Bublina blaha

Včera v 13:14
Zlatá klec.
Zlatý hrad.
Zlaté vězení.
Nebo to třeba nazvěme zlatou bublinou.
Tak v něčem takovém já žiju.

Dobře, možná používám notnou míru nadsázky. Rozhodně se neřadím mezi smetánku společnosti (dokonce ani té české). Nejsem žádný vzdálený příbuzný soudruha Bureše, ani sám zrovna nevydělávám bůhvíjaké jmění. Nicméně, žiju si, řekl bych, v relativním pohodlí. Mám střechu nad hlavou (navíc je to střecha relativně nová), kolem sebe dostatek (nebo dokonce nadbytek) prostoru a přestože moje lednička povětšinou zeje prázdnotou, může za to spíše moje lenost jít nakoupit než nějaký výrazný finanční deficit. Nejspíš bych tedy měl být šťastný jako blecha. Nebo tedy alespoň nebýt tak hrozitánským způsobem nešťastný.

Jenže jsem. A ne že bych se s tím nesnažil alespoň něco málo dělat. Párkrát jsem navštívil psychiatra, pojídal jsem prášky všeho druhu, skočil si z letadla (napoprvé jsem si vzal i padák), napsal knihu, kterou se mi jaksi podařilo protlačit do fronty na vydání, způsobil si pár vcelku zbytečných jizev, jež jsem se posléze rozhodl zakrýt tetováním, zkonzumoval jsem nespočet litrů alkoholu a kilogramů Nutelly. A nic. Nadále nespokojeně plavu sem a tam v pomyslném hnědém jezeře vyprodukovaném návštěvníky Taco Bell a pomalu mi docházejí síly.

Neustále mě totiž sžírá myšlenka, že život mimo tuhle bublinu toho nabízí mnohem víc a já se tomu zcela záměrně vyhýbám. Proč? Protože mám strach. Strach, že když podniknu něco, k čemu mě mé srdce už léta neúnavně pobízí, přijdu o těch pár kusů elektroniky, skandinávského nábytku a onu novou střechu nad hlavou. Protože jsem si zvykl na jistý standard, o který z nějakého důvodu, přes veškerou svou nespokojenost, nechci přijít. Anebo si to minimálně namlouvám. Třeba je to ve skutečnosti přesně naopak. Třeba to tady jednou celé vyhodím do vzduchu, stejně jako vypravěč jednoho známého románu Chucka P., a budu mnohem šťastnější. Věci, co vlastníme, asi nakonec opravdu vlastní nás. Vytvoří kolem nás tuhle zatracenou bublinu, ve které se musíme postupem času nevyhnutelně udusit. Pokud se tedy včas nesebereme, nepopadneme nějakou velikánskou jehlu a tu velkou zlou bublinu konečně nepropíchneme.

Zvládli jste to? Já zatím ne.
 

Prší

Čtvrtek v 22:57 |  Random Rant
Prší.
Miluju déšť.
Miluju to nádherné bubnování dešťových kapek do střešních oken. Proto jsem vždycky chtěl podkrovní byt.
Přicházím domů po dlouhatánském náročném dni, avšak výjimečně s dokonale prázdnou hlavou. Jsem promočený na kost a nic mě netrápí. Je to úžasný pocit. Jako by to ze mě ten kouzelný déšť všechno smyl. Nejradši bych se v něm procházel ještě o něco déle, jsem však hrozně utahaný.
Odemknu dveře, vyjdu do patra a konečně odhodím tašku, jejíž popruh mám už zatraceně dlouhou dobu zařízlý v rameni.
Do malého rádia na ledničce vložím CD s "bestofkou" The Beatles a nastavím hlasitost tak, aby hudba působila jen jako pozadí k oněm dešťovým kapkám.
It's been a hard day's night.
Místo obvyklého panáka vodky dám raději ohřát mléko. Z nějakého důvodu mám hrozitánskou chuť na horké kakao.
Mezitím se natáhnu na pohovku a říkám si, jak dokonalá tahle noc vlastně je. Co kdyby nikdy neskončila? Co kdyby nikdy nepřestalo pršet? Co kdyby všechny ulice tam venku zůstaly tak prázdné, jako jsou teď? Vůbec bych se tomu nebránil.
Klidně bych si tu takhle ležel, popíjel kakao a poslouchal déšť spolu s Beatles třeba do skonání světa.
Nowhere Man.
Usrknu si trochu kakaa a najednou se mi v celém těle rozhostí jakýsi zvláštní nostalgický pocit.
Kdy jsem měl vůbec naposledy kakao?
Možná ještě v době, kdy bylo všechno v pořádku.
Znovu ulehám na pohovku a koukám na nádhernou noční temnotu skrz střešní okno.
Oči se mi začínají klížit.
Já ale ještě nechci usnout. Nechci další mizerné ráno. Nechci...
In My Life.
...

