19/6/17

19. června 2017 v 23:34 |  Deníček & random příběhy
Pondělí večer...vlastne už skoro úterý.

V krvi už skoro sedmička vína, přičemž se v tomhle stavu zároveň snažím psát esej do školy, dělat přípravu do práce a do toho tu ještě psát jakejsi úplně random příspěvek na blog. Nejspíš asi žádná z těchto aktivit nedopadne bůhvíjak efektivně, jenže víte co? Je mi to teď absolutně fuk.

Je mi totiž docela fajn.

Válím se tu zaskládanej papírama, vane mi tu příjemnej noční vzduch a do toho mi řve Sex Type Thing od STP.
Příliš se mi nechce představovat zítřejší ráno, ale koneckonců proč bych to dělal? Až přijde, tak přijde. Práce je stejně vždycky pěknej opruz, ať už člověk spí, jak chce dlouho. Prostě se to nějak musí přežít, aby se pak člověk zas mohl spokojeně odebrat do světa fikce. Nebo alespoň do těch lepších končin reality.

Za chvíli zas bude pátek, neboli pití bez výčitků, psaní bez zábran a čtení bez omezení. Prostě nádhera.

Takže carpe diem, než všichni umřem :*
 

Protančená noc (dvojjazyčná povídka)

18. června 2017 v 20:00 |  Téma týdne
Téma "protančená noc" ve mně dlouho nevyvolávalo jediný nápad, ze kterého by se snad dalo něco kloudného vytvořit, a tak jsem si říkal, že ho prostě budu ignorovat. Tři hodiny tanečních ve druhém ročníku na gymplu, na které mě tehdy můj otec donutil chodit v marné snaze udělat ze mě společensky přijatelného jedince, prakticky nestojí za řec. Musel jsem se nasoukat do jeho obřího kvádra, které vyšlo z módy ještě někdy před revolucí, a ve večerních hodinách, jež bych raději trávil stovkami lepších způsobů, musel vykonávat prazvláštní pohyby s dívkou, která o to zjevně stála zhruba tolik co já. To bylo v podstatě celé. Naučil jsem se waltz (který už jsem samozřejmě dávno zapomněl) a na další snažení rezignoval.

Nebudu vám tu teď proto popisovat žádnou reálnou zkušenost a vrátím se raději k fikci. Téma tance bylo totiž jaksi nepřímo zastoupeno v jedné povídce, kterou jsem psal coby součást školního projektu v prvním ročníku na vysoké. Projekt nesl název "Recorded story" a jeho cíl byl jednoduchý - napsat krátký příběh na jakékoli téma a nahrát jeho vyprávění. A jelikož se mi z útrob mého pornem zaneseného laptopu podařil vyhrabat jak původní text, tak odkaz k jeho nahrávce, rozhodl jsem se, že se tu o něj podělím. Abych to ale neměl tak jednoduché a taky aby si tu přišli na své i neangličtináři (přestože se nejedná o bůhvíjak vysoký level jazyka), přepíšu povídku i do češtiny a poskytnu vám tedy jakýsi zrcadlový text (tedy zrcadlový úplně ne, jelikož budou pod sebou, ale víte, co myslím...). Zároveň bych v rámci zachování jisté sebeúcty rád podotkl, že jsem původní text psal i nahrával celé čtyři roky zpátky a rád bych si myslel, že se mé jazykové schopnosti od té doby o něco málo posunuly kupředu. Berte to tedy s rezervou. Text je původní a nijak jsem na něj nesahal. :) Českou verzi jsem naproti tomu psal tak, aby to bylo alespoň trošku čtivé, takže to nemusí být 100% identický překlad.

///

Když Jenny odvezli do nemocnice, bylo na samotném Dexterovi, aby se pár dní staral o jejich malou dcerku Lili. K jeho štěstí byla Lili z velké části po své mámě - vcelku tichá, dobře vychovaná - a tak nebylo bůhvíjak těžké s ní vyjít. Jenže i tak byla pořád jen dítětem a děti, jak je známo, vyžadují určitou míru pozornosti. Dexter si toho byl dobře vědom. Koneckonců s ní vždycky trávil spoustu času a rozhodně se nedalo říct, že by své otcovské povinnosti jakkoli zanedbával. Rozdíl byl však v tom, že před tím tu vždycky byla Jenny, která mu mohla kdykoli pomoct s překonáváním četných nástrah rodičovství. Jenže teď tu byla jen jedna jediná osoba, u které se mohl dožadovat pomoci - Jennin starší bratr Vincent. To mu ovšem situaci příliš neulehčovalo, jelikož Vincent (nebo Vin, jak mu Dexter říkal) byl spíš jen dalším dítětem, o které se byl Dex nucen starat. Jen o něco větším a daleko hlučnějším, než byla malá Lili. A to už mu přitom táhlo na třicet!

Ať byl však Vin jakýkoli, nic to neměnilo na faktu, že byli s Dexem nejlepší přátelé od dob, kam až jejich paměť sahala. Nakonec i samotné setkání Dexe s Jenny nebylo zásluhou nikoho jiného než právě Vina. Ono by to totiž jinak nejspíš ani nebylo možné. Jenny byla extrémně tichá, nevinně vyhlížející a extrémně stydlivá povaha a Dexter býval povětšinou ztracený kdesi v hloubi svého vnitřního světa, přičemž dění v tom reálném jej podle všeho vůbec nezajímalo. Nebylo se proto čemu divit, že bylo potřeba někoho notně hlučného a společenského, aby ty dva dal dohromady. Zkrátka někoho jako byl Vin. Příběh jejich seznámení byl proto častým tématem hovoru mezi všemi jejich známými, stejně jako takovou netradiční pohádkou na dobrou noc pro malou Lili. Ani tohoto večera tomu nebylo jinak. Právě když se Dexter chystal ponořit do vyprávění silně sofistikovaného příběhu, který před nějakou dobou hrdě vymyslel, skočila mu Lili do řeči.

