě po promocích, pár měsíců v novém zaměstnání a můj život se jevil natolik nadějně, že jsem se rozhodl konečně si splnit jeden ze svých velkých snů - navštívit Japonsko. Protože jsem však měl pochopitelně dosti omezený jak rozpočet, tak dny volna (které jsem si hrdě vyplácal na celý rok dopředu), omezil jsem svou destinaci pouze na Tokyo a pár přilehlých prefektur (což ale rozhodně nebylo málo).
Začal jsem tedy výběrem letenky. Bylo léto, prázdninová sezóna, a já jako vždy začal nakupovat na poslední chvíli, takže najít nějakou výhodnou nebylo úplně jednoduché. Pro nákup letenek většinou používám portál letuska.cz a jinak tomu nebylo ani tehdy. Po zadání trasy Praha-Tokyo spolu s datem, kdy jsem měl zamluvenou dovolenou, mi vyjel vskutku pestrý výběr. Cena za zpáteční letenku začínala na nějakých 25,000,- a to ještě s dosti nepohodlnými přestupy, z čehož se mi celkem zježily chlupy na celém těle (zvlášť když jsem si rok před tím letěl na východní pobřeží USA zhruba za polovic). Zatímco jsem bádal nad tím, na čem všem budu muset ušetřit, abych se vlezl do plánovaného budgetu, napadlo mě jen tak pro zajímavost posunout datum odletu a příletu o jeden jediný den. A ejhle, najednou se na mě hned shora usmívala zpáteční letenka za nádherných 12,000,- +nějaké drobné a navíc s pouhým jedním přestupem s velmi sympatickou čekací dobou nějakých dvou hodin. Prostě naprostá ideálka. Samozřejmě jsem tedy letenku ihned objednal.

Potom přišlo na řadu ubytování, které jsem si rozhodl obstarat přes geniální věc zvanou airbnb. Pokud jste se s touhle stránkou náhodou ještě nesetkali, jedná se o portál, kde může každý člověk z kteréhokoli koutu planety nabízet bydlení (nejen) turistům, většinou formou pokoje ve svém vlastním domě/bytě. Tenhle způsob ubytování má dvě nesporné výhody: 1) vyjde vás to daleko levněji než jakýkoli hotel, 2) denně přicházíte do styku s domorodci, kteří vás můžou obohatit o nesčetné typy kam vyrazit, a povědět vám zajímavosti, které byste se z nějakého kapesního průvodce nikdy nedočetli. Zároveň si taky můžete procvičit konverzaci v daném jazyce, pokud o to stojíte. Jinak se většinou samozřejmě počítá s tím, že by se každý hostitel měl domluvit anglicky. A pak je tu také ta možnost spřátelit se s někým prakticky hned po příjezdu, což je v cizí zemi rozhodně k dobru, zvlášť když cestujete úplně sami.

A protože já jsem já, i ubytování jsem řešil na poslední chvíli. Konkrétně den před odletem, kdy jsem ke svému velkému úžasu zjistil, že je na dané dny prakticky všechno plné a pokud náhodou něco plné nebylo, vysvětlovala to odporně vysoká cena téměř srovnatelná s hotelovým apartmá. Nakonec se na mě však znovu usmálo štěstí (bůhví, na kolik let dopředu jsem si jej vyčerpal) a mně se podařil najít samostatný pokojík u jednoho mile vypadajícího páru ve čtvrti Itabashi-ku. Jednalo se o klidnou, obytnou zónu, kde však bylo všechno perfektně po ruce - non-stop sámošky, koblihárna Mister Donut (té věnuji samostatný odstavec), bistra všeho druhu a hlavně zastávka metra jen pár kroků, ze které bylo celé Tokyo jako na dlani. Do centra veškerého dění, jakými jsou čtvrti Shinjuku nebo Shibuya, to bylo max půl hodinky cesty. Zkrátka ideálka a znovu za naprosto parádní cenu. Dva týdny mě vyšly na zhruba stejnou částku jako ona zpáteční letenka, což je na jedno z nejdražších měst světa velmi přívětivé.


