100% dokonalá

9. května 2018 v 19:14
Míval jsem jistýho kámoše, co už tu není.
Nebudu vám o něm vykládat všechno - to by dost možná vydalo na celej román, do kterýho se třeba pustím až někdy na starý kolena - ale popíšu vám alespoň jeden z mnoha našich rozhovorů, co se mi z nějakýho důvodu vryl pevně do paměti.

"...Ty vole, to si snad děláš srandu!" povídám mu nevěřícně, zatímco se snažil najít vhodný parkování. "Z toho, co popisuješ, mám takovej pocit, že ti ji snad sám Osud v jednom kuse házel přímo před ksicht, ale ty jsi ji z nějakýho důvodu pokaždý obešel. 'Ne, díky, drahý Osude! Radši se zas nechám sbalit někým, kdo mi bude totálně lhostejnej, abych mohl bejt dál osamělej a nešťastnej. Moji spřízněnou duši si strč někam. Nemám zájem.' Bože, to seš celej ty!"
"Říkám ti, že to nebylo tak jednoduchý," povzdychl si, vypnul motor a zatáhl ruční brzdu. Jsem si docela jistej, že tohle byla jeho nejpoužívanější věta. Nikdy to prostě nebylo tak jednoduchý, jak se to každýmu normálnímu jedinci jednoznačně jevilo.

Tou dobou už se pomalu smrákalo. Chvíli jsme ještě tiše posedávali v jeho černým Skylinu a zírali na majestátně rozzářenej Rainbow Bridge. Odaiba byla našim oblíbeným místem pro takovej příjemnej relax a pokec po dlouhým pracovním dni. Oba jsme pracovali na Shinjuku a cesta sem skrz odpolední špičku něco zabrala, ale nám to za to stálo. Během jízdy jsme povětšinou vedli takovou odlehčenou, typicky expaťáckou, konverzaci o tom, jaký se nám zas staly socio-kulturní faux pas, na jaký nový divný jídla jsme narazili, kolik jsme se naučili nových znaků a kolik jich zas stihli zapomenout... Prostě nic moc vážnýho. Ale v momentě, kdy jsme se blížili sem, jsme se vždycky tak nějak víc rozesnili a naše konverzace se posunuly do trochu divočejších dimenzí. Já mu často popisoval svůj vysněnej penthouse s výhledem na Tokyo Tower nebo všechny možný nápady na scénáře filmů, který jsem jednou toužil natočil. On zas nemluvil prakticky o ničem jiným než o jakési slečně dokonalé, kterou si do nejmenších detailů vysnil už někdy v pubertě a ona se pak o několik let později doopravdy začala objevovat. V průběhu několika let na sebe několikrát narazili na místech, který jednoznačně avizovaly, že ti dva mají úplně stejný koníčky. Prostě nejenom že vypadala, jako by si ji sám vytvořil v nějakým detailním editoru postav, ale navíc se zjevně zajímala o úplně stejný věci. Zkrátka dokonalej protějšek jak z nějakýho přeslazenýho béčkovýho románu. Háček byl jen v tom, že on ani jednou za ty léta neměl koule na to, aby ji oslovil. A teď byl tady. O dobrejch deset let později, na druhým konci světa a pořád nad tím ještě nepřestával bědovat. Bylo to zkrátka docela frustrující i pro obyčejnýho posluchače.

Vystoupil jsem z auta a z kufru vyndal igelitovou tašku plnou piv značky Sapporo a pár burgerů z Wendy's (japonský jídlo jsme sice oba zbožňovali, ale občas se nám přece jen zastesklo po nostalgické chuti západní umělotiny).
"Jdeš, nebo tam hodláš prosedět celou noc?" křikl jsem na něj.
"Už jdu, už jdu," zabručel, ale zdál se být myšlenkama úplně někde jinde.
Příjemnej večerní vánek pomalu odháněl celodenní dusno a člověku se tak o něco líp dýchalo. Povolil jsem si kravatu a rozepnul horní dva knoflíky u košile, abych pocit nabyté svobody ještě znásobil. Pomalu jsme kráčeli k budově Telecom centra, která na mě vždycky působila jako jakási futuristická verze pařížskýho Vítěznýho oblouku. Poblíž bylo takový pěkný místečko na sednutí u vody.
"Zajímalo by mě, kdo nás pak odveze domů, až tohle všechno vychlastáme," strachoval se.
"Detaily, detaily...," uklidňoval jsem ho. "Hele, jen tak jsem přemýšlel - říkal jsi, že už je to víc než deset let, co jsi ji naposled viděl, je to tak?"
"Jo, tak nějak. Bylo mi tehdy nějakejch pětadvacet."
"A to si pořád přesně vybavuješ její obličej? Chci říct, seš si jistej, že kdyby teď prošla kolem, tak bys ji poznal?"
"Děláš si prdel?" vyhrkl pobaveně, jako bych položil tu nejstupidnější otázku na světě. "Poznal bych ji kdekoli a kdykoli. Vždycky zářila v tom tmavým nudným davu jak maják na prázdným nočním moři - a to bylo ještě zpátky v Evropě. Tady by byla úplně jak pěst na oko."
"To máš asi recht."
"Navíc zapomínáš na ten nejdůležitější fakt," prohodil důležitě se vztyčeným ukazovákem jako nějakej univerzitní profesor při zkoušení nervózního studenta. "Věděl jsem přesně, jak vypadá, ještě daleko dřív, než jsem ji potkal."
K tomu jsem neměl co dodat. Znělo to až přespříliš jako nějaká růžová slátanina z pera Rosamundy Pilcherový, a tak jsem radši jen přikývl.

Zanedlouho jsme dorazili na místo a náš piknik tak mohl začít naplno. Otevřel jsem plechovku piva a s velkým zápalem se zakousl do jednoho z burgerů. On mě brzy následoval.
"Když jsem ji viděl poprvý, mohl to bejt první druhej rok na univerzitě, měla úplně krátký, na kluka ostříhaný, vlasy. Byla děsně roztomilá. Taky vždycky nosila moc pěkný brýle, takový ty s tlustejma obroučkama, který už tehdy moc lidí nenosilo, ale k ní to dokonale padlo. Většinou s sebou mívala nějakou tlustou knížku, kterou četla během přednášky."
"A hned v řadě za tebou seděl Osud a řval: 'TO JE ONA, TY DEBILE! BĚŽ A PROMLUV SI S NÍ! NA JAKÝ DALŠÍ ZNAMENÍ JEŠTĚ ČEKÁŠ?!' A ty ses přikrčil a říkal si: 'Co? To určitě nebylo na mě.'"
"Ha, ha. Děsně vtipný," pronesl uraženě. "Každopádně jsem na ni tak z dálky zíral celej semestr. Ta přednášková místnost byla jedna z těch větších a většinou jsme seděli dost daleko od sebe, takže jsem si ji nikdy neprohlídl úplně zblízka. Ale když jsem ji pak o nějakej rok později, v univerzitním kině, viděl znovu, neměl jsem nejmenších pochyb. Dávali tehdy reprízu Hamleta, do kterýho jsem byl tou dobou docela ujetej, což se bohužel nedalo říct o mým tehdejším, notně otráveným, doprovodu."
" 'Pusť tu fúrii k vodě,' zašeptal Osud. 'Támhle stojí tvá osudová láska!' "
"Možná už by ses měl vážně vykašlat na učení angličtiny a začít dělat na těch scénářích," řekl vyčítavě. "Nebo rovnou napiš román."
"Jestli někdy napíšu román, tak jedině o tobě," usmál jsem se. "Promiň, už mlčím. Takže si ji viděl v tom kině. Byla sama?"
"Jo. Myslím, že jo. Nikoho jsem kolem ní neviděl." Další vsuvku s Osudem jsem si už raději odpustil. "Nedokážu ti popsat, jak neuvěřitelně nádherná tehdy byla. Nechala si trochu narůst vlasy, asi někam po ramena, nebo možná o něco míň, a dost tak vynikla jejich barva. Byla to taková světle zrzavá. Vlastně něco mezi blonďatou a zrzavou. Prostě dost vzácná barva, kterou jen tak nevidíš - samozřejmě přírodní, žádnej syntetickej bordel. K tomu byla moc krásně společensky oblečená. Stáli jsme tehdy ve vstupní hale pár metrů od sebe a čekali, až nás pustí do sálu."
"Nech mě hádat - přál sis, aby vás tam nepustili nikdy a ty na ni mohl zírat donekonečna."
"Přál jsem si, aby nás tam nepus...Ehm, jo. Hele, nepřerušuj mě!"
"Promiň," zasmál jsem se a nabídl mu další pivo, které s povděkem přijal.
"V tom sále jsem si ji konečně mohl prohlídnout z menší vzdálenosti. A tehdy jsem se dočista zbláznil do jejího nosu."
"Nosu?"
"Jo, nosu."
"Nosu, jako tý věci mezi očima?"
"Co to je za blbý otázky?"
"Já jen, že nos většinou nebejvá ta část těla, kterou chlapi na ženskejch kdovíjak obdivujou."
"Možná, že tak poznáš svůj 100% ideální protějšek."
"Podle nosu?"
"Ne. Podle toho, že tě najednou přestanou zajímat prsa nebo zadek a začneš koukat na úplně jiný věci. Nos, oči, obočí, bradu nebo uši. Bílý chmíříčko na předloktí, prsty na rukou. Prostě je to...jiný. Zamiloval jsem se do každýho detailu, kterej jsem za tu chvíli stačil vstřebat, ale ten nos jsem zbožňoval ze všeho nejvíc. Jak jí na něm seděly ty pěkný brýle, posunutý mírně dopředu. Jak přes ně vrhala takovej zvláštně křehkej pohled, jako by se měla každou chvíli rozpadnout na milion kousků. Tak moc jsem toužil rozběhnout se k ní, obejmout ji a nikdy ji už nepustit."

