Love Overdose

Středa v 17:12 |  Poezie (English)
My growing love
My mounting shame
For me whole life
For you just game
Why can't I
Put out that flame?

My Black Pearl
Beloved White Horse
Of sunshine and storms
You are the source
My demise
Here to endorse


Just one more dose
The golden shot
What I deserved
Is what I got
Eternally now
Beneath the mud


 

Top 10 nejlepších rockových alb 90. let

4. října 2017 v 15:02 |  Deníček & random příběhy
Pokud občas čtete můj blog, možná tak trochu tušíte, že ostré rockové melodie konce minulého století lahodí mým uším víc než cokoli jiného. Asi tomu ani nemohlo být jinak, jelikož jsem na nich vyrůstal už od toho nejranějšího dětství. Poděkovat za to musím zejména svému otci a strýci, jejichž sbírku kazet a cdček jsem coby malý capart s nadšením postupně objevoval. Když se pak pár let nato naši rozváděli (bylo to docela bouřlivé období, které se táhlo nekonečný jeden rok), poskytovala mi tahle sbírka jako jediná úžasnou oporu. Když nahoře lítaly talíře a vulgární nadávky, sedával jsem dole ve sklepě v tátově improvizované posilovně a na jeho Hi-Fi věži sjížděl kousky, z nichž se velká většina ocitne právě v tomhle seznamu. Držely mě totiž nad vodou i spousty dalších let, která nebyla o moc lepší, a drží mě nad vodou do teď.

Rád bych ještě podotknul, že se samozřejmě jedná o zcela subjektivní a notně citově zabarvený výběr, který se vám nemusí zrovna zamlouvat. Budu proto rád, když se v komentářích podělíte o "svou desítku". Dobré hudby není nikdy dost.

Jdeme tedy na to! Aby byl výběr barvitější, budu záměrně vybírat od každé kapely jen jedno album, aby se žádná neopakovala.

Number 10
The Rolling Stones - Bridges to Babylon (1997)

Aneb moje první setkání s legendárními Stony. Ještě teď mi mrazí v zádech, když slyším Anybody Seen My Baby a bere mě to zpátky do těch dětských let. Takové Already Over Me zas bývá aktuální každou chvíli. :)

Number 9
Green Day - Dookie (1994)


Upřímně jsem dlouho váhal, jestli pro tuhle příčku nezvolit raději Nimrod. Ale když si to tak zhruba přepočítám, Dookie jsem určitě slyšel ze všech GD alb nejvíckrát. Rozhodně dost návyková záležitost!

Number 8
The Offspring - Xnay on the Hombre (1997)


Jó, mohla tu být taky Americana, ale nostalgie opět zvítězila. Krom všech těch nadupaných songů jsem taky býval coby dítě silně posedlý tímhle stylovým obalem. Dokonce jsem si jej tehdy okopíroval na babiččině černobílé kopírce a přilepil na svou žlutou koloběžku...

Number 7
Nirvana - Nevermind (1991)


Tohle tu zkrátka chybět nemohlo. Bezpochyby se totiž jedná o jedno z nejslavnějších rockových alb v historii a to nepochybně zcela zaslouženě. Možná se dokonce divíte, že jsem ho neumístil víc dopředu, ale konkurence je holt velká.

Number 6
The Smashing Pumpkins - Siamese Dream (1993)


Hlas Billyho Corgena můžete buď nenávidět, anebo jím být naprosto posedlí. Já samozřejmě patřím do té druhé skupiny a The Smashing Pumpkins tak u mě maji své nenahraditelné místo.

Number 5
Alice in Chains - Dirt (1992)

Dokonalé spojení hlasů Jerryho Cantrella a Layna Staleyho vytvořilo nenahraditelný unikát, který bude mít v hnutí grunge vždycky své pevné místo.


Number 4
Stone Temple Pilots - Purple (1994)

S touhle kapelou jsem se poprvé setkal u titulků filmu The Crow (Vrána), který jsem jako malý naprosto zbožňoval (přestože mi jej matka vehementně zakazovala). Když jsem později našel ve sklepě celé album, byl jsem štěstím bez sebe.

Number 3
Rage Against The Machine - Evil Empire (1996)

Tak trochu kontroverzní album, které se svým stylem mírně vychyluje od ostatních počinů RATM a spousta fanoušků ho naopak považuje za nejhorší. Pro mě to však tehdy bylo ono "rozvodové album". Neměl jsem páru, o čem vypovídaly samotné texty (teď když to vím, úplně s nimi nesouhlasím, ale to už prostě nic nemění). Úplně mi stačila ta energie, ta zlost v hlase frontmana Zacka, ve které se zrcadlila zlost moje vlastní. Tohle album bylo se mnou při asi mém největším životním zlomu. Skoro se ho teď bojím poslouchat...

Number 2
Nine Inch Nails - The Downward Spiral (1994)

Kdybych měl zvolit své úplně nejoblíbenější NIN album, určitě by to byl debut Pretty Hate Machine. Ten ovšem vyšel už roku 1989, takže jsem zvolil hned album následující. NIN nebyla kapela, která se mi zalíbila na první poslech. Chtělo to čas, než jsem dokázal ocenit naprostou genialitu Trenta Reznora, která nyní, dle mého názoru, už bohužel dost upadá. Tohle byla ovšem jeho nezapomenutelná zlatá éra.