Téměř všechno už tedy bylo připraveno. Stačilo ještě zabookovat parkoviště někde poblíž letiště a doufat, že moje stará feldička ještě jednou přežije tu krkolomnou dvousetkilometrovou jízdu po naší slavné dálnici D1 z Brna do Prahy a pokud možno i zpět. Přežila...uff. Jinak, pokud chcete tip na nějaké levné parkování u letiště, mám velmi dobrou zkušenost se společností fajn parking. Není to teda žádný velký luxus, parkujete venku na takovém obrovském dvorku, nicméně pozemek je oplocený a hlídaný kamerami. Pokud zrovna nejezdíte parníkem za pět milionů, jedná se, myslím, o velmi dobrou věc. Parkoviště se nachází v Tuchoměřicích, taková malá díra asi pět minut jízdy od samotného letiště. Jakmile si zaparkujete, personál vás naloží i s vašimi zavazadly do dodávky a odveze přímo na letiště k požadovanému terminálu. Po příletu jim pak zase stačí zavolat a do deseti minut jsou u vás a odvezou vás zpátky k vašemu autu. Dva týdny parkování mě vyšly na necelou pětistovku, takže další peníze ušetřené na samotný zážitek! Teď už hurá do letadla. Pokračování v dalším článku spolu s fotkami. Usmívající se

Úryvek #1

11. března 2017 v 22:07 Moje kniha
Dnes vás, jak jsem slíbil, obšťastním krátkým úryvkem ze své knihy. Původně jsem zamýšlel vzít to ze samého začátku, ale nakonec jsem si říkal, že bude lepší vzít to z nějaké pozdější části, kdy už je děj o něco víc rozjetý. Zároveň jsem se však snažil vyhnout příliš spoilerovým částem, které by vám pak zkazily zážitek (pakliže se tedy nade mnou smilujete a knihu si koupíte *smutně koukám*). Úryvek je zhruba z poloviny první části knihy (kniha je dělená na dva větší celky, přičemž každý má pochopitelně několik menších kapitol) a je soustředěný spíše na rozhovory. Here goes:

...........................
"Vážně jsem tě málem nepoznal," přiznal Nick. "Z dálky vypadáš úplně jinak než kdysi."
"No jo, všichni stárnem," připustila Dominique a připálila si cigaretu jakýmsi draze vyhlížejícím zlatým zapalovačem. "A taky jsou tu ty vlasy. Určitě tě zajímá, proč je mám úplně oholený. Každej se mě furt ptá, jestli jsem nějak nemocná a kdesi cosi a já jim furt dokola vykládám, že nic takovýho v tom není. Prostě jsem se jednou ráno vzbudila, podívala se do zrcadla a najednou jsem si řekla, že to chce nějakou radikální změnu. Kolikrát jsem totiž mívala pocit, že ten odraz v zrcadle snad ani nejsem já. Potřebovala jsem se nějak ujistit. Prostě udělat něco radikálního a přesvědčit se, že se ta změna projeví i tam na druhé straně. Bála jsem se, že si třeba tu hlavu oholím, ale v tom zrcadle budu mít pořád vlasy. Chápeš, co chci říct?"
Nick přikývl, přestože si nebyl úplně jistý, zda opravdu chápe.
"A jak to teda dopadlo?" zeptal se. "Měl ten odraz vlasy, nebo ne?"
"No to víš, že neměl. I v tom zrcadle teď mám hlavu holou jak koleno. Ale víš ty co? Z nějakýho důvodu se tak cítím mnohem líp. I když mi lidi kolikrát říkaj, nebo aspoň dost jasně naznačujou, jak blbě to vypadá a jak jsem s vlasama bývala mnohem hezčí, je mi to fuk. Cítím se skvěle a vůbec neplánuju nechat si je v nejbližší době narůst."
"Já myslím, že ti to takhle moc sluší," přiznal Nick. "Měla jsi pěkný vlasy, o tom žádná, ale bez nich zas dostal tvůj obličej úplně jinačí rozměr. Prostě tak nějak víc vynikl a to není vůbec zlý."
Dominique se usmála a napila se drinku neznámého složení, který se před ní celou dobu válel zcela netknutý. Zřejmě nějaký kokteil. Podle barvy bylo těžké odhadnout, co všechno v něm mohlo být.
"Seš milej, víš to? Vždycky si bejval milej."

