E-Book venku!

7. srpna 2017 v 17:38 |  Moje kniha
S radostí mohu oznámit, že dnes vychází elektronická verze mé prvotiny "V proudu řeky Styx"!

Pokud rádi čtete z obrazovky, můžete knihu zakoupit ve formátech PDF, EPUB a MOBI zde:

http://www.databook.cz/v-proudu-reky-styx-3833

Pokud dáváte přednost papíru, musíte si ještě chvíli počkat.

 

Den, kdy jsem zkusil žít

6. srpna 2017 v 20:22 |  Deníček & random příběhy
Jeho osobitý hlas procházel reproduktory a v jakési pokřivené formě se rozléhal po tmavé, smrduté místnosti. Doplňovalo jej slabé hučení klimatizace marně se snažící o rozproudění nedýchatelného dusna, které tam panovalo. Venku se konečně smrákalo a ulice se začínaly vyprazdňovat, avšak to odporné dusno pořád ne a ne zmizet.

Ležel jsem někde zhruba uprostřed té tmavé místnosti, alespoň jsem tedy měl ten pocit. Raději mi ale příliš nevěřte. Klidně jsem se mohl válet někde v rohu, nebo jsem taky v žádné místnosti vůbec nebyl. Pravdou je, že jsem neměl tušení, kde to vlastně jsem. Věděl jsem jen to, že odtamtud musím co nejrychleji zmizet. Byl jsem však obehnán řadou prázdných lahví od jakési levné whisky, jež působily jako vysoký plot s ostnatým drátem, který byl navíc dost možná pod proudem. Byl jsem v pasti. Pokaždé, když jsem se pokusil vstát, dostal jsem ránu, celý svět se kolem mě roztočil jako nějaká pouťová atrakce a já padl zpátky na zem.

Připadal jsem si jako prase v těsné ohradě čekající na porážku. Malé, smrduté, špinavé, bezvýznamné prase, které skončí pomleté na pultě nějakého supermarketu s několikrát přepsanou záruční lhůtou. Nakonec si mě nějaký zoufalec koupí, protože budu v akci za polovic, sní mě a bude mu tak špatně, že bude muset srát a srát, dokud ze sebe nedostane i tu poslední průjmovou kapku mého nechutného já. Potom se mu konečně uleví, stiskne splachovadlo a já budu po dlouhé cestě vrácen tam, kam patřím.

Byl to nevyhnutelný osud, o tom jsem byl skálopevně přesvědčený. Cítil jsem však, že než dojde k samotné porážce, mám přece jen ještě trošku času. Nebylo ho mnoho, to věděla každá buňka v mém těle, nicméně jsem si byl jistý, že to ještě jednou zvládnu. Ještě jednou se podívám Tam, kde svítí slunce. Pokusil jsem se nasát energii celého vesmíru a udržet se tak na nohou. Všechno se kolem mě neustále točilo, a já proto netušil, kudy se vydat. Jednou kolem mě prolétl rámeček s fotkou, potom stará kytara, všechny ty prázdné láhve, malý černý stolek posypaný bílým práškem, hromada nedopalků a nakonec se kdesi v tom víru objevilo i rádio s tím dobře známým hlasem.

The day tried to live
I wallowed in the blood and mud with
All the other pigs...

Cítil jsem sám sebe, jak nesmírně páchnu. Jak se mi mé mastné vlasy lepí na obličej jako nějaká slizká hmota. Když jsem si samovolně olíznul rty, cítil jsem odpornou pachuť směsi whisky, potu a čehosi neidentifikovatelného. Nejspíš jsem se nemyl už celé dny. Chtělo se mi zvracet. Zvracel jsem. Trochu se mi ulevilo. Točící se místnost se o něco zpomalila. Už jsem byl alespoň trochu schopen pohybu.

