Únor 2017

O mně #1

28. února 2017 v 21:40 O mně
Takže upřímně...

Píšu už relativně dlouho, relativně často. Psaní je můj koníček a velký životní sen. Jenže jakmile mám psát něco o sobě, najednou je to problém. Psaní věcí reálných mi holt moc nejde. Přesto se tu ale pro vás pokusím něco málo sesmolit.

Nějak se samozřejmě jmenuju, to vás asi nepřekvapí. Jenže jako asi valná většina z vás, ani mně nebyla dána možnost si své jméno vybrat, a tak jsem nakonec skončil s takovým, které mi ani za 24 let mé dosavadní existence zkrátka nepřirostlo k srdci. Proto jsem si v již velmi útlém věku vymyslel jméno alternativní. Spíš jsem jej tedy ukradl ze dvou různých zdrojů. Jedním z nich byl můj dětský idol Dexter Holland, frontman kapely The Offspring. Druhým byl můj idol literární - nechvalně známý Holden Caulfield z románu J.D. Salingera Kdo chytá v žitě (The Catcher in the Rye). Nakonec jsem si tedy začal říkat Dexter Caulfield a dokonale se s tím jménem sžil.


Jak jsem už zmínil, jsem čerstvý čtyřiadvacátník. Je to věk, kdy vás ještě většina lidí nazývá mladým (pokud zrovna nevyučujete na základní škole, kde už jste v tomhle věku považováni za ctihodného kmeta), nicméně já už pomalu začínám pociťovat ostrý zub času. Poprvé mi to došlo asi dva roky zpátky, kdy jsem náhodou narazil na jednoho bývalého spolužáka ze základky. Býval to takovej ten frajírek - sympatickej ksicht, vypracovaná postava, hustý blond vlasy. No téměř taková moravská verze Brada Pitta. Holky po něm šílely. Když jsem ho ale viděl po těch letech, nevěřil jsem svým očím. Kdyby mě tehdy sám nepozdravil, ani by mě nenapadlo, že by to mohl být on. Svaly nahradily špeky, jeho kdysi vyhlazený obličejíček byl porostlý hustým, notně zamaštěným plnovousem, v jehož útrobách byste nejspíš zjistili, co všechno za poslední týden jedl, a ani z těch bujných kadeří mu toho moc nezbylo. Aby toho nebylo málo, svíral navíc v náručí jakési uječené děcko, které, jak jsem se dozvěděl o pár okamžiků později, bylo jeho potomkem. Jediná záviděníhodná věc na něm bylo nové Audi stojící opodál, nedaleko mé rezavé Škody Felicie, kterou jsem chvíli před tím zdědil po babičce.

Věřím, že spoustě lidí by se jeho život určitě zamlouval. Zjevně uměl vydělávat, měl pěkné auto, rodinu a podle všeho navíc stavěl dům. No prostě Moravian Dream. Na druhé straně jsem byl já, zdeptaný termínem odevzdání své bakalářské práce, v kapse jen pár drobných, venku rezavá Felda a vyhlídky na lepší budoucnost při ohledu na studovaný obor taky nic moc. Jenže tehdy jsem si poprvé uvědomil, jak obrovské mám vlastně štěstí. Možná jsem toho fyzicky moc nevlastnil, ale konečně mi v ten moment došlo, že pořád ještě disponuju něčím daleko cenějším - svobodou a (relativním) mládím. Svobodou, které jsem do té chvíle využíval jen naprosto minimálně a najednou mě to začalo hrozitánsky štvát. Najednou mě z ničeho nic přepadla obrovská touha zažít úplně všechno, co tenhle svět nabízí. A jelikož jsem cítil, jak mě onen zub času kouše do zad, doprovázen pravidelnými nočními můrami o uřvaných kojencích s mastnými plnovousy, začal jsem ihned jednat. Posbíral jsem všechny peníze, co jsem měl, vyprosil si ještě nějaké navíc, a ještě to léto jsem vyrazil do Ameriky, kde jsem poprvé dostal první ochutnávku toho, co skutečně znamená žít. Vrátil jsem se silnější, odhodlanější, lepší (i když mé okolí tvrdilo spíše opak) a konečně jsem si usmyslel, že začnu pracovat na svém životním snu, který jsem se do té doby bál vůbec vyslovit - stát se spisovatelem.

Abyste se ovšem mohli stát spisovateli, musíte v prvé řadě něco kloudného napsat. Jak prosté. Já sice psal už léta, nicméně vždycky se jednalo jen o kratší záležitosti, zejména poezii, občas nějaká ta nepříliš vydařená povídka. Mým cílém však odjakživa bylo psát romány a konečně tak vypustit ven příběhy, světy a postavy, které se prakticky po celý můj život těsnily kdesi v hloubi mé choré mysli. Celý život jsem toužil po tom dostat je ven, dát jim konkrétní podobu, dát jim smysl. Jenže kdykoli jsem se pokusil zasednout před ten děsivě bílý wordový dokument, nebyl jsem s to vypotit víc než nějakou chabou půlstránku, se kterou jsem navíc nikdy nebyl ani trochu spokojený. A teprve na svém výletě do států mi konečně došlo, proč tomu tak bylo. Já totiž do té doby vůbec nežil. A tak jsem se tedy rozhodl žít, psát a pomalu tak kráčet vstříc svému životnímu snu.

Během dalších dvou let jsem navštívil pár dalších úžasných míst (ke svým cestám se rozhodně dostanu v dalších článcích), potkal spousty zajímavých lidí, ochutnal nespočet delikátních jídel a pomalu sbíral inspiraci, zatímco jsem po nocích s plechovkou Red Bullu pomalinku, ale jistě sepisoval svůj první román, který jsem byl tentokrát odhodlán za každou cenu dokončit. Pořád jsem si ovšem nebyl sám sebou zrovna dvakrát jistý, a tak jsem tuhle aktivitu držel v takřka stoprocentní tajnosti (jediný, komu jsem se svěřil, byla moje mladší sestra). Trvalo to zhruba rok, než jsem rukopis dokončil a hrdě zaslal do asi třech různých nakladatelství. Jenže s každým uplynulým měsícem bez jediné odezvy šlo mé odhodlání a optimismus, které jsem si ony dva roky tak tvrdě budoval, rapidně dolů. Ovšem po zhruba šesti měsících, kdy už u mě znovu převládaly pocity naprosté skepse, přišel znenadání e-mail oznamující, mimo jiné, že můj rukopis dostal zelenou. Pocity, které následovaly, považuju za naprosto nepopsatelné (nebo zatím nejsem zdaleka tak dobrý spisovatel, abych vám je dokázal popsat). Po pár dalších e-mailech a telefonátu následoval podpis nakladatelské smlouvy a teď už nezbývá než čekat, než na mě přijde řada. Měl bych prý počítat s nějakými pěti až šesti měsíci, ale tohle už je takové to příjemné čekání. Ten první, nejdůležitější a nejspíš nejtěžší krůček vstříc mému snu už jsem konečně udělal a nezbývá než doufat, že se můj první velký literární počin bude alespoň jisté skupině čtenářů zamlouvat. Víc se o něm pochopitelně dozvíte v nějakém budoucím článku. To je koneckonců hlavní důvod, proč jsem si tenhle blog založil. :)

Pokud jste tedy dočetli až sem, tak mě to nesmírně hřeje u srdce a budu se těšit zase v nějakém dalším článku. Nakonec jsem vám ještě o sobě zdaleka neřekl vše. :)