Message in a Bottle

Čtvrtek v 21:55 |  Poezie (English)
Zase jeden pozitivně laděný výplod ze semináře kreativního psaní :))

I send this bottle floating
While I remain here drowning
Float and find some happiness
Before I drown in loneliness

I send it to the ocean wide
To let the mighty waves decide
Who my savior might just be
Who might hear my final plea

I have no strength to keep on swimming
No desire to continue living
But before I leave this world so twisted
I want you to know that I once existed
 


Člověk hloupý

20. dubna 2017 v 21:44 |  Téma týdne
Člověk hloupý se dá jistě definovat mnoha způsoby.

Může to být někdo, kdo propadá na základní škole. Někdo, kdo neumí napsat větu jednoduchou s méně než pěti hrubkami. Někdo, kdo nemá ani minimální přehled o okolním dění.

Stejně tak může jít o jedince, který dělá jednu hovadinu za druhou i navzdory dobrému vzdělání a průměrnému IQ. Takový jedinec kupříkladu vykonává práci, kterou nenávidí, přestože ho k tomu okolnosti nijak zvlášť nenutí, nebo setrvává v naprosto nevyhovujícím milostném vztahu. Extrémně tupý jedinec k tomu pak ještě třeba studuje vysokou školu v oboru, o kterém už dávno ví, že se v něm v budoucnu rozhodně angažovat nebude, protože viz. bod 1.

Když se ale na chvíli pokusím obejít bez jízlivé sebeironie, mám tu ještě další skupinu lidí, které osobně považuji za hloupé (jemně řečeno, když je teď tak v módě ta politická korektnost). Je to skupina takzvaných "čecháčků" (velkého písmena by mi bylo líto).

Jedná se o jedince, které obecně charakterizuje následující:

- pracují od šesti do půl třetí za minimální mzdu (jedná-li se o ženy, jsou většinou od patnácti na mateřské)
- jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že jako jediní v republice platí daně, a celý stát na nich tudíž stojí a padá
- denně komentují každý článek na novinky.cz a rozdávají mínusy každému, kdo je neoslovuje "soudruhu"
- pokud za něco nemůže Kalousek, můžou za to podnikatelé
- nikdy neopustili hranice své vesnice čítající v průměru 200 obyvatel, a přesto dokáží vyjmenovat sáhodlouhý seznam negativ ke každé západní zemi
- slovo "donut" vyslovují "donut"
- volí toho, kdo jim dá "donut" zadarmo
-trpí utkvělou představou, že hlavním cílem islámského státu je dozajista obsadit východní Evropu
- svou neschopnost/lenost naučit se cizí jazyk se snaží maskovat neochvějným vlastenectvím
- Mekáč a cola jsou sračky pro tlustý americký prasata, dám si smažák a kofolu!
- stěžují si na nízké platy, zatímco volí politiky prosazující zvyšování daní a jiných státních odvodů
- za komančů jim bylo hej, protože byli všichni stejně chudí jako oni
- všici podnikatelé kradú, sorry jako
- umělci a sportovci by rozhodně neměli dostávat zaplaceno, ani být jakkoli oceňováni. Jediné zásluhy patří lidem pracujícím na směny
- univerzity musí být zadarmo, aby si bohatí kapitalisti nemohli kupovat tituly
- proč musím platit ty zasraný vysokoškoláky z pražských kaváren ze svých daní??!! Před rokem '89 byla maturita na lepší úrovni než dneska vysoká!
- soused si koupil nové auto, musím volit KSČM...

...

No, asi by těch odrážek bylo ještě daleko víc, ale nejspíš jste si už dokázali udělat přibližný obrázek o tom, jaké lidi považuji za hloupé. Omlouvám se za výjimečně politicky laděný příspěvek. Čas od času to na mě přijde. :)

Slova a koule

16. dubna 2017 v 15:27 |  Téma týdne
Teď mám slovo já...

Tak mě napadá, jestli můj život nevypadá, tak jak vypadá právě proto, že si tuhle větu příliš často neříkám. Anebo si ji možná neříkám dostatečně nahlas... Anebo se jí prostě jen neřídím. Zkrátka na to, lidově řečeno, nemám koule. A nejspíš se shodneme na tom, že chlap bez koulí je tak trochu o ničem.

Zkusím se tedy filozoficky zamyslet nad tím, kam se ty moje koule vlastně poděly. Pominu-li však operaci varikokély podstoupené před několika lety, která, pokud vím, skončila bez jakýchkoli následků (včetně těch pozitivních), žádná zvláštní událost mě jaksi nenapadá. Je tedy docela dobře možné, že jsem se už bez koulí narodil (nezapomínejte prosím, bavíme se tu o koulích čistě metaforických).