Number 1
Pearl Jam - Ten (1991)

Kdo mě trochu zná (nebo kdo četl mou knihu), tomu to muselo být hned jasné. Pearl Jam je do dnešního dne mou neochvějně nejoblíbenější kapelou a právě tímhle geniálním albem to všechno začalo. Dokonalost. Dokonalost. A ještě jednou dokonalost.
btw Eddieho Veddera by měl někdo zabalit do bublinkové fólie, jelikož je nejspíš posledním z grungových králů, co je ještě naživu.

Of Bars and Men

2. října 2017 v 20:23 |  Deníček & random příběhy
The Grunge - náš oblíbený bar. Schovaný v zapadlé uličce, v suterénu starého oprýskaného činžáku, kde už dlouho nikdo nebydlí. Moc lidí ani neví, že tohle místo vůbec existuje. Jen hrstka štamgastů, kteří nemají ponětí, kde jinde trávit dlouhé hodiny svého nezaslouženého volna. Alespoň tak to vnímáme my dva.

Jako každý den po páté odpoledne, když nám skončí další nudná šichta, potulujeme se chvíli po zasněženém městě s mizivou touhou vrátit se zpátky do svých smradlavých miniaturních bytečků na předměstí, kde ani na jednoho z nás nikdo nečeká, a odškrtnout si další den v kalendáři. Jakmile se tedy dostatečně nabažíme těch sněhových závějí, neutichajícího troubení, otravných vánočních melodií linoucích se z každého krámku v okolí a bodavého mrazu, vyrážíme znovu do našeho uprchlického sídla.

All I Want For Christmas Is You, který už mi z uší začínal vyhánět kapky krve, konečně nahrazuje něco pro nás daleko tématičtějšího - Mother Love Bone s jejich Shardog Champion. Na tomhle místě prostě nikoho nezajímá, že je polovina prosince. Že by měli po vzoru společenských tradic tasit peněženky a vyjít do ulic rozhazovat své těžce vydřené dolary za nejrůznější píčovinky výměnou za následné umělé úsměvy svých blízkých. Tady se čas zastavil. Pořád dokola tu hraje skromná sbírka desek těch nejlepších kapel éry dávno zapomenuté, zatímco se tu my všichni vyvrhelové zpíjíme do němoty a vedeme při tom pseudofilozifické debaty.

"Já ti už nemám vůbec žádnou vůli žít," povídám zas jednou Ronovi po pár panácích whisky. "Mně je prostě souzený, abych chcípnul sám, tak co kurva záleží na tom, kdy to bude?"
"Táák, kdo ti zlomil srdíčko tentokrát, kámo?" ušklíbne se Ron, který je už taky zjevně trochu na mol. Nezdá se, že by mě bral příliš vážně, což mě trochu namíchne, a tak mávnu na barmana, svalnatého černocha ve středním věku, ať mi sem hodí dalšího panáka.
"To v tom jako pokaždý musí bejt ženská?" zamumlám znechuceně, přestože vím, že má zase jednou pravdu.
"No a ne snad? Copak někdy v něčem není ženská?"
"Minimálně ve vašich ložnicích to vypadá bezpečně, chlapi," přidal se k naší konverzaci barman, když mi přinesl můj drink. Když však spatřil naše zhnusené výrazy, raději se zase odporoučel.
"Má pravdu, kretén jeden. V mý ložnici holt žádná dlouho nevydrží," povzdychne si Ron.
"Divíš se? Vždyť to ani není ložnice, ale jenom prochcaná stará matrace hozená vedle kuchyňský linky, vole. Kdo by na ní chtěl trávit víc než jednu noc."
"Hele, sklapni! Jak kdyby ta tvá vypadala o něco líp. Tak povíš mi už konečně, co se stalo? Snad jste se s princeznou nepohádali?"
"Kdyby pohádali. Zas jsem dostal kopačky," povzdychl jsem si s rukama v dlaních. "Vyměnila mě za jinýho. A ještě k tomu je to totální hnusák, to bys nevěřil. Kdyby to aspoň byl nějakej zasranej model, to bych třeba chápal. Přece jenom už mám nejlepší léta za sebou. Ale tenhle chlápek, přísáhám Bohu, moh' by to bejt její fotr. Normální plešatej starej pupkáč."

Ron vytáhne krabičku cigaret, jednu si strčí do úst a pak nabídne i mně. S povděkem přijímám a na oplátku obstarávám oheň.