"Tatí, povídej mi, jak jste se s mámou seznámili!" řekla.
"Ale no tak, princezno, tohle už jsi přece slyšela snad milionkrát," povzdechl si Dexter, malinko zklamán smutným faktem, že jeho dcerku ona sofistikovaná pohádka zjevně vůbec nezajímá.
"Když to je moje oblíbená!" trvala na svém Lili.
"No, co už. Tak já ti to teda povím ještě jednou," pronesl Dexter rezignovaně.

Lili se v ten moment rozzářily oči štěstím, což Dexterovi úplně stačilo, jelikož měl, jako zřejmě každý otec, slabost pro úsměv své roztomilé dcerky.

"No dóbře! Jak už nejspíš víš, setkali jsme se s mámou na každoročním plese tady ve městě. Jít tam byl samozřejmě nápad strejdy Vinnieho, přestože ani jeden z nás neměl nejmenší tušení jak se tančí a taky jsme neměli nic vhodnýho na sebe. Jenže strejda Vinnie byl nějakým způsobem přesvědčen, že to vynahradíme naším neskonalým šarmem, takže jsme prostě šli i tak. Tehdy jsem ani nevěděl, že má vůbec nějakou sestru, protože se nikdy neobtěžoval mi o tom povědět. Když teď tak nad tím přemýšlím, nejspíš to bylo kvůli jeho vztahu s rodiči. Prostě obecně o své rodině nikdy nemluvil. Navíc jsme se tehdy ani neznali dost dobře na to, abychom spolu probírali tak vážný věci. Na každej pád, když jsme dorazili na místo, byla tam obrovská spousta lidí v děsně drahejch šatech, takže jsme já a strejda Vinnie působili jak pěst na oko. Po pár jeho chabých pokusech o oslnění nějakých slečen jsme skončili sami na baru."

"A pak jsi uviděl maminku, viď že jo?" vyptávala se Lili nadšeně, přestože už dávno znala odpověď.
"Jo, tehdy jsem ji spatřil," pravil Dexter se zasněným výrazem ve tváři. "Seděla sama v rohu na druhým konci sálu a zaujatě koukala, jak ostatní tančí. Nikdy před tím jsem nikoho tak nádhernýho neviděl. A tím nemyslím jen to, jak vypadala. Bylo v tom něco víc. Jako nějaká vnitřní přitažlivost. Alespoň já jsem to tak teda cítil. Musel jsem na ni civět s otevřenou pusou docela dlouho, protože pak si toho všiml i Vinnie.

"Hele, to je Jen! Co ta tu dělá?" podivil se. To ve mně samozřejmě vyvolalo touhu klást otázky, což jsem taky udělal. Pověděl mi, že se jedná o jeho mladší sestru a ve spojení s tím se se mnou dokonce podělil o něco z jejich rodinné historie, což bohužel nebylo moc pozitivní. Jenny byla podle všeho extrémně plachou osobou, která jen velmi zřídka opouštěla dům. Takže bylo tak trochu záhadou, že se nacházela na tak zalidněným místě. Vinnie chvíli vypadal zamyšleně, ale jak víš, není to ten typ člověka, co o něčem dokáže přemýšlet příliš dlouho.
"No nic, jdem!" prohlásil najednou.
"Jdem kam?" ptám se.
"Když jsme se tu takhle všichni sešli, představím vás!"

V ten moment mi zamrazilo v zádech a z nějakýho důvodu jsem se začal celej klepat. Myslel jsem, že mě to vzrušení a nervozita dočista zničej. Ale snažil jsem se, aby si toho nikdo nevšiml, hlavně Vin, takže jsem jen přikývl jako by mi to bylo fuk a následoval ho. Pomalu jsme přišli k místu, kde seděla Jenny. Vin ji přivítal a prohodil něco ve smyslu, že je překvapivý ji tu vidět. Ona toho moc nenamluvila. Po chvilce se Vinnie rozhodl, že je na čase představit nás.
"Jo, mimochodem, tohle je můj kámoš Dex," pronesl ledabyle, za což jsem mu byl tak trochu vděčný.
"Čau," bylo to jediný, co jsem ze sebe v tu chvíli dostal.
"Ahoj, jmenuju se Jennifer. Můžeš mi říkat Jenny," pronesla tichým hláskem, který mě dočista očaroval, čehož si stačil všimnout i Vinnie, přičemž řekl něco, po čem jsem málem vyletěl z kůže.

"Tákže Dexíku, když už se teď znáte, co si takhle zahrát na gentlemana a požádat dámu o tanec?"
V ten moment jsem tvého milého strejdu Vinnieho miloval a zároveň nenáviděl. Jenniny tváře zrudly a co se těch mých týče...no vlastně nemám páru, jakou měly barvu. Každopádně mi však bylo jasný, proč Vinnie udělal to, co udělal a jaká to pro mě byla šance, a tak jsem udělal přesně to, co navrhnul.
"Smím...prosit?"
Přísahám, že to byla ta vůbec nejtěžší věta, kterou jsem ze sebe kdy dostal. Teda možná krom "Vezmeš si mě?", jenž jsem ze sebe doloval o pár let později. No každopádně, díky tomu, že tvá máma odpověděla "ano" na obě tyhle otázky, tak jsi teď tady.