Řekl jsem si, že hned jak se vrátím domů, začnu s výzkumem na téma ztracených Rosamundiných potomků.

"Uznávám, že jen tak k ní přiskotačit a přilepit si ji na hruď se slovy - 'Promiň, ale měl jsem dojem, že se rozpadáš' - by asi nebylo moc taktický," povídám mu s posledním soustem hambáče v puse. "Navíc po boku té hrůzné bytosti, co nejevila zájem o božskýho Hamleta. Ale probůh, měl jsi přece spousty dalších šancí, ne?"
"Jo, ještě nějaký tam byly. Po tom kině jsem ji neviděl snad dva roky, a tak jsem skoro ztrácel naději. Pak jsem na ni ale znovu začal narážet na takovejch těch mezifakultních volitelnejch předmětech. Ukázalo se, že máme ještě víc společnejch zájmů, než se zdálo."
"Jinak řečeno - mohl jsi s ní navázat konverzaci úplně o čemkoli, co tebe samotnýho zajímalo... Tak proč jsi to, pro všechny svatý, neudělal?!"
"Já... prostě jsem na to neměl. Na jedné z posledních přednášek jsme při odchodu stáli docela blízko sebe a myslím, že to bylo poprvý a naposled, co se naše pohledy doopravdy střetly. Strašně jsem chtěl něco říct. Pusa se mi nejspíš i otevřela, ale to bylo všechno. Musel jsem vypadat jako fakt slušnej exot. Nedokážu to úplně vysvětlit, ale zkrátka jsem měl takovej pocit, jako by ani nebyla z masa a kostí. Něco takovýho se mi nikdy předtím ani potom nestalo."
"To asi musela bejt anděl nebo co," neodpustil jsem si ironickou vsuvku.
"Jen se směj, parchante," ušklíbl se a uštědřil mi štulec loktem. "Ale na mě tak rozhodně působila."
"Vždyť já ti to neberu. Jen mi to prostě přijde jako děsná škoda. S tím, kolik jste toho měli společnýho a tak."
"Já vím. Taky toho často lituju."
"Nepovídej."
"Ale někdy si zase říkám, že je to tak možná přece jenom lepší."
"Děláš si prdel?!"
"Četl jsi někdy Murakamiho?"
"Jak to s tím, proboha, souvisí?"
"Čet' jsi ho, nebo ne?"
"Jen pár jeho nejslavnějších románů," přiznal jsem zmateně.
"Napsal taky spousty povídek," poučil mě. "Jedna z nich se jmenuje O tom, jak jsem jednoho krásného dubnového rána spatřil 100% dokonalou dívku."
"Celkem výmluvnej název. Hádám, že to s tebou malinko rezonovalo?"
"Četl jsem to ještě dávno před tím, než jsem ji poprvé uviděl, a do teď ty čtyři stránky textu považuju za ten nejkrásnější prozaickej výtvor, se kterým jsem měl kdy tu čest. Musel jsem ji od tý doby přečíst snad tisíckrát. Vypravěč v ní popisuje..."
"Počkej, počkej! Budu hádat! Popisuje, jak jednoho krásnýho březnovýho rána potkal 100% dokonalou holku. Mám pravdu?"
"Naser si, nic ti neřeknu!" prohlásil nasupeně.
"Ale, no tak. Dělám si prdel. Povídej."
"Jo, bylo to přesně tak. Jen to bylo dubnový ráno, ne březnový. A taky ji nepotkal. Jen ji spatřil. V tom je dost podstatnej rozdíl.
"Fajn, fajn. A co se stalo potom?"
"Vlastně vůbec nic. Jen kolem sebe projdou. Ona jde z východu na západ, on ze západu na východ. Cela povídka je vlastně o tom, jak se vypravěč snaží vymyslet, co by jí řekl, kdyby se s ní býval dal do řeči. Jak by jí vysvětlil svoje přesvědčení, že právě ona je pro něj ta 100% dokonalá dívka. A nakonec vymyslí takovej moc pěknej příběh."
"...kterej jí ale nikdy neřekne, viď?"
"Přesně tak. Tou dobou už je ta holka zase ztracená mezi miliony dalších lidí. Smutnej příběh, nemyslíš?"
"To teda jo. Co na tom teda mělo bejt to pozitivní?"
"Přece to, že kolem sebe vůbec prošli! Na světě je přes sedm miliard lidí. Byl to hotovej zázrak, že se v jeden okamžik oba ocitli na stejným místě. Něco takovýho se většině lidem nikdy nepoštěstí."
"Kamaráde, ty jsi vážně případ," neubránil jsem se úsměvu a poplácal ho po rameni. Přišel čas na poslední dvě plechovky piva.

"Prostě si myslím, že jsem měl štěstí. Nespatřil jsem ji jen jednou v životě, ale hned několikrát. Dostal jsem možnost zarýt si ji do paměti coby svou nejcennější vzpomínku. Do teď ji vidím živě před sebou, přesně jako tehdy naposled. Ve žlutým tričku, s čerstvě ostříhanými vlasy, s velkou jizvou na levé ruce, které jsem si do té doby nikdy neměl možnost všimnout. A vážím si toho a jsem svým způsobem šťastnej. Šťastnej, že můžu s jistotou prohlásit, že někde na tomhle velkým hnusným světě existuje 100% dokonalá dívka. Doopravdy mě vlastně mrzej jen dvě věci," povzdechl si a zmáčkl poslední prázdnou plechovku.
"Povídej."
"Jednak že jsem se nikdy nedozvěděl její jméno, a jednak...," na chvíli se odmlčel a tiše jakoby hledal ty správný slova, "jednak bych prostě moc chtěl, ať už teď žije kdekoli a dělá cokoli, aby věděla, že pro někoho je a vždycky bude ta 100% perfektní holka. To by přece každýho aspoň trochu potěšilo, ne?"
"Však ty jí to jednou povíš, chlape. Tím jsem si docela jistej. Osud už z tebe prostě byl tak trochu otrávenej a nejspíš se rozhod dát si na pár let pauzu. Ale on se zas vrátí zpátky do práce, jen počkej. Jenom mi, prosím tebe, slib, že až se tak stane, tak to zase neposereš!"
"Pokusím se," zasmál se.


Jenže Osud už mu další šanci nedal.

Já ale stejně pevně věřím, že ji jednou najde a poví jí všechno, co měl tehdy na srdci.

S vědomím, že někde v tomhle zatraceným kosmu existuje váš 100% dokonalej protějšek, jsou život a smrt jen prázdný slova.
 

O autech a lidech

5. března 2018 v 18:26 |  Deníček & Povídky
Za svůj krátký život jsem už měl několik různých aut. Nebylo to bůhvíjak vysoké číslo, ani se nejednalo o žádné zázraky, ale na tom mi nijak zvlášť nesešlo. Z nějakého důvodu jsem auty nebyl zdaleka tak posedlý jako mnozí moji vrstevníci, a tak jsem vždycky vzal to první, které mi bylo nabídnuto, nějakou dobu s ním jezdil a když mě to s ním přestalo bavit, pořídil jsem si zase jiné. Všechny byly už notně jeté, ale člověk alespoň zhruba věděl, co od nich čekat (nic moc). Na žádné vychloubání to nebylo, ale dokud plnily svůj účel, byl jsem relativně spokojený. Odjakživa mi stejně bylo vtloukáno do hlavy, že auto je ta nejhorší možná investice - můžete si koupit zbrusu nové, ale jakmile se v něm byť jen jednou projedete, ztrácí rázem víc než polovinu své původní hodnoty. Nehledě na to, že čím déle si ho necháte, tím více vás ještě bude stát. Když tak nad tím přemýšlím, jediný důvod, proč jsem si kdysi auto vůbec pořizoval, byl jakýsi nátlak společnosti. Takové to nepsané pravidlo, že v určitém věku zkrátka musíte vystoupit z mhd a strčit klíček do zapalování, jinak byste byli divní. Já byl dost divný i tak, takže jistě chápete, že jsem takové auto prostě potřeboval - i když to byl jen rezavý vrak, jehož volant už svíral v rukou nespočet předchozích majitelů.