Nick vyloudil na tváři něco, co mělo nejspíš připomínat úsměv. Na jeho poměry to byl i relativně zdařilý pokus. Chvíli bylo ticho, samozřejmě nepočítaje ohlušující hudbu a hlučné hosty. Oba jen seděli a tiše popíjeli svoje drinky. Nick už raději s trochu větší rozvahou. Tohle byl koneckonců jeden z mála momentů v jeho životě, kdy možná i stálo za to udržet si alespoň špetku střízlivosti.
"Stejně je to vtipný," prolomila po chvíli ticho Dominique, "Když jsme se viděli naposled, byl jsi to ty, kdo měl oholenou hlavu do hola a já měla vlasy až po zadek."
Nick se pokusil zavzpomínat na dávné časy. Krásné dlouhé vlasy Dominique si samozřejmě vybavoval do nejmenších detailů, nicméně co tehdy měl nebo neměl na hlavě on sám, o tom už neměl nejmenší ponětí. Svůj vzhled v té době zrovna příliš neřešil (dokonce ještě o poznání míň než tomu bylo teď). Když ale Dominique tvrdila, že měl tehdy oholenou hlavu, tak tomu tak nejspíš skutečně muselo být. Neměl důvod to nijak zpochybňovat. Navíc ho potěšil fakt, že si ho Dominique pamatuje víc, než si on pamatuje sám sebe. Tehdy mu rozhodně nepřišlo, že by si ho zrovna dvakrát všímala.
"No jo," usmál se, "asi jsem taky potřeboval změnu. I když pořád nemůžu tvrdit, že jsem s tím chlápkem, co na mě každý ráno čučí ze zrcadla, zrovna dvakrát za dobře. Nikdy jsme si moc nerozuměli, s vlasama nebo bez."
"Třeba to obráceně nefunguje. Když si necháváš vlasy narůst, trvá to děsně dlouho, takže tobě samotnýmu to ani jako žádná změna nepřijde. Bije to do očí jenom lidem, co tě děsně dlouhou dobu neviděli. Jenže když máš naopak vlasy dlouhý a pak si je ze dne na den jen tak oholíš, vyrazíš tím dech úplně každýmu, včetně sebe. A právě v tom to je. Kór když seš ženská, to pak platí dvojnásob."

Nick její slova chvíli zvažoval. Dávala i celkem smysl, nicméně měl pocit, že ani kdyby si třeba hned v ten moment nakrásně oholil hlavu, na jeho nesmyslné existenci by to vůbec nic nezměnilo.
"To dává celkem smysl," přiznal a posilnil se malým lokem whisky. "Ale stejně mám pocit, že i kdybych si tu palaci třeba teď hned oholil, na mý nesmyslný existenci by to vůbec nic nezměnilo. Máš celkem kliku, že to u tebe tak fungovalo," dodal.
Dominique se objevilo na tváři něco jako nepatrný úsměv, přičemž si hlubuce vzdychla.
"Kéž by to tak bylo...Já ale přece netvrdím, že oholená palice vyřešila všechny moje problémy. Dost možná nevyřešila ani jeden jedinej. Akorát prostě jednou za čas vždycky dostanu chuť udělat něco totálně ztřeštěnýho a když to udělám, je mi pak chvíli líp. Jednou, bylo to někdy ke konci střední, jsem třeba vzala našim auto a naschvál jsem vjela na dálnici do protisměru. Docela adrenalin. Jindy jsem se zas vyslíkla úplně do naha a vlezla do kašny uprostřed náměstí a dělala si to tam. Měl jsi vidět pohledy všech těch okolo, fakt sranda. No a takových kravin byla celá řada. Vždycky jsem se pak aspoň pár dní cítila jak vyměněná. Teď naposled mě prostě napadla ta hlava."
"To jsi teda celkem odvážná," odtušil Nick s neskrývaným obdivem "Sám nevím, co by mi dělalo větší problém. Projíždět se na dálnici v protisměru, nebo si ho honit v kašně na náměstí. To druhý by mě nejspíš ani vůbec nenapadlo."

