Restart

Čtvrtek v 19:37 |  Deníček & Povídky
Leží na zádech, zrak upřený k nějakému neurčitému bodu na stropě. Téměř nemrká. Na nic nemyslí. Zapomíná na svět kolem sebe. Postupně vymazává jeho existenci předmět po předmětu, vzpomínku po vzpomínce, člověka po člověku. Až z onoho světa nezbude nic než ta místnost, ve které leží. A i ta brzy zmizí, pokud bude chtít. A on chtít bude. Chtěl to tak celý svůj život. A teď je tak blízko.

Nechává zmizet skříň s oblečením. Digitální budík i mobil na nočním stolku. Nechává zmizet paperback Kafky na pobřeží i lahvičku Zelené víly. Nechává zmizet střešní okno zapadané sněhem, pavučinami vyzdobený strop i všechny čtyři bílé zdi svého pomyslného vězení. Zbývá už jen podlaha pokrytá zašlými rozvrzanými parketami - i ta na jeho povel mizí.

Jeho postel obklopuje jen černočerná tma, která jej pomalu pohlcuje - nebo je to možná on, kdo pohlcuje onu tmu. Nasává ji do sebe. Dotýká se jí a cítí ji v sobě, jako by se jednalo o něco hmotného. O něco živého.

Nechává zmizet i svou postel - propadá se do ní jako do temné bažiny, ale nijak ho to netrápí. Tohle chtěl. Tohle si přál. Tohle je jeho ráj. Jeho Eden - návrat na samý začátek. Návrat k blažené nicotě, kterou nikdy netoužil opustit.

Není tu.
 

Jak na Novej rok...

7. ledna 2018 v 15:25 |  Deníček & Povídky
Jsou věci, co mě na silvestrovský noci a následným Novým roku fakt děsně vysíraj. Všude je totiž buď až moc živo, a nebo naopak úplně mrtvo, což z nějakýho důvodu nepůsobí moc dobře na nás vlky samotáře.

Neumím to úplně vysvětlit, ale vezměte si, že se prakticky celej rok cítíte děsně nad věcí. Jak jste strašně svobodní a tak. Můžete klidně přijít domů z práce (ve které vyděláváte úplný hovno, ale živíte jen sebe, takže je to celkem fuk), zasednout do toho totálního bordelu, co kolem vás je, a otevřít si plechovku piva a zapálit si cigáro. A nikdo vám neříká, že smrdíte. Že málo vyděláváte. Že frajer té a té je o dost mladší než vy a přitom toho už dokázal milionkrát víc. Že když jste se naposled vyburcovali k nějakýmu ucházejícímu sexuálnímu výkonu, měla ještě Ordinace jen kolem tisícovky dílů. Že můžete být zatraceně rádi, že s takovou lidskou troskou vůbec někdo míní trávit svůj drahocenný čas. Že místo abyste plánovali šťastnou rodinku, vysedáváte radši po různejch pajzlech a chlastáte jak duha. A tak. Zkrátka jste všech těhle sračiček ušetřeni. A k tomu všemu ještě můžete neomezeně koukat na porno i se zvukem, srát s otevřenejma dveřma (to klidně taky se zvukem) a škrábat se na koulích, kdykoli si o to příroda požádá, aniž by se nad tím někdo pohoršoval. Taková svoboda je prostě skvělá věc!

Jenže pak přijde těch ošemetnejch pár dní v roce, který vás na všechny tyhle úžasný výhody donutí zapomenout, načež se pak cítíte opravdu hodně mizerně. Je tu Valentýn, kterej mě ovšem zdaleka tolik netrápí, páč je to úplně běžnej pracovní den, kdy nemusíte smrdět doma. Potom Vánoce, který sice jsou dost depresivní, ale zase si člověk může nadělit nějakej dárek (klidně si ho i zabalit, jestli se mu chce) a na PornHubu se objeví spousta novejch videií s vánoční tématikou a taky slevy na prémiovej odběr, takže se člověk nenudí a ty tři dny doma si prostě nějak odhoní. Jenže silvestrovská noc je prostě jen čistej vopruz. V centru města vládne neskutečnej bordel, zatímco na okraji, kde se nachází i má maličkost, je zas totální mrtvo. Všechny krámy pozavíraný a tak, páč jsou všichni ti kreténi, co maj bejt za pultama, příliš zaneprázdnění děláním onoho bordelu v centru. Mně se nicméně do centra ani za mák nechce. Chlastání s lidma mě nikdy nebralo, protože maj neustálý tendence do toho kecat, jak kdyby prostě neuměli chlastat v tichosti, a střílení těch barevnejch píčovinek do vzduchu šlo taky vždycky mimo mě. Až zatoužím po nějaký ráně, vpálím si ji raději přímo do ksichtu. Tam by to aspoň mělo nějakej význam. Do tý doby- né, díky.

Když ale doma zrovna, jak na potvoru, nemáte co žrát, ba i hůř - dokonce ani co pít, nezbejvá vám, než zvednout prdel a vydat se do toho města duchů s nadějí, že bude přece jen aspoň někde otevřeno. Nastříkal jsem tedy na sebe svůj oblíbenej parfém Bugo Hoss (koupil jsem si ho onehdá v nedaleké vietnamské večerce, která prodává podobný parfémy světovejch značek za asi třetinu bězné ceny), natáhl si ušmudlaný džíny, oblík ošoupanou bundu a vyrazil do ulic. Bílý Vánoce se letos nekonaly (jaká to kurevská škoda) a ani silvestrovská noc nevypadala jako nic, co by, byť jen vzdáleně, připomínalo zimu. Všude byla mlha jak v zatraceným Silent Hillu, člověk skoro neviděl na krok, a nikde se nezdálo být ani živáčka. Když kolem náhodou projelo nějaký auto, byli to skoro vždycky poldové (bylo jich tu noc ve městě jak sraček). Nejbližší krámek s chlastem byl překvapivě zavřenej, a tak jsem se pomalu loudal dál. Měl jsem děsnej hlad a zrovna mi problesklo hlavou, že na takovýho Silvestra lidi většinou jeděj chlebíčky, následkem čehož jsem na ně dostal nehoráznou chuť. Neměl jsem páru, kdy jsem takovej chlebíček vůbec naposled jed, a tak jsem si dal jako bojovou misi nějakej sehnat.