Na světě najdeme různé typy lidí. Jsou tu lidé hluční a ještě hlučnější. Sebevědomí a ještě sebevědomější. Schopní a ještě schopnější. Odvážní a ještě odvážnější. No a pak je tu samozřejmě ta druhá strana, v jejichž hlubokých odpadních rourách plných hnědého nánosu dokonalé neschopnosti se nacházím i já. Už od mala jsem považován za člověka tichého a neprůbojného. A už od mala je mi ze všech světových stran naznačováno, že pokud s tím něco neudělám, nikdy to nikam nedotáhnu. No, asi na tom holt něco bude. Byla tu léta, během kterých jsem se opravdu ze všech sil snažil změnit. Když jsem viděl, že tahle snaha nikam nevede, dal jsem se během dalších let (trvajících do dneška) raději na hledání něčeho, v čem by se snad dalo alespoň trochu uspět i bez přičinění (nebo ideálně bez přítomnosti) jiných lidských jedinců, s nimiž se zkrátka ani trochu necítím ve své kůži. Ani za mák se mi to ovšem nedaří. Lidi jsou prostě všude a ve všem. Ba co je horší, tihle "důležití" lidé bývají většinou přesně ten typ, který absolutně nemůžu vystát. Jenže přesně tohle je ten typ lidí, kteří mají vždycky slovo. Já naproti tomu na pohled působím, že žádná slova v nabídce nemám. Jenže tak tomu samozřejmě není.

Všechna moje slova jsou však z nějakého důvodu uvězněna ve mně. Jsou uvnitř mé hlavy, kde se mění v hlasy, které nikdy, ani na malý moment (snad krom spánku), nedokážu utišit. Je to nesmírně únavné a zničující a všichni tihle hluční jedinci si to jen stěží dokážou představit a já jim to upřímně hrozným způsobem závidím. Schopnost vypustit všechna ta slova ven a mít klid. Ticho v hlavě. To já zkrátka nedokážu. Jsem tak hrozně unavený. Můžu spát třeba 12 hodin tahem, ale po probuzení mi stejně stačí nějakých 5 minut, abych se znovu cítil, jako bych celou věčnost nespal. Únava je ale problém nejmenší. Na tu máme kávu a energeťáky. Problémem je právě ta neprůbojnost, ta "absence koulí", o které jsem mluvil na začátku a která s tímhle bezpochyby úzce souvisí. Ono totiž každému stačí prohodit se mnou pár slov, aby záhy zjistil, jak na tom jsem a samozřejmě toho okamžitě začal využívat ve svůj prospěch.

Možná že jsou na světě nakonec jen dva typy jedinců: Ti, co využívají a Ti, co jsou využíváni. Osobně bych tu druhou skupinu, do které bezpochyby patřím, rozdělil ještě na dva sub-typy. Jistě znáte takové, o kterých každý ví, že je někdo druhý využívá, ale oni si to vůbec neuvědomují a jsou vlastně úplně spokojení. A pak je tu ten druhý typ, já. Vím víc než dobře, jak se věci mají. Však mi to všechny ty zatracené hlasy v mojí hlavě ani na chvilku nepřestávají připomínat. Jenže s tím nedokážu nic udělat. Nedokážu ty slova vypustit ven, nebo když náhodou ano, znějí jen jako nějaká nepovedená parodie a nikdo je nebere vážně. Dusím se. A jediný způsob, jak se alespoň chvílemi nadechnout, je pár těch slov ze sebe vypsat.

Děkuji za pozornost a přeji pěkné Velikonoce těm, kteří je slaví, a pěkné volno všem ostatním.

Padlá hvězda

8. dubna 2017 v 13:59 |  Téma týdne
"Přála sis něco?" odvážil jsem se po chvíli přerušit to ohlušující ticho, které mezi námi panovalo už dobrých pár minut.
"Jen takovou blbinu," odpověděla ona tím svým hláskem, křehkým jako porcelán.
"To je dobře. Já s tímhle mívám docela problém. Je to jak sfoukávat svíčky na narozeninovým dortu. Celej život toužím po milionu věcí, ale v ten moment mám jakoby totální výpadek a zaboha si nejsem schopnej nic vybavit. Děsně mě to štve."
"Pro mě je to zase docela jednoduchý. Přeju si totiž pokaždé to samý. Víš, co to je?"
"Nechám se podat."
"Chtěla bych se přenést do nějaké docela jiné říše. Ani přesně nevím, kde by taková říše měla být nebo jak by měla vypadat. Vlastně na tom ani vůbec nezáleží. Mohlo by to být třeba někde v podzemí, ale stejně tak někde vysoko na nebi. Zkrátka úplně kdekoli."