Klopýtl jsem a padl hlavou na roh toho malého černého stolku. Krev mi stékala po tom odporně ulepeném obličeji, ale svět se výměnou za to konečně přestal točit. Věděl jsem, co dělat. Hezky krůček po krůčku, jako vaření podle kuchařky. Otřel jsem si krev z čela, čímž se mi podařilo do rány přimíchat trochu potu a špíny. Nebylo to zrovna příjemné, ale sotva jsem to vnímal. Položil jsem pravou část obličeje na stolek, zacpal si levou nosní dírku a tou pravou nasál všechen zbývající prášek. Bylo ho však málo. Zatraceně málo na to, aby mě dovedl tam, kam jsem potřeboval. To mě ovšem nemohlo zastavit. Jak by řekl jeden známý kuchař: "Když nemáte cibuli, hoďte tam česnek."

Na každý pád se mi zdálo, že to místo, kde jsem se nacházel, už nebylo tak temné jako před chvílí. Už nepřipomínalo prasečí ohradu. Nyní se podobalo spíš rozlehlé pláni a za horizontem už pomalu začínalo být vidět vycházející slunce. Pořád tu však byl onen černý stolek a pořád, ač už působily téměř průhledně, byly kolem zdi. Bylo na čase přidat onen česnek coby finální ingredienci. Spoustu česneku. Z kapsy jsem vytáhl již několikrát použitou, nepříliš sterilní, žiletku. Zadíval jsem se na své zápeští, pokryté téměř vodorovnými jizvami a žiletku přiložil k první z nich. Vší silou jsem řízl. Jizva byla rázem pryč. A tak jsem řezal dál a dál, až jsem své tělo zbavil veškerých jizev. Zbývala už jen rána na hlavě. Poklekl jsem k rohu stolku, a vší silou do něj vrazil hlavou. Bohužel se mi do původní rány nepodařilo trefit hned napoprvé, a tak jsem musel pokus několikrát opakovat. Nakonec se to však povedlo. Stolek zmizel a s ním i všechny zdi, co mi dosud bránily v pohybu.

Začalo svítat. Sluneční paprsky zlatavě ozářily pšeničná pole, ve kterých jsem se nacházel. Zdálo se, že se rozprostírají až na samý kraj světa. Kolem nebylo nic než ta pole, úzká prašná cestička, na níž jsem stál a sympatický malý dům, jehož směrem jsem se vydal.

"Jsem doma!" zvolal jsem, jakmile jsem prošel vchodovými dveřmi.
"Vítej doma!" usmála se a vrhla se mi kolem krku, díky čemuž jsem konečně mohl znovu nasát tu Její překrásnou vůni.
"Chyběla jsi mi," přiznal jsem a políbil nenápadný hnědý flíček na Její tváři.
"I ty mně."

Než jsem se Jí stačil dostatečně nabažit, přiběhl zbytek uvítacího sboru.
"Tatíí!" ozvalo se odněkud a do náruče mi skočila Její dokonalá malá kopie. Stejné rysy, stejné vlásky, velmi podobné brýle. Jen oči měla moje. Následoval veselý štěkot a o pozornost se přihlásil i můj starý chlupatý přítel. Jen známá sněhobílá kočka posedávala opodál a snažila se nedávat najevo žádné známky radosti. Teď už jsme byli kompletní.

"Bojím se, že se nebudu moct zdržet dlouho," pošeptal jsem jí do ucha.
"Ale večeři si s námi dáš, ne?"
Večeři? podivil jsem se v duchu. Vždyť sotva svítalo. Brzy mi však došlo, že můj čas teď plynul docela jinak, než jak jsem byl zvyklý.
"Myslím, že to bych ještě mohl zvládnout," usmál jsem se.

A tak jsme se všichni přesunuli do jídelny, odkud už se linula lahodná vůně zeleniny na kari. Takové, jak ji uměla jen Ona. Jedli jsme, pili jsme, povídali si a byli jsme neskonale šťastní, až dokud slunce zase nezapadlo.