Pár bloků od místa, kde jsem se zrovna nacházel, by měla bejt nonstop pekárna. Minimálně teda bejvala nonstop po zbytek roku. Teď jsem na to radši příliš nesázel, ale minimálně za zkoušku to stálo. Přešel jsem křižovatku na červenou (šance, že mě něco přejede, byly asi stejný, jako že se někdy dočkáme finálního dílu Ulice) a kráčel směrem k menšímu náměstí obehnanýmu velkým kruhovým objezdem. Po cestě se z husté mlhy občas vynořila nějaká menší ožralá parta a na onom náměstí si pár teenagerů pohrávalo s petardama, ale jinak všude přetrvávalo dosti depresivní mrtvo. Prošel jsem kolem místního bordelu zvaného Piranha, který, ač měl na dveřích napsaný 21:00-6:00, působil úplně stejně mrtvým dojmem jako všechno ostatní. Naštěstí jsem měl v ten moment daleko větší chuť na ony chlebíčky než na nějakou notně jetou frndu, takže mé naděje na záchranu tohohle zatracenýho večera ještě úplně nevyhasly. Když jsem konečně dorazil k pekárně, pocítil jsem neskonalej pocit štěstí. Na dveřích sice stálo: 31.12. otevřeno jen do 22:00, ale můj muzejní mobil v tu chvíli ukazoval teprve 21:55. Měl jsem tedy opravdu z prdele kliku. S radostí jsem vlítl dovnitř a vesele pozdravil znaveně vypadající postarší paní, která rozhodně nevypadala, že by měla v plánu jít po zavíračce ještě někam slavit (mohla tam teda klidně zůstat nonstop, že...radši jsem jí to ale nenavrhoval). Mé pocity štěstí však eskalovaly teprve v momentě, když jsem na vyprázdněnejch pultech zahlíd posledních šest chlebíčků, který jako by tam čekaly jen a jen na mě. Musel to bejt osud, nebo co. Vzal jsem je pochopitelně všechny a k tomu ještě poslední nugátovej croissant, kterýho mi prostě bylo trochu líto. Nakonec jsem věděl líp než kdokoli jinej, že zůstat na Silvestra sám na vyprázdněným pultě, je fakt na hovno. Popřál jsem teda té příjemné paní šťastnej novej rok, načež ta jen něco nesrozumitelnýho zabručela, a vyšel zpátky do ulic.

Domů se mi ale ještě ani za mák nechtělo. Navíc jsem pořád nevyřešil problém s chlastem, nicméně po tom, co se mi podařilo sehnat chlebíčky, moje odhodlání značně stouplo. Šel jsem teda dál přímo za nosem a během toho užíral ten osamělej croissant, abych ho konečně vyved z tý jeho mizérie. Potřeboval jsem ho nutně něčím zapít, ale na alkohol jsem pořád ještě nikde nenarazil. Od toho, co jsem vyšel z oné pekárny, jsem narazil jen na jeden otevřenej krámek - takovej menší fast-food pajzlík, kde prodávali burgery, hot dogy a podobný blitky, na který jsem neměl úplně chuť, ale měli tam taky kafe a takový kafe by mi v tu chvíli docela bodlo. Otylá paní za pultem nebyla o moc příjemnější než ta z pekárny. Nepotěšilo ji dokonce ani to, že jsem jí nechal celou korunu dýško, což normálně teda rozhodně nedělám, ale byl poslední den v roce, chápete...No, příště už se na to můžu leda vysrat. Káva chutnala jak voda z kaluže a to myslím doslova. Spousta lidí tohle přirovnání používá, aniž by takovou vodu z kaluže někdy ochutnali, jenže já si dodneška vzpomínám na svou sázku ze základky, kdy jsem musel výměnou za tisícovku vycucnout celou takovou kaluž brčkem. Blil jsem z toho pak asi tři týdny v kuse a žádnou tisícovku samo sebou nikdy neviděl. No, a tahle káva mi ty krásné dětské vzpomínky znovu připomněla.

Dál už se mi nepodařilo sehnat nic než lahev tuzemáku v jedný nedaleký trafice, a tak jsem se vydal zpátky domů, abych si užil všech svých skvělých úlovků. Ulice vypadaly pořád prakticky stejně, mlha ani o píď neustoupila a někde v dáli neustále bouchaly petardy. Jedinej rozdíl, na kterej jsem cestou narazil, byl jakejsi notně nasranej chlápek přede dveřma onoho Piranha klubu. Mohlo mu bejt asi tolik co mně, možná míň, těžko říct.

"To si, kurva, děláte prdel, vy zasraní kreténi! Jak může bejt bordel zavřenej na Silvestra?! Přicházíte o pěknej majlant, vy líní píčusové!" vyřvával a kopal při tom do dveří. Očividně měl trochu popito. Chvíli jsem zvažoval, že přejdu na druhou stranu ulice, abych se mu vyhnul - neměl jsem vůbec náladu na konflikt s nějakým ožralým kreténem, ale nakonec jsem na to byl moc línej a zůstal jsem tam, kde jsem byl.
"Hej! Kámo!" zvolal mým směrem a já věděl, že ohlížet se, jestli tu náhodou není ještě někdo další, by mělo pramalej smysl. "Nemá cenu sem chodit! Jsou zavřený! Normálně zavřený, hajzlové jedni zasraný!"
"Jo, myslím, že to teď díky tobě věděj i na druhý straně republiky. Ušetřil jsi spoustě lidem cestu...'kámo'," povídám mu.
"Ale to přece nemůžou! Šetřil jsem jak debil, že si poslední den v roce pěkně užiju a ti zmrdi si klidně zavřou!"
"Hele, tohle přece není jedinej bordel ve městě, ne?"
"To ne, ale...," nahodil tak groteskně smutnej výraz, jako dítě, kterýmu právě spadla jeho oblíbená hračka do kanálu, "...tenhle je prostě special! Maj tu babu, co vypadá úplně jak Lisa Ann. Totální dvojče, to bys nevěřil! Je drahá jak čert, ale za dvojče Lisy Ann bych klidně prodal svou duši, kámo."
"Lisa Ann? Ta ještě někoho bere? Vždyť má frndu jak rozjetej tuňákovej sendvič."
"Ale hovno!" zakabonil se uraženě. "Tomu se říká 'vyzrálost', kámo!"
"Tomu se říká 'nesoudnost' či 'nevkus', 'kámo'."
"Fajn, tak kdo je podle tebe, ty zasranej znalče sendvičů, nejvíc sexy porno hvězda?"
"Nemám páru, to záleží na náladě," odpovídám, přičemž jsem se přistihl, jak si nevědomky sedám vedle něj na schodek před klubem a rozbaluju papír s chlebíčky. "Nabídni si, jestli chceš."
"Nevypadaj moc vábivě," ušklíbne se.
"Taky ti do tý ruky můžu nasrat."
"Dobře, dobře. Jeden si dám."
Opravdu nevypadaly bůhvíjak vábivě, ale co by jako chtěl na Silvestra pět minut před zavíračkou? Stejně do sebe už za pár minut ládoval třetí, přičemž mi jako kompenzaci nabíd aspoň jakousi levnou meruňkovici, která ovšem pořád chutnala o dost líp než můj tuzemák.
"Mia Khalifa?" pokračoval s plnou pusou.
"Moc mainstream."
"Éhm...Gianna Michaels?"
"Taky mainstream, ale ta je dost dobrá."
"No, vida. Přece jenom máš trochu vkus, kámo!" povídá s úsměvem. "Akorát se z nějakýho důvodu vyhýbá análu jak čert kříži. Nechápu porno hvězdy, co nedělaj anál. To je jak kdybys přivez motorku do pneuservisu a chtěl vyměnit gumy, ale ten chlápek by ti řek: 'Vyměním vám jen tu přední. Zadní, ty já nedělám'. Prostě servis na hovno, i kdyby ta přední guma byla ze zlata."
Vyprsk jsem si trochu meruňkovice na chlebíček, ale bylo mi to fuk. Tenhle chlápek mě opravdu začínal bavit.
"Faye Reagan," povídám na znamení, že přistupuju na jeho hru.
"Tu neznám."
"Tak to jsi ještě nezažil pravej masturbační orgasmus."
"Fajn, Hitomi Tanaka."
"Dost dobrá, ale nenuť mě začínat o japonský porno cenzuře."
"Myslíš to, jak si tam klidně serou do držky, ale frndy maj při tom cenzurovaný, aby to nikoho nepohoršilo?"
"Jó, přesně tohle."
"To víš, jinej kraj, jinej mrav. Ale kozy má dost dobrý."
"To jo, ale představ si takovou nálož nosit den co den. Musí mít pěkně zhuntovaný záda..."
...