Jenže víte, takové staré vraky mají jednu nespornou výhodu - nemusíte se o ně bát. Klidně je necháte stát odemčené před supermarketem, protože víte, že je stejně nikdo neukradne. Nemusíte od něj odhánět davy čumilů a když vám ho někdo náhodu škrábne, nesesypete se z toho. Taky byste takový krám klidně půjčili kamarádovi, kdyby o to požádal. Jen ať se projede. Zkrátka a dobře nemusíte nic moc řešit. Dlouho jsem si říkal, že budu podobný systém aplikovat do konce života. Nic moc bych tím neriskoval a přestože jsem občas trochu záviděl jedincům, kteří svá auta brali jako ta nejlepší na světě a s láskou o ně pečovali ve dne v noci, byl jsem přesvědčený, že moje varianta je minimálně daleko jednodušší a časově i finančně úspornější. V tom jsem měl nejspíš pravdu, přestože jsem v té době ještě nemohl ani tušit, jak těžké to skutečně je, brát své auto vážně. To už se však brzy mělo změnit.

Nevím, co mě na něm zaujalo nejvíc. Možná fakt, že působilo úplně jiným dojmem, než všechna ostatní auta. Byl to prostě naprostý unikát, kterému jsem nedokázal odolat, byť by ho mnozí nazvali minimálně dosti zvláštním. Já se na něj však nemohl vynadívat - každý jeho záhyb byl tak dokonalý, že jsem z něj nemohl spustit oči. Přesně podle mých představ. Musel jsem ho mít! Nezdálo se to být úplně nemožné, přestože jsem se přece jen nemohl zbavit dojmu, že je to vozítko tak trochu mimo moji ligu. Jenže co naplat - s každým uplynulým dnem má touha po něm stoupala, až jsem si jednou řekl, že to zkrátka zkusím.

První zklamání přišlo, když jsem zjistil stav tachometru. Stálo tam nějakých sedmdesát kilometrů, což, jak jistě namítáte, je zcela zanedbatelné číslo. Já se ale stejně cítil jaksi sklesle, snad i trochu podvedeně. Vypadalo přece úplně jako nové! Brzy nato mi ovšem došlo, že ho jako "nové" přece vůbec nikdo nepropagoval. Byla to jen čistě má domněnka založená na jeho zevnějšku, kterou jsem neměl ničím podloženou, tak jaké jsem měl právo se kvůli tomu rozčilovat? Vůbec žádné.

"Je tu ještě jedna věc, kterou byste měl vědět," povídá mi dealer při podepisování kupní smlouvy.
"O co jde?"
"Ále, jen taková maličkost. V minulosti se nám to auto párkrát samo odemklo a dokonce se i nechalo nastartovat cizím člověkem. Jak jste si jistě ráčil všimnout, tohle auto už nepoužívá klasický klíček. Dostanete pouze dálkový ovladač a auto pak startujete pouhým stisknutím tlačítka - ovšem pouze za předpokladu, že máte onen ovladač u sebe. Jenže z nějakého důvodu se nám několikrát stalo, že se auto samo odemklo a nastartovalo i úplně cizímu člověku.
"Co myslíte tím několikrát?"
"O tom tu bohužel nemám přesné záznamy a z hlavy vám to přesně neřeknu, ale mohlo to být tak třikrát čtyřikrát. V některých případech se ovšem pouze odemklo, ale nastartovat nakonec odmítlo."
"A tomu říkáte maličkost?" rozčílil jsem se. "Můžete mi aspoň garantovat, že se to nestane i mně?"
"To bychom velmi rádi. Samozřejmě naše auta prodáváme vždy jen s těmi nejlepšími úmysly, ale stoprocentně slíbit vám to nemohu. Člověk přeci nemůže předvídat budoucnost."
"No to je skvělý! Proč mi tohle proboha vůbec říkáte? Vy snad musíte být ten nejhorší obchodník na světě! Snad nečekáte, že si ho po tomhle ještě pořád chci koupit."
"Plně chápu vaše rozhořčení, vážený pane, ale dovolte mi říct jedno: s auty je to všude úplně stejné a podobné úkazy dnes nejsou žádnou vzácností. Možná je to tím jednodušším startováním. Dřív se člověk přece jen musel trochu snažit, zatímco dnes je to jen o stisknutí toho správného tlačítka. Rozdíl mezi námi a naší konkurencí tkví ovšem v tom, že my před svými zákazníky nic nezamlčujeme. Proto vám teď takhle otevřeně říkám, jak se věci mají. Finální rozhodnutí je samozřejmě na vás."

Ten den jsem onu smlouvu nepodepsal, přesvědčený všemi vnitřními hlasy, že bych musel být padlý na hlavu, abych do něčeho takového šel. Co si ten chlápek proboha myslel? Pořád jsem to auto však nemohl vymazat z paměti. Nikdy předtím jsem se za volantem necítil tak příjemně a přirozeně. Vůbec se mi z něj nechtělo vystupovat. Nemohl jsem se dočkat, jak konečně podepíšu smlouvu, nastartuju a odjedu s ním, a on na mě musí vyrukovat s tímhle! Zatraceně, kdyby býval raději mlčel a nechal mě s ním v klidu odjet. Jenže pak jsem si zase představil, že zatímco si třeba odskočím někam na nákup, moje auto se klidně odemkne a nastartuje nějakýmu náhodnýmu parchantovi (třeba na něj i zabliká a řekne "naskoč!"). Jak bych k tomu potom přišel? Několik týdnů jsem nebyl schopen myslet na nic jiného.

"Máte štěstí, pořád ho tu ještě máme," povídá mi ten samý dealer asi o dva měsíce později. "Jsem rád, že jste změnil názor."
"Jen už mi, prosím vás, nic neříkejte," odpověděl jsem rezignovaně a načmáral své jméno pod sáhodlouhý text.
Potřásl mi spokojeně rukou, předal ovladač a nehledě na mou prosbu si neodpustil ještě jednu poznámku: "Dobře jste udělal. Ti, kteří si vybírají auta podle rozumu, z té jízdy pak nic nemají."
Netušil jsem, co tím myslí, ale na jistotě mi tím výrokem nikterak nepřidal.

Následující týdny jsem trávil většinu svého volného času za volantem. Byl to neskutečně úžasný pocit, jako bych s tím autem splynul v jednu samostatnou entitu. Vůbec jsem nepřemýšlel, kam jedu. Nezajímalo mě to. Dokud jsem řídil, byl jsem spokojený jako nikdy před tím. Potom tu ovšem byla ta odvrácená strana mince. Kdykoli jsem auto neměl pod dohledem, cítil jsem se naprosto mizerně. V uších mi neustále zněla ta ledabyle pronesená slova onoho dealera a před očima mi běhaly snímky cizích lidí za mým volantem. Po nocích jsem se pravidelně budil s rozbušeným srdcem a běhal k oknu, abych se přesvědčil, že tam pořád stojí. Během práce jsem k němu odbíhal při každé volné chvilce, na veřejných parkovištích jsem se vždycky minimálně pětkrát vracel, než jsem se konečně odhodlal vyřídit, co jsem měl. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že všechny oči v okolí směřují právě k mému autu. Byl jsem přesvědčený, že vědí o onom nedostatku a jen čekají, až se jim odemkne, aby mi s ním mohli odjet. A potom tu bylo těch pár desítek kilometrů na tachometru. Kdo ho měl asi přede mnou? Jak s ním zacházel? Určitě to byl někdo na úrovni, ke komu se hodilo daleko víc než ke mně. Cítil jsem, jak si na mě lidi ukazují a šuškají si, jak je vůbec možné, že takový ubožák jezdí v tak dokonalém autě. Vždyť ani pořádně jezdit neumím! Parkovat musím pokaždé na několik pokusů.

Bláznil jsem. Z nevyspalosti už jsem sotva pletl nohama, v práci dělal jednu chybu za druhou a bylo mi vyhrožováno vyhazovem, ve svém volnu jsem se od auta nemohl hnout ani na krok. Podezříval jsem každého, kdo se jen z dálky kouknul jeho směrem. Taky jsem se přestal kontrolovat s alkoholem a často řídil úplně na mol. A pak jsem se už dočista pomátl. Když jsem jednou vyběhl ze supermarketu (podnapilý stav už byl tou dobou mým denním standardem) a spěchal zpátky k němu, vidím najednou nějakého chlápka se skicákem. Seděl na zemi, polštář pod zadkem, soustředěný pohled upřený na cosi na MÉM autě, přičemž něco čmáral do onoho skicáku. Pustil jsem tašky s nákupem a rozběhl se k němu.
"Hej!" chystal jsem se dramaticky zařvat, ale můj hlas selhal a vyznělo to daleko ubožeji, než jsem plánoval. Třásl jsem se po celém těle.
"Ah, čau," povídá ten chlápek zcela nevzrušeně, aniž by se jeho pohled jakkoli vychýlil z dráhy mezi mým autem a jeho skicákem. "To je tvoje kára? Pěknej kousek, celkem vzácnej. Moc jich tu zatím nejezdí." Nezmohl jsem se na slovo. "Promiň, ale mohl bys ještě chvíli vydržet? Už to budu mít. Dělám teď na takový sérii - týká se to výfuků. Dal jsem si za cíl nakreslit výfuky všech značek a typů aut. Dělám na tom už několik let, pomalu se blížím ke konci, ale tenhle jsem ještě neměl. Jak říkám, je to docela vzácnej kousek, tak kdyby ti to nevadilo..." Mluvil dál, ale jeho hlas se pomalu ztrácel, jako by začal splývat s hlukem okolí, dokud se z něj nestalo jen cosi těžko identifikovatelného.
"Zmiz," pokusily se vyřknout mé rty, ale hlas ještě nespolupracoval. On však něco postřehl a tázavě se na mě zadíval.
"Zmiz, vypadni, TÁHNI OD MÝHO AUTA!!!" zkusil jsem to znovu, tentokrát výrazně úspěšněji.
"Co blbneš?" vyhrkl vyjeveně. "Vždyť je to jen kus plechu!"
Kus plechu?! Ty parchante! Vyjel jsem po něm se snahou vyrvat mu skicák z rukou, nicméně mé reakce už byly vlivem všech událostí natolik zpomalené, že se mi podařilo jen utrhnout kus jedné stránky.
"Ty kreténe pošahanej!" vyjekl, schoval si skicák pod tričko a běžel k autu, které stálo asi o tři místa dál. Nasedl do něj a ujížděl pryč z parkoviště.