"Jo, kamaráde, tohle se holt stává docela často," začal rozumovat s hloubavým výrazem ve tváři. "V jistý fázi ti prostě vzhled a tenhleten tvůj ležérní šarm přestanou stačit. Ženská začne cejtit přibejvající léta a tvůj ksicht a tělo jí začnou bejt ukradený. Místo toho začnou toužit po nějaký zasraný berličce."
"Berličce?"
"No jo. Berličce. Ještě mi řekni, žes jaktěživ od žádný neslyšel tu proklatou větu 'Potřebuju se o někoho opřít'."
"A kurva."
"Jo, tak nějak. Ony totiž dnešní ženský, když jsou ještě mladý, děsně rády předstíraj, jak jsou děsně nezávislý a nad vším povznesený. Všechny nás zahlcujou těma svejma siláckejma feministickejma kecama, šoustaj s každým cool chlápkem, co na ně hodí nadrženej pohled, a prostě dělaj, jak maj všechno pevně v rukách. Takovejm těm mastnejm brejlatejm nerdům se jenom vysmívaj. Jenže právě takový, mezitím co si leštěj ty svý nepoužitý ptáky, vždycky získaj nějakej děsně dobře placenej flek někde v IT a jsou za vodou. No a pro takovou ženskou, která mezitím stihla vojet půl populace a procestovat svět, začnou bejt právě tihle mastňáci daleko výhodnější. Už jsou prostě vydováděný a hledaj jistoty, co jim nějakej chlápek z baru prostě nemůže poskytnout. A nalijme si čistý whisky - většinou ani nechce."

V pozadí teď hraje Hunger Strike a já jak na zazpívanou dostávám docela hlad. Nechce se mi nicméně přerušovat Ronův oduševnělý proslov. Snad se i něco přiučím. Minimálně si pro jednou připadám jako ten menší pesimista z nás dvou, což mě docela těší.

"Možná máš vlastně pravdu," pokračuje můj přítel větou, kterou od něj neslýchávám zrovna často. "Takovejhle život začíná bejt docela na hovno. Ona totiž všechna ta svoboda, co si furt tak vehementně bráníme, nám nebude nic platná, až budem jednou svobodně jezdit na kriplkáře, slintat si na košili a nebude tam nikdo, kdo by se o nás postaral. A upřímně, nemyslím si, že to bude bůhví jak dlouho trvat. Vždyť se na nás podívej. Táhne nám na čtyřicet a co jsme dokázali? Furt ještě přerovnáváme zboží ve skladu jak dvacet let zpátky, furt jezdíme podzemkou, furt bydlíme v tý největší díře, co tohle zasraný město nabízí. A taky...díval ses poslední dobou někdy do zrcadla? Já bohužel jo a povím ti, ty naše cool léta už jsou taky dávno v trapu. Teď už prostě nemáme co nabídnout."
"Auch...," utrousil jsem. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadá. Co mu taky na tohle všechno asi můžu říct. Modlím se, aby už raději nic neříkal.
"Ono je to totiž tak...," nadechl se znovu a já si uvědomil, že jsem ateista. "Vztahy, to je jak demokracie. Čím víc máme možností, tím víc jsme v prdeli, páč nemáme páru, kterou z nich si vybrat. Prostě tak dlouho vybíráš, dokud nepřebereš."
"To je teda velká myšlenka," povídám mu.

Po tom, co jsem se ten večer nějakým způsobem dobelhal domů, otevřel si konzervu smradlavých ryb a koukal z okna s romantickým výhledem do zdi vedlejšího činžáku, dopadl na mě ještě daleko větší splín. Opravdu mi táhlo na čtyřicet a opravdu jsem neměl vůbec nic. Ani ten miniaturní jednopokoják nebyl můj. O vůli žít ani nemluvě. Natáhl jsem se na zašedlou matraci a zavřel oči. V peřinách jsem ještě cítil zbytky vůně, kterou jsem miloval nade všechno na světě.
 


Temné dny přítomnosti

30. září 2017 v 15:40 |  Téma týdne
Celkem by mě zajímalo, jestli se mi povede dožít momentu, kdy budu své "temné dny" moci zahodit do šuplíku "minulost".

Přestože cítím, jak se tahle "temnota" s přibývajícím věkem všemožně mění, rozhodně se nezdá, že by se v nejblizší době (nebo vůbec někdy) chystala někam zmizet. Podle všeho jsem pro ni opravdu dost dobrý hostitel, takže spolu možná budeme žít (ne)štastně až do smrti.

Sám už si připadám trapně, nekomfortně, že pořád bojuju s něčím, co u většiny lidí přijde a odejde (pokud to vůbec přijde) někdy během puberty. Ke mně však tenhle Démon zvrácenosti (vypůjčím-li si termín svého oblíbence) přišel už daleko dřív. Vlastně je se mnou od útlého dětství, kam až moje paměť sahá. Představte si takového šestiletého smrada, jak rozumuje o tom, jak nic v životě nemá smysl. Kdyby mě zavřeli do cvokárny už tehdy, možná bych ještě měl nějakou naději na spásu, jelikož hádám, že onen démon byl tou dobou taky ještě spíš takovým démoňátkem. Jenže on pořád jen rostl a rostl (možná to bylo tím, že jsem jako malej žrával jako prase), až mě nakonec přerostl (pozdější změna jídelníčku se už na něm očividně neprojevila). A zůstává se mnou dodnes, když už mám mládí skoro za sebou a společnost po mně očekává činy hodné dospělého jedince, což se mi ve většině životních sfér daří jen pramálo.