O Hovně

2. srpna 2017 v 23:14 |  Deníček & random příběhy
Milý deníčku,

občas si připadám jako nehorázný loser. No, vlastně si tak připadám téměř permanentně. Od dávných dob, kdy jsem přestal plnit svůj zjevně jediný životní účel, za který mě někdo oceňoval (přínos sociálních dávek své líné matce), se cítim zhola nepotřebný. Nejhorší jsou ovšem chvíle, kdy v sobě cítím jakýsi silný kreativní zápal. V hlavě se mi honí jeden nápad za druhým. Ideje, zápletky, zajímavé rozhovory pro mé fiktivní postavy, náměty na nové povídky a romány...Cítím tu obrovskou potřebu všechno to ze sebe vypsat. Chci psát fikci, chci psát úvahy, eseje, chci napsat tu nejlepší diplomku. A všechno to mám v hlavě. Mám tolik nápadů, že mi snad nikdy nemůžou dojít. JENŽE, pak zasednu a zírám na prázdný wordový dokument, bílý jak sybiřské pláně. A pranic ze mě nevychází. Piju, kouřím, zase piju a čím dál víc si při tom uvědomuju, jak hrozně neschopnej vlastně jsem. Že všechny ty věci, co se mi neustále honí hlavou, nejsou žádným prakticky využitelným darem, ale jen dalším projevem toho, jak psychicky vyšinutý vlastně jsem. Projevem toho ultimátního mixu nepovedených genů mojí stvořitelky spolu s její nekonvenční výchovou. Následkem nesčetných ran do hlavy od pomyslné zdi, proti které se neustále vydávám. Proč už sakra dávno neležím nadrogovanej v pohodlí nějaké cvokárny? Alespoň bych byl konečně jednou mezi svýma...Smrdět na tomhle světě a nebýt přitom schopen nic kloudnýho vytvářet je dost frustrující.
 


#3 Tokyo Tower a jiné nádhery

23. července 2017 v 13:43 |  Zážitky z Japonska
Tak kam teď, říkám si. Plán samozřejmě žádný nemám, to by byla děsná nuda. Něco bych snědl...a taky vypil. Než začnu s hledáním nějakého konkrétního stánku nebo restaurace, chce to nějaký malý předkrm. A taky kávu. Koneckonců už jsem pár desítek hodin nespal, že. Zastavím se tedy v 7-Eleven, co se nachází jen pár kroků od mého obydlí, omrknout místní nabídku. Zde stojí za zmínku taková menší zajímavost - když vejdete do nějakého japonského podniku, zdejší zaměstnanci vás vždycky hlasitě pozdraví a ukloní se (nějaké zamindrákované náladové prodavačky, co neodpoví ani na váš pozdrav jako u nás tam vůbec nenajdete). Ještě zajímavější je ovšem fakt, že od vás se to neočekává. Zákazníci v Japonsku prostě zásadně nezdraví (neodpovídají na pozdrav), ani klanějícím se prodavačům při vchodu nevěnují jediný pohled. Když jsem se na tento jev později ptal paní Sachiko, řekla mi, že je to naprosto normální. Zákazník je tu prostě pán všech pánů. Osobně jsem si na to tak trochu odmítal zvyknout a prodavačům vždycky věnoval alespoň úsměv a menší úklonu. Myslím, že jim to nijak neublížilo.

No nic, nabral jsem dvě plechovky ledové kávy Suntory Boss (v Japonsku podle všeho hodně velká značka, na jejíž produkty a reklamy narážíte doslova na každém rohu) a nějaké sladkůstky, co se chutí docela podobaly našim cukrářským piškotům. Po doplnění vitální dávky paliva jsem se vydal do metra s cílem dojet do centra. Slovo "centrum" je v Tokyu hodně široký pojem a výběr je vskutku široký. Já se pro začátek rozhodl pro Shinjuku, možná proto, že jsem o něm do té doby slyšel nejvíc. Je zde totiž, mimo jedné, jedna nechvalně známá "red-light district", která se dost často objevuje v různých yakuzáckých1 filmech a videohrách. To jsem si přece nemohl nechat ujít!



Najít čtvrť Kabukicho, po kterém jsem tolik toužil nebylo napoprvé nic jednoduchého. Jak jsem sice později zjistil, můžete v ní klidně vyjít přímo z metra. Jenže toho jsem si samozřejmě nevšiml, vyšel jsem úplně opačným exitem a posléze tak asi dvě hodiny bloumal po okolí, než jsem onu čtvrť konečně našel. Ale co, bloumání jsem si samozřejmě také užil. Fascinovalo mě totiž úplně všechno. Jak dokonale to všechno působilo. Něco jako oprýskaná omítka nebo nerovnosti na silnicích, to tu vůbec neexistovalo. Člověk se mohl snažit sebevíc, ale pro jakékoli nedostatky tu prostě nebylo místo. Fascinovala mě také auta. Jako by tu nejezdilo nic staršího než tak max 5 let. Všechna navíc dokonale naleštěná. Špinavé auto tu prostě nikde nespatříte! Fascinovaly mě budovy, fascinovali mě lidé, fascinovalo mě až neuvěřitelné množství všemožných obchodů, restaurací, barů, klubů, zábavních center...Skoro jste slyšeli, jak tu všude kolem vás šumí peníze. Kam se hrabe Amerika, tohle je úplně jiný level kapitalismu!