O moc víc si z toho dne nevybavuju. Jen neurčité ústřižky - kličkování po zacpané dálnici, útržek ze skicáku, to nesnesitelné horko v kombinaci s ledovým potem, odhodlané oči záchranářů, výbuch...

Naděje

4. února 2018 v 20:44 |  Deníček & Povídky
Konečně je zticha. Ale na jak dlouho? Sebemenší pohyb jej může vzbudit a pak to začne znovu. Ten nervy drásající řev - ona vstane, aby to malé utišila, zatímco on předstírá, že spí. Jenže pak už oka nezamhouří až do úsvitu.

Hlavou mu kolují červená čísla na rodinném účtu, hypotéka bez viditelného konce, bezedný nákupní košík projíždějící mezi regály supermarketu, přecpané metro a jedna těsná kancelářská buňka s tím odporně zářivým monitorem, jenž mu vyhání kapky krve z očí. Odpočítává sekundy, minuty, hodiny, než konečně odbije sedmá hodina ranní, aby celý ten kolotoč mohl začít zase od začátku. Pokolikáté už? A kolikrát ještě, než to konečně všechno skončí? Vstane z postele a odebere se do kuchyně, kde několik minut mrtvolně civí do šálku černočerné kávy. A pak, znovu ten řev. Sotva už dokáže rozlišit, jestli jsou ty zvuky skutečné, nebo jen v jeho hlavě. Na tom už však nesejde. Musí ten řev utišit. Za každou cenu. Další takové ráno už by nebyl s to přežít. Jenže jak?

"Zase jsi zapomněl plínky," oznamuje mu vyčítavě ten den večer, když vybaluje nákup.
"Promiň," odpovídá tiše. "Vezmu je zítra."

Jak se mu hnusí to odporné šustění nákupních tašek. A všechen ten hnus v nich. Ta pachuť umělotiny, kterou cítí ve všem, co pozře. Chce se mu zvracet, když prochází oddělením bezmasých uzenin. Jedovatého ovoce a zeleniny. Čerstvého pečiva.

Vždy čerstvé! Vždy chutné! Garance 100% kvality! Bez umělých přísad! 100% přírodní!

"Ty dneska zase nebudeš?"
"Promiň, není mi dobře."
"Jasně! Proč prostě neřekneš, že ti to nechutná? Myslíš, že bych to neunesla? Tak prostě neumím vařit, no!"

Ví, že nemá cenu jí nic vymlouvat. Nic vysvětlovat. Co už se toho navysvětloval a jak mizivý to mělo dopad. Odchází na záchod s nadějí, že se vyzvrací a trochu se mu uleví. Jenže nemá co zvracet. Nevzpomíná si, kdy naposled něco pořádného snědl. Něco, co by skutečně chutnalo jako jídlo. Přesto jen tak klečí a zírá do prázdné záchodové mísy. V břiše má křeče, jako by jej někdo v jednom kuse bodal nožem, ale dávno už si zvykl. Vedle se mezitím znovu ozývá ten řev...

Když konečně utichne, prosvítají už skrz malé koupelnové okýnko sluneční paprsky. Zvedá hlavu ze studených kachliček a zmateně si promne oči. Já snad spal? Zcela nerušeně až do samého rána. To přece není možné. Cítí se skvěle, plný energie. Pocit, který už málem upadl v zapomnění. Ještě si dát sprchu a bude to dokonalé. Celé jeho tělo mu přijde jaksi nepříjemně upatlané. Když se poškrábe na ruce, má najednou pocit, jako by se mu drolila kůže. Raději si znovu promne oči. Tohle přece není kůže!

Zděšeně se postaví na nohy a spěchá k zrcadlu. Jeho kdysi bílá košile kancelářské krysy je teď zbarvená do ruda. Stejně tak jeho ruce až po lokty pokryté zaschlou krví. Zbytky krve má i na obličeji. Bělmo jeho očí naproti tomu poprvé za dlouhou dobu krvavé není. Vybíhá z koupelny do vedlejší místnosti. Tam leží ona. S přeťatou krční tepnou uprostřed šarlatového jezírka. Žádný pulz. Pokračuje dál. K dětské postýlce. Asi metr od ní spatří zakrvácený sekáček na led. Rozklepaný a bledý jako sama smrt opatrně nahlíží dovnitř.

Padá k zemi, jeho obracející se žaludek neprodukuje nic než trochu žaludečních šťáv. Přestává vědět o světě. Zmateně pobíhá po domě, až se konečně vyžene ven vchodovými dveřmi do ranní špičky. Vbíhá do silnice, když se křižovatkou řítí obří náklaďák. Už není úniku.


Dětský pláč jeho uším nikdy nelahodil tolik, jako když se to ráno, zmáčený studeným potem, konečně probudil.
"To je dost! Vždyť přijdeš pozdě!" zvolala na něj od stolu, když se dobelhal do kuchyně.
"Myslím, že si dneska vezmu volno."
 


#2 Já a pan Blok

1. února 2018 v 20:20 |  Kreativní zápisník
Poslední dobou si zas v rámci prokrastinace trochu pohrávám s kreativním zápisníkem pana Reného Nekudy. Přes veškerou svou literární promiskuitu jsem si však řekl, že ne všechna cvičení můžu veřejně sdílet - některá jsou prostě až příliš osobní (ano, dokonce víc, než všechna ta špína, co jsem tu už na sebe sám stačil nakydat xD ). S těmi neškodnými se ale samozřejmě rád podělím. Tohle mě třeba opravdu zaujalo...

Cvičení: Pravděpodobně jste již zažili tzv. "tvůrčí blok". Zkuste si ho představit jako nějakého člověka a sepsat s ním krátký rozhovor.

poznámka: Tohle cvičení jsem si schválně nechal na moment, kdy jsem takový tvůrčí blok skutečně pociťoval...

Já: Vítejte v mém skromném příbytku, pane Bloku.
Blok: Díky, ale mohl jste tu alespoň vyvětrat.
Já: Ty byste ovšem musel předem zavolat. Proč jste vůbec tady, pane Bloku?
Blok: Prosím, raději si tykejme - já jsem Tvůrčí.
Já: Já se s vámi, pane Bloku, netoužím nijak blíže seznamovat. Zdržujete mě od práce, abyste věděl! Byl bych rád, abychom tuto záležitost, ať už se týká čehokoli, vyřídili co nejrychleji.
Blok: Ále! Nebuď přece takovej morous! Co takhle nějakou kávu?
Já: Měl jsem dnes už minimálně deset šálků, pane Bloku.
Blok: Káva navíc nikdy neublíží. Taky bys měl zkontrolovat Facebook!
Já: S tímhle mě nedostanete, pane Bloku. Moje příspěvky nikoho ani za mák nezajímají - nedostávám už dokonce ani žádosti na FarmVille.
Blok: Ach, ubohá osamělá duše! Co takhle panáka whisky? Dám si s tebou!
Já: Pane Bloku, vážně už byste měl jít...Vždyť jsem dneska ještě vůbec nic neudělal.
Blok: ...nebo raději Absinthe?
Já: Do hajzlu s váma - dejte to sem! Ale zítra už vám neotevřu. PŘÍSAHÁM!