Je prostě těžké denně vycházet s lidmi, kteří žijí v úplně jiné dimenzi. Můžu předstírat, můžu se snažit o vysvětlení, můžu být prostě permanentně zticha. Nic nefunguje. A když, tak jen krátkou chvíli. Smutek střídá zlost. Zlost střídá rezignace. A všechno je vždycky obklopené pocity marnosti a osamělosti, které Démona vyživují lépe než michelinský kuchař. Omlouvám se tedy všem účastníkům mé životní show, kteří musí mé výlevy trpět. Však on ten démon jednou pozře i mě.


Volné asociace...

22. září 2017 v 17:45 |  Deníček & random příběhy
Proč jsem tak plný nenávisti? Kde se to ve mně vzalo? Kdy to začalo? Nenáviděl jsem nejdřív sebe, nebo své okolí? Kdo to ve mně vybudoval? Nedokázal bych to přece sám. Nemohlo se to přece stát jen tak samo od sebe. Proč musím vnímat věci, které vůbec vnímat nechci? Proč se mi musí všechno milionkrát převalovat v hlavě? Je to k zbláznění! Jak dlouho to ještě musím vydržet v tomhle těle? Chci vypnout. Potřebuju vypnout, jenže vůbec nic už nepomáhá. Proč jsem tak zatraceně neschopnej? Proč nedokážu najít jedinou věc, ve které bych se zvládl úspěšně realizovat? Proč nedokážu vydržet v lidské společnosti, a přesto cítím, jak mě samota pomalu zabíjí? Co tady dělám? CO TADY DĚLÁM?! Koukám do zrcadla a z toho pohledu se mi křiví obličej. Co jsi sakra zač? Jenom blbej klaun, co je všem pro smích. Lidi mě buď úplně ignorují, nebo se mi potají vysmívají. A já se jim nedivím. Jsem sám sobě často pro smích. O co že se to vlastně pořád snažím? Každej, kdo mě zná, kdo je se mnou nějak spřízněnej, se za mě akorát stydí. A copak jim to můžu mít za zlý? Zplodit něco takovýho, spát s něčím takovým, vycházet s něčím takovým na veřejnost? Taky bych se kurva styděl, být v jejich kůži. Do piče s trapným vysokoškolským titulem. Do piče s kreténsky napsanou knihou. Do piče s tímhle ksichtem. Do piče s tímhle tělem. Do piče se všema sračkama na tomhle mizerným blogu. Do piče se mnou, s touhle zajebanou parodií na lidského jedince. Do piče...proč se cítím tak mizerně, když k tomu nemám jedinej důvod? Co je se mnou kurva špatně a komu to mám dávat za vinu?

Motivace

20. září 2017 v 10:35 |  Téma týdne
"Proč tohle vůbec dělám?" říkávám si s přibývajícím věkem snad čím dál častěji.

Upřímně nepřestávám sám sebe udivovat, když každé ráno přes veškerou nechuť nakonec vždycky vstanu z postele, dobelhám se poslepu do koupelny, kde provedu každodenní, alespoň částečnou, transformaci v lidskou bytost, naházím na sebe nějaké to oblečení, co alespoň minimálně splňuje pracovní dress code, nasednu do auta a jedu do práce. Cestou se stavím pro kávu a nějaké sladké pečivo, které postupně konzumuji během pravidelné dopravní zácpy. Přesně už vím, na kterém kilometru dojím nugátový croissant a na kterém začnu jíst ořechový rohlíček. Vím také, že při pravidelném zapíjení mi káva dojde přesně v moment, kdy se tři jízdní pruhy konečně spojí v jeden a provoz se tak znovu dává do pohybu. I zbytek dne většinou proběhne tak, jak očekávám. Jako bych snad disponoval zvláštní schopností předpovídání budoucnosti.

Jenže člověk by touto schopností disponovat neměl. Nabyjete-li totiž dojmu, že je všechno předem dané, brzy ztratíte jakoukoli motivaci svoje bytí jakkoli ovlivňovat. Ba možná i přestanete věřit, že je to vůbec možné. A já poslední dobou (tedy posledních několik let) často mívám pocit, že právě tohle se mi děje. Že většina mých životních rozhodnutí končívá větou "Do prdele s tím! Nějak to dopadne", provázenou ledabylým mávnutím ruky. Přestože se mi tento způsob "rozhodování" už párkkrát docela osvědčil, mnohokrát tomu tak vůbec nebylo, což vedlo ke ztrátě spousty času, velkého kusu mého mládí, které mohlo být využito daleko, daleko efektivněji a šťastněji.