Tokyo ve dne bylo moc pěkné, ale stejně jako prakticky všechna velkoměsta, ta pravá krása přicházela teprve po setmění. A tady to platilo dvojnásob. Když se začalo stmívat a můj hlad se zdál být nesnesitelný (všude toho bylo takové množství, že jsem se prostě nemohl rozhodnout, kam zajít), přistál jsem v úplně náhodném ramen shopu. Těchto malých útulných místeček, kde dostanete nudle na milion způsobů, jsou v Japonsku mraky. Navštěvují je podle všeho především místní "salary mani" střední třídy a cizince tu prakticky nepotkáte. Nicméně výhoda těchto podniků tkví v tom, že při objednávání jídla nemusíte promluvit jediné slovo. Venku před podnikem totiž vždycky bývají jakési automaty, kde si podle obrázků vyberete jídlo, zaplatíte a vyjede vám lístek, který pak uvnitř jen ukážete obsluze. Pak už zbývá přidat se ke sborovému srkání, které opravdu stojí za to (zpátky v Česku jsem pak měl trochu problém :D ).

Když jsem pak s plným žaludkem vyšel zpátky ven, už na mě čekalo to pravé neonové Tokyo, nad jehož obrázky a videi jsem tolik let před tím slintával. V reálu to samozřejmě bylo ještě nesrovnatelně lepší. Lepší než prakticky cokoli, co jsem do té doby viděl.


Po téhle parádní procházce po jedné z nejnechvalnějších čtvrtí jsem se vydal na epické zakončení dne do Tokyo Tower (taková menší japonská verze Eiffelovky). Vstupné bylo překvapivě nízké (nepamatuju se přesně kolik, ale v porovnání s cenami na podobné atrakce v Evropě nebo Americe na tom bylo Japonsko obecně velmi přívětivě). Dokonce se nekonalo ani příliš dlouhé čekání ve frontě, což mě znovu, po zkušenostech z nám bližších krajů, velmi příjemně překvapilo.


Po obří zmrzlině s delikátní čokoládovou polevou jsem byl super-rychlým výtahem dopraven až na samý vrchol, kde jsem měl zažít naprostou eufórii. Samozřejmě tu byl dokonalý výhled na noční město, které na mě mělo ještě orgasmičtější efekt než hodina na PornHubu...


...dále tu bylo parádní vystoupení dvou velmi sympatických mladých slečen, od kterých jsem si posléze koupil cd a lámanou japonštinou požádal o společné foto...


Nakonec jsem ještě dlouhou dobu vysedával na baru, popíjel všechno možné a snažil se nabažit toho neuvěřitelného pohledu. Pak jsem se odebral do gift shopu a nakoupil pár notně předražených pohlednic a suvenýrů.

Když jsem se po tom všem dostal konečně do postele, stejně jsem ještě dlouhou dobu nemohl usnout. Je zajímavé, jak naše tělo pracuje. Možná nás ani tak neunavuje práce nebo jakákoli fyzická námaha, ale spíše nuda a každodennost...No, tady jsem do nich byl na nějaký čas oproštěň.

Toliko tedy k mému prvnímu dni. Ty další už vezmu tak nějak hopem, spíše formou obrázků, jelikož se už blíží další výlet, který bych chtěl konečně sepisovat nikoli retrospektivně, nýbrž přímo v akci. :)

Změna je život, nebo ne?

22. července 2017 v 10:13 |  Téma týdne
Zajímavé téma. Docela by mě zajímalo, jaké je asi na světě procento lidí, kteří by na svém životě netoužili změnit vůbec nic. Existují takoví lidé vůbec? Tak či onak, já mezi tyto šťastlivce bohužel nepatřím.