Naposled

22. ledna 2018 v 23:09 |  Deníček & Povídky
"Čeho se bojíš úplně nejvíc?" ptá se jí, zatímco oba hledí dolů, do bezedné propasti, jako by přece jen doufali, že nějaké dno zahlédnou. Marně.
"Bojím se...," na chvíli se zarazí a pohlédne na něj. Jak už je to dlouho, co se do těch smutných očí zadívala poprvé? Vrací se jí tolik vzpomínek, jakákoli časová posloupnost jí však uniká.
"Bojím se, že to stejně nikdy neskončí," pokračuje. "Děsím se možnosti, že se motáme pořád dokola v nekonečné časové smyčce. Skočíme, padáme a padáme a pak..., aniž bychom si to uvědomili, ocitneme se zase na začátku. A procházíme si tím vším znovu. Bojujeme se stejnými démony tím stejným nemotorným způsobem, kvůli čemuž nás znovu porazí a znovu dovedou sem. K téhle uměle vytvořené zkratce. Jenže možná žádná taková zkratka není a nikdo ji vytvořit nedokáže. Bůh, Ďábel nebo třeba oba najednou se nám jen vysmějí a pošlou nás zpátky na políčko Start. Chápeš, co tím chci říct?"
Přikývne a pohladí ji po její bledé tváři. "Já vím. Nejednou už jsem zažil takový odporný deja vu, že jsem div sám nezačal pochybovat. Jenže nad tím prostě nesmíš takhle přemýšlet. Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude."
"Máš pravdu. Já jen...mám takový zlý tušení."
Stiskne její drobnou ručku a naposled se zadívá do jejích smaragdových očí. "Nic se neboj. Všechno už bude dobré," zní jeho slova, když oba zavírají oči a roztahují křídla...

"Čeho se bojíš úplně nejvíc?" ptá se jí, zatímco oba hledí dolů, do bezedné propasti, jako by přece jen doufali, že nějaké dno zahlédnou. Marně.
"Bojím se...," na chvíli se zarazí a pohlédne na něj. Jak už je to dlouho, co se do těch smutných očí zadívala poprvé? Vrací se jí tolik vzpomínek, jakákoli časová posloupnost jí však uniká.
"Bojím se, že to stejně nikdy neskončí," pokračuje. "Děsím se možnosti, že se motáme pořád dokola v nekonečné časové smyčce. Skočíme, padáme a padáme a pak..., aniž bychom si to uvědomili, ocitneme se zase na začátku. A procházíme si tím vším znovu. Bojujeme se stejnými démony tím stejným nemotorným způsobem, kvůli čemuž nás znovu porazí a znovu dovedou sem. K téhle uměle vytvořené zkratce. Jenže možná žádná taková zkratka není a nikdo ji vytvořit nedokáže. Bůh, Ďábel nebo třeba oba najednou se nám jen vysmějí a pošlou nás zpátky na políčko Start. Chápeš, co tím chci říct?"
Přikývne a pohladí ji po její bledé tváři. "Já vím. Nejednou už jsem zažil takový odporný deja vu, že jsem div sám nezačal pochybovat. Jenže nad tím prostě nesmíš takhle přemýšlet. Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude."
"Máš pravdu. Já jen...mám takový zlý tušení."
Stiskne její drobnou ručku a naposled se zadívá do jejích smaragdových očí. "Nic se neboj. Všechno už bude dobré," zní jeho slova, když oba zavírají oči a roztahují křídla...

"Čeho se bojíš úplně nejvíc?" ptá se jí, zatímco oba hledí dolů, do bezedné propasti, jako by přece jen doufali, že nějaké dno zahlédnou. Marně.
"Bojím se...," na chvíli se zarazí a pohlédne na něj. Jak už je to dlouho, co se do těch smutných očí zadívala poprvé? Vrací se jí tolik vzpomínek, jakákoli časová posloupnost jí však uniká.
"Bojím se, že to stejně nikdy neskončí," pokračuje. "Děsím se možnosti, že se motáme pořád dokola v nekonečné časové smyčce. Skočíme, padáme a padáme a pak..., aniž bychom si to uvědomili, ocitneme se zase na začátku. A procházíme si tím vším znovu. Bojujeme se stejnými démony tím stejným nemotorným způsobem, kvůli čemuž nás znovu porazí a znovu dovedou sem. K téhle uměle vytvořené zkratce. Jenže možná žádná taková zkratka není a nikdo ji vytvořit nedokáže. Bůh, Ďábel nebo třeba oba najednou se nám jen vysmějí a pošlou nás zpátky na políčko Start. Chápeš, co tím chci říct?"
Přikývne a pohladí ji po její bledé tváři. "Já vím. Nejednou už jsem zažil takový odporný deja vu, že jsem div sám nezačal pochybovat. Jenže nad tím prostě nesmíš takhle přemýšlet. Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude."
"Máš pravdu. Já jen...mám takový zlý tušení."
Stiskne její drobnou ručku a naposled se zadívá do jejích smaragdových očí. "Nic se neboj. Všechno už bude dobré," zní jeho slova, když oba zavírají oči a roztahují křídla...

"Čeho se bojíš úplně nejvíc?"
...

Víla z parku

21. ledna 2018 v 16:45 |  Deníček & Povídky
Měl jsem rád Cadwaladerův park. Přestože jej turisté povětšinou opouštěli značně rozčarovaní a od místních jste maximálně občas zaslechli, jaké to kdysi dávno bývalo magické místo, z něhož už zbyly jen trosky. Trosky, z nichž si místní feťáci, násilníci, drobní zlodějíčkové a jiné kriminální živly udělali svou základnu. Park už zkrátka nepatřil mezi oblasti, kam by si šťastná rodinka vyrazila na nedělní harmonickou procházku. Minimálně pokud její členové zrovna nezatoužili být okradeni, znásilněni, zavražděni, nebo třeba všechno najednou v libovolném pořadí. Já však vždycky míval vcelku kliku a nevzpomínám si, že bych tam někdy přišel k jakékoli újmě. Taky to mohlo být tím, že jsem se svým vzezřením blížil spíše onomu temnějšímu osazenstvu parku než šťastné nedělní rodince - to už je věc názoru. Na každý pád se mi to místo však nijak zvlášť nehnusilo. Přiřadil bych ho naopak k těm hezčím částem Trentonu, a tak jsem tam několikrát do týdne chodil jen tak relaxovat.

Bydlel jsem tehdy v menším bytovém komplexu na západním konci města, který byl od parku vzdálený zhruba míli. Můj byt neoplýval nikterak vysokou dávkou luxusu, ani se mi v něm povětšinou nedařilo udržovat bůhvíjaký pořádek, ale jelikož jsem ho sdílel pouze s Brunem, svým notně obézním mourovatým kocourem, nikoho to zvlášť netrápilo. Když už jsem trávil čas doma, bývalo to zpravidla s knížkou v jedné ruce a sklenicí whisky v ruce druhé. Bruno zase buď spal, nebo se ládoval levným kočičím žrádlem z konzervy, které po celém bytě vytvářelo nevábný odér. Měl jsem ho rád zejména pro jeho bezvýhradnou nenáročnost - nestál mě prakticky žádné peníze či námahu, a přitom se permanentně jevil naprosto spokojeně. Zkrátka ideální společník. Doma jsem nicméně nesměl pobývat příliš mnoho času - vyvolávalo to ve mně klaustrofobické pocity, které často ústily v nepřiměřené pití alkoholu a jiné, mému tělu nepříznivé, aktivity, jež jsem se musel snažil co možná nejvíc omezovat. Krom práce jsem však prakticky neměl kam jít. Trenton zrovna nepřekypoval možnostmi, jak vyplnit volný čas, a fakt, že v mém životě nebyl jediný člověk, kterého bych mohl nazývat přítelem, mi to taky nijak neusnadňoval. A tak pokaždé, když jsem vyšel ven, skončil jsem buď na břehu Delawaru, nebo právě v Cadwaladerově parku.

Poprvé jsem ji potkal právě v onom parku. Bylo to jednoho deštivého podzimního dne, kdy jsem večer dlouho váhal, jestli do takového počasí vůbec vycházet. Déšť mi sice nijak nevadil, měl jsem ho svým způsobem i rád, ale přece jen jsem preferoval jeho tiché bubnování do oken vyhřátého bytu, než se nechat zmáčet jeho ledovými kapkami tam venku. Ten večer se mi však po dlouhatánském snažení podařilo z útrob své komody, připomínající Černobyl po výbuchu, vyhrabat starý deštník, který jsem už léta neviděl a skoro se vzdával nadějí, že bych ho ještě někdy vidět mohl. Dal jsem tedy Brunovi něco málo k snědku, aby mi mezitím, chudák, nezhubl a vyrazil na katarzní procházku do temného deštivého večera. Kolem občas projelo nějaké to auto, ale krom toho nebylo nikde ani živáčka, čemuž jsem se koneckonců nemohl vůbec divit. Bez jakéhokoli přemýšlení jsem vyrazil rovnou k parku - něco jakoby mě tam ten večer táhlo ještě silněji než obvykle. Chvíli jsem kráčel s oním deštníkem, což mě ovšem z nevysvětlitelných důvodů brzy začalo obtěžovat, a tak jsem ho složil a nechal se raději smáčet andělskými výměšky. Byla mi sice trochu zima - nejspíš jsem se i znatelně klepal, ale zároveň to působilo vážně příjemně. Jako by ze mě stékalo všechno to napětí, úzkost a zloba, kterých se v mém nitru za poslední dobu nahromadilo vcelku požehnané množství.