První den v novým roce jsem se vzbudil na lavičce hlavního nádraží s neskutečnou kocovinou a spoustou zvratků kolem sebe. Neměl jsem nejmenší tušení, jak jsem se tam dostal. Smrděl jsem jak kopa sraček (což o mně lidi prohlašovali celkem často, jenže tentokrát jsem se cítil i já sám) a celý moje tělo působilo, jako by do sebe jeho jednotlivý části vůbec nezapadaly. Třeba jako kdybych měl místo ptáka nos a místo nosu zas ptáka. Tak nějak jsem se cítil. Ale nebylo to poprvé a nejspíš ani neposled. Co mě mrzelo o něco víc byl fakt, že po mým silvestrovským společníkovi tu nebylo ani stopy, ale stejně mi něco říkalo, že ho zase brzo potkám. Museli jsme přece tu naši oduševnělou debatu dovíst ke zdárnýmu konci. To jsem si slíbil coby moje vůbec první novoroční předsevzetí.

Melodie našeho srdce

20. prosince 2017 v 21:15 |  Deníček & Povídky
"Na kazetách mi nejvíc chybí to tichý šustění pásky pár sekund před tím, než začne hrát hudba. Tak nějak to pomáhalo budovat to nadšený očekávání samotnýho obsahu. Vzpomínám si, když jsem byl ještě malej capart, jak jsem kolikrát vyhrabal z tátovy sbírky nějakou úplně náhodnou kazetu, vložil ji do kazeťáku a stiskl play. Těch prvních pár sekund jsem vždycky tajil dech natolik, že jsem krom té pásky slyšel i bušení vlastního srdce. Samotná hudba pak někdy byla dobrá, jindy zas ne, ale tohle počáteční vzrušení prostě vždycky stálo za to!" povídám jí melancholicky s jednou rukou na volantu a pohledem upřeným na poloprázdnou noční dálnici. Volnou rukou si čas od času promnu unavené oči a sáhnu po rychle ubývající plechovce Red Bull.

"To už je ale všechno jen dávná minulost," povzdechnu si. "Když jsem vybíral nový auto a poprvý viděl celý tohle zatracený IT centrum, málem jsem si to s tou koupí rozmyslel. Měl jsem chuť utíkat radši někam do bazaru a koupit nějakou starou popelnici s kazeťákem, jenže znáš to...V dnešní době většinou nakonec rozum zvítězí nad citem. Možná právě proto je z nás všech taková horda nešťastných zombie, co maj všechno, a vlastně nic." Věnovala mi milý úsměv a položila svou drobnou bledou ruku na tu moji, odpočívající na řadicí páce. Nikdy toho moc nenamluvila, ale člověk s ní měl zato vždycky pocit, že mu dokonale naslouchá. Často jsem se kvůli tomu cítil docela provinile. Nechtěl jsem po ní, aby mi sloužila jen jako nějaká vrba, a tak jsem se nejednou pokoušel něco z ní vymámit. Povětšinou však marně. Role vrby jí podle všeho byla nejpříjemnější, což z ní zároveň dělalo jakousi zvláštní vílu z jiného světa permanentně zahalenou rouškou tajemství.

Z CD v přehrávači, média umírajícího rychleji než moje naděje v lepší zítřky, se právě linul čtvrtý Chopinův Nocturne v podání Marie Joao Pires. Projeli jsme kolem obrovitého billboardu s nápisem "Když ve Vás někdo věří, dokážete víc" a asi půl kilometru nato jsem sjel na úzkou okresku. Byla to skutečně jasná noc s překrásným hvězdným nebem a měsícem takřka v úplňku. Jestliže ona dálnice působila prázdným dojmem, tady to působilo dojmem úplně mrtvým. Jeli jsme a jeli, pět kilometrů, deset, a proti nám za celou dobu neprojelo jediné auto.

"Škoda, že už musíš zpátky. Bůhví, kdy tě zase uvidím," pronesl jsem smutně, když jsme vjížděli do hustého borového lesa, který vypadal, že se táhne až na samý kraj světa. "Pokaždé se jen tak z ničeho nic zjevíš a já jsem celej štěstím bez sebe. Jenže to vždycky trvá jen takovou chvíli. Já pak vůbec nevím, co si počít. Každej den si říkám, že třeba dneska se znovu objevíš, ale pak nic, a tak další den doufám znovu a znovu. Je to k zbláznění. Dal bych cokoli za to, abys se mnou už mohla zůstat napořád." Pohladila mě po pravé tváři a s úsměvem, který mě pokaždé nechal zapomenout na všechny trable světa, zakroutila hlavou. Za tu dobu, co se známe, už jsem pochopil, že to znamená něco ve smyslu "Nedělej si starosti". Pokusil jsem se jí úsměv opětovat, ale musel nejspíš působil daleko smutněji než ten její.

Právě když dohrál poslední Nocturne, zabočil jsem na sotva viditelnou polní cestu mezi stromy jako už tolikrát předtím a zanedlouho jsme dorazili na malou mýtinu. Stála tam nevelká dřevěná chatka, vedle níž byl zasazený smrček, který jakoby tam vůbec nepatřil a pod ním honosný opracovaný kámen. Vypnul jsem motor a chvíli čekal v naději, že dodrží náš dávný zvyk a ještě chvíli tu se mnou pobude. Nezklamala. Otevřela přihrádku u spolujezdce a podala mi to samé cdčko co vždycky. Svou levou dlaň si položila tam, kde měla srdíčko, a pravou na to mé. Znamenalo to, že toužila po melodii, která po léta spojovala naše srdce v jedno. Bylo to už hrozitánsky dávno, když jsme ji slyšeli poprvé. Vložil jsem cd do přehrávače a navolil skladbu čtyři. Věděl jsem, že mi zbývá přesně pět minut a dvacetdevět sekund, než mi zase zmizí na bolestně dlouhou dobu. Seděli jsme, drželi se za ruce a přenesli se v čase zpátky na začátek, až dokud nedošlo na poslední sloku. Na tu hrozivou poslední sloku, která znamenala konec naší pohádky.

Sing out loud
We all die
Laughing into the fire
Is it always like this?

Políbil jsem její chladné rty a ona vystoupila z auta, aby se vydala vstříc tomu zvláštnímu smrčku. Nastartoval jsem a ještě chvíli zíral na ten kámen, osvětlený předními reflektory svého vozu, na němž stálo její jméno. Zařadil jsem rychlost a se slzami v očích ujížděl pryč.

 


Co kdyby?

17. prosince 2017 v 21:01 |  Téma týdne
Co kdyby...bylo všechno v pohodě?