Dominique jeho upřímnost pobavila. Kopla do sebe zbytek whisky a vzala Nicka za ruku. Toho to docela překvapilo. Sotva ho ta konverzace spolu s alkoholem stačili alespoň trochu uklidnit, už mu srdce zase bušilo jak o závod a v kalhotech se mu dělalo těsno. Jako by už nad ním ono Shakespearovské pravidlo nemělo vůbec žádnou moc.
"Co takhle zkusit něco společně?" spustila Dominique, pohled jejích smaragdových očí upřený do Nickových oceánově modrých. "Přece jenom už je to docela dlouho, co jsem si tu hlavu poprvé oholila. Už by to zas chtělo něco novýho."
Nick polknul značné množství slin, jež se mu už nějakou dobu nekontrolovaně hromadily v ústech. Připadal si jako ti psi z Pavlovova experimentu. Představil si sám sebe na místě psa a polonahou Dominique na místě žrádla. Byl si docela jistý, že by to fungovalo stejně. Tak moc ji chtěl. Každý zlomek jeho těla po ní toužil takových způsobem, že to málem nebylo k vydržení.

"Co se nabízí? Souložení na dálnici za jízdy?" pokusil se zavtipkovat, aby se trochu uvolnil.
"To nezní vůbec špatně," odpověděla se sladkým úsměvem Dominique, která si byla podle všeho plně vědoma, jak moc po ní Nick touží. Koneckonců, pohybovala se mezi nadrženými chlapy dennodenně. "Akorát momentálně nemám auto."
"To já bohužel taky ne," přiznal Nick.
"To je fuk. Tak nějaký šlohnem."
"Tak jo," přikývnul Nick.
.........................

To byla tedy menší ochutnávka. Samozřejmě se jedná o hrubou verzi před jakoukoli korekturou (a dokonce bez spell checku), takže češtináři možná občas narazíte na nějakou tu chybku (snad tedy nic až moc do očí bijícího). Během dalších pár dnů se podělím ještě o jednu ukázku zaměřenou spíše na popisy. Jakékoli dojmy jsou samozřejmě vítány. :)

EDIT: Koukám, že uvozovky se mi tu jaksi celé rozházely do několika různých typů. Za to může editor, ne já :D

Obecné info

7. března 2017 v 20:19 Moje kniha
Asi bych už měl tedy konečně vypustit pár slov o tom, cože jsem to vlastně stvořil.

Jenže v poslední době zjišťuju, že to vlastně není vůbec jednoduché. Je celkem pochopitelné, že v momentě, kdy někomu oznámíte, že vám vydají knihu, dotyčný se vás nevyhnutelně zeptá: "A o čem to je?" A to je právě kámen úrazu. Ono se to totiž nedá tak úplně definovat. Nicméně dovolte mi to alespoň zkusit. Koneckonců budu muset co nevidět zplodit nějakou poutavou anotaci na zadní stranu obálky (leda že by to za mě udělalo nakladatelství?), takže to berte jako takový můj menší trénink. Na každý pád tu pochopitelně nebudu prozrazovat žádné větší podrobnosti o samotném ději, takže spoilerů se bát nemusíte. To bych byl přeci sám proti sobě. V dalším příspěvku však uvidíte alespoň malou ukázku (1-2 strany).

Začněme tedy žánrem. Ten je nejspíš pro potenciálního čtenáře vůbec to nejdůležitější. Abyste třeba neočekávali nějaký romantický slaďák a já pak na vás nevyrukoval s kuchařkou. Tady si dovolím přímo citovat osobu, která prováděla lektoraci mé knihy: jedná se o příběh "na pomezí psychologického thrilleru a hororu, přičemž obsahuje i silnou katarzi." Sám bych to asi lépe nedefinoval. Takže bohužel, kuchařka se nekoná (i když jak tak koukám na prodejní žebříčky, asi bych tak měl větší šanci na komerční úspěch :D ). Na nějakou tu romantiku ale přeci jen dojde, i když si troufám tvrdit, že ne v úplně konvenční podobě. Příznivci Rosamunde Pilcherové si tu tedy bohužel taky asi na své nepřijdou.