Park, dle očekávání, zel prázdnotou stejně jako většina města. Bylo to svým způsobem opravdu uvolňující, jako bych byl posledním člověkem na zemi, což byla dosti sympatická představa. Možná bych měl za takového počasí chodit ven častěji, napadlo mě. Když jsem však dorazil k soše sedícího Johna Roeblinga, která pokaždé znamenala cigaretovou pauzu, zjistil jsem, že přece jen nejsem jediný blázen, co si vyšel na mokrou procházku.

Seděla na schodku u podstavce oné sochy, zmáčená na kost. Dlouhé rudé vlasy jí zakrývaly obličej, na sobě měla jen lehké šaty na ramínka, absolutně se nehodící pro dané roční období či počasí, které jej doprovázelo, a cosi zadumaně zkoumala v trávě před sebou. Při pohledu na ni mi začala být ještě větší zima než doposud. Chvíli se mi v hlavě převalovala myšlenka na ni promluvit. Nebyl jsem ovšem zrovna dvakrát společensky naladěný, nebo tedy lépe řečeno - nebyl jsem obecně ani za mák společenský člověk. Když tak nad tím přemýšlím, asi bych nakonec býval byl udělal to samé co vždycky - NIC. Nechal bych ji tam sedět a šel dál, naštvaný sám na sebe s hlavou plnou nejrůznějších "co by - kdyby" scénářů. Tohle jsem na sobě opravdu nesnášel. O co všechno už jsem kvůli tomu musel přijít...Nicméně tentokrát se věci měly přece jen jinak - promluvila totiž ona. A já byl za to hrozně rád, přestože mi její slova ze začátku nepřipadala ani trochu koherentní. Taky to ovšem klidně mohlo být tím, že jsem poslední dobou konverzoval maximálně s Brunem, a ten toho příliš nenamluvil.

"Myslíš, že by tenhle pán dokázal postavit most přes jakoukoli řeku?" pronesla vážným tónem, který v kombinaci s jejím tenounkým hláskem působil nanejvýš zvláštně. Pár sekund trvalo, než mi docvaklo, že má zřejmě na mysli právě starouše Roeblinga, který na nás shlížel ze svého trůnu jako nějaká božská entita. Z nějakého důvodu jsem se rozhodl její otázku brát smrtelně vážně a skutečně se nad ní zamyslet.
"No, já nevím. Ale když se podíváš na takovej Brooklin Bridge, je to fakt docela dílo. Hlavně když si vezmeš, že ho stavěli někdy sto let zpátky."
"Téměř sto padesát," opravila mě pedantsky. "Ale East River není, technicky vzato, řeka."
"Fajn," nevzdával jsem se, přestože jsem svým znalostem dějepisu a zeměpisu ani trochu nevěřil, "co řeka Ohio? Přes tu přece taky postavil zatraceně dlouhej most."
"To ano. Ve své době to byl nejdelší visutý most na světě."
"Ty se teda v mostech nějak vyznáš! Většina holek tvýho věku mele leda jen o různejch šminkách, hadrech, rádoby zdravým žrádle nebo kdo je kde přefik, a ty jsi jak chodící encyklopedie."
"Promiň," utrousila smutně s pohledem upřeným k zemi.
"Za co se omlouváš? To byl přece kompliment!"
"Kompliment?" zatvářila se, jako by to slovo v životě neslyšela.
"Jo, kompliment. Promiň, jestli to vyznělo jinak."

Do té doby jsem na ni ještě pořádně neviděl. Stále seděla na svém vyhřátém místečku pod sochou, zatímco já postával opodál, pomalu zapomínajíc na ledové kapky, jež nás oba zmáčely. Park byl dosti potemnělý a ani déšť mému výhledu nikterak nenapomáhal. Pak se ale konečně odhodlala vstát a vydala se ke mně blíž. Měl jsem pocit, jako bych si postupně snažil ochočit nějaké divoké zvířátko - ztracené lišče, které je zjevně blázen do mostů. Byla malé postavy - mohla mít jen něco přes stopadesát centimetrů, pohublá a bledá, div nesplývala s dešťovými kapkami. Rudé vlasy jí sahaly až někam pod pas. Pod promočenými bílými šaty jí prosvítalo nahé tělo, ale naštěstí pro mé neposedné oči většinu z něj zakrývaly právě ony vlasy. Když malinko pozvedla hlavu, naskytla se mi konečně možnost pohlédnout jí do obličeje. Byl to obličej porcelánové panenky - dokonalý a dokonale bez emocí. Kontrast k bledým tvářím tvořily jen stovky hnědorezavých pih a smaragdové oči, postrádající jakékoli známky živé bytosti. Přesto jsem od nich nemohl odlepit pohled. Byly jako dvě propasti, do kterých jsem se toužil vrhnout přímo po hlavě - jen rozdělit své tělo vedví a skočit. Jako by mi přitom nějaký vnitřní hlas našeptával, že na dně těchto propastí už bude všechno jen dobré. Měl jsem chuť ho poslechnout.

"Já jen..., zajímalo by mě, jestli by někdo dokázal postavit most přes řeku, aniž by věděl, jak daleko se nachází její druhý břeh," pokračovala ve své původní myšlence, zatímco já na ni hleděl jak omámený.
"No, to nevím," vysoukal jsem ze sebe, když jsem přišel zpátky k sobě, "řek bych ale, že tady starouš Johny už ti s tím stejně moc nepomůže. Když ale před sto padesáti lety dokázali udělat most přes Ohio, tak dneska už asi nebude nic nemožný."
"Bylo to víc než před sto padesáti lety," opravila mě znovu. "Před sto padesáti lety postavili Brooklin Bridge. Concinnati-Convington byl hotový už několik let před tím.
"No, to jen o to víc potvrzuje mou pointu. Hele, co tady vůbec děláš sama takhle pozdě v noci a navíc v takovým počasí?" vyzvídal jsem. "Vždyť ti musí bejt děsná zima v tomhle letním oblečku." Ona jen zakroutila hlavou.
"Hledala jsem někoho, kdo umí stavět mosty," pronesla smutně, jako by jí právě umřelo štěně.
"Tak to bys možná měla začít u těch, co jsou ještě naživu. Tenhle chlápek, při vší úctě ke všem jeho úspěchům, už toho moc nepostaví. Pro dnešek bys měla jít domů."
"To nemůžu. Nemám se tam jak dostat," prohlásila tónem, který nepřipouštěl žádné alternativy.
"Ach jo," povzdechl jsem si. "Hele, bydlím kousek odtud. Jestli chceš, můžeš u mě přespat a ráno se uvidí, co dál." Jen co jsem to dořekl, začal jsem si připadat dosti nepatřičně. Vždyť jsme se sotva potkali, akorát si teď bude myslet, že jsem nějakej úchyl, což bych jí v dané situaci skoro nemohl mít za zlé. Ona však, navzdory mým obavám, reagovala s ledovým klidem.
"To bych moc ráda."

Po cestě jsem jí, s dosti trapným zpožděním, nabídl svůj deštník, který jsem po celou dobu svíral složený v ruce. Ona jej však slušně odmítla. Prý jí nebyla zima, nad čímž jsem se nepřestával udivovat, ale neviděl jsem důvod ji přemlouvat. Když jsme po starém schodišti vystoupali až do podkrovního patra, kde se nacházel můj byt, přepadla mě zvláštní nervozita. Netušil jsem, co by se teď mělo dít. Co od toho vlastně čeká ona? Byla tak zvláštní. Nedokázal jsem ani náznakem odhadnout, co se jí asi honí hlavou. Když jsem otevřel dveře, byly moje obavy na moment rozptýleny smradem z Brunových konzerv.
"Promiň, mám tu kocoura a takhle nějak smrdí jeho žrádlo v kombinaci s ním a se mnou, a tak...," utrousil jsem dosti v rozpacích.
"Je to tu pěkné," prohlásila s takovou přemírou taktu, až mě to dojalo.
"Ehm, díky."

Bruno se zrovna povaloval u radiátoru v kuchyni, jak bývalo jeho zvykem.
"Tohle je on," povídám jí. "Jmenuje se Bruno. Má trochu nadváhu, ale podle amerických tabulek je pořád ještě v normě. Nevadí ti kočky?"
Zakroutila hlavou.
"Můžu si ho pohladit?"
"No jasně!"

Sklonila se nad něj a opatrně se dotkla jeho mourovaté srsti. V tom se mi naskytl pohled, který svou zvláštností překonal všechno ostatní, co jsem ten večer viděl. Bruno vyskočil na všechny čtyři rychlostí blesku, naježil se jak dikobraz a syčel na ni s takovou nenávistí, jakou jsem na něm nikdy předtím neviděl. Potom začal zmateně pobíhat po celém bytě, narážel do věcí jak smyslů zbavený, skákal do výšek, které absolutně neodpovídaly jeho fyzickému stavu, až nakonec vyskočil ven pootevřeným střešním oknem. Zíral jsem na celý výjev s otevřenou pusou, aniž bych tušil, co se to právě děje. Co mohlo způsobit, že se ta líná chlupatá koule, která nikdy neudělala víc než pět kroků od radiátoru k misce se žrádlem, najednou chovala takhle? Kde se to v něm vzalo? Vyhlédl jsem ven na střechu, potom dolů na ulici, ale nikde jsem ho neviděl.
"Promiň, musím ho najít!" oznámil jsem dívce a vyběhl ze dveří.