Probouzím se po boku své krásné ženy, o jejíž bezelstné náklonnosti nemám nejmenších pochyb, políbím ji na tvář, čímž na ní vykouzlím ospalý úsměv, a odebírám se do kuchyně uvařit kávu. Z předního okna odhrnu závěsy a z obrovské výšky koukám na probouzející se velkoměsto. Usrknu trochu kávy, zapnu gramofon s jednou z našich oblíbených desek a pustím se do přípravy těsta na lívance. Vůně kávy ji mezitím vyláká z postele. Rozcuchané vlasy, nakřivo nasazené ušmudlané brýle, tílko a volné pyžamové kalhoty. Miluju ji a líbí se mi tolik, jako když jsem ji takhle kdysi viděl poprvé. Možná snad i o něco víc. Mám pro tuhletu ležérnost holt jakousi slabost. Když spatří první smažící se lívanec, oči se jí rozzáří jako dítěti rozbalujícímu vánoční dárek a dojatě se mi vrhá kolem krku. Lívance já přece umím.

Za chvíli se přiloudá i rozespalá dcerka a ještě se zalepenýma očima prosí o hrnek kakaa. Připravím tedy kakao a dávám smažit další lívanec, zatímco ty usmažené zjevně někam nenávratně zmizely. Ale co, těsta máme dost. Jakmile se všichni dosyta najíme a provedeme ranní hygienu, přichází na řadu práce a škola. Dcerku bere do školy žena, jelikož to má po cestě. Je to škola, kde se děti učí především úctě a toleranci k druhým. Kde neexistuje slovo šikana. Kde pracují motivovaní učitelé, pro které je vzdělávání dalších generací životním posláním. Kde škola spolupracuje s rodinami s cílem dosažení těch nejlepších možných výchovných i studijních výsledků.
Políbím tedy obě své princezny na rozloučenou a jdu se obléct do pracovního hábitu. Sjíždím výtahem do podzemní garáže, kde na mě čeká naleštěný Nissan Juke, nasednu do něj a vyrážím skrz dopravní špičku ke svému obchůdku. Kolony mi nevadí, můžu je přece trávit poslechem hudby a času stráveného s hudbou není nikdy škoda.

Před devátou hodinou dorážím na místo a přehazuji cedulku z nápisu "Closed" na "Open". Do gramofonu nahodím desku jazzových klasik a usedám k pokladně. Brzy nato se přihrnou první zákazníci. Některé z nich už dobře znám, a tak strávíme pár minut klábosením o knižních novinkách. Před polednem se firemní dodávkou dořítí můj nejlepší přítel a společník s nákladem nových knih. Když zrovna nechodí zákazníci, pomáhám mu je vyložit, přičemž rozebíráme všechno možné od literatury, přes jídlo, až po naše drahé polovičky. V poledne na chvíli zavřeme a jdeme spolu na oběd do nedalekého asijského bistra, které navštěvujeme už několik let prakticky dennodenně. Dávám si rýži s krevetami, jednu ze svých oblíbených klasik, on zas kuře na kari s nudlemi, které k mému úžasu dokáže jíst téměř každý den. Pak se vracíme zpátky do obchodu, kde v typické pohodové atmosféře strávíme zbytek odpoledne.

Večerní špička mi vadí ještě o něco méně než ta ranní. Jednak je celé město rozzářené jiskřivými neony, což je pohled, jenž se mi prostě nikdy neokouká, jednak beru domů svého kámoše, takže si mám s kým povídat. Příští týden prý se svou milou slaví výročí, takže bychom měli udělat nějakou společnou party. Samozřejmě souhlasím. Všichni jsme si vždycky náramně rozuměli a i naše dcerka ty dva bere prakticky jako součást rodiny. Už se těším. Bydlí jen pár bloků od nás. Poděkuje mi za svezení a já pokračuju domů.

Z kuchyně se line vůně lasagní, z níž div nezačnu slintat jak hladový bernardýn. Žena, aniž by se při tom přestala vlnit do rytmu Beatles, mě přivítá sladkým polibkem, po kterém si nejsem jistý, zda mám větší chuť na ni, nebo na ty lasagne a z pokoje hned nato vybíhá dcerka, aby se pochlubila svými školními úspěchy. Poté přicházejí na řadu lasagne a všichni si povídáme o tom, jaký jsme měli den. Po večeři se odebírám do své pracovny a zasedám ke starému psacímu stroji, kde v klidu pracuji na svém dalším románu, aniž by mě při tom rušily sociální sítě, zprávy či jakékoli jiné blbosti. Má žena zatím vedle svým dramatickým hlasem předčítá dcerce pohádku a jakmile se ji tak podaří uspat, začte se tiše do své vlastní knížky. Když mi po nějaké době dojdou síly a inspirace, vydávám se za ní, pokládám si hlavu na její bříško a nasávám její nádhernou vůni, zatímco ona v jedné ruce drží knížku a druhou mě hladí ve vlasech.

Když už mám pocit, že každou chvíli usnu, odebereme se společně do koupelny, kde mě rázem přesvědčí, že se mi ještě vůbec spát nechce. Pak se ještě dlouho válíme ve vaně a popíjíme víno, než se konečně, příjemně znavení, doploužíme do ložnice a usínáme ve vzájemném objetí.

Vánoce na hraně

6. prosince 2017 v 17:56 |  Deníček & Povídky
Tak co je s tím zatraceným krocanem? Stejně se mi pořád nechce věřit, že by ho zvládla upíct a nepodpálit při tom barák. Bože, už chci mít tenhle pekelnej večer konečně za sebou, říkám si, když obracím stránky Anny Kareniny a myšlenky mi utíkají od Vronského mrtvého koně zpátky do reality.

"Můžeš jít, prosím tě, sem a pomoct mi s tím krocanem?! ozve se z kuchyně ten uším lahodící hlásek, dokonale podporující tuhle tu pohodovou vánoční atmosféru, stejně jako moji touhu vzít pár kombinaček a vyrvat jí s nimi jazyk.
"Už letím, zlato!" zavrkám, roztáhnu křídla a spěchám jí na pomoc. Malý Erik, zcela nevnímajíc, zatím dál vysedává u Playstationu a likviduje hordy zombie. Říkám si, jak skvěle bude díky naší výchově jednou připravený na případnou zombie apokalypsu a chce se mi bědovat nad rodiči, kteří své ratolesti raději zcela neprozíravě posílají třeba na lekce klavíru či floorballu s naprosto nulovým praktickým využitím.

Z kuchyně se line vůně spáleniny doprovázená oblaky černého kouře a ještě než překročím práh, je mi jasné, že se nebude zrovna jednat o vkročení do rajské zahrady.
"Tohle je všechno jenom KVŮLI TOBĚ!" obšťastňuje mě okamžitě výčtem mých zásluh. "Kdyby jsi tuhle pitomou slepici nesháněl na poslední chvíli, neměla bych toho teď tolik! A kdyby jenom slepici! Vždyť jsme ještě včera ani neměli většinu dárků! Jak to mám krucinál všechno stíhat? Mám toho nad hlavu a ty, místo abys mi pomoh', jenom vysedáváš nad tou debilní knížkou!"
"Moje drahá, " snažím se ji diplomaticky uklidnit, "milerád ti budu vmžiku nápomocen! Nežli budeme ovšem pokračovat v této oduševnělé činnosti, dovol mi namítnout, že nazývat Tolstého 'debilní knížkou' je přinejmenším barbarské. Nehledě na to, že samice od krocana se nazývá nikoli slepice, nýbrž krůta!"
"Nech si laskavě ty svoje stupidní poetický žvásty od cesty!" křikne nasupeně a než stačím namítnout, že si nejspíš spletla poezii s nějakým jiným literárním žánrem, přidává ještě láskyplný dovětek: "Mám tě už plný zuby! Pořád ze mě jenom děláš totální píču!"
"Tati, co je to píča?" ptá se malá Dianne, která se tu zhmotnila v tu nejméně vhodnou chvíli.
"Píča..., Diannko," opakuji ten ošklivý výraz, abych získal trochu času a přišel s definicí úměrnou jejímu věku, "to je taková zlá paní, co nemá ráda knížky," odvětím nakonec, celý hrdý, jak se mi to pedagogické vzdělání vyplatilo.
"Já mám knížky ráda! To potom nemůžu být píča, že ne?" ptá se to nebohé dítě vyděšeně.
"To rozhodně nemůžeš, zlatíčko. A teď běž pomoct Erikovi postřílet pár zombíků. My s maminkou si budem ještě chvíli povídat a potom přijdem."