Na malý moment se odmlčela, jako by se rozmýšlela, jak bude pokračovat. Koukala při tom na nebe poseté miliardami zářivých hvězd, zatímco já byl zahleděn na ni. Na její sněhově bílé tělo pokryté nekonečným množstvím rezavých pih jako to hvězdné nebe nad námi. Co víc si vlastně ještě můžu přát? Napadlo mě. Možná, že v těch pihách je celý ten milion věcí, po kterých jsem celý život tak úpěnlivě toužil. Co je mi po padajících hvězdách a narozeninových dortech.
"V téhle říši...," pokračovala nesměle, "v téhle říši by neexistovali žádní lidé krom nás dvou. Neexistoval by tam ani čas. Žádná minulost, žádná budoucnost. Žádné plány, žádné vzpomínky. Byli bychom tam jen my dva. V jednom nikdy nekončícím přítomném momentě. Tohle jediné si pokaždé přeju."
"To zní moc pěkně, tahle tvoje říše," povídám jí a zkouším si takovou říši představit. Ležíme na malé písečné pláži na jakémsi miniaturním ostrůvku, kolem ani noha. Jen nekonečný oceán a takřka absolutní ticho doplňované jen příjemným šuměním vln. Netuším, do jaké míry se moje představa liší od té její. Něco mi však říká, že zas až tak odlišná nebude.

"Škoda, že neexistuje moc možností, jak se do takové říše dostat," povzdychla si smutně. Mně však došlo až mnohem později, jak moc smutná tehdy doopravdy byla.
"No jo. Mě teda nenapadá ani jedna jediná," přiznal jsem po pravdě, zcela nevnímajíc její skutečné pocity. Ona už na to neřekla nic.

Tu noc jsme se pomilovali přímo pod tím hvězdným nebem. Působilo to však jaksi zvláštně. Jako bych při každém vniknutí do ní zároveň pronikal do nějaké úplně jiné, neznáme reality, ve které jsem se dočista ztrácel. Na pohled jsem na ní nezpozoroval nic zvláštního, nicméně něco uvnitř mého já už nejspíš tušilo blížící se hrozbu. Když bylo po všem, neútěšně se rozplakala. Nejspíš jsem měl tehdy něco říct, nějak ji uklidnit. Jenže slova jaksi nepřicházela, a tak jsem ji jen tiše tisknul k sobě a cítil při tom její slzy, jak mi stékají po hrudi, dočista jako nějaký horský potůček. Byla to naše poslední společná noc. Den nato ji našli v jejím stříbrném Golfu s běžícím motorem a nataženou hadicí od výfuku. Teprve v tu chvíli mi došlo, že tu noc už byla jednou nohou v té své vysněné říši, kam se posléze rozhodla odebrat úplně celá. Všechny ty padající hvězdy ji nakonec přece jen vyslyšely.

Zkouška ohněm

2. dubna 2017 v 11:05 |  Téma týdne
Po mé poslední zkoušce ohněm, do kterého jsem z vlastní tuposti skočil přímo po hlavě, mi celé tělo hoří ještě teď. Ještě teď cítím svou spálenou kůži a dusím se jeho kouřem. A nejhorší je na tom fakt, že není nikdo, na koho bych to mohl svést. Zase si za to jednou můžu sám.

V jisté (podle všeho velmi slabé) chvilce svého bytí jsem se rozhodl, že se stanu učitelem. Rozhodně se nejednalo o žádný velký životní sen nebo snad touhu předávat své znalosti, nedejbože dokonce o pokus nějakým způsobem zlepšovat české školství. Tyhle věci mě zajímaly asi jako africká politika (doufám, že to nebude číst nějaký hrdý člen učitelského sboru). Spíš to na mě prostě a jednoduše zbylo.

Jako střední školu jsem totiž před lety zvolil gympl (zřejmě další z mnoha slabých chvilek), ze kterého jsem po čtyř letech vylezl dočista jako tabula rasa. Věděl jsem sice nějaký drobek ke každému oboru, co jich na světě je, ale specializace samozřejmě žádná, stejně jako perspektiva na trhu práce. Ani rukama bych se tehdy nespíš neuživil, jelikož vrchol mé fyzické zručnosti spočíval max v každodenním vytření zadku. Tehdy navíc ještě doznívaly následky ekonomické krize, takže najít práci pro naprosto nepoužitelného člověka nebylo tak jednoduché, jak je tomu (díky bohu) teď. Nezbývalo tedy, než se vydat na vysokou. Jenže na jakou? Technické obory nepřipadaly v úvahu, jelikož moje chápání matematiky skončilo zhruba v době, kdy se čísla začala měnit v písmena nebo dokonce v celé texty. S fyzikou, chemií a vším podobným jsem na tom nebyl o nic líp, takže zbývalo vybírat jen z všemi opovrhovaných humanitních oborů. Osobně mě nejvíc lákala fakulta filozofická, kterou mi však táta velmi zatvrzele vymlouval se slovy, že mě teda do konce života rozhodně živit nehodlá. Musel jsem se proto poohlížet po něčem, co by mu zodpovědělo tu jeho dotěrnou otázku: "A co s tím hodláš dělat, jakmile dostuduješ?" Když jsem tedy zvážil zbývající možnosti, vyšlo mi z toho nějakou zvláštní matematikou (říkám, že v ní nejsem dobrej) studium angličtiny na fakultě pedagogické.