Vrátil jsem se s prázdnou asi o hodinu později. Po kocourovi nebylo venku ani stopy, tak jsem si řekl, že hned další den vyvěsím letáky s odměnou a budu doufat. Když jsem však vstoupil zpátky do bytu, Bruno se znovu vyhříval na kuchyňském radiátoru se svým standardním povalečským výrazem a nejevil nejmenší známky rozhořčení. Po dívce se ovšem slehla zem.

Večer nato jsem se znovu vydal do parku k Roeblingově soše doufaje, že ji tam znovu potkám. A chodím tam dodnes s neochvějnou nadějí, že se tak určitě jednou stane.

Restart

18. ledna 2018 v 19:37 |  Deníček & Povídky
Leží na zádech, zrak upřený k nějakému neurčitému bodu na stropě. Téměř nemrká. Na nic nemyslí. Zapomíná na svět kolem sebe. Postupně vymazává jeho existenci předmět po předmětu, vzpomínku po vzpomínce, člověka po člověku. Až z onoho světa nezbude nic než ta místnost, ve které leží. A i ta brzy zmizí, pokud bude chtít. A on chtít bude. Chtěl to tak celý svůj život. A teď je tak blízko.

Nechává zmizet skříň s oblečením. Digitální budík i mobil na nočním stolku. Nechává zmizet paperback Kafky na pobřeží i lahvičku Zelené víly. Nechává zmizet střešní okno zapadané sněhem, pavučinami vyzdobený strop i všechny čtyři bílé zdi svého pomyslného vězení. Zbývá už jen podlaha pokrytá zašlými rozvrzanými parketami - i ta na jeho povel mizí.

Jeho postel obklopuje jen černočerná tma, která jej pomalu pohlcuje - nebo je to možná on, kdo pohlcuje onu tmu. Nasává ji do sebe. Dotýká se jí a cítí ji v sobě, jako by se jednalo o něco hmotného. O něco živého.

Nechává zmizet i svou postel - propadá se do ní jako do temné bažiny, ale nijak ho to netrápí. Tohle chtěl. Tohle si přál. Tohle je jeho ráj. Jeho Eden - návrat na samý začátek. Návrat k blažené nicotě, kterou nikdy netoužil opustit.

Není tu.

Jak na Novej rok...

7. ledna 2018 v 15:25 |  Deníček & Povídky
Jsou věci, co mě na silvestrovský noci a následným Novým roku fakt děsně vysíraj. Všude je totiž buď až moc živo, a nebo naopak úplně mrtvo, což z nějakýho důvodu nepůsobí moc dobře na nás vlky samotáře.

Neumím to úplně vysvětlit, ale vezměte si, že se prakticky celej rok cítíte děsně nad věcí. Jak jste strašně svobodní a tak. Můžete klidně přijít domů z práce (ve které vyděláváte úplný hovno, ale živíte jen sebe, takže je to celkem fuk), zasednout do toho totálního bordelu, co kolem vás je, a otevřít si plechovku piva a zapálit si cigáro. A nikdo vám neříká, že smrdíte. Že málo vyděláváte. Že frajer té a té je o dost mladší než vy a přitom toho už dokázal milionkrát víc. Že když jste se naposled vyburcovali k nějakýmu ucházejícímu sexuálnímu výkonu, měla ještě Ordinace jen kolem tisícovky dílů. Že můžete být zatraceně rádi, že s takovou lidskou troskou vůbec někdo míní trávit svůj drahocenný čas. Že místo abyste plánovali šťastnou rodinku, vysedáváte radši po různejch pajzlech a chlastáte jak duha. A tak. Zkrátka jste všech těhle sračiček ušetřeni. A k tomu všemu ještě můžete neomezeně koukat na porno i se zvukem, srát s otevřenejma dveřma (to klidně taky se zvukem) a škrábat se na koulích, kdykoli si o to příroda požádá, aniž by se nad tím někdo pohoršoval. Taková svoboda je prostě skvělá věc!

Jenže pak přijde těch ošemetnejch pár dní v roce, který vás na všechny tyhle úžasný výhody donutí zapomenout, načež se pak cítíte opravdu hodně mizerně. Je tu Valentýn, kterej mě ovšem zdaleka tolik netrápí, páč je to úplně běžnej pracovní den, kdy nemusíte smrdět doma. Potom Vánoce, který sice jsou dost depresivní, ale zase si člověk může nadělit nějakej dárek (klidně si ho i zabalit, jestli se mu chce) a na PornHubu se objeví spousta novejch videií s vánoční tématikou a taky slevy na prémiovej odběr, takže se člověk nenudí a ty tři dny doma si prostě nějak odhoní. Jenže silvestrovská noc je prostě jen čistej vopruz. V centru města vládne neskutečnej bordel, zatímco na okraji, kde se nachází i má maličkost, je zas totální mrtvo. Všechny krámy pozavíraný a tak, páč jsou všichni ti kreténi, co maj bejt za pultama, příliš zaneprázdnění děláním onoho bordelu v centru. Mně se nicméně do centra ani za mák nechce. Chlastání s lidma mě nikdy nebralo, protože maj neustálý tendence do toho kecat, jak kdyby prostě neuměli chlastat v tichosti, a střílení těch barevnejch píčovinek do vzduchu šlo taky vždycky mimo mě. Až zatoužím po nějaký ráně, vpálím si ji raději přímo do ksichtu. Tam by to aspoň mělo nějakej význam. Do tý doby- né, díky.

Když ale doma zrovna, jak na potvoru, nemáte co žrát, ba i hůř - dokonce ani co pít, nezbejvá vám, než zvednout prdel a vydat se do toho města duchů s nadějí, že bude přece jen aspoň někde otevřeno. Nastříkal jsem tedy na sebe svůj oblíbenej parfém Bugo Hoss (koupil jsem si ho onehdá v nedaleké vietnamské večerce, která prodává podobný parfémy světovejch značek za asi třetinu bězné ceny), natáhl si ušmudlaný džíny, oblík ošoupanou bundu a vyrazil do ulic. Bílý Vánoce se letos nekonaly (jaká to kurevská škoda) a ani silvestrovská noc nevypadala jako nic, co by, byť jen vzdáleně, připomínalo zimu. Všude byla mlha jak v zatraceným Silent Hillu, člověk skoro neviděl na krok, a nikde se nezdálo být ani živáčka. Když kolem náhodou projelo nějaký auto, byli to skoro vždycky poldové (bylo jich tu noc ve městě jak sraček). Nejbližší krámek s chlastem byl překvapivě zavřenej, a tak jsem se pomalu loudal dál. Měl jsem děsnej hlad a zrovna mi problesklo hlavou, že na takovýho Silvestra lidi většinou jeděj chlebíčky, následkem čehož jsem na ně dostal nehoráznou chuť. Neměl jsem páru, kdy jsem takovej chlebíček vůbec naposled jed, a tak jsem si dal jako bojovou misi nějakej sehnat.

Pár bloků od místa, kde jsem se zrovna nacházel, by měla bejt nonstop pekárna. Minimálně teda bejvala nonstop po zbytek roku. Teď jsem na to radši příliš nesázel, ale minimálně za zkoušku to stálo. Přešel jsem křižovatku na červenou (šance, že mě něco přejede, byly asi stejný, jako že se někdy dočkáme finálního dílu Ulice) a kráčel směrem k menšímu náměstí obehnanýmu velkým kruhovým objezdem. Po cestě se z husté mlhy občas vynořila nějaká menší ožralá parta a na onom náměstí si pár teenagerů pohrávalo s petardama, ale jinak všude přetrvávalo dosti depresivní mrtvo. Prošel jsem kolem místního bordelu zvaného Piranha, který, ač měl na dveřích napsaný 21:00-6:00, působil úplně stejně mrtvým dojmem jako všechno ostatní. Naštěstí jsem měl v ten moment daleko větší chuť na ony chlebíčky než na nějakou notně jetou frndu, takže mé naděje na záchranu tohohle zatracenýho večera ještě úplně nevyhasly. Když jsem konečně dorazil k pekárně, pocítil jsem neskonalej pocit štěstí. Na dveřích sice stálo: 31.12. otevřeno jen do 22:00, ale můj muzejní mobil v tu chvíli ukazoval teprve 21:55. Měl jsem tedy opravdu z prdele kliku. S radostí jsem vlítl dovnitř a vesele pozdravil znaveně vypadající postarší paní, která rozhodně nevypadala, že by měla v plánu jít po zavíračce ještě někam slavit (mohla tam teda klidně zůstat nonstop, že...radši jsem jí to ale nenavrhoval). Mé pocity štěstí však eskalovaly teprve v momentě, když jsem na vyprázdněnejch pultech zahlíd posledních šest chlebíčků, který jako by tam čekaly jen a jen na mě. Musel to bejt osud, nebo co. Vzal jsem je pochopitelně všechny a k tomu ještě poslední nugátovej croissant, kterýho mi prostě bylo trochu líto. Nakonec jsem věděl líp než kdokoli jinej, že zůstat na Silvestra sám na vyprázdněným pultě, je fakt na hovno. Popřál jsem teda té příjemné paní šťastnej novej rok, načež ta jen něco nesrozumitelnýho zabručela, a vyšel zpátky do ulic.