Poté, co jsme jako smečka hladových vlků zhltli štědrovečerní pizzu (Bůh žehnej Papa John's), přičemž nikdo neprohodil jediné slovo, odebrala se moje drahá polovička do ložnice a práskla za sebou dveřmi, až se celý dům otřásl. Děti se nad tím samozřejmě nikterak nepozastavovaly (byly už totiž svědky daleko horších výlevů) a tiše odkráčely do svých obvyklých stanovišť - Erik se začal pro změnu připravovat na případný návrat Hitlera a Dianne, zřejmě ze strachu, aby se také nestala tou zlou píčou, zasedla ke své oblíbené obrázkové knížce. Hotoví andílci, rozplýval jsem se.

Jelikož se zdálo, že moje přítomnost už tu nebyla nikterak zvlášť přínosná, rozhodl jsem se konečně na chvíli vypařit. Dětem jsem oznámil, že se jdu nadýchat čerstvého vzduchu, načež ony zareagovaly jen silně emotivním "hm", zatímco manželku jsem zanechal bez rozloučení - aspoň se na mě bude víc těšit! Nasedl jsem do svého starého Chargera a ujížděl po prázdné zasněžené silnici, ozářené všemi těmi nevkusnými vánočními světýlky ze všech okolních domů (krom toho našeho) směrem k centru města. Všude bylo prázdno, jako by sezení doma a socializování s rodinnými příslušníky bylo bůhvíjak zábavné, a tak jsem se chvíli jen tak projížděl a ignoroval při tom většinu semaforů. Když mě to přestalo bavit, řekl jsem si, že se zastavím doma - tedy tam, kde jsem se tak skutečně cítil.

Svítící neonový nápis The Grunge je nově ozdoben dvěma malými rolničkami, které vypadají, jako by je někdo vyhrabal z nedalekého kontejneru (což je úplně klidně možné) a dokreslují tak dokonalou vánoční atmosféru téhle sympatické uličky lemované zmrzlými zvratky a hromadami žlutého sněhu.

"Šťastný a veselý, parchanti!" zdravím místní osazenstvo, když vejdu dovnitř. "Dal bych si jednoho vánočního Jacka."
"Můžeš k němu max dostat rolničku, našel jsem jich tuhle plnou krabici. Jsou jak nový! Co ti lidi dneska nevyhoděj," lamentuje svalnatý barman a nalévá mi.
"Dobře, tak radši asi zůstanu u standardní edice."
"Jak je libo!"
"Že ti to teda trvalo, taťko!" rýpne si Ron. "Já už dávám šestýho."
"Nic se neboj, příteli, za okamžik jsem ti v patách!"

A tak vesele popíjíme a sdílíme své vánoční zážitky, které nás zase jednou přivedly sem. Jimi Hendrix nám k tomu zpívá Hey Joe a venku znovu začíná sněžit. Nakonec ten Štědrej den nedopadl úplně špatně, říkám si.

#1 Ze života levé ponožky

4. prosince 2017 v 19:47 |  Kreativní zápisník
Otevírám Kreativní zápisník na náhodné straně a můj první úkol zní následovně:

Zaznamenejte si krátce svůj dnešní den z pohledu své levé ponožky.

Fajn, jdeme na to!


To snad ne! Zase pondělí ráno. Na jednu stranu jsem teda docela ráda, že se znovu trochu ohřeju. Nechal mě tady opět celej víkend ležet v té nehorázné kose a sám se odjel nahřívat za svou milou.

Blbeček jeden se samozřejmě ještě snaží dělat dorej dojem, takže si na sebe vzal moje vypraný a neděravý kolegyně. Kdyby tak ta jeho princezna věděla, že dneska ráno tradičně přifrčí a znovu si natáhne mě, přestože mi už bůhvíjak dlouho nedopřál žádnou hygienu.

No, a taky že to udělal! A jako vždycky navíc použil ten svůj stupidní trik - nasadil si mě na pravou nohu, aby neměl díru na palci, ale až někde u malíčku. Co si jako myslí, že to řeší? Vůbec nic! On je pořád stejně ubohej a já mám kvůli tomu v sobě vytlačený dva palce!

No nic, pak jsem jako každej všední den trávila x hodin v těch jeho smradlavých děravých teniskách, zatímco on předstíral pracovní zápal a nehorázně se mu při tom potily nohy. Když se večer vrátil domů, nadal mně i mojí sestře, že prej děsně páchneme (jak kdybychom za to snad mohly) a hodil nás konečně do prádelního koše, kde teď budem zhruba 14 dní čekat, než se nás uráčí zanést do prádelny!




#kreativnizapisnik

Chci být víc...

29. listopadu 2017 v 16:30 |  Téma týdne
Chci být víc než ten, kým jsem teď.


Chci být víc než osamělým denním snílkem, který většinu šťastných momentů prožívá jen ve svém nitru.

Chci být víc než všechny ty konzumní ovce, kolem nichž se dennodenně proplétám.

Chci být víc než synem, který nedosáhl jediné naděje do něj vložené.

Chci být víc než starším bratrem, který nedokáže jít příkladem.

Chci být víc než vnukem, jehož úspěchy jsou jen zoufalou iluzí.

Chci být víc než partnerem na vyplnění času.

Chci být víc než zmatenou plachetnicí uprostřed nekonečného oceánu.

Chci být víc než zkroušená směsice žalu a zášti.

Chci být víc než falešnou maskou, co si musím denně nasazovat.

Chci být víc než pokořenou lidskou troskou.


Chci být někdo jiný.

Layliny vzpomínky

26. listopadu 2017 v 17:35 |  Deníček & Povídky
"Opravdu si na ni moc nevzpomínám. Skoro nebývala ve škole a když už náhodou jo, byla tak nenápadná, že ji člověk sotva postřehl, i když zrovna seděl vedle ní."

"No tak, zkus to, ségra! Prosím! Děsně to potřebuju slyšet!"

"Ach jo, co já s tebou...Ale jen když mi slíbíš, že si během celýho vyprávění ani jedinkrát nezapálíš!"

"Ty jsi děsnej Herodes! Fajn, slibuju. Tak už spusť!"

"No, dobře. Poprvé jsme se potkaly na druhým stupni základky..."