Jak totiž prohlásil nějaký moudrý jedinec: "Kdo umí, ten umí. Kdo neumí, ten učí." A tak jsem se tedy pustil do studia učitelství, ačkoli jsem sám věděl se skálopevnou jistotou, že se na to se svou povahou ani trochu nehodím. A věděl to i každý, kdo se mnou přišel do styku alespoň na dvě sekundy. Poněvadž jsem ale životní optimista (pozdní apríl), snažil jsem se na to dívat z té lepší stránky. V jakém jiném zaměstnání začnete v osm ráno a nejpozději ve tři už jste doma? V jakém jiném zaměstnání máte zhruba tři měsíce placené dovolené? Jelikož se zrovna neřadím do kategorie workaholiků (méně politicky korektní jedinci by to nejspíš nazvali čirou leností), nechal jsem se těmito lákadly zcela ovládnout. Potom však přišla první praxe na jedné nejmenované brněnské základce a já se zapřisáhl, že už na podobné místo, připomínající peklo mnohem horší, než jak o něm píše Dante nebo Yasutaka Tsutsui, jakživ nevkročím. Všechny ty krásně znějící benefity jako by se mi mávnutím kouzelného proutku vykouřily z hlavy. Potřeboval jsem tedy alternativu. Co takhle nějaká soukromá jazykovka, napadlo mě. V okolí jsou jich mraky. Budu učit převážně dospělé v malých skupinkách a místo věčného řešení kázeňských problémů se budu soustředit na to jediné, co umím - angličtinu. A navíc, soukromé instituce by mohly nabízet o něco lepší peníze, ne? NE! Peněz jsem měl jako pokladní v Albertu a zároveň jsem logicky přišel o ty jediné dvě věci, na které jsem se mohl těšit: ono dlouhatánské volno a krátká pracovní doba. Volna jsem dostal klasických dvacet dní jako v jiných zaměstnáních a pracovní doba několikrát v týdnu přesahovala dvanáct hodin, přičemž proplacenou jsem míval sotva polovinu (zbytek bylo čekání mezi hodinami). Můj mimopracovní život tedy během týdne prakticky úplně vymizel. To by samozřejmě nebylo tak hrozné, kdyby mě práce trochu bavila, ba minimálně nebyla čirým utrpením.

Musím vám totiž přiznat jednu velmi zásadní věc. Já opravdu nemám rád společnost lidských bytostí. Jakýkoli kontakt s nimi mě již od útlého věku stojí značné přemáhání a přes veškerou snahu se to s přibývajícím věkem ani trochu nelepší. Ba spíš naopak. Tohle jsem samozřejmě věděl od samého začátku, nicméně jsem si řekl, že takováhle zkouška ohněm bude možná to jediné, co by mě mohlo "vyléčit". Nejspíš neexistuje moc zaměstnání, kde byste se museli bavit s lidmi víc než při vyučování jazyka. Některé lekce jsou dokonce jen a pouze o konverzaci. Bylo mi proto jasné, že mě tahle profese buď zabije (nebo při nejmenším položí na kolena), nebo posílí. A jak už asi tušíte, správná odpověď je za A. Tak nepopsatelně odporné pocity zoufalství, které jsem každičké ráno zažíval, jsem si, přes veškerou svou vrozenou skepsi, do té doby ani nedokázal představit. Nemohl jsem pořádně jíst, protože před každou hodinou jsem měl žaludek obrácený vzhůru nohama, nemohl jsem pořádně spát, bylo mi odporně po všech stránkách a mít po ruce nějakou střelnou zbraň, měl bych už nejspíš dávno kulku v hlavě. A co víc, k lidem mám teď ještě podstatně větší averzi než kdy před tím. Nejspíš proto, že jsem musel tak dlouho předstírat (netuším, jak moc jsem byl úspěšný), jak je mi s nimi hrozně dobře.

Zkrátka, učitelství rozhodně není profese pro každého, jakkoli se to může na první pohled jevit jednoduché. Pokud jste se vyloženě nenarodili s tím, že se toužíte stát učitelem, hledejte raději jinde.