Měnil bych spoustu věcí. Především minulost (já vím, já vím, je naprostá ztráta času se tím vůbec zabývat, jenže...), jelikož tím by se s největší pravděpodobností úplně přetransformovala i má současnost a do jisté míry také budoucnost. S minulostí však nikdo z nás nic nenadělá.Leda že bych nějakou šťastnou souhrou náhod přišel o paměť (obecně by to nebyla žádná velká škoda), ale jinak mě (stejně jako každého z nás) bude minulost vždycky nějakým způsobem definovat. V této souvislosti si dovolím jednu z mých nejoblíbenějších citací z Maxe Payna:

There are no choices. Nothing but a straight line. The illusion comes afterwards, when you ask "why me?" and "what if?". When you look back and see the branches, like a pruned bonsai tree, or forked lightning. If you had done something differently, it wouldn't be you, it would be someone else looking back, asking a different set of questions.

Pryč tedy s vším tím "co by kdyby". Momentálně beru většinu své minulosti jako něco, co už za žádnou cenu nechci zopakovat. Snažím se z ní poučit, snažím se dělat přesně opačná rozhodnutí než ta, která jsem dělával. Jenže možná i to je jen pouhá iluze. Možná se pořád jen točím v začarovaném kruhu a přestože se mi to teď může zdát jiné, třeba nakonec opět dojdu do úplně stejné nenáviděné destinace jako už tolikrát předtím. Mám z toho strach.

Snaha začínat stále znovu a znovu, ale pořád na tom stejném místě, do velké míry se stejnými lidmi, se, mám pocit, docela míjí účinkem. Čas od času mě sice přepadne relativně příjemný pocit, co mi tvrdí, že jsem urazil docela dlouhou cestu a někam jsem se bez pochyby posunul, avšak jindy si zas říkám, jestlipak si to celé jen nenamlouvám. Ať teď vypadám jakkoli, ať si žiju jakkoli, ať se chovám jakkoli, všechno to, čím jsem kdysi býval, všechno co jsem na sobě tak nenáviděl, nepochybně stále ještě přebývá kdesi v hloubi mojí duše čekajíc na nejmíň vhodnou chvíli, aby se to znovu a znovu mohlo prodírat zpátky na povrch. A upřímně mě napadá jen jeden způsob, jak se toho jednou provždy zbavit...

Proč studovat humanitní obory

13. července 2017 v 16:51 |  Deníček & random příběhy
Už opravdu dlouho se chystám napsat článek na toto, pro některé možná trochu kontroverzní, téma. Pokud trochu čtete můj blog, mohli jste si všimnout pár sebeironických narážek na mé studium a jeho následné využití v praxi. Ano, coby absolvent pracující ve svém oboru jsem nebyl ani za mák spokojený a při první příležitosti jsem okamžitě hrábl po něčem úplně jiném, na hony vzdáleném tomu, co jsem studoval (přesto však své znalosti nadále využívám při různých bokovkách).

Znamená to však, že svého času na vysoké lituji? Nebo že jsem si měl zvolit úplně jiný obor, nejlépe něco technického ražení? Rozhodně NE! Moje vysokoškolská léta byla, i přes spoustu různých útrap, zatím vůbec ta nejlepší v mém životě. Byl to zážitek, který mě od základu změnil (ať si kdo chce co chce říká, dle mého rozhodně k lepšímu) a posunul do úplně jiného levelu. A býval by mě posunul ještě o mnoho dál, kdybych měl tehdy trochu koule. Ale o tom jindy. Teď bych se s vámi rád podělil o pár bodů, které podle mě dokazují nepopíratelnou přínosnost jak humanitních studií, tak vysokoškolského vzdělání obecně. Here goes:

1) Naučí vás přemýšlet v širších souvislostech

Díky tomu budete o něco více imunní vůči nejrůznějším typům davové hysterie, jako je třeba masová migrace muslimů do východní Evropy, a prostě nebudete věřit všemu, co říká tetka od vedle.