Dexter na chvíli přestal mluvit a pohlédl na svou dcerku. Spala jako mimino se šťastným úsměvem na tváři, což vykouzlilo úsměv i Dexterovi.

"Má ten příběh asi vážně dost ráda," řekl si tiše sám pro sebe, poté vstal a pohlédl ven z okna. Byla chladná zimní noc. Nebe jasné se spoustou dokonale viditelných hvězd.
"Jenny...hlavně se nám rychle uzdrav. Chybíš nám. Všem třem..."

///

With Jenny being in the hospital, it was now up to Dexter alone to take care of their little daughter Lili for a couple of days. Thankfully, Lili was a lot like her mother. She was very quiet, well-behaved and thus not very difficult to deal with. She was still a kid however and kids do require a certain amount of attention. Dexter was well aware of that and it wasn't like he hadn't been spending enough time with her before. The difference was that before, Jenny had always been around to sort of guide him through all the hurdles of the fatherhood. Now the only person he could seek any help from was Jenny's older brother Vincent. That only made the situation more awkward since Vincent, or Vin, as Dexter liked to call him, was more like another kid for Dex to take care of, despite being in his late twenties. The bigger and considerably louder one at that.

Despite that, Vin and Dexter were best friends for as long as they could remember. And it was also thanks to Vin that Dex and Jenny got to meet each other. Since Jenny was this quiet, innocent and a very shy type of person and Dexter was simply stuck in his own inner world most of the time, seemingly not very interested in the real one, someone as loud and sociable as Vin was simply needed to bring their lives together. That's why their meeting was an often discussed topic among everyone who knew them and a very frequent bed-time story for little Lili. This evening was no different. When Dexter was about to tell her a deep sophisticated fairy tale that he had proudly come up with earlier, Lili soon interrupted him.

,,Dad, I wanna know how you and mommy met.'' she said.
,,Oh come on princess, you've heard that at least a billion times already.'' sighed Dexter, slightly disappointed by the fact that his daughter wasn't really interested in hearing the fairy tale he had tried so hard to make up.
,,It's my favorite.'' said Lili.
,,Oh well, in that case, I'll tell you once again.'' said Dexter with resignation.

Lili seemed very happy to hear that, which was good enough for Dexter who obviously had a soft spot for his adorable little daughter's smile.

,,Ookay, so as you already know, me and mommy met at the annual ball here in town. It was uncle Vinnie's idea to go there, even though neither of us had the slightest clue how to dance and we didn't even have any proper clothes to wear. But uncle Vinnie was somehow convinced that we could make up for that with our charming personalities so we went regardless. Back then, I didn't even know he had a sister as he never bothered to tell me. Now that I think about it, it was probably because he had a very bad relationship with his parents so that's why he never talked about his family at all. Not to mention, we didn't even know each other well enough back then to talk about serious stuff like that. Anyway, when we came to the ball, it was crowded with people wearing expensive looking suits and dresses, so me and Vinnie stuck out like a sore thumb. So after Vinnie's several attempts to captivate some ladies ended up as a complete disaster, we ended up sitting at the bar by ourselves.''

,,And then you saw mommy, right?'' asked Lili in excitement despite already knowing the answer.
,,Yep, that's when I saw her.'' said Dexter with a daydreaming smile on his face.
,,She was sitting in the other corner of the ball room, all alone, watching other people dance. I had never seen anyone so beautiful in my entire life. And it wasn't just the way she looked, it was something much deeper than that. Like some inner connection. That's how I felt, at least. I must have been staring at her with my mouth wide open for quite a while before Vinnie noticed too.

,,Oh, that's Jen! What is she doing here?'' he said, seemingly surprised for some reason. That obviously made me very eager to ask questions which I did. He told me that she was his younger sister and then shared some of his family's history with me for the first time which unfortunately wasn't very happy. Apparently, Jenny was an incredibly shy person who would rarely ever leave the house. So her being in a crowded place like this was a sheer mystery. Vinnie looked puzzled too, for a while but he wasn't the type who could think about anything for too long. ,,Hm, let's go!'' he said all of a sudden. ,,Go where?'' I asked. ,,Since we're all here, I'll introduce you!'' he said.

At that moment, I felt shivers running down my spine and I started shaking for some reason. For a moment, I thought that nervousness and excitement were gonna kill me. I tried not to let anyone notice, especially not Vin so I just nodded like I didn't care and followed his lead. We walked leisurely to the place where Jenny was sitting. Vinnie greeted her and said something about being surprised to see her there. She didn't talk much. After a while, Vinnie had decided that was time for the introductions. ,,Oh by the way, this is my friend Dex.'' he said. I was actually quite grateful he made it sound so casual. Made me slightly less nervous. ,,Hi.'' was the only word I managed to stutter out. ,,Hello, my name is Jennifer. You can call me Jenny.'' she said. I was so enchanted by her voice, I couldn't even feel my body. I guess that was when Vinnie noticed my affection for her and he said something that almost made me jump out of my skin.

,,So, Dex, since you now know each other, how about you be a gentleman and ask for a dance?'' At that moment, I loved and hated your dear uncle Vinnie both at the same time. Jenny's face turned red and as for mine...Well, I really have no idea what color it was. But I knew fully well why Vinnie did what he did and what a huge chance it was for me. So I really did what he suggested. ,,Will you...dance...with me?'' I swear it was toughest sentence I have ever said in my life. Well, maybe except for the 'Will you marry me?' which came a few years later. Anyway, thanks to your mommy saying 'yes' to both of them, you are here right now.''