Fuck you

1. dubna 2017 v 11:30 |  Poezie (English)
Zase jedna pozitivní :D


I'm a loser, you say
No ambitions
White flag in hands
Avoiding decisions

Responsibility, you scream
I seem to lack
Bowing to everyone
No fighting back

There are others, you claim
Better than me
I'm not as handsome
As I used to be

I got no muscles, you whine
Clumsy and poor
While all the others
Have so much more

Well, fuck you, I say
I ain't your clown
I'm sorry m'lady
For letting you down

Na prahu ráje

30. března 2017 v 22:50 |  Random Rant
Poslední dobou velmi často bádám nad tím, proč se už konečně na všechno prostě a jednoduše nevyseru...

No jo, první článek po dlouhé době a budou to takovýhle blitky. Ale co. Čte ty moje sračky vůbec někdo? A záleží na tom vlastně? Ono svým způsobem pomáhá už jen vidět, jak ty písmenka hezky naskakují na tu bílou nicotu. Kéž by se tak lehce daly zaplnit i jiné druhy prázdnoty. Pořád je to ale lepší než nic. Takoví cvokaři totiž vyjdou docela draho. Stejně jako většina věcí v dnešní době. Alkohol, cigarety a spousta dalších věcí, které by člověka alespoň trochu povznesly nad tu vysokánskou kopu sraček, která by snad momentálně mohla konkurovat i hoře Fuji. Jediné, co je zatím ještě zadarmo a má podobně blahodárné účinky je psaní a masturbace. A jelikož to druhé jmenované vás přiblíží k vytoužené nirváně tak nanejvíš na pět sekund, přičemž vás posléze ihned odkopne zpátky do té pomyslné kopy hoven, zbývá člověku už jen to psaní. Pro jistotu se ale budu těšit z obojího, dokud je to pořád ještě možné. Ono by se taky klidně mohlo stát, že nám tu jeden nejmenovaný slovenský imigrant v budoucnu zavede třeba elektronickou evidenci vyprodukovaného spermatu nebo počtu slov a to bych pak měl po srandě.

Ale proč tu vlastně pláču? Ani nevím, jestli se mi to chce celé rozebírat příliš dopodrobna, takže to vezmu trochu obecněji. Možná, že nejlépe můj momentální stav ("momentální" chápejte jako zhruba pětileté období) vystihuje můj článek na téma týdne s názvem "Den, kdy zmizelo slunce", který jsem publikoval nějaké dva týdny zpátky. Pokud se vám nechce číst, prozradím vám jeho jednoduchou myšlenku: V jisté rané fázi života člověk z nějakého důvodu přestane poslouchat své srdce. Je to takovej jeden velkej paradox. Vím úplně přesně, co chci. Dejme tomu, že mám navíc dostatečné prostředky a možná i schopnosti toho vcelku jednoduše dosáhnout. Zároveň i naprosto přesně vím, co nechci. Nezasvěcený jedinec tedy logicky radí: "Běž za tím, co chceš, a oklikou se vyhni tomu, co nechceš." Je to přeci jasné jak facka. Je to ta nejjednodušší věc na světě. Jenže hádejte co. Já to z nějakého důvodu a navíc zcela vědomě dělám přesně obráceně. Zcela vědomě se ženu vstříc neštěstí a zcela vědomě se vyhýbám věcem, po kterých už léta celou duší toužím. Proč tomu tak je? Co mi to ta moje zatracená palice pořád dělá? Nechápu to. Připadám si, že stojím přímo před dveřmi vedoucími do říše splněných snů. Před odemčenými dveřmi. Možná, že jsou dokonce otevřené dokořán a mně by stačilo jen a pouze jediné - konečně přejít přes ten zatracený práh.

Snad to jednou dokážu...
...anebo taky ne. Možná, že před tím prahem budu stát tak dlouho, dokud dočista neshniju.
To bych ale opravdu nerad.

#2 Letiště, japonská mhd, ubytování

21. března 2017 v 21:16 |  Zážitky z Japonska
Po menší pauze bych se opět rád vrátil k příjemnému vzpomínaní na svůj loňský trip do Japonska. Takže jdeme na to :)

Konečně na letišti. Někteří lidé to čekání a různé kontroly nesnášejí, nicméně já si to odjakživa naplno užívám. Na letiště dorážím nějakých pět hodin předem, jen abych si mohl vychutnal tu atmosféru. Atmosféru naprosté svobody a neomezených možností. Právě tohle ve mně letiště vždycky evokovalo a to naše pražské obzvlášť. Vychutnávám si vysedávání s kávou před tím velkým proskleným oknem a koukám na letadla. Celý svět se zdá být na dosah.