2) Naučí vás toleranci a otevřenosti

Najednou se začnete pohybovat ve společnosti alternativně smýšlejících jedinců a uvědomíte si, že ne každý musí život prožít tak, že se ožení, rozmnoží a umře. Místo jedné rovné silnice začnete svůj život vnímat jako jednu velkou spleť křižovatek. Kam se vydáte je jen na vás a žádná možnost není zavrženíhodná. Všechno, o čem obyvatelé vaší rodné Horní Dolní vždycky hovořili jako o naprostém tabu, už vám prostě jako tabu připadat nebude.

3) Je to nejlepší příležitost najít podobně smýšlející jedince

Přestože jste třeba byli celá svá školní léta považováni za třídní exoty, jsou zde velmi vysoké šance, že se na svém oboru setkáte se spousty exotů vám podobných. Plno lidí si zkrátka na vysoké najde přátelé nebo partnery na celý život, i když do té doby třeba v tomhle ohledu vůbec neměli štěstí.

4) Pomůže vám stanovit si i jiné než materiální cíle

Všichni bychom nejspíš chtěli parádní domky, luxusní auta, značkové oblečení, bazén, domácí kino a spousty dalších blbostí. Jenže jakmile všichni nevyhnutelně umřeme a zbyde po nás jen rozkládající se kopa sraček, k čemu nám pak tohle všechno bude? Myslím, že tento chmurný fakt spoustě lidí dojde právě při studiu nějakého humanitního oboru (možná právě kvůli ztíženým podmínkám k získání onoho materiálního zabezpečení) a začnou se tedy ohlížet po jiných možnostech naplnění. Já zatoužil po tom zanechat tu pár knížek. Jeden spolužák si založil kapelu, jiný našel zálibu v kreslení, další zase téměř obsesivně zachraňoval zvířata v nouzi. Nabízí se toho zkrátka mnohem víc než jen šplhání v žebříčku nějaké korporátní firmy.

5) Umožní vám trávit čas v zahraničí za velmi výhodných podmínek

Možnosti nejrůznějších výměnných pobytů jsou v dnešní době prakticky neomezené. Můžete tak klidně strávit jeden nebo dva semestry studiem v zahraničí a díky partnerským programům neplatit za školné ani korunu. Poznáte nové kultury, získáte nové přátele a zcela nový pohled na svět. Také se vám naskytne unikátní příležitost srovnat úroveň českého vysokého školství s tím zahraničním, což může být mnohdy docela překvapivé.
Nejedná se však pouze o výměnné pobyty. Se statusem studenta můžete využít i jiných cestovatelských možností, například letní Work & Travel.
Možností je zkrátka spousta a ať už si vyberete cokoli, jedno vám můžu garantovat: když se vrátíte, bude z vás úplně někdo jiný (lepší)!

6) Naučíte se aktivně snít

Z klasického českého prostředí, kde pupkatí strejcové vysedávají v hospodě a nadávají na všechno, co se nějakým způsobem vymyká jejich pokřivenému normálu, se najednou ocitnete mezi masou lidí, kteří naprosto bezmezně věří ve své sny (ať už jsou jakékoli) a jdou si za nimi. To prostě motivuje i ty největší pesimisty (viz já), aby se svým životem alespoň občas měli snahu něco málo dělat. Také si možná řeknete, že ta naše historií pošramocená česká společnost má ještě přece jen nějakou naději...

---
Toliko tedy k hlavním bodům. Než se však plně oddám útočným reakcím dělnické třídy, rád bych (tak trochu na svou obranu) pohovořil ještě o jedné maličkosti. Jelikož žijeme v tomto báječném socialistickém ráji, máme tu jako jedni z mála kvalitní univerzity "zadarmo" (čti: financovány daňovými poplatníky). Mám za to, že právě tento fakt často budí takové pohoršení mezi mnohými členy společnosti (paradoxně především těmi, co si tento způsob vlády hrdě odhlasovali). Myslíte, že je takové pohoršení skutečně na místě? Ač se jistě všichni shodneme na tom, že některé obory jsou pro společnost přínosnější než jiné, dle mého neexistuje jediný, co by se dal nazvat úplně zbytečným (viz předešlých 6 odrážek). Sám už se nějakou dobu řadím mezi daňové poplatníky a pohled na výplatní pásku mě, zvláště kvůli nekřesťanským odvodům státu, vůbec netěší. Přispívat lidem na vzdělání je však to poslední, co by se mi kdy příčilo. Jen pro srovnání uvedu pár dalších věcí, do kterých stát pumpuje naše peníze:

- příspěvky pro líné lemry na pracáku (všech barev pleti!)
- příspěvky na groteskně dlouhé mateřské dovolené
- příspěvky pro výstavbu silnic a dálnic (což by mě upřímně těšilo, kdyby podle toho ty silnice vypadaly!)
- platy politikům, kteří nám každým dalším rozhodnutím ubírají kus svobody
...a tak dál. O systému zdravotního pojištění raději ani nebudu začínat.

Opravdu vás tedy tak bolí přispět někomu na to, aby se stal daleko lepším člověkem? Mě rozhodně ne!

Jsem to ještě pořád já?

11. července 2017 v 15:40 |  Téma týdne
Nakolik mi ještě patří můj hlas? Často jej vůbec nepoznávám. Jako by vycházel z úplně jiných úst než těch mých. Patří mi vůbec ta ústa? Ty rty, kterými líbám. Ty zuby, kterými každodenně žvýkám ty odporné blafy z firemní jídelny. Jazyk, na němž se mi často rozplývá sladká chuť jejího těla.

Nakolik mi ještě patří mé ruce, říkám si, když jimi dennodenně svírám volant svého auta. Na kolik mi patří mé oči, nedočkavě vyhlížející zelenou na semaforu mého života. Patří mi ještě mé prsty, jimiž ji hladívám ve vlasech? Mé nohy, bezcílně bloumající nočním městem plným oslepujících neonů?

Patří mi pořád ještě slova, která vyřknu? Jsou to ještě stále moje slova, nebo se snad jedná o slova úplně někoho jiného? Jsou všechna moje rozhodnutí skutečně moje?

Když neustále vykonávám svou robotickou práci. Když nakupuju věci, bez kterých bych se bez problému obešel. Když jen tak projíždím prázdným nočním městem ve snaze vyčistit si hlavu. Když stojím polonahý v dešti. Když čekám na vlak do neznáme stanice. Když ležím na podlaze s lahví vodky a svět se kolem točí. Když vdechuju do plic uklidňující dávku nikotinu. Když ji držím v náručí, miluji se s ní, cítím její vůni. Když ráno vstanu a pohlédnu do zrcadla.

Jsem to ještě pořád já?

Mlčky

7. července 2017 v 20:07 |  Deníček & random příběhy
Ráno jsem se vzbudil. Stejně jako všechna ta na chlup stejná rána předtím.

Dobelhal jsem se do kuchyně, kde mi mou existenci o chlup zlepšilo tradiční dvojité presso. Vždycky jsem se maximálně snažil si jej vychutnat, tentokrát však ještě o něco víc. Tohle byla má poslední šance uložit si tu chuť v paměti. Paměti, jenž se brzy stane tím jediným kávovarem v mém životě.

To ráno jsem si totiž řekl, že už nikdy nic neřeknu.

Zadíval jsem se na svou sadu kuchyňských nožů, které jsem používal jen zřídkakdy (stejně jako většinu kuchyňského náčiní), a vytáhl ten největší. Vypadal jako nový. Možná, že jsem jej nepoužil ještě ani jednou. Tím líp. Jemně přejedu palcem po směru jeho ostří, které se na znamení své funkčnosti v momentě barví do červena. Jeví se ostře. Snad to tak bude stačit.

S nožem v ruce jsem se přesunul do koupelny, kde jsem z malé skříňky nad umyvadlem vytáhl dezinfekční sprej. Nastříkal jsem na nůž, co jsem považoval za dostatečné množství, a sprej uklidil zpátky na místo. Chvíli koukám na svůj odraz v zrcadle. Kdyby jsi prostě dokázal držet hubu, nemuselo by k tomuhle vůbec dojít, říkám chlápkovi v zrcadle. Ten se však jen neurčitě ušklíbne, jako by mu to snad bylo úplně jedno. Dobře pro něj.