Dexter stopped talking for a while and looked at his daughter. She was sleeping like a baby with a happy smile on her face. That made Dexter smile too.

,,I guess she really does like that story....'' he said quietly to himself. Then he stood up and looked out of the window. It was a cold winter night. The sky was clear with stars perfectly visible.
,,Jenny...just hurry up and get better. We miss you. All three of us...''

///

A nakonec tu mám link na onu nahrávku, kdyby někdo toužil i po audiu. Znovu podotýkám, že už je to nějaký pátek. :)

https://soundcloud.com/nigredo669/recorded-story

Úryvek #3

12. června 2017 v 20:36 |  Moje kniha
Tak si dáme ještě jeden krátkej, ať mi to čekání líp utíká :P

...

Nick seděl v křesle, koukal na dokořán otevřené dveře od koupelny a poslouchal zvuk tekoucí vody. Přes obrovskou snahu se nemohl zbavit představ koupající se Emily, které se mu v ten moment honily hlavou jako šílené, a také nekalé touhy zvednout se z křesla a alespoň letmo nakouknout do pootevřených dveří a spatřit tak siluetu jejího nahého těla rýsující se za plexisklem sprchového koutu. Na stěnách okolo něj se mu promítaly kapky vody stékající po jejím malém sněhově bílém těle pokrytém rezavými pihami natolik živě, jako by právě seděl v letním kině na nějakém erotickém filmu. Ačkoli se nadmíru snažil podobné myšlenky odehnat, ani trochu se mu to nedařilo. Jakmile se mu s vypětím všech sil podařilo odehnat jeden obrázek, ihned ho vystřídaly dva další, o to peprnější, a celé jeho tělo bylo v tu chvíli v jednom ohni. Sám najednou zatoužil po ledové sprše, která by mu situaci možná o něco ulehčila, jenže to v ten moment samozřejmě nebylo zrovna možné.

Po nekonečně dlouhé době, asi pěti vykouřených cigaretách a dvou plechovkách piva, které se mu podařilo vyhrabat z útrob jeho lednice, zvuk vody konečně utichl a s ním začaly pomalu, ale jistě odcházet i ony nevhodné erotické snímky. Když mu ale srdce konečně přestávalo tlouct jako šílené a jeho penis už se vší silou nesnažil protlačit na svobodu z útrob jeho těsných kalhot, vykráčela si Emily z koupelny tak, jak ji Pán Bůh (či kdo to vlastně v jejím případě byl) stvořil a se svým standardně kamenným výrazem se zadívala na Nicka. "Mohla bych si půjčit něco na spaní?" zeptala se jakoby nic. "Šaty mám celý zpocený."
Nick na ni zíral a chvíli si nebyl jistý, jestli skutečně zírá na živou Emily z masa a kostí, anebo už měl představivost vytrénovanou do takové míry, že si byl schopný promítnout až takto živý obrázek. Ale kdepak. Tenhle obrázek nemohl pocházet z jeho představivosti. Bylo na něm totiž něco zvláštního, něco ještě daleko více nevšedního, než by mohl tušit. Pár sekund trvalo, než mu to konečně docvaklo.

Z velké části však byly jeho vize až neuvěřitelně přesné, sám se tomu málem divil. Její bledá, jemná pokožka posypána stovkami pih, jemné ochlupení v rudé barvě jejích vlasů pokrývající její přirození, malé bříško, nad nímž malinko vyčnívala žebra, a štíhlé, nepříliš dlouhé nohy s chodidly v takřka dětské velikosti. Na jednu stranu se dalo říct, že zhruba tak nějak si její tělo ještě před chvílí představoval, ovšem na stranu druhou tu bylo něco, co mohl jen stěží předpokládat, a to zřejmě proto, že se s tím ještě nikdy přímo nesetkal. Když mu zrak stanul na její hrudi, srdce se mu znovu rozbušilo a na moment pocítil silné mrazení v zádech.

...
 


Správně, nebo ne, takhle to je!

11. června 2017 v 16:52 |  Téma týdne
Po krátké pauze způsobené hned několika různými faktory, které v rámci jakési sebereflexe rozeberu v následujících řádcích, jsem se opět rozhodl obšťastnit vás nějakým tím pozitivně laděným článkem.

Rád bych použil nějakou tradiční výmluvu, jako že jsem byl hrozným způsobem zanezprázdněn, jenže i když jsem do jisté míry zaneprázdněn skutečně byl, rozhodně to nebylo tak hrozné, abych nemohl občas napsat alespoň pár řádek (nebyl jsem teď totiž neaktivní jen tady na blogu, nýbrž s psaním obecně). Vymlouvat se na takzvaný "spisovatelský blok" se mi v této fázi taktéž zdá nanejvýš trapné. To si člověk nejprve musí zasloužit.

Povím vám tedy dva hlavní, reálné důvody. Jeden je vcelku banální: deadliny. Obrovská spousta deadlinů týkajících se konce semestru a mé diplomové práce, na níž jsem měl už dávno začít pracovat. Ono je totiž psaní a psaní. Psaní, kde se člověk může nějakým způsobem projevit, a psaní, kde musí jen tupě následovat předem daná pravidla, jinými slovy psaní akademické, které mě baví asi jako žehlení košil. Psaní strohým, nudným, strojovým a celkově naprosto mrtvolným jazykem na povětšinou neskonale nudná témata zkrátka není nic pro mě. Zvlášť když jsem nucen tento znamenitý úkol provádět po večerech následujících dlouhé, únavné pracovní dny, po kterých bych milionkrát radši dělal milion jiných věcí. Jenže co se dá dělat. Ona má ta vejška nakonec i svoje výhody. Minimálně člověka neustálé nutí k nějakému intelektuálnímu posunu a osobnostnímu rozvoji, což jsou věci, které dokáže běžný pracovní život velmi rychle a efektivně ubíjet.