Příběh románu (jehož jméno si v tuto chvíli zatím ještě nechám pro sebe) se odehrává v americkém velkoměstě počátkem 21. století a sleduje děvětadvacetiletého Nicka Jonese, osamělého alkoholika, který se živí jako skladník parfémů, a jeho mladší sestru Laylu, tak trochu upjatou administrativní pracovnici, která se o svého bratra neustále (a zcela oprávněně) strachuje. Oba sourozenci jsou silně poznamenaní tragickou událostí z dětství, při které přišli o matku, nicméně každý s tím bojuje po svém. Layla tráví v práci víc času, než by i zapřísáhlý workaholic považoval za normální, zatímco Nick statečně zapíjí všemožné prášky svou věrnou lahví whisky a obráží místní nevěstince v marné snaze zapomenout. Jeho život však nabírá daleko větší spád, když při jedné takové návštěvě potkává svou starou lásku, svůdnou Dominique, která jej přinutí dělat věci, o kterých se mu ani nesnilo. Nick se brzy nato ocitá v bludném kruhu hrůzných nočních můr, ze kterých jej přes veškerou snahu nedokáže dostat ani jeho sestra. Pomoc však nakonec přeci jen přichází, i když v úplně jiné podobě, než by ho kdy napadlo...

Uff, málem bych řekl, že napsat slušný shrnutí je nakonec těžší, než napsat samotnou knihu. Nejsem si tak úplně jistý, jestli to, co jsem právě napsal, vystihuje podstatu příběhu úplně dokonale, ale nic lepšího momentálně nejsem s to vypotit (možná je to únavou, byl to zas pekelně dlouhej den). Nicméně abych vám příběh příblížil ještě o něco víc, mám tu něco pro filmové znalce. Onen lektor mou knihu přirovnal k následujícím titulům: Lost Highway, Hackfordův ďáblův advokát a Kruh, nicméně prý "jen v náznacích a rozhodně to není nijak na škodu", což mě samozřejmě velmi těší. Přiznám se, že nejsem zrovna velký filmový znalec a ze zmiňovaných jmen jsem viděl pouze to poslední, přestože na Lost Highway už se dlouho chystám (vše, co jsem zatím viděl od Davida Lynche, byly opravdu pecky). Přirovnání ke Kruhu mě docela překvapilo, jelikož sám tam snad vůbec žádnou podobnost neshledávám, nicméně to jen dokazuje čtenářskou různorodost a mně to ani trochu nevadí. Kruh koneckonců patří mezi moje srdcovky.

Tak to je asi pro dnešek vše, co vám ke své knize povím. Mozek už jaksi odmítá spolupracovat, a tak se trochu bojím, že bych dalšími výtvory nadělal víc škody než užitku. :) Pokud však máte jakékoli otázky, klidně se ptejte. Milerád cokoli zodpovím. Přeji vám všem pěkný večer a nezapomeňte, už jen tři dny a máme pátek! :)

Random Rant neděle 5/3/17

5. března 2017 v 21:52 Deníček & random příběhy
Kam se zase poděl ten zatracenej víkend?

Přijde mi, že jsem teprve před pár minutami dopsal svůj páteční rant, zapil jej trochou coca coly namixované s tou naší českou parodií na rum zvanou Božkov a spokojeně zalehl do postele s tou nádhernou vidinou, že další den nemusím do práce. A teď je tu najednou zase neděle večer.