Pomalu otvírám ústa a vyplazuju jazyk. Chlápek v zrcadle poslušně dělá to samé. Špičku jazyka chytím mezi ukazováček a palec levé ruky. V pravé pevně svírám nůž, jehož ledové ostří vzápětí ucítím na svém jazyce, odkud se rychlým tempem dere i do zbytku těla, na kterém mi naskakuje husí kůže. Musím to udělat rychle. Pěkně jedním tahem. Jestli se zaseknu, nejspíš omdlím a vykrvácím. Pro všechny případy vytáhnu z kapsy mobil a naťukám 911. Číslo ovšem nevytáčím. Je to jen pojistka. Zhluboka se nadechnu. Tři, dva, jedna...

S nepopsatelnou hrůzou sleduji chlápka v zrcadle, jak zajíždí nožem do masa. Jeho oči jsou zality slzami, nicméně zároveň v nich cítím velkou dávku odhodlání dokončit, co začal. Potůček temně rudé krve mu stéká po bradě do umývadla. Jeho tělo chce plakat, řvát, přestat s tím, ale on ho nenechá. Nesmí se nechat zlomit. Už je za půlkou. Už brzy bude po všem. Jen musí vytrvat. Ještě malou chvíli.

Docházejí mu síly. Ztrácí kontrolu nad svým tělem. Je si dobře vědom toho, že už nůž dlouho neudrží. Ještě kousek...Už se neudrží na nohou. Zakrvácený nůž padá k zemi a on jej následuje. Jeho rozklepané, krví pokryté prsty se však ještě stačí dotknout zeleného sluchátka na mobilu.

Vytáčím...911

Probudil jsem se, jako už nesčetněkrát, v odporné bílé místnosti nasáklé všudypřítomným smradem dezinfekce. Kolem sebe slyším spousty hlasů, známých i neznámých. "Co to sakra je?! Co jsi to proboha udělal?!" ozývalo se odněkud. Já však neodpovídal. Neměl jsem co říct. Neměl jsem jak to říct. Nikdo už neměl právo dožadovat se odpovědí, které je stejně nikdy nezajímaly.

Vyhrál jsem.

Stal jsem se dokonalým synem. Dokonalým bratrem. Dokonalým přítelem. Dokonalým partnerem.

Dokonalým člověkem, jehož slova už nikdy nebudou nikoho obtěžovat.

The Man Who Sold His Dreams

4. července 2017 v 22:24 |  Poezie (English)
Sold his dreams
For a chunk of change
Lost the key
To his golden cage

Pissed away
What used to matter
Sore and bruised
Prepared to shatter

Like a flower
His petals withered
To his grave
He slowly slithered

Pretty Noose

4. července 2017 v 20:20 |  Deníček & random příběhy
Houpe se. Celý svět se houpe. Sem, tam. Sem a tam. Pořád ne a ne přestat. Motá se mi hlava. Je mi špatně. Chce se mi zvracet, ale nejde to. Namísto toho mi rozkrok zalije teplá tekutina, která jako by se záhy měnila v tekutinu bodavě ledovou. Houpy, houpy.

Má chodidla se z nějakého důvodu nedotýkají země. Vznáším se jako ve snu. Zírám do houpající se koupelnové dlažby. Ach, jak dokonale se leskne! A jaké věci se v ní odrážejí. Věci, jež vůbec nechci vidět. Jenže nemám na výběr. Chci zavřít oči, jenže ty zůstávají dokořán otevřené, jako by mi měly každou chvíli vypadnout z důlků. Chci si rozřezat žíly a polít tu zatracenou dlažbu tmavou krví, co by zakryla všechny ty hrůzné odrazy. Jenže nemám čím. A nemám ani sílu. Nejsem s to se ani pohnout. A tak jen dál setrvávám v té hrůzné vznášející se statické poloze a zírám na odrazy své minulosti, zatímco se celý svět dál a dál houpe.
Houpy, houpy.

Cítím se vyčerpaný. Jako bych celý život oka nezamhouřil. Chci spát. Víc než cokoli na světě chci spát. Jenže stále nemohu zavřít oči. Nejde to. Moje víčka jsou jak zarezlá, nedokážu s nimi hnout.

Po nekonečně dlouhé době, musela to být snad celá věčnost, nicméně konečně usínám.

Mé oči však zůstávají otevřené.

Houpy, houpy.

Kam dál