Jakkoli jsem přesvědčen, že s motivací lidé bojují již po celá staletí, něco mi rovněž říká, že dnešní "digitální věk" je na tom navzdory svým vymoženostem (či právě kvůli nim?) vůbec nejhůř. Přiznejme si totiž jednu věc: Valná většina z nás se má jak prasata v žitě. Aniž bychom něco speciálního vytvářeli. Aniž bychom se jakkoli zasluhovali o to, aby byl tenhle svět lepším místem. Aniž bychom se ze sebe snažili udělat něco víc než jen další náhodný obličej, co se jednoho dne narodil a jednoho dne umře. Navzdory tomu všemu máme plné lednice, střechu nad hlavou a internet, na kterém si můžeme kdykoli postěžovat na celý svět. Stačí nám jen odtrpět nějakých 8+ hodin denně v nezáživné, zbytečné práci, kde by nás mohl klidně kdykoli nahradit kdokoli jiný. Tak proč se snažit?

Možná takový styl života někomu vyhovuje. Znal jsem takové jedince. Ale stejně si myslím, že každý z nás touží po věcech navíc, kterých by mohl s trochou té motivace klidně dosáhnout. Naučit se hrát na hudební nástroj, vytvořit nějaké umělecké dílo, vyrazit někam do neznáma...Jenže donuťte se, když vás k tomu nenutí základní biologické potřeby. Když můžete raději hodiny scrollovat na facebooku, aniž byste vůbec vnímali, co se děje na obrazovce. Když můžete raději chatovat s kamarády "o ničem". Když můžete v hospodě koukat na fotbal a nadávat na ty, co se mají líp než vy. Jak blízko se někdy může zdát být úspěch, a přesto jak daleko. Jak málo stačí, a přitom jak těžké to je. Všechno co potřebujeme, je jenom ta zatracená motivace. Motivace, která se může skrývat v čemkoli, a přitom je tak těžké ji najít.

A já srdečně gratuluji těm, kterým se to povedlo.

Bez okovů

18. září 2017 v 18:06 |  Deníček & random příběhy
Zírám do útrob špinavé záchodové mísy plné zvratků vlastní i cizí výroby. Samotné zvracení už mám naštěstí za sebou. Teď už jen sbírám síly na to, abych se zase mohl postavit na nohy. Celý se třesu, po těle mám husí kůži, nechce se mi hnout ani o píď. Když se teď postavím a vyjdu z téhle zatracené smradlavé kabinky, kam vlastně půjdu? Nemám nejmenší tušení. Možná bude lepší položit hlavu na prkýnko a strávit zbytek noci tady. Nebo co třeba strčit rovnou celou hlavu do mísy a zadusit se tím, co se v ní nachází? Ještě jsem koneckonců nenašel dost síly ani na stisknutí splachovadla, stejně jako ten, co tu byl přede mnou.

Z jedné z okolních kabinek se ozývá nechutné vzdychání kopulujícího páru a současné bušení do zdi. Závidím jim tu vitalitu. To vzrušení. Ten pocit, že jsou ještě naživu. Odjinud se zase linou zvuky obracejícího se žaludku nějakého mně podobného jedince. Z kombinace toho všeho se mi znovu párkrát otočí i žaludek můj vlastní. Už ze mě však nemá co vycházet, snad krom posledních sil, které ve mně do té chvíle možná ještě někde dřímaly. Zavadím svou malátnou rukou o splachovací páčku a triumfálně koukám, jak se to uvnitř té nechutné mísy všechno točí a točí, dokud to konečně nespolkne odpad. Vyplazím se ven - opravdu se plazím. Plazím se po těch odporných ledových kachlích, mokrých od moči, zvratků, zbytků spermatu a bůhví čeho všeho ještě. Nenávidím tohle zatracené místo!

Po věčnost připomínající době se konečně vyštrachám na nohy a dojdu k umyvadlům. Ta vypadají, že se při jejich doteku snad ještě víc zašpiním, ale stejně sáhnu po zamaštěném kohoutku a otočím. Vyprskne z něj však jen trocha jakési černé špíny a dál už nic. Only this and nothing more. Mému tělu už došla trpělivost. Samovolně zatínám pěst, napřáhnu se a vší silou prásknu do špinavého, grafitti počmáraného, zrcadla před sebou. Ozve se cinknutí několika střepů o ono umyvadlo, na které posléze dopadá pár kapek krve z mé ruky. Nenávidím to tady!

Vycházím ze záchodů zpátky do dlouhé temné chodby zastávky metra. Nevím, kolik je přesně hodin. Něco mi však říká, že poslední vlak už jsem dávno minul. Jenže zase, i kdyby tomu tak nebylo, kam bych vlastně jel? To místo, které jsem po celá léta proti své vůli nazýval domovem, už neexistuje. Jednou provždy jsem ho vymazal z mapy tohohle odporného světa a učinil jej tak odporným o něco málo méně. O něco málo. Odporný mi připadal i nadále a i nadále to bylo k nevydržení. V zadní kapse svých ošoupaných kalhot jsem cítil ledové ostří loveckého nože, který už od mala nosím všude s sebou. Každý kousek mého těla v tu chvíli cítil nezkrotnou touhu jej vytáhnout a zarazit jej někomu přímo do srdce. Komukoli. Jen tak. Bez nijakého zvláštního důvodu. Protože prostě proč ne? Náhodnému salarymanovi v levném obleku. Mladé středoškolačce v krátké mini sukni. Zbohatlíkovi v novém Audi. Intelektuálovi s knížkou v ruce. Spoře oděné děvce na nočním lovu. Matce s kočárem. Opilému bezdomovci. Zkrátka jakékoli bytosti spadající pod lidskou rasu. Tak moc jsem po tom toužil a při těch extatických představách vší silou svíral v kapse ostří onoho nože, až se mi celá zaplnila horkou krví, jež se sotva stačila vsakovat.