Ač na tomhle světě nenávidím opravdu nesčetné množství živých i neživých věcí, nedělní večery bych jistě směle zařadil do první desítky. Jako by se všechny sračky, které si jen dokážu představit, najednou nakupily na jednu velkou hromadu připomínající nějaké obří mraveniště a já se v nich doslova topil až do doby, než se konečně zase rovnoměrně rozsypou do následujících pěti pracovních dní. Tyhle pocity se obvykle dostavují okolo šesté hodiny večerní. Do té doby je všechno ok a neděle jako takové mám narozdíl od svých školních let vlastně docela rád. Ráno si můžu pospat, žaludek bývá díky nižší hladině stresu obrácen na správnou stranu, takže si můžu dokonce vychutnat nějakou objemnější snídani, po které navíc můžu strávit neomezeně dlouho dobu sezením na svém toaletním trůnu, aniž by mi odumíraly nohy pod tíhou mého pracovního laptopu. Prostě pohodička. Ani dneska tomu nebylo jinak. Po své přijemně strávené, ničím nerušené záchodové půlhodince jsem se chvíli věnoval psaní svého dalšího projektu a jakmile mi došla inspirace, rozhodl jsem se trávit čas ve společnosti Drasticky dojemného Dextera (výborná kniha btw).

A podívejme se, najednou je tu zase večer. Hlava začíná promítat hororové ukázky z nového týdne, žaludek se začíná svírat a nedávnou chuť k jídlu rychle nahrazuje touha po nějaké té levné lihovině, která by těm hnusně reálným představám alespoň částečně učinila přítrž. A já jí samozřejmě vyhovuju. Proč by taky ne? To, co dělá nedělní večery tak odpornými, je nejspíš fakt, že člověk musí opustit ten překrásný svět fikce a vrátit se zpátky do téhle pošahané reality, o což samozřejmě ani trochu nestojím. Jenže co můžu asi tak dělat. Zítra zase nastane to odporné pondělní ráno. Nevyspalost, bolest hlavy, nechuť cokoli sníst, záchod s laptopem na klíně (protože víkendy rozhodně nehodlám trávit přípravami do práce) a potom samotná cesta do říše lidské společnosti, při které mám každou minutu sto chutí strhnout volant do nějakého protijedoucího auta, abych tak konečně vypnul ten pořád dokola se přehrávající hororový snímek. Jen k tomu konečně najít odvahu.

Abych to ale vzal i z té lepší stránky: za pět dní tu máme opět pátek. To je dobrá motivace, no ne? Do té doby přeji vám všem spřízněným otrokům, ať vám těch dalších zcela bezvýznamných pět dní co nejrychleji uteče a zase si vysloužíte ty pěkné dva dny života. :)

Random Rant pátek 3/3/17

3. března 2017 v 23:26 Deníček & random příběhy
Pokud jste ještě alespoň malinko střízliví (já už moc ne), mám pro vás skvělou zprávu: opět jsme se zvládli dožít pátku!

Ať už zrovna prožíváte jakákoli muka, musíte si prostě přiznat, že je pořád daleko lepší prožívat je v pátek, než třeba v pondělí. Můj dnešní pátek upřímně za moc nestál, jenže oproti ostatním dnům v týdnu je tu alespoň ta nesporná výhoda, že to můžu pořádně zapít, můžu jít do postele špinavej a smradavej a spokojeně prospat celou sobotu, aniž bych musel vytáhnout paty a setkat se s těmi odpornými bytostmi, co tam venku žijí a na které se musím po celý týden tlemit svým jistě ne úplně dokonalým americkým úsměvem.