No nic, druhý důvod pro ospravedlnění mé prokrastinace je daleko absurdnější: cítil jsem se poslední dobou na svoje poměry až příliš šťastný. A ač to může znít sebestupidněji, když se cítím šťastný, nejsem schopen nic tvořit (proto taky veškerá má tvorba vypadá tak, jak vypadá). Naštěstí už se znám nějaký ten pátek a moje někdejší naivita (ač bývala svým způsobem docela příjemná) je už dávno ta tam, díky čemuž jsem věděl, že mě brzy opět navštíví moje pravidelná dávka nihilismu, rezignace, smutku, zklamání a deprese. No zkrátka, zase bude o čem psát. A možná že je to tak nakonec správně. Vlastně vůbec nemám tušení, jak by se mi existovalo coby šťastnému člověku. Vůbec si takový stav nedokážu představit v nějakém dlouhodobějším časovém horizontu. Je to zvláštní, ale je to tak. Přesto však samozřejmě oceňuji jisté pohádkové chvilky, kterým se ke mně občas podaří prodrat přes tu pomyslnou stěnu sraček a chvilku se mnou pobýt. Líbí se mi to chvilkové zrůžověni všeho kolem, kdy nevnímám nic než ten jeden jediný moment. Kdy nemyslím ani o minutu napřed, ani o minutu zpátky. Kdy si naivně přeju, aby nikdy neskončil, přestože moc dobře vím, že je to právě ta pomíjivost, co z onoho momentu dělá něco tak jedinečného.

No...co se dalších událostí týče:

- moje kniha ponese oficiální název "V proudu řeky Styx"

- tištěná i elektronická verze knihy už mají hotové korektury a sazbu, momentálně probíhá tvorba obálek (ebook bude mít jinou než papír)

- ebook vyjde o něco dřív než papír, mělo by to být v rámci několika týdnů

Z jiného soudku:

- týden zpátky jsem měl možnost navštívit velkolepý koncert Hanse Zimmera v pražské O2 Areně. Takové mrazení jsem už dlouho nezažil. Klobouk dolů před všemi těmi neuvěřitelně talentovanými hudebníky a samotným Maestrem.

- o víkendu jsem navštívil food festival Slavnosti moře, kde jsem se po dlouhé době napráskl výbornými krevetami. Kazily to jen douhatánské fronty a dotěrný moderátor z rádia Krokodýl.

- ačkoli příliš nesleduji knižní novinky, nejedná-li se zrovna o mé oblíbené autory, při nedávné návštěvě Dobrovského mi padla do oka kniha "Malý život" autorky Hanye Yanagihary (skloňování berte s rezervou). Po přečtení anotace jsem nemohl jinak než si knihu odnést k pokladně. Po prvních zhruba sto stranách musím říct, že je to doopravdy pecka!

- minulý týden jsem v rámci jedné velice příjemné sociální interakce navštívil muzikál "Bítls" v Městském divadle Brno. Musím říct, že už jsem se dlouho při žádné kulturní akci tolik nebavil. Skvělí herci, skvělé fórky a samozřejmě perfektní hudba.

- koncem tohoto měsíce mě čekají dva parádní koncerty: Placebo na brněnském výstavišti a The Dead Daisies v pražské Lucerně. Budou to bomby!

- pomalu začínám plánovat svou letní cestu, tentokrát směr Jižní Korea. Už aby to bylo!

Dreaming

15. května 2017 v 22:14 |  Poezie (English)
Jedna starší, co se mi zrovna náhodou podařila vytáhnout z mého pornem zahlceného počítače :)) Ach, jaký jsem to býval romantik! Alespoň tedy k neexistujícím slečnám, zrozeným kdesi v hlubinách mé choré mysli Rozpačitý

The night may be dark
Without a single spark
And the rain might be pouring
Down on the ground

But those eyes of green
The prettiest I've seen
They take me to places
I never have been.

They shine through the darkness
Erasing all my sadness
Giving me strength
In this world drowned in madness

As the sky is filled with stars
I begin to close my eyes
She's always there for me
Healing all my scars.

But as the sun is ready to rise
We must say our goodbyes
As I am forced to return
To the world that I despise.

"Stay with me!"
Echoes my plea
But the dawn once again
Takes her away from me.

Život jako fíkovník

14. května 2017 v 16:05 |  Téma týdne
Když se teď tak zamyslím nad tím, co bych od života vlastně chtěl, dokážu, krom pár těžko pojmenovatelných věcí, přijít s celkem slušným seznamem.

Chtěl bych dokázat něco, za co bych na sebe mohl být náležitě hrdý. Chtěl bych neomezené povolení k pobytu kdekoli na světě. Chtěl bych spolehlivé auto s neomezenou nádrží. Chtěl bych neomezenou lahev vodky a prášky, co zvládnou i něco jiného, než mi jen roztáhnout zornice a způsobit třes. Chtěl bych, aby si mě lidé pamatovali, až jednou umřu. Chtěl bych pihatou spřízněnou duši. Chtěl bych mámu, které bych se mohl občas vybrečet na rameni, přičemž by mi řekla, jak zas všechno bude fajn. Chtěl bych ještě jednou vidět svého dědečka, podat mu ruku, za všechno mu poděkovat a říct mu, jak moc ho mám rád. Chtěl bych ostrý nůž, kterým bych mohl rozpárat břicha pár parchantům, kterým to ještě dlužím z dětství. Chtěl bych křídla, co by mě odnesla někam zatraceně daleko, kdykoli bych to potřeboval. Chtěl bych vrátit čas a udělat všechno, co jsem neudělal, a neudělat spoustu toho, co jsem udělal. Chtěl bych, aby moje sestřička byla zatraceně šťastná a nedělala v životě stejné kraviny jako já. Chtěl bych se naučit zahrát na kytaru všechny písničky od Pearl Jam. Chtěl bych "se v něčem najít". Chtěl bych si ještě jednou přečíst všechny Murakamiho knížky, jako by to bylo poprvé. Chtěl bych spolehlivou zbraň s jedním nábojem, abych se mohl v případě potřeby rychle a bezbolestně odpravit.