A proč vlastně ne? Co mi to ještě může udělat? Maximálně přidat nějaký ten rok k nevyhnutelnému trestu za to, co už jsem spáchal. Je jen otázkou času, než mě tu poldové najdou a odtáhnou k soudu, který mě navždycky připraví o zbytky mládí. Proč si tedy nesplnit poslední z dlouhé série svých snů?

Metro se však zdá být liduprázdné. Nikde ani noha. Je to zvláštní pohled. Den co den se tu na sebe lepí tisíce lidí. Mačkají se na sebe jak sardinky a vzájemně vdechují své odporné pachy. Nikde není ani centimetr volného prostoru. Házejí po sobě nenávistnými pohledy, ale nikdo ani necekne. Co jim zbývá, než se dopravit do svých nenáviděných, bezvýznamných kanceláří a zabít tam další den, jen aby zůstali naživu. Lidská existence je jeden smutný, zatraceně nudný, příběh. Teď už tu však nikdo z těch mechanických zvířat nebyl. Všichni už se nejspíš válejí doma na gauči a po tom, co se jim konečně podařilo uspat své ratolesti, ten jejich "smysl existence", jen tupě zírají na nějakou mozekvymývající reality show a snaží se tak alespoň trochu oddálit další den, který bude na chlup stejný jako ten předchozí. Taky jsem takový býval...dokud ta léta tikající časovaná nálož v mé hlavě konečně nevybouchla a nevzala s sebou všechno, co jsem kdy znal. Co jsem miloval. Co jsem nenáviděl.

Vlaky, jak jsem očekával, už (nebo ještě) nejezdí. Rozhodnu se tedy vrátit se na ony odporné záchodky. Budu se muset spokojit s tím, "co dům dá". Kopulující pár ještě stále kopuloval s o nic menší vervou než předtím. Opravdu působivé. Zvracejícího chlápka už naproti tomu nebylo vůbec slyšet, nicméně jeho kabinka byla stále zamčená. Musel být tedy pořád uvnitř. Nejspíš ještě sbírá síly jako před chvílí já sám. Kde začít? Ach, to rozhodování! Nakonec si však řeknu, že větší radost mi jistě udělají ti živější. Ještě chvíli naslouchám křikům blížícího se orgasmu, než konečně vtrhnu dovnitř s nožem od své vlastní, již pomalu zasychající, krve. Naskytl se mi groteskní pohled na právě ejakulujícího vyzáblého chlápka s vyholenou hlavou a jeho ne úplně šerednou přítelkyni, jejíž výraz naznačoval, že jí k vyvrcholení ještě nějaká ta sekunda chyběla. Byla to právě ona, kdo mě postřehl jako první. Ještě než stihne vykřiknout, napřahuji se a zabodávám jejímu neúspěšnému nabíječi nůž do krční tepny. Horká krev stříká po zdech kabinky, jeho penis přitom pořád ještě pulzuje a vystřikují z něj zbytky spermatu. Chudokrevný ten chlápek tedy rozhodně není. Navíc očividně dlouho sexuálně abstinoval. Brzy nato jeho tělo padne na jeho hystericky křičící, krví a spermatem pokrytou, družku. Ach, jak krásný to byl pohled! Až se mi skoro zachtělo k nim přidat. Určitě bychom si užili ještě spoustu legrace. Jenže na to už nebyl čas. Navíc mi ten křik pomalu začínal lézt na nervy.

Byla celá bez sebe. Ani se nesnažila utéct, čímž mě trochu zklamala. Shodím z ní mrtvé tělo jejího přítele, přičemž ona stále zůstává sedět rozkročená na záchodové míse. Nahýbám se nad ni, zadívám se jí do očí. Ona přestává křičet, vyděšeně na mě kouká. Neví, co čekat. Usměji se na ni a povídám: "Dnes nosíš tyto okovy a jsi zde. Zítra budeš bez okovů. Ale kde?" Plná nadějí se na mě nesměle usměje a já ji vrážím zkrvavenou kudlu do podbřišku a nechávám ji tam. Dlouho skučí jako zvíře. Ale tentokrát je to opravdové zvíře, ne to mechanické, jímž byla ještě před malou chvílí.

Když spokojený vycházím z kabinky a chystám se na svou další oběť, přejede mi mráz po zádech. Vedlejší kabinka se zvracejícím chlápkem je otevřená dokořán a chlápek samozřejmě nikde. Tohle jsem měl tušit! Vyběhnu ven ze záchodků a v dálce už slyším odhodlané hlasy policejního komanda a kovové chrastění jejich zbraní. V hlavě mi zní hlas jedné z čarodějnic z Macbatha...Something wicked this way comes...Tohle je moje konečná stanice.