Mou první destinací je letiště CDG v Paříži, kde mám zhruba po dvou hodinách přestoupit na přímý spoj do Tokya. Tohle letiště znám také velmi dobře, jelikož Paříž patří mezi mé nejoblíbenější města Evropy. Zde stojí za zmínku jen jedna maličkost - snědl jsem tu vůbec nejdražší muffin ve svém životě. Francouzské pečivo, to je prostě moje a přestože na letištích je to samo sebou jen slabý odvar (navíc notně předražený), stejně jsem neodolal a u jednoho ze stánků si koupil neodolatelně vyhlížející čokoládový muffin. Stál okolo pěti euro, ale byl jsem přeci na dovolené, tak proč bych si ho nedopřál. Platil jsem vcelku tradičně bezkontaktní debetkou, což se mi však stalo osudným. Když jsem se později podíval na výpis z účtu, zjistil jsem, že se mi za onen muffin ve skutečnosti strhlo v přepočtu asi 2000 CZK. A já si říkal, proč to po mně chtělo PIN... Takže jen malá rada, když platíte kartou, koukněte se raději na částku na displeji. Někteří prodavači si podle všeho rádi přičítají tučná dýška. :)

No nic, o dva tisíce lehčí, ale stále pozitivně naladěný jsem si ještě chvíli poseděl a opakoval japonské fráze a základy gramatiky (což se později ukázalo jako velmi prozíravé), než jsem se konečně dostal na palubu, kde jsem se měl na příštích zhruba 12 hodin zabydlet. Jako vždy to bylo pro mou 195 centimetrovou maličkost holé utrpení a po celou dobu letu jsem nezamhouřil oka. Nemohl jsem se dočkat, až konečně ulehnu a budu spát. Jenže...

Jakmile mé oči spatřily Tokyo, únava byla rázem pryč. Na takové banality jako je spánek tu prostě nebylo místo. Po krátké kontrole a asi dvou nepříliš vtíravých otázkách imigračního úředníka (v porovnání s holým očistcem v USA to byla fakt rychlovka), jsem vytasil z batohu haldu natištěných map, které mě měly dovést až k domu paní Sachiko, mé hostitelky, nacházejícím se v již zmiňovaném Itabashi-ku. Jenže v reálu to samozřejmě nebylo vůbec tak jednoduché jako v Google plánovači. Naštěstí byla hned na letišti pro cizince připravená skvělá vychytávka. Na velkém dotykovém displeji jsem nadatlil přesnou adresu a počítač mi na oplátku vytiskl přesný popis, jak se dostat z letiště až na samý práh onoho domu. Pro jistotu jsem vytisknutý plán ještě ukázal na informacích, kde mi velmi milá paní darovala mapu metra (oproti níž působil i takový Londýn jako nějaká zapadlá horská vesnička) a poskytla důležité informace o tom, jak tu fungují jízdenky. Z nabízených možností jsem zvolil tu zdánlivě nejjednodušší - pořízení tzv. PASMO card, což je vlastně taková bezdotyková debetka pro MHD (funguje na všechno zároveň - metra, autobusy, vlaky...). Vložíte si na ni libovolnou částku a pak už pomocí ní jen procházíte brány nebo turnikety (v autobusech je "pípnete" poblíž řidiče, namísto zdlouhavého nákupu papírových jízdenek), přičemž se vám vždy po opuštění placené zóny odečte přesná čátka podle toho, kolik jste ujeli. Je to úžasně pohodlný systém, se kterým jsem neměl nejmenší problémy. Připravte se však na relativně vysoké ceny (s ČR se to snad ani nedá porovnávat).

Japonské vlaky, včetně metra, to je kapitola sama pro sebe. Jsou úžasně rychlé, tiché a hlavně DOKONALE ČISTÉ. Něco takového je asi pro každého Evropana celkem slušný šok (Amerika na tom, alespoň soudě dle newyorského metra, není o moc líp). Sedadla jsou dokonale čistá, držadla na dotek nepřipomínají varlata zpoceného bezdomovce, ve vzduchu není cítit ani náznak moči a zvratků a kolem vládne takřka dokonalé ticho. Japonci v MHD totiž mluví buď šeptem, anebo nemluví vůbec. Ve vlacích by se dokonce nemělo telefonovat, krom prostoru mezi vagóny, což valná většina obyvatel skutečně dodržuje.