...A nejspíš by toho bylo ještě daleko víc. Častým problémem ovšem je, že bych kolikrát chtěl dvě věci, co se navzájem takřka dokonale vylučují. Chtěl bych být volný a svobodný, a přesto se necítit sám. Chtěl bych se pořád toulat někde po světě, a přesto mít místo, kam bych se mohl kdykoli vrátit. Chtěl bych mít rodinu, přičemž se mi však takový ten typický rodinný život naprosto hnusí. Je to prostě zvláštní a myslím, že nikdo podobný stav nevyjádřil lépe, než Sylvia Plath ve svém autobiografickém románu Pod skleněným zvonem (The Bell Jar). Dovolím si proto jeden block quote:

Představovala jsem si svůj život, jak se přede mnou rozvětvuje jako ten fíkovník z povídky. Na konci každé větvičky mě lákala nějaká skvělá budoucnost jako velký purpurový fík. Jeden fík byl manžel a šťastný domov plný dětí, druhý fík byla slavná básnířka a třetí slavná profesorka, další fík byla É. Gé., skvělá vydavatelka, další byla Evropa a Afrika a jižní Amerika, jiný byl Konstantin a Sokrates a Attila a parta dalších milenců se zvláštními jmény a nezvyklými povoláními, a ještě další fík byla šampiónka ženského olympijského týmu a kromě těchhle fíků tam visela ještě spousta dalších, které jsem nedokázala rozeznat. Viděla jsem se, jak sedím v rozsoše toho fíkovníku a umírám hlady jenom proto, že nevím, který z těch fíků si vybrat. Chtěla jsem je úplně všechny, ale vybrat si jeden znamenalo přijít o všechny ostatní, a jak jsem tam seděla a nemohla se rozhodnout, fíky se začaly scvrkávat a černat a pak mi jeden po druhém spadaly na zem k nohám.

Tak přesně takhle nějak si začínám připadat, přičemž ony fíky už pomalu začínají černat a je jen otázka času, než všechny popadají a nadobro se ztratí, zatímco já umřu hladem. Když navíc vezmu v potaz to, jak milá Sylvia nakonec dopadla, na optimismu mi to zrovna nepřidá...

Co má ale tohle všechno vlastně společného s tématem "Hranice normálnosti" (tedy krom zjevného faktu, že už jsem je dávno překročil)? Nejspíš to, že kdybyste se mě zeptali, co od života chci, nějakých 10-12 let zpátky, byla by odpověď úplně jiná, daleko stručnější. Řekl bych vám: Chci být normální. Chci být jako všichni ostatní. Chci mít kamarády. To by bylo nejspíš všechno. Jenže právě to se ukázalo být snad ještě více nemožné, než je tomu u seznamu výše. Jediné, co se totiž dá naučit, je normálnost předstírat. Naučit se v ní cítit dobře a přirozeně, to už je, dle mého, pro člověka nenormálního zhola nemožné. Takže raději ta křídla, prosím!

Na břehu věčnosti

6. května 2017 v 12:01 |  Deníček & random příběhy
"Vzbuď se! Musíme jít!" volal na mě odněkud jakýsi zvláštní dívčí hlas. Zněl z nějakého důvodu dosti urgentně, zároveň však klidně a vyrovnaně. Byl to nezaměnitelně známý hlas, který jsem si však v tu chvíli přes veškerou snahu nebyl s to zařadit. Netušil jsem ani, odkud vlastně přicházel. Připadal jsem si, jako bych se zrovna nacházel v místnosti se stovkami reproduktorů umístěných všude okolo, přičemž onen hlas mohl klidně vycházet z kteréhokoli z nich. V hlavě jsem pociťoval bodavou bolest natolik silnou, že jsem měl sto chutí servat si ji z krku a odkopnout někam daleko jako fotbalový míč. Nakonec jsem však uznal, že na takový úkon momentálně nemám dostatek sil, a tak jsem na onen spásný nápad raději rezignoval.

Všude kolem panovala černočerná tma. Párkrát jsem si promnul oči v marné naději, že se tím něco změní, ale samozřejmě se tak nestalo. Ať už jsem měl oči otevřené nebo zavřené, odstín dokonalé temnoty, jenž mě tak houževnatě obklopovala, to ani za mák nezměnilo. Neměl jsem sebemenší tušení, kde jsem se vlastně nacházel, ani jak jsem se tam dostal. Nemohl jsem si vzpomenout ani na vlastní jméno, přestože jsem dozajista musel nějaké mít. Za nic na světě se mi jej však nedařilo vybavit.