V tom však uslyším známé hučení blížícího se prvního ranního vlaku. Hádám však, že na základě policejního hlášení tu stavět nebude. To mě ovšem vůbec netrápí. Stoupnu si zády ke kolejím a usmívám se na ozbrojenou jednotku, která právě dorazila. "Všechno, co vidíme nebo soudíme, je pouhý sen uvnitř snu," projede mi hlavou, když moje krční páteř naráží na ledové kolejnice...

E-Book venku!

7. srpna 2017 v 17:38 |  Moje kniha
S radostí mohu oznámit, že dnes vychází elektronická verze mé prvotiny "V proudu řeky Styx"!

Pokud rádi čtete z obrazovky, můžete knihu zakoupit ve formátech PDF, EPUB a MOBI zde:

http://www.databook.cz/v-proudu-reky-styx-3833

Pokud dáváte přednost papíru, musíte si ještě chvíli počkat.


Den, kdy jsem zkusil žít

6. srpna 2017 v 20:22 |  Deníček & random příběhy
Jeho osobitý hlas procházel reproduktory a v jakési pokřivené formě se rozléhal po tmavé, smrduté místnosti. Doplňovalo jej slabé hučení klimatizace marně se snažící o rozproudění nedýchatelného dusna, které tam panovalo. Venku se konečně smrákalo a ulice se začínaly vyprazdňovat, avšak to odporné dusno pořád ne a ne zmizet.

Ležel jsem někde zhruba uprostřed té tmavé místnosti, alespoň jsem tedy měl ten pocit. Raději mi ale příliš nevěřte. Klidně jsem se mohl válet někde v rohu, nebo jsem taky v žádné místnosti vůbec nebyl. Pravdou je, že jsem neměl tušení, kde to vlastně jsem. Věděl jsem jen to, že odtamtud musím co nejrychleji zmizet. Byl jsem však obehnán řadou prázdných lahví od jakési levné whisky, jež působily jako vysoký plot s ostnatým drátem, který byl navíc dost možná pod proudem. Byl jsem v pasti. Pokaždé, když jsem se pokusil vstát, dostal jsem ránu, celý svět se kolem mě roztočil jako nějaká pouťová atrakce a já padl zpátky na zem.

Připadal jsem si jako prase v těsné ohradě čekající na porážku. Malé, smrduté, špinavé, bezvýznamné prase, které skončí pomleté na pultě nějakého supermarketu s několikrát přepsanou záruční lhůtou. Nakonec si mě nějaký zoufalec koupí, protože budu v akci za polovic, sní mě a bude mu tak špatně, že bude muset srát a srát, dokud ze sebe nedostane i tu poslední průjmovou kapku mého nechutného já. Potom se mu konečně uleví, stiskne splachovadlo a já budu po dlouhé cestě vrácen tam, kam patřím.

Byl to nevyhnutelný osud, o tom jsem byl skálopevně přesvědčený. Cítil jsem však, že než dojde k samotné porážce, mám přece jen ještě trošku času. Nebylo ho mnoho, to věděla každá buňka v mém těle, nicméně jsem si byl jistý, že to ještě jednou zvládnu. Ještě jednou se podívám Tam, kde svítí slunce. Pokusil jsem se nasát energii celého vesmíru a udržet se tak na nohou. Všechno se kolem mě neustále točilo, a já proto netušil, kudy se vydat. Jednou kolem mě prolétl rámeček s fotkou, potom stará kytara, všechny ty prázdné láhve, malý černý stolek posypaný bílým práškem, hromada nedopalků a nakonec se kdesi v tom víru objevilo i rádio s tím dobře známým hlasem.

The day tried to live
I wallowed in the blood and mud with
All the other pigs...

Cítil jsem sám sebe, jak nesmírně páchnu. Jak se mi mé mastné vlasy lepí na obličej jako nějaká slizká hmota. Když jsem si samovolně olíznul rty, cítil jsem odpornou pachuť směsi whisky, potu a čehosi neidentifikovatelného. Nejspíš jsem se nemyl už celé dny. Chtělo se mi zvracet. Zvracel jsem. Trochu se mi ulevilo. Točící se místnost se o něco zpomalila. Už jsem byl alespoň trochu schopen pohybu.

Klopýtl jsem a padl hlavou na roh toho malého černého stolku. Krev mi stékala po tom odporně ulepeném obličeji, ale svět se výměnou za to konečně přestal točit. Věděl jsem, co dělat. Hezky krůček po krůčku, jako vaření podle kuchařky. Otřel jsem si krev z čela, čímž se mi podařilo do rány přimíchat trochu potu a špíny. Nebylo to zrovna příjemné, ale sotva jsem to vnímal. Položil jsem pravou část obličeje na stolek, zacpal si levou nosní dírku a tou pravou nasál všechen zbývající prášek. Bylo ho však málo. Zatraceně málo na to, aby mě dovedl tam, kam jsem potřeboval. To mě ovšem nemohlo zastavit. Jak by řekl jeden známý kuchař: "Když nemáte cibuli, hoďte tam česnek."