Přecházela jsem tehdy na jinou školu kvůli...no, však víš. Byla jsem z toho tehdy hrozně vyklepaná. Nikdy jsem nebyla ten typ, co se lehko dostává do novýho kolektivu. Na prvním stupni jsem měla všehovšudy jednu opravdovou kamarádku a dost těžko se mi s ní loučilo. Prakticky jsem nevěděla, jak se navazují nový přátelství. Ale to ti asi nemusím vykládat, sám to nejspíš znáš moc dobře. To snad musej být ty naše geny nebo co... No, na každej pád jsem tu noc před prvním školním dnem ani oka nezamhouřila. Ráno jsem díky tomu měla ještě výraznější kruhy pod očima než obvykle (ani tak se mi ale nechtělo malovat, přestože všechny moje spolužačky už to dávno dělaly) a bylo mi hrozitánsky špatně od žaludku, takže jsem ani nemohla nic sníst. Babička mi s sebou samozřejmě nabalila svačin, že by s tím průměrná čtyřčlenná rodina vyžila nejmíň týden, ale já na jídlo neměla ani pomyšlení. Když mi pak děda zastavil před školou, žaludek se mi úplně scvrknul a celý tělo mi zkamenělo. Vůbec jsem se nemohla hnout, takový jsem měla nervy. Jsem už prostě taková - nesnáším nový věci! Když už z toho ale chudák děda začínal být zoufalej, tak jsem z toho auta přece jenom vystoupila. Muselo mi to ale trvat fakt hodně dlouho!

Když jsem po celý věčnosti vstoupila konečně dovnitř, nervozita trochu opadla. Z toho typickýho školskýho odéru mi sice ještě chvíli mrazilo v zádech, ale nakonec jsem zjistila, že je to škola jako každá jiná. Stačí, když budu všem dávat opisovat úlohy a radit při testech, a oni mě za to nechají na pokoji. Jelikož jsem, ze zmiňovaných důvodů, přišla do třídy mezi posledními, zbyla na mě jen všemi opovrhovaná první lavice před učitelským stolem. Nebyla jsem z toho úplně nadšená, ale nijak zvlášť mě to ani netrápilo. Místo vedle mě zůstávalo volné. Na první organizační hodině jsem se mimo jiné dozvěděla, že vedle mě má sedět právě ona, ale že ze zdravotních důvodů bude ještě nějakou dobu mimo školu. Krom lavice jsme spolu měly sdílet taky skříňku, takže jsem dostala navíc jeden klíček, který jsem jí měla posléze předat.

Než se tak ovšem stalo, uplynula fakt hodně dlouhá doba. Nevím, jak dlouho to přesně bylo, ale mám takový pocit, že už mělo pomalu končit první pololetí. Už jsem si docela zvykla na to, že sedím sama, a ohromně mi to vyhovovalo. Často sice někdo otravoval s tím, že chce něco půjčit (dobrý výsledky se ve škole šířej strašně rychle a v kolektivu z toho většinou neplynou velký výhody, buď rád, že jsi takový problémy neměl), ale jinak jsem se s ostatními bavila jen velmi sporadicky. Pak jsem ale jednou ráno přišla do šatny (bylo to chvíli před Vánocemi), v hlavě jsem si nejspíš opakovala nějakou látku na test, takže jsem ji postřehla až úplně na poslední chvíli, div jsem do ní nevrazila. Stála před tou naší skříňkou a bezradně na ni koukala. Vypadala tak hrozně křehce, to bys nevěřil. Měla jsem pocit, že by stačilo fouknout a celá by se sesypala jako domeček z karet. Byla strašně hubená, bledá jako stěna a prostě obecně nevypadala vůbec zdravě.

"Ahoj, ty budeš asi Emily, viď?" oslovila jsem ji co možná nejpřátelštěji. Ona jen mírně přikývla a vydala ze sebe jakési sotva slyšitelné "Hm". Pořád ale vypadala hrozně vyděšeně, jako by snad byla ve škole poprvé v životě. Pak jsem si nicméně vzpomněla, jak jsem před necelým půlrokem musela vypadat já, takže jsem jí vlastně úplně rozuměla.
"Já jsem Layla. Tohle jsem ti měla předat," představila jsem se a konečně jí předala klíček, co se mi válel v batohu už několik měsíců. Trochu zvedla hlavu, její oči pořád působily dost vyděšeně. Vypadala jako ptáče vypadené z hnízda.
"D-děkuju," vysoukala ze sebe takovým zvláštním tenounkým hláskem.
"Nemáš vůbec zač!"

No a pak jsme se daly trochu do řeči. Teda, já byla ta, co řečnila. Emily spíš jen poslouchala, přikyvovala, občas udělala to své "hm", ale přesto jsem měla pocit, že mi skutečně naslouchá. Nikdy jsem u nikoho takovej pocit neměla. Promiň, brácha! Provedla jsem ji po celé škole, ukázala všechny důležitý místa a žvanila jsem a žvanila o všem možným. Co jsem přešla na tuhle novou školu jsem si totiž vůbec neměla s kým popovídat. Jak už jsem říkala, žádnýma kámoškama jsem tehdy nedisponovala, tebe holčičí problémy moc nezajímaly a u babičky s dědou tam byl zas ten velkej generační rozdíl. Měla jsem proto fakt velikou radost, že si můžu konečně popovídat s holkou v mým věku. No a nakonec jsem se jí taky zmínila, že jdu s tebou po škole shánět dárky pro babičku s dědou a jestli by nechtěla jít s náma. Nejdřív na mě koukala, jak kdybych jí nabízela padesát tisíc dolarů v hotovosti, ale pak přeci jen nesměle přikývla a na té její bledé tvářičce se objevil hrozně spokojený úsměv.


"Počkej, počkej. Na tohle si vůbec nepamatuju!"
"No, bodejť by jo. Byl jsi ten den děsně zpruzenej, pořád jsi jen na něco nadával a vůbec jsi jí nevěnoval pozornost. Ona na tebe přitom pořád koukala jak na svatej obrázek. Upřímně, tehdy mi to taky vůbec nedocházelo. Říkala jsem si, že prostě nebyla zvyklá chodit takhle s lidma ven. Což asi taky do jistý míry hrálo roli, ale stejně..."
"Bože, já jsem ale kretén! A co bylo pak? Viděl jsem se s ní snad ještě někdy?"
"No, co já vím, tak nejspíš ne..."


Kvůli té velké absenci ji samozřejmě nenechali projít, takže musela opakovat ročník. Zahlídla jsem ji pak ještě párkkrát, pozdravily jsme se, prohodily pár slov (teda, zase spíš já), ale takhle ven už jsme si vyjít nestačily. Před koncem roku přišla ta zpráva a já...cítila jsem se hrozně divně. Vlastně jsem ji vůbec neznala, ale stejně jsem cítila tak strašně zvláštní druh smutku, jakej jsem nikdy předtím ani potom nezažila. Jako by si část mé duše vzala s sebou, jakkoli divně ti to může znít.


"Hej! Co jsem ti říkala o tom kouření! Zase mi to tady celý zasmradíš!"
"Promiň, ségra. Já...už jsem na odchodu."
"Hej, Nicku...jsi v pohodě?"
"Jo. V pohodě."