"Prober se, Nicku! No tak se zatraceně prober!" uslyšel jsem znovu dívčí hlas. Dal bych ovšem ruku do ohně za to, že to nebyl ten samý. Tenhle byl o něco hlubší a také zněl podstatně víc hystericky. Jako by na mém probuzení snad závisel osud celého vesmíru. Zkrátka nebylo pochyb o tom, že tento hlas musel vycházet z nějakého jiného reproduktoru. Ani tentokrát se však dozajista nejednalo o hlas zcela neznámý. Já ten hlas zkrátka musel znát. Oba jsem je musel znát. Jenže při sebemenší snaze vzpomenout si se mi hlava bolestí div nerozletěla na milion kousků. Po chvíli se má mysl konečně dostala od tónu onoho hlasu k jeho obsahu a v tu chvíli jsem se zarazil. Nick? Je snad Nick moje jméno? Neměl jsem nejmenší tušení. Mohl jsem to klidně být já, ale stejně tak se mohlo jednat o někoho úplně jiného. Bůh ví kolik dalších lidí se v téhle temnotě nachází. Jeden z nich může docela klidně být nějaký Nick. Alespoň jsem si to pár sekund snažil namlouvat ve snaze zahnat ten neoblomný pocit, že jsem tu úplně sám.

"Musíme jít, Nicku! Pojď se mnou," ozval se hlas číslo jedna a já se tak pomalu začínal smiřovat se svým zjevným já jménem Nick. Pomalu jsem se postavil na nohy, což nešlo úplně zlehka, a znovu se rozhlédl kolem sebe doufajíc, že tentokrát přece jen zahlédnu něco krom absolutní temnoty. Marně.
"Pojď za mým hlasem," vyzval mě hlas číslo jedna, jako by cítil mou bezradnost, a já tedy poslechl. Proč by taky ne. Byl to nádherný hlas, z něhož byla cítit jakási zvláštní nostalgie, ale také notná dávka smutku. Kéž bych si mohl vzpomenout! Nezbývalo mi však nic než dál kráčet temnotou . Třeba mě někam dovede.
"Nicku! Sakra, neodcházej! To nemůžeš!" ozýval se odněkud za mými zády hlas číslo dvě, ale já jej nevnímal. Jednou jsem se rozhodl následovat hlas číslo jedna a už nebylo cesty zpět. A tak hlas číslo dvě postupně slábnul a slábnul, až zmizel úplně a já pomalu začal zapomínat, že jsem ho vůbec kdy slyšel.

Potom jsem se probudil. Alespoň se to tedy probuzení do jisté míry podobalo. Dokonalou temnotu vystřídaly šedivé kulisy známých mrakodrapů, poletující odpadky a chladivý asfalt, na kterém jsem právě z nějakého neznámého důvodu ležel. Celým tělem mi proběhlo silné mrazení jako smečka polárních vlků. Pomalu jsem se vyštrachal zpátky na nohy, přičemž mě přepadlo zvláštní deja vu, a rozhlédl se kolem. Times Square. Něco však bylo špatně. Nebyli tu žádní turisté, žádné obnažené prsaté holky, žádní oslizlí Mexičané převlečení za pohádkové postavy, žádní začínající rappeři prodávající své první nahrávky. Nebyla tu dokonce žádná auta, žádný taxík. Nebylo tu vůbec nic. Stál jsem tu na křižovatce světa dočista sám.

Po chvíli jsem však přece jen někoho postřehl. Přestože moje oči ještě nebyly dokonale navyklé na všechnu tu zářivě šedou, zahlédl jsem v dálce jakousi rozmazanou dívčí siluetu. Nějakou dobu trvalo, než se mi konečně podařilo alespoň do jisté míry zaostřit. Mohla ode mě být vzdálená nějakých dvacet metrů. Drobounká, s kůži bledou jako stěna. Na sobě jen lehké bílé šaty jemně vlající v chladném větříku, který ji div neodvál pryč. Její obličej zakrývaly vlasy snad ještě rudější než hořící liška, přesto jsem však neměl nejmenších pochyb, že ji dozajista znám.

"Emily!" vyšlo mi zcela nekontrolovaně z úst, jako by snad ani nepatřila mně, přičemž mě hlava znovu rozbolela, jako by mě do ní někdo nelítostně uhodil obrovským kladivem. Padl jsem zpátky na kolena. Co se to zatraceně děje? Kdo je Emily?

Školní lavice. Travnatá pláň kdesi na kopci. Jahodová zmrzlina a známý smích. Malá místnůstka s postelí. Nemocniční chodba. Štiplavý zápach dezinfekce. Kytice uschlých růží. Lidé oděni v černé. Slzy. Slzy. Slzy...

Před očima se mi míhaly útržkovité vzpomínky, jež však dávaly pramalý smysl. Dívka v dáli se ke mně mezitím otočila zády a pomalu kráčela na východ po 47. ulici směrem k Hell's Kitchen. Sebral jsem veškeré zbytky sil a po stoprvé jsem se postavil zpátky na nohy. "Počkej!" vysoukal jsem ze sebe. Můj hlas ovšem nefungoval tak, jak jsem si představoval. Pomalým krokem jsem se belhal za ní, co mi to jen fyzický stav dovolil. Koukal jsem při tom na její nádherné ohnivé vlasy, které jí onen studený vítr neustále něžně hladil. Nevím, jak dlouho jsme tak kráčeli. Čas jako by už dávno neexistoval. Na každý pád jsme se ale po nějaké době ocitli na břehu řeky Hudson, kde se konečně zastavila. Ještě malou chvíli na mě zírala její záda, než se konečně otočila a odhrnula si vlasy z obličeje, čímž odhalila známé smaragdové oči zasazené mezi stovkami přenádherných pih. "Jsme tu," usmála se jako nějaká pohádková víla, načež jsem měl co dělat, abych znovu nepadl na kolena, což už mě opravdu přestávalo bavit.
"Kde?" vykoktal jsem po chvíli.
"Tam, kde máme být," odtušila a věnovala mi další překrásný úsměv.