Za necelou hodinku jsem se konečně dostal z letiště, abych mohl poprvé spatřit samotné město. Bylo to něco úžasného. Panovala zde úplně odlišná atmosféra než v jakékoli evropské metropoli. Připadal jsem si trošku jako v nějakém sci-fi filmu a div jsem nezačal vyhlížet létající auta (myslím, že Japoncům už to stejně nebude dlouho trvat). Než jsem se však pustil do pořádného průzkumu, potřeboval jsem si odložit zavazadla a zároveň obhlédnout své místo pobytu. Chvíli jsem bloudil po Itabashi, ale vlastně jsem to ani jako bloudění nevnímal, jelikož mě neuvěřitelným způsobem fascinovalo naprosto vše okolo. Všude se navíc vznášela vůně nejrůznějších čerstvých jídel z pouličních stánků a já už si pomalu plánoval, co všechno do sebe vzápětí nacpu. Připadal jsem si jako na prahu nebes a to jsem ještě v podstatě nic neviděl. Jakmile jsem se toho všeho alespoň trošku nabažil, rozhodl jsem se konečně najít to své obydlí.

S tištěnými mapami jsem to po chvíli vzdal a rozhodl jsem se vložit svůj osud do rukou své mobilní GPSky, která mě po pár minutách dovedla do klidné obytné čtvrti, ve které se měl dům nacházet. S přesnou adresou už však měla problém a já si tedy musel poradit sám. Jenže...japonské domečky jsou všechny jako přes kopírák, což sice působí harmonickým dojmem, nicméně najít jeden konkrétní je pak docela peklo. Jedinou stopu, kterou jsem měl, byl obrázek jakési zvláštní masky, jenž měla být pověšena na vchodových dveřích. To mi ale nebylo nic platné. Zbývalo už tedy jediné - vcelku příjemně vyhlížející paní, co si zrovna před domem uklízela auto. Snad bude mluvit anglicky, říkám si. Nervózně k ní přístoupím a vytasím svou oblíbenou japonskou frázi - "Eigo ga dekimaska?" (mluvíte anglicky?). Paní však jen s omluvným výrazem ve tváři zakroutila hlavou. A jéje, nejspíš si budu muset skutečně zakonverzovat. Naštěstí jsem měl s sebou mapku s vyznačeným místem a napsanou přesnou adresu, kterou jsem jí ukázal a posléze vypotil něco ve stylu: "Kono basho ni ikitai desu. Chikaku ni aru. Tasukete kudasai!" což mělo alespoň dle mého znamenat něco jako "Potřebuji se dostat na tohle místo. Je to někde poblíž. Pomozte mi, prosím!" Do jaké míry byl můj pokus gramaticky správný jsem netušil, nicméně svůj účel zjevně splnil. Paní mi sdělila, abych chvílku počkal a za moment se vrátila s mladým klukem (zřejmě synem), který mě za pomoci svého tabletu se zjevně daleko kvalitnější GPS ochotně dovedl až na místo, vzdálené zhruba nějakých sto metrů. Byl jsem z toho tak dojatý, že jsem si při svých četných děkovných úklonech málem rozbil hlavu o silnici. Páni, já tuhle zemi miluju! říkal jsem si.

V domě už na mě čekala usměvavá paní Sachiko, která naštěstí mluvila plynule anglicky, takže komunikace byla bez problému. Provedla mě celým domem, ve kterém byli krom mě ubytovaní ještě asi tři čínští studenti a jedna Američanka. Všichni moc příjemní a společenští. Dům měl dvě patra. Dole byla společná kuchyň, koupelna a samostatný záchod. Nahoře pak byly jednotlivé pokoje včetně toho mého. Celé to působilo velice sympaticky a útulně. Prostě taková domácí atmosféra, jaké by se žádný hotel nemohl rovnat. Dům byl celkově laděný spíše do západního stylu, což byla možná trochu škoda, na druhou stranu se tam člověk hned cítil jako doma. Jakmile jsem si vyházel věci do pokoje a prohodil pár slov s paní Sachiko, byl jsem připraven vyrazit zpátky do ulic, přičemž jsem už úplně vypustil fakt, že jsem dobré dva dny v kuse nezamhouřil oka (na fotkách je to celkem znát :D ). Ale co už, Tokyo nikdy nespí, tak jak bych mohl spát já? Pokračování příště! :)

Fotky:

#1 Já a paní Sachiko...Zhruba v polovině cesty na letiště mi znenadání došlo, že bych měl nejspíš hostitelce přinést nějaký symbolický dárek. Zachránila to tedy benzinka a Mozartovy koule. :D

#2 můj pokojík

#3 Mohl jsem si vybrat, jestli spát nahoře, nebo dole. Nakonec jsem zvolil japonský styl. Navíc šplhat se pokaždé ve tři ráno nahoru by asi stejně nevyšlo.

#4 Japonský sci-fi záchod, který měl nejspíš víc funkcí než můj starý smart phone. Většinu z nich jsem však neměl odhodlání vyzkoušet. Za zmínku každopádně stojí vydávání umělých zvuků sloužících k zamaskování vašich prdů. Japonci jsou prostě TOP :D


Kam dál