Otec & Syn

22. listopadu 2017 v 19:03 |  Deníček & Povídky
"Co ho to sakra napadlo? Po všech těch letech...Věřil bys tomu?"
"A proč ne? Ať už ho k tomu vede cokoli, myslím, že vám to oběma jenom prospěje. Prostě se s tím zbytečně nenervuj. Nějak to dopadne."

To se mu to kecá. Na rozdíl ode mě byl Ron dostatečně chytrej (nebo měl spíš zatracený štěstí), že se mu tohle nestalo. Člověk nadělá v životě spousty chyb, o tom žádná. Často se mu při tom i povede zničit životy druhých, s čímž se někdy nežije snadno. Nenapadá mě ovšem horší životní selhání, než zničit život, který jste sami vytvořili. Jelikož ale žijeme v zemi neomezených možností, může se vám taková věc úplně klidně povést.


Utíkal jsem tehdy za právníkem, hned jak jsem se to dozvěděl. Myslím, že jsem jí na to ani nic neřek. Zjevně jsem jen chvíli civěl s otevřeným chřtánem, před očima se mi prohnal celý můj kraťoučký život, jako by mi někdo právě oznámil, že jsem smrtelně nemocný a zbývá mi jen pár dní života, a pak jsem prostě nased do taxíku a ujížděl pryč. Je to jen blbá noční můra, říkal jsem si. Tohle přece není možný. Teď, když už konečně začínalo všechno fungovat. Když se mi začínal plnit jeden sen za druhým jak na běžícím pásu. Když jsem si konečně říkal, že jsem přišel na to, jak mít život pod kontrolou. Prodal jsem svůj první bestseller, začínala se o mě zajímat média, sekl jsem s prací, kterou jsem celá léta nenáviděl, a konečně jsem taky opustil sdílený jednopokoják v Queensu a odstěhoval se do prostorného bytu na Manhattanu, který jsem měl jenom pro sebe.
K tomu všemu jsem navíc ještě potkal dívku - jmenovala se Jenny, jejímuž kouzlu jsem okamžitě propadl natolik, že jsem na ni snad jediný bdělý moment nepřestával myslet (vlastně ani ve spánku mě prakticky nenechala odpočinout). Navíc jsem měl dojem (jak se později ukázalo, byl to dojem správný), že jsou naše sympatie vzájemné. Věděl jsem, že jakmile posunu náš přátelský vztah někam dál, bude to jako vstoupit do toho nejhornějšího patra nebeského paláce - poslední krůček k naprosté dokonalosti.

Pořád tu ovšem zbýval jeden menší problém - moje ex. Ex, která ještě tak docela nevěděla, že v hloubi mé duše už se tímto titulem mohla honosit docela dlouhou dobu. Nedokážu vysvětlit, proč tomu tak bylo, proč jsem to nevyřešil už dávno. Možná jsem byl zkrátka příliš zaneprázdněný honem za slávou a svými fiktivními světy, které jsem k tomu potřeboval, že jsem pořád jen odkládal neodkladné. Ten den už jsem byl ovšem pevně rozhodnutý - konečně kompletně uzavřu tu starou strastiplnou kapitolu svého života a vstoupím do kapitoly nové, s princeznou Jenny po svém boku. Všechno už bude jenom dobré.

Nějakou dobu se mi v hlavě povalovala myšlenka ukončit to prostou textovkou. Nakonec, o co jde? Vyhnu se tak srdceryvným scénám, sáhodlouhému výčtu vulgarismů na mou osobu a věci jí můžu posléze klidně poslat zásilkovou službou. Nakonec se ve mně však přece cosi zlomilo a já se k tomu rozhodl postavit čelem. Je to koneckonců poslední krůček před prahem samého ráje, říkal jsem si. A tak jsem šel. Posilnil jsem se před tím panákem whisky a vzal si taxík k jejímu bytu (ze kterého už se asi rok snažila vystěhovat a nacpat se ke mně, čemuž jsem z pochopitelných důvodů zdárně odolával). Když jsem vyjel výtahem do jejího patra, zastihl jsem ji naneštěstí už na chodbě.
"Ahoj, zlato! Zrovna jsem se chystala za tebou!" zavrkala a mně se sevřel žaludek, jako by snad tušil, jaká hrůza měla následovat.
"Kolikrát jsem ti říkal, že mi máš před tím vždycky aspoň zavolat?" odsekl jsem.
"Ty máš zase náladu! Jsme spolu už tolik let. Přece ti nebudu volat. Všechny moje kamarádky se svýma klukama už dávno bydlej a to se neznaj ani z poloviny tak dlouho jako my dva!"
Pokaždé, když jsem tuhle větu slyšel, měl jsem sto chutí dát jí hlavu do svěráku.
"Hele, potřebuju s tebou mluvit," vysoukal jsem ze sebe, když se mi podařilo polknout všechno to zhnusení.
"To je náhoda! Já mám pro tebe taky velkou novinu, to budeš koukat!"

Nechal jsem ji mluvit první. V životě každého z nás nejspíš nastane pár okamžiků, kdy si říkáte, že horší už to prostě za žádnou cenu být nemůže. V ten moment bych měnil za cokoli světě. Klidně bych si uřízl vlastní penis (což jsem měl v tu chvíli stejně sto chutí udělat - nakonec za to mohl on), jen abych to mohl změnit. Jenže to zkrátka nešlo. Dílo bylo dokonáno a můj život v tu ránu naprosto a nenávratně v prdeli.

Můj právník (po tom, co jsem mu musel zaplatit tučnou sumu, aby mě vůbec pozdravil) mi vyložil několik možností, které jsem měl, přičemž většina z nich absolutně nepřipadala v úvahu. Jediné, co mi hrálo do karet, byl fakt, že jsem měl tou dobou, chvála Bohu, docela dost peněz. I tak jsem nicméně musel opustit svůj manhattanskej bejvák, kde jsem si sotva stačil vybalit věci, a odstěhovat se do ekonomicky přijatelnější lokality. Ať se totiž můj právník snažil sebevíc, proti ukřivděné svobodné mamině neměl tu nejmenší šanci. Vítejte v Americe jednadvacátého století! Ukřivděná svobodná mamina samozřejmě neváhala a poté, co mě obšťastnila sprškou těch nejpikantnějších vulgarismů, z nichž některé jsem do té doby ještě ani vůbec neslyšel, zasloužila se o to, aby mě finančně co možná nejvíc zruinovala.

Mně však mohly být peníze ukradené. Těch bylo všude dost. Jenže Jenny, ta byla jenom jedna. A pomalu mi proklouzávala mezi prsty jako zrnka písku. Oh God, can I not save ONE from the pitiless wave? Nemohl jsem se jí podívat do očí, nedokázal jsem s ní mluvit. Styděl jsem se, tak moc jsem se styděl, že jsem s rukama v dlaních tak dlouho ignoroval její telefonáty, až jednoho dne prostě a jednoduše ustaly. Dlouhé měsíce potom jsem byl úplně bez života. Nemohl jsem jíst, nemohl jsem psát, hnusilo se mi vycházet ven mezi lidi. Jen jsem polehával, kouřil jednu cigaretu za druhou a chlastal jak duha. To nejhorší mělo ale teprve přijít - když už mi začínalo být o něco málo líp, dozvěděl jsem se (zatracené sociální sítě!), že se Jenny bude vdávat. Vypadala tak šťastně! A ten její chlápek...ani jsem ho nedokázal nenávidět. Zdál se to být dobrej kluk. Připadal jsem si jako mladý Werther, který právě přišel o tu poslední kapku naděje. Moje Lotte mi byla navěky ztracená a já nemohl dělat nic, než jí přát štěstí.