Obecně mívám dva typy pátků, které se pravidelně střídají (ach, jaká různorodost). Pátky pracovní a pátky školní, přičemž náplně obou typů stojí téměř srovnatelně za hovno, nicméně za jeden z nich alespoň dostávám zaplaceno. :) Dnes šlo ovšem o typ neplacený. Započal nám nový semestr, což znamená odsedět si 6*6 hodin v pátky plus dvě celé soboty od rána do večera a nedozvědět se při tom jedinou smysluplně využitelnou informaci, kterou už bych dávno nevěděl. Jenže diplom je holt diplom a samotné Bc. prý už není dostatečně cool. Chápu. Může přijít přívalový průjem, toaletní papír nikde a jeden diplom by tu nálož třeba nemusel celou pobrat. Je proto bezpochyby dobré mít v záloze ještě jeden. Pokud vám to zní příliš skepticky (tak v prvé řadě opusťte tenhle blog, lepší už to nebude), tak věřte, že mluvím z vlastních zkušeností. A nemyslete si, že jsem byl po promoci jedním z těch vysokoškoláků, co čekají, že si po půl roce budou moct dovolit nové auto a byt a žít si jak prasata v žitě. Jsem koneckonců zatraceně silnej skeptik. Jenže aby se vám po těch letech studia žilo výrazně hůř než průměrné pokladní v Lídlu, to je pak asi něco špatně. Přesná čísla tu raději uvádět nebudu a pracovní dobu už vůbec ne. Vy byste se nejspíš zadusili smíchem a já se utopil ve vlastních slzách, což bych rád oddálil minimálně do momentu, kdy uvidím svou knihu na pultech obchodů a než si ji vy koupíte a trochu mi tak přilepšíte S vyplazeným jazykem No nic, zase už jsem odbočil někam, kam jsem nechtěl. Probírat ekonomickou situaci v téhle zemi by bylo dojemnější než potápějící se Titanic (i když je tu spousta společných znaků...) a na to už dneska opravdu nemám chuť.

Takže vám dámy a pánové přeji krásný víkend. Vyserte se na uklízení, vaření a utírání dětských zadků a raději ho prožijte nějak zábavně, ať máte jednou na co vzpomínat.

The Hangman

3. března 2017 v 22:44 Poezie (English)
Tak dneska zase jedna produktivně strávená přednáška, při které se mi podařilo vyblinkat na papír následujícíRozpačitý


Sitting, breathing
Yet barely feeling
The traffic, the people
My veins and the needle
The money, ambitions
My fucked up condition
The rustle, the voices
The paralizing noises
My smokes, my booze
My best friend the noose
Not trying, not faking
Just happily hanging

Europe

2. března 2017 v 12:39 Poezie (English)
Zde je jeden z mých poetických počinů, který byl tak trošku inspirován dílem amerického básníka Allena Ginsberga, i když jeho zamýšlené poselství leží někde jinde.


Europe

Europe I've given you all and now I'm nothing
Europe, my ex mother, why'd you disown me?
Europe, you once taught me how to speak
I don't remember the last time my tongue was free
Europe, can't you see through all that smoke?
It's everywhere, I know, and it's your fault
Europe please tell me my pale life still matters
Don't let my heart succumb to this awful sadness
Europe, go fuck yourself with this political correctness
Europe, when will you finally save the world?
Don't you hold back, surely we can take 'em all
Europe, when will you send some coal back to Syria?
It may make the world a little less dim (our wages less slim)
When can I go into the supermarket and buy what I need with my privileged skin?

Europe, you've exiled the Maker's son and left an empty space
Now you're shaking hands with the devil, helping him take His place
Europe, you love to help but can't help yourself
Europe, I can see more boats coming your way
The Nina, The Pinta, The Santa Maria, no it's not them
Though their purpose is very likely to be the same
Europe, your streets are no longer safe
I'd like my ass hole to retain its shape
Hard to tell when an ape decides to rape
Europe, your multi culture is quite a BOOM
Making white men's wives bear ashes in their womb
Europe, I have a college degree, it taught me how to read
Sitting in a café helping evil breed and our kin bleed
What was once a white man's burden now becomes his blood
Europe, wipe the shit from your eyes and stop this evil flood
Europe, look around you, can't you see?
It's one big goddamn killing spree
Are you ignorant, stupid, or just blind
Committing this cultural suicide?

Europe, I miss the times when people's genitals decided their gender
It's been so long I can hardly even remember
The last time God was in charge
Deciding what was wrong and what was right
Now He's no longer present in our lives
By 2084 two plus two is bound to equal five
Face it, Europe, you've screwed up this time
I'll keep telling you even if the truth is a crime
You've pissed away your glory, culture and wealth
And become a grotesque shadow of your former self
I can feel your end, it's drawing near
As you're making yourself disappear
After all it's you who let them win
And murdered yourself from within.