Bublina blaha

29. dubna 2017 v 13:14 |  Téma týdne
Zlatá klec.
Zlatý hrad.
Zlaté vězení.
Nebo to třeba nazvěme zlatou bublinou.
Tak v něčem takovém já žiju.

Dobře, možná používám notnou míru nadsázky. Rozhodně se neřadím mezi smetánku společnosti (dokonce ani té české). Nejsem žádný vzdálený příbuzný soudruha Bureše, ani sám zrovna nevydělávám bůhvíjaké jmění. Nicméně, žiju si, řekl bych, v relativním pohodlí. Mám střechu nad hlavou (navíc je to střecha relativně nová), kolem sebe dostatek (nebo dokonce nadbytek) prostoru a přestože moje lednička povětšinou zeje prázdnotou, může za to spíše moje lenost jít nakoupit než nějaký výrazný finanční deficit. Nejspíš bych tedy měl být šťastný jako blecha. Nebo tedy alespoň nebýt tak hrozitánským způsobem nešťastný.

Jenže jsem. A ne že bych se s tím nesnažil alespoň něco málo dělat. Párkrát jsem navštívil psychiatra, pojídal jsem prášky všeho druhu, skočil si z letadla (napoprvé jsem si vzal i padák), napsal knihu, kterou se mi jaksi podařilo protlačit do fronty na vydání, způsobil si pár vcelku zbytečných jizev, jež jsem se posléze rozhodl zakrýt tetováním, zkonzumoval jsem nespočet litrů alkoholu a kilogramů Nutelly. A nic. Nadále nespokojeně plavu sem a tam v pomyslném hnědém jezeře vyprodukovaném návštěvníky Taco Bell a pomalu mi docházejí síly.

Neustále mě totiž sžírá myšlenka, že život mimo tuhle bublinu toho nabízí mnohem víc a já se tomu zcela záměrně vyhýbám. Proč? Protože mám strach. Strach, že když podniknu něco, k čemu mě mé srdce už léta neúnavně pobízí, přijdu o těch pár kusů elektroniky, skandinávského nábytku a onu novou střechu nad hlavou. Protože jsem si zvykl na jistý standard, o který z nějakého důvodu, přes veškerou svou nespokojenost, nechci přijít. Anebo si to minimálně namlouvám. Třeba je to ve skutečnosti přesně naopak. Třeba to tady jednou celé vyhodím do vzduchu, stejně jako vypravěč jednoho známého románu Chucka P., a budu mnohem šťastnější. Věci, co vlastníme, asi nakonec opravdu vlastní nás. Vytvoří kolem nás tuhle zatracenou bublinu, ve které se musíme postupem času nevyhnutelně udusit. Pokud se tedy včas nesebereme, nepopadneme nějakou velikánskou jehlu a tu velkou zlou bublinu konečně nepropíchneme.

Zvládli jste to? Já zatím ne.

Prší

27. dubna 2017 v 22:57 |  Deníček & random příběhy
Prší.
Miluju déšť.
Miluju to nádherné bubnování dešťových kapek do střešních oken. Proto jsem vždycky chtěl podkrovní byt.
Přicházím domů po dlouhatánském náročném dni, avšak výjimečně s dokonale prázdnou hlavou. Jsem promočený na kost a nic mě netrápí. Je to úžasný pocit. Jako by to ze mě ten kouzelný déšť všechno smyl. Nejradši bych se v něm procházel ještě o něco déle, jsem však hrozně utahaný.
Odemknu dveře, vyjdu do patra a konečně odhodím tašku, jejíž popruh mám už zatraceně dlouhou dobu zařízlý v rameni.
Do malého rádia na ledničce vložím CD s "bestofkou" The Beatles a nastavím hlasitost tak, aby hudba působila jen jako pozadí k oněm dešťovým kapkám.
It's been a hard day's night.
Místo obvyklého panáka vodky dám raději ohřát mléko. Z nějakého důvodu mám hrozitánskou chuť na horké kakao.
Mezitím se natáhnu na pohovku a říkám si, jak dokonalá tahle noc vlastně je. Co kdyby nikdy neskončila? Co kdyby nikdy nepřestalo pršet? Co kdyby všechny ulice tam venku zůstaly tak prázdné, jako jsou teď? Vůbec bych se tomu nebránil.
Klidně bych si tu takhle ležel, popíjel kakao a poslouchal déšť spolu s Beatles třeba do skonání světa.
Nowhere Man.
Usrknu si trochu kakaa a najednou se mi v celém těle rozhostí jakýsi zvláštní nostalgický pocit.
Kdy jsem měl vůbec naposledy kakao?
Možná ještě v době, kdy bylo všechno v pořádku.
Znovu ulehám na pohovku a koukám na nádhernou noční temnotu skrz střešní okno.
Oči se mi začínají klížit.
Já ale ještě nechci usnout. Nechci další mizerné ráno. Nechci...
In My Life.
...

Message in a Bottle

27. dubna 2017 v 21:55 |  Poezie (English)
Zase jeden pozitivně laděný výplod ze semináře kreativního psaní :))

I send this bottle floating
While I remain here drowning
Float and find some happiness
Before I drown in loneliness

I send it to the ocean wide
To let the mighty waves decide
Who my savior might just be
Who might hear my final plea

I have no strength to keep on swimming
No desire to continue living
But before I leave this world so twisted
I want you to know that I once existed

Kam dál