Ten večer jsem šel do baru připravený uchlastat se k smrti. A byl bych to nejspíš dokázal, kdybych tam nepotkal Rona, který měl podle všeho stejný cíl, a nezačal mu tohle všechno vyprávět. On mi zas na oplátku vyprávěl svůj příběh a přestože jsme se shodli, že naše životy jsou jen jedna velká kupa sraček, rozhodli jsme se to statečně válčit dál. Ve dvou nám to šlo minimálně o něco líp.


Postávám na chodníku přes ulici od Ellen's Stardust Diner na Broadwayi, kouřím modrou Lucky Strike (rozhodl jsem se žít zdravěji!) a koukám směrem ke vchodu. Hemží se to tu lidmi všech možných věkových kategorií, sociálních postavení i etnik. Po nějaké době ho konečně zahlédnu. Vysoký černovlasý kluk kolem dvacítky. Přesně ten typ, na který holky letěj. Podle všeho nemám to nejprůbojnější DNA, říkám si. Dobře pro něj. Chvíli se rozhlíží kolem sebe, než se jeho pohled ustálí v mém zorném poli. Stojíme, každý na opačném konci silnice, odděleni nespočtem troubějících taxíků a let dávno ztracených, a zíráme na sebe. Pak se usměje. Jen docela mírně, sotva byste to postřehli, ale je to upřímný a příjemný úsměv. Po nějaké době (čas jako by se zastavil) zvedne ruku na pozdrav a já, se silným mrazením v zádech a rozklepanými končetinami, dělám to samé. Poté vejde do restaurace a já pokračuji dál po té své straně silnice.

Dobojováno

3. listopadu 2017 v 21:40 |  Deníček & Povídky
"Celkem by mě zajímalo, kam všichni tihle lidi mířej," povídám, napůl k ní, napůl spíš sám pro sebe.

S cigaretou v ruce postávám na střeše činžáku, ruce opřené o zábradlí a koukám na zářivé noční Tokyo. Když na legendárním Shibuya crossing na semeforech pro chodce blikne zelená, celá silnice se rázem mění v jedno obrovité mraveniště a vám, coby vzdálenému pozorovateli, najednou přijde strašlivě nereálné, že se ve skutečnosti jedná o lidské bytosti. Že každý tenhle lidský mravenec má svoje sny, svoje obavy, svoje lásky. Svoje radosti a problémy stejně jako vy.

"Odsud to všechno vypadá tak krásně jednoduše," povzdychne si Emily tím svým tichým, chvějícím se hláskem. Postává pár metrů ode mě (možná proto, že jí příliš nelahodí cigaretový kouř), podzimní vítr jí pročesává její dlouhé rudé vlasy a odkrývá tak malé mateřské znaménko na jejím levém uchu. Nejspíš byste ho z mojí vzdálenosti ani nepostřehli, ale jakmile víte, že tam je, nemůžete z něj spustit oči. Líbal jsem ho už nesčetněkrát, a pokaždé mi to připadalo jako zhola nový zážitek.

Celá Emily, od hlavy až k patě, celých těch cirka stopětapadesát centimetrů její maličkosti, na tom vlastně byla podobně. Bylo to zvláštní - ať jsem jí byl jakkoli blízko, když se její studená pihatá tvářička tiskla na mou hruď, když jsem spal s hlavou položenou na jejím bříšku nebo když jsem do ní při vší opatrnosti vnikal, jako by se snad jednalo o porcelánovou panenku, stačilo vždycky jen pár minut a já se rázem znovu cítil, jako by ode mě byla na míle daleko a já si to jen všechno vysnil. Pokaždé, když se mi pak znovu ocitla v náručí, zhluboka jsem si oddychl. Říkával jsem si: Tak přece byla skutečná. Anebo taky: To jsem rád, že se mi o ní zase zdá. V podstatě nezáleželo na tom, která možnost byla správná, jelikož pocitově bych jen těžko poznal rozdíl. Přitom se známe už téměř celé dva roky. Já mám však stejně pocit, že jsem ji dnes odpoledne znovu potkal poprvé.

"Ono to tady totiž opravdu jednoduchý je," povídám jí, přestože si nejsem jistý, zda-li byl její výrok vůbec směřován ke mně. "Ideální by bylo tu prostě zůstat. Všechno bysme jen tak nezúčastněně pozorovali a celej ten blázinec tam dole by nám mohl bejt ukradenej."
"To by bylo moc pěkný."
"To teda jo."
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"To se ví!" odvětím a zašlápnu nedopalek v naději, že ji to ke mně přivábí blíž.
"Proč jsi sem tehdy přijel?" ptá se, ale z místa se přitom nehne ani o píď.
"Abych tu učil angličtinu přece."
"To ale nebyl ten hlavní důvod, že? Nezdá se mi, že by tě to nějak zvlášť bavilo, nebo se pletu? Navíc, učit angličtinu jsi mohl kdekoli jinde. Nemusel jsi letět až na druhý konec světa."
"To máš asi pravdu." Myslím, že vím, kam tím míří. "Potřeboval jsem prostě začít úplně znovu, s čistým štítem. Co nejdál, mezi úplně jinejma lidma, v jiný kultuře s jiným jazykem. Potřeboval jsem utýct od všeho, co jsem znal. Od všeho, co by mi připomínalo, kým jsem kdysi býval. Od všech těch bojů, který jsem nikdy nedobojoval."

Malinko se usměje a konečně se vydává mým směrem. S každým jejím krokem mi srdce buší rychleji. Co je na téhle holce tak zvláštního, říkám si. Bere mě za ruku a já si znovu připadám jak poprvé zamilovaný žáček základní školy.
"Tušila jsem, že to bude něco takovýho."
"Čteš ve mně jak v otevřený knize, viď?"
"To ani ne. Já jen, že u mě to bylo podobný."
"A pomohlo to? Myslím, podařilo se ti utýct?"
"Bojím se, že na to, abysme utekli sami před sebou, je tahle planeta moc malá," povzdychne si smutně.
"To máš asi pravdu."
"Ale vůbec toho nelituju," usměje se najednou, ovšem v jejím hlase, přes zřejmou snahu o vyjádření opaku, cítím notnou dávku smutku. "Jsem moc ráda, že jsem teď tady. Myslím tím na téhle střeše, s tebou. Moc bych si přála, abysme takhle mohli zůstat na věky."
"Však sem můžem klidně chodit každej den, jestli ti to udělá radost," utrousím ve své fatální nevědomosti, načež ona mi jen věnuje smutný úsměv, v němž nedokážu číst.

Další den už jsme na tu střechu nešli. Ani žádný ze dnů, co měly následovat. Od toho večera už jsem Emily neviděl. V novinách se objevila zpráva o sebevraždě nějaké dívky ze západu a přístup na onu střechu byl zapečetěn policií. Nevěnuju tomu však žádnou zvláštní pozornost. Ulehám na svůj pohodlný futon stejně jako nespočet dní předtím a doufám, že se mi o ní znovu bude zdát.

Kam dál