Vysněný průměr - snadno a rychle

2. března 2017 v 12:23 Deníček & random příběhy
Asi každý z nás mívá občas pocit, že se jeho život neubírá tak úplně správným směrem. Hádám, že na tom nebude nic moc zvláštního. Všichni máme ze začátku nějaké ty představy, jak by ty naše existence asi měly zhruba vypadat, ale netřeba zmiňovat, že aby se tyhle představy alespoň z nějaké minimální části naplnily, je třeba nejen vynaložit značné úsilí v mnoha životních sférách, ale také mít notnou dávku štěstí a odvahy.

Tak schválně, o čem jste třeba snili za svých dětských let? Já toužil být jakýmsi velkostatkářem. Mít svou vlastní farmu se spoustou zemědělské techniky (jako dítě jsem měl z nějakého důvodu obrovskou úchylku na traktory) a spoustu polí, po kterých bych se celé dny projížděl, přičemž večer by na mě zpátky na farmě čekala jakási štíhlá černovláska s teplou večeří a dvěma povedenými dětmi. Nevím, do jaké míry byl podobný sen pro zhruba šestileté dítě konvenční, nicméně takhle nějak to bylo. Zatímco ostatní chtěli být astronauty, fotbalisty a bůhví čím ještě, já chtěl být farmářem s idylickou rodinou.

Pokud jste ovšem četli můj úplně první článek na tomto blogu, asi vám dochází, že moje současné já se od toho šestiletého diametrálně liší. Taky už tomu bude necelých dvacet let (ach, zase ten zub času). V tomhle případě na tom asi není nic divného. Těžko říct, zda-li vůbec někdy někdo dokázal snít od svých šesti let úplně o tom samém. To by nejspíš i bylo něco špatně. V období dětství a následně puberty je holt zcela normální, že se člověk od základu mění a výsledný "produkt" tak často bývá někdo úplně jiný než kdysi. Vemte si, kolik bychom jinak měli astronautů, popelářů, fekálníků nebo pornoherců. Kdo by potom otročil ve všech těch kancelářích? Jenže aby člověk zůstal kdesi v mezích společensky definované normality a všemi opěvovaného šedého průměru, měly by tyhle neustálé změny v určitém bodě ustat. Podle většiny oněch "normálních" jedinců bývá za tento bod považován zhruba dvacátý rok života, ve kterém od vás společnost očekává, že budete přesně vědět, jak chcete svých zbývajících X let na tomhle světě prožít. Studenti možná dostanou nějakých těch pět let navíc, ale ani to není upřímně žádné velké terno.

Abyste totiž byli alespoň navenek považováni za normální, je třeba:

1) najít si perspektivní zaměstnání (to jest strávit svůj produktivní věk za obrazovkou počítače a neustálé lézt do anusu vašeho šéfa, který bezmezně věří, že musíte být jeho firmě bezmezně oddáni jako nějaká sekta svému náboženství)

2) najít si stálého partnera a oženit/vdát se (to jest po příchodu z práce další hodinu poslouchat žvatlání o práci, dát si jeden obligátní sex a usednout k miliontému dílu Ordinace v růžové zahradě)

3) zplodit potomky (to jest vzít všechny vlastnosti, co nenávidíte na sobě a na vašem partnerovi, a vložit je všechny do jedné osoby, ze které se je pak dalších dvacet let budete marně snažit vymlátit)

4) po další desítky let se těšit na důchod, kdy budete konečně mít čas splnit si všechno, po čem jste celá svá produktivní léta toužili (to jest sedět celé dny za oknem a pozorovat sousedy, jak se mají líp jak vy a jak jste to celé naprosto grandiózně posrali)

5) umřít v domově důchodců za doprovodu falešných slz vašich potomků, kteří se jen třesou, až konečně začne rozdělování majetku

To je tedy pět velkých životních bodů, kterými by si měl každý "normální" jedinec dle "normálních" společenských pravidel projít. A teď si vezmětě, že se po vás chce, abyste tohle všechno započali v tak nesmírně útlém věku.

Není to snad děsivá představa?