Na každý pád se mi zdálo, že to místo, kde jsem se nacházel, už nebylo tak temné jako před chvílí. Už nepřipomínalo prasečí ohradu. Nyní se podobalo spíš rozlehlé pláni a za horizontem už pomalu začínalo být vidět vycházející slunce. Pořád tu však byl onen černý stolek a pořád, ač už působily téměř průhledně, byly kolem zdi. Bylo na čase přidat onen česnek coby finální ingredienci. Spoustu česneku. Z kapsy jsem vytáhl již několikrát použitou, nepříliš sterilní, žiletku. Zadíval jsem se na své zápeští, pokryté téměř vodorovnými jizvami a žiletku přiložil k první z nich. Vší silou jsem řízl. Jizva byla rázem pryč. A tak jsem řezal dál a dál, až jsem své tělo zbavil veškerých jizev. Zbývala už jen rána na hlavě. Poklekl jsem k rohu stolku, a vší silou do něj vrazil hlavou. Bohužel se mi do původní rány nepodařilo trefit hned napoprvé, a tak jsem musel pokus několikrát opakovat. Nakonec se to však povedlo. Stolek zmizel a s ním i všechny zdi, co mi dosud bránily v pohybu.

Začalo svítat. Sluneční paprsky zlatavě ozářily pšeničná pole, ve kterých jsem se nacházel. Zdálo se, že se rozprostírají až na samý kraj světa. Kolem nebylo nic než ta pole, úzká prašná cestička, na níž jsem stál a sympatický malý dům, jehož směrem jsem se vydal.

"Jsem doma!" zvolal jsem, jakmile jsem prošel vchodovými dveřmi.
"Vítej doma!" usmála se a vrhla se mi kolem krku, díky čemuž jsem konečně mohl znovu nasát tu Její překrásnou vůni.
"Chyběla jsi mi," přiznal jsem a políbil nenápadný hnědý flíček na Její tváři.
"I ty mně."

Než jsem se Jí stačil dostatečně nabažit, přiběhl zbytek uvítacího sboru.
"Tatíí!" ozvalo se odněkud a do náruče mi skočila Její dokonalá malá kopie. Stejné rysy, stejné vlásky, velmi podobné brýle. Jen oči měla moje. Následoval veselý štěkot a o pozornost se přihlásil i můj starý chlupatý přítel. Jen známá sněhobílá kočka posedávala opodál a snažila se nedávat najevo žádné známky radosti. Teď už jsme byli kompletní.

"Bojím se, že se nebudu moct zdržet dlouho," pošeptal jsem jí do ucha.
"Ale večeři si s námi dáš, ne?"
Večeři? podivil jsem se v duchu. Vždyť sotva svítalo. Brzy mi však došlo, že můj čas teď plynul docela jinak, než jak jsem byl zvyklý.
"Myslím, že to bych ještě mohl zvládnout," usmál jsem se.

A tak jsme se všichni přesunuli do jídelny, odkud už se linula lahodná vůně zeleniny na kari. Takové, jak ji uměla jen Ona. Jedli jsme, pili jsme, povídali si a byli jsme neskonale šťastní, až dokud slunce zase nezapadlo.

O Hovně

2. srpna 2017 v 23:14 |  Deníček & random příběhy
Milý deníčku,

občas si připadám jako nehorázný loser. No, vlastně si tak připadám téměř permanentně. Od dávných dob, kdy jsem přestal plnit svůj zjevně jediný životní účel, za který mě někdo oceňoval (přínos sociálních dávek své líné matce), se cítim zhola nepotřebný. Nejhorší jsou ovšem chvíle, kdy v sobě cítím jakýsi silný kreativní zápal. V hlavě se mi honí jeden nápad za druhým. Ideje, zápletky, zajímavé rozhovory pro mé fiktivní postavy, náměty na nové povídky a romány...Cítím tu obrovskou potřebu všechno to ze sebe vypsat. Chci psát fikci, chci psát úvahy, eseje, chci napsat tu nejlepší diplomku. A všechno to mám v hlavě. Mám tolik nápadů, že mi snad nikdy nemůžou dojít. JENŽE, pak zasednu a zírám na prázdný wordový dokument, bílý jak sybiřské pláně. A pranic ze mě nevychází. Piju, kouřím, zase piju a čím dál víc si při tom uvědomuju, jak hrozně neschopnej vlastně jsem. Že všechny ty věci, co se mi neustále honí hlavou, nejsou žádným prakticky využitelným darem, ale jen dalším projevem toho, jak psychicky vyšinutý vlastně jsem. Projevem toho ultimátního mixu nepovedených genů mojí stvořitelky spolu s její nekonvenční výchovou. Následkem nesčetných ran do hlavy od pomyslné zdi, proti které se neustále vydávám. Proč už sakra dávno neležím nadrogovanej v pohodlí nějaké cvokárny? Alespoň bych byl konečně jednou mezi svýma...Smrdět na tomhle světě a nebýt přitom schopen nic kloudnýho vytvářet je dost frustrující.

Kam dál