Domů se mi ale ještě ani za mák nechtělo. Navíc jsem pořád nevyřešil problém s chlastem, nicméně po tom, co se mi podařilo sehnat chlebíčky, moje odhodlání značně stouplo. Šel jsem teda dál přímo za nosem a během toho užíral ten osamělej croissant, abych ho konečně vyved z tý jeho mizérie. Potřeboval jsem ho nutně něčím zapít, ale na alkohol jsem pořád ještě nikde nenarazil. Od toho, co jsem vyšel z oné pekárny, jsem narazil jen na jeden otevřenej krámek - takovej menší fast-food pajzlík, kde prodávali burgery, hot dogy a podobný blitky, na který jsem neměl úplně chuť, ale měli tam taky kafe a takový kafe by mi v tu chvíli docela bodlo. Otylá paní za pultem nebyla o moc příjemnější než ta z pekárny. Nepotěšilo ji dokonce ani to, že jsem jí nechal celou korunu dýško, což normálně teda rozhodně nedělám, ale byl poslední den v roce, chápete...No, příště už se na to můžu leda vysrat. Káva chutnala jak voda z kaluže a to myslím doslova. Spousta lidí tohle přirovnání používá, aniž by takovou vodu z kaluže někdy ochutnali, jenže já si dodneška vzpomínám na svou sázku ze základky, kdy jsem musel výměnou za tisícovku vycucnout celou takovou kaluž brčkem. Blil jsem z toho pak asi tři týdny v kuse a žádnou tisícovku samo sebou nikdy neviděl. No, a tahle káva mi ty krásné dětské vzpomínky znovu připomněla.

Dál už se mi nepodařilo sehnat nic než lahev tuzemáku v jedný nedaleký trafice, a tak jsem se vydal zpátky domů, abych si užil všech svých skvělých úlovků. Ulice vypadaly pořád prakticky stejně, mlha ani o píď neustoupila a někde v dáli neustále bouchaly petardy. Jedinej rozdíl, na kterej jsem cestou narazil, byl jakejsi notně nasranej chlápek přede dveřma onoho Piranha klubu. Mohlo mu bejt asi tolik co mně, možná míň, těžko říct.

"To si, kurva, děláte prdel, vy zasraní kreténi! Jak může bejt bordel zavřenej na Silvestra?! Přicházíte o pěknej majlant, vy líní píčusové!" vyřvával a kopal při tom do dveří. Očividně měl trochu popito. Chvíli jsem zvažoval, že přejdu na druhou stranu ulice, abych se mu vyhnul - neměl jsem vůbec náladu na konflikt s nějakým ožralým kreténem, ale nakonec jsem na to byl moc línej a zůstal jsem tam, kde jsem byl.
"Hej! Kámo!" zvolal mým směrem a já věděl, že ohlížet se, jestli tu náhodou není ještě někdo další, by mělo pramalej smysl. "Nemá cenu sem chodit! Jsou zavřený! Normálně zavřený, hajzlové jedni zasraný!"
"Jo, myslím, že to teď díky tobě věděj i na druhý straně republiky. Ušetřil jsi spoustě lidem cestu...'kámo'," povídám mu.
"Ale to přece nemůžou! Šetřil jsem jak debil, že si poslední den v roce pěkně užiju a ti zmrdi si klidně zavřou!"
"Hele, tohle přece není jedinej bordel ve městě, ne?"
"To ne, ale...," nahodil tak groteskně smutnej výraz, jako dítě, kterýmu právě spadla jeho oblíbená hračka do kanálu, "...tenhle je prostě special! Maj tu babu, co vypadá úplně jak Lisa Ann. Totální dvojče, to bys nevěřil! Je drahá jak čert, ale za dvojče Lisy Ann bych klidně prodal svou duši, kámo."
"Lisa Ann? Ta ještě někoho bere? Vždyť má frndu jak rozjetej tuňákovej sendvič."
"Ale hovno!" zakabonil se uraženě. "Tomu se říká 'vyzrálost', kámo!"
"Tomu se říká 'nesoudnost' či 'nevkus', 'kámo'."
"Fajn, tak kdo je podle tebe, ty zasranej znalče sendvičů, nejvíc sexy porno hvězda?"
"Nemám páru, to záleží na náladě," odpovídám, přičemž jsem se přistihl, jak si nevědomky sedám vedle něj na schodek před klubem a rozbaluju papír s chlebíčky. "Nabídni si, jestli chceš."
"Nevypadaj moc vábivě," ušklíbne se.
"Taky ti do tý ruky můžu nasrat."
"Dobře, dobře. Jeden si dám."
Opravdu nevypadaly bůhvíjak vábivě, ale co by jako chtěl na Silvestra pět minut před zavíračkou? Stejně do sebe už za pár minut ládoval třetí, přičemž mi jako kompenzaci nabíd aspoň jakousi levnou meruňkovici, která ovšem pořád chutnala o dost líp než můj tuzemák.
"Mia Khalifa?" pokračoval s plnou pusou.
"Moc mainstream."
"Éhm...Gianna Michaels?"
"Taky mainstream, ale ta je dost dobrá."
"No, vida. Přece jenom máš trochu vkus, kámo!" povídá s úsměvem. "Akorát se z nějakýho důvodu vyhýbá análu jak čert kříži. Nechápu porno hvězdy, co nedělaj anál. To je jak kdybys přivez motorku do pneuservisu a chtěl vyměnit gumy, ale ten chlápek by ti řek: 'Vyměním vám jen tu přední. Zadní, ty já nedělám'. Prostě servis na hovno, i kdyby ta přední guma byla ze zlata."
Vyprsk jsem si trochu meruňkovice na chlebíček, ale bylo mi to fuk. Tenhle chlápek mě opravdu začínal bavit.
"Faye Reagan," povídám na znamení, že přistupuju na jeho hru.
"Tu neznám."
"Tak to jsi ještě nezažil pravej masturbační orgasmus."
"Fajn, Hitomi Tanaka."
"Dost dobrá, ale nenuť mě začínat o japonský porno cenzuře."
"Myslíš to, jak si tam klidně serou do držky, ale frndy maj při tom cenzurovaný, aby to nikoho nepohoršilo?"
"Jó, přesně tohle."
"To víš, jinej kraj, jinej mrav. Ale kozy má dost dobrý."
"To jo, ale představ si takovou nálož nosit den co den. Musí mít pěkně zhuntovaný záda..."
...

První den v novým roce jsem se vzbudil na lavičce hlavního nádraží s neskutečnou kocovinou a spoustou zvratků kolem sebe. Neměl jsem nejmenší tušení, jak jsem se tam dostal. Smrděl jsem jak kopa sraček (což o mně lidi prohlašovali celkem často, jenže tentokrát jsem se cítil i já sám) a celý moje tělo působilo, jako by do sebe jeho jednotlivý části vůbec nezapadaly. Třeba jako kdybych měl místo ptáka nos a místo nosu zas ptáka. Tak nějak jsem se cítil. Ale nebylo to poprvé a nejspíš ani neposled. Co mě mrzelo o něco víc byl fakt, že po mým silvestrovským společníkovi tu nebylo ani stopy, ale stejně mi něco říkalo, že ho zase brzo potkám. Museli jsme přece tu naši oduševnělou debatu dovíst ke zdárnýmu konci. To jsem si slíbil coby moje vůbec první novoroční předsevzetí.

Melodie našeho srdce

20. prosince 2017 v 21:15 |  Deníček & Povídky
"Na kazetách mi nejvíc chybí to tichý šustění pásky pár sekund před tím, než začne hrát hudba. Tak nějak to pomáhalo budovat to nadšený očekávání samotnýho obsahu. Vzpomínám si, když jsem byl ještě malej capart, jak jsem kolikrát vyhrabal z tátovy sbírky nějakou úplně náhodnou kazetu, vložil ji do kazeťáku a stiskl play. Těch prvních pár sekund jsem vždycky tajil dech natolik, že jsem krom té pásky slyšel i bušení vlastního srdce. Samotná hudba pak někdy byla dobrá, jindy zas ne, ale tohle počáteční vzrušení prostě vždycky stálo za to!" povídám jí melancholicky s jednou rukou na volantu a pohledem upřeným na poloprázdnou noční dálnici. Volnou rukou si čas od času promnu unavené oči a sáhnu po rychle ubývající plechovce Red Bull.

"To už je ale všechno jen dávná minulost," povzdechnu si. "Když jsem vybíral nový auto a poprvý viděl celý tohle zatracený IT centrum, málem jsem si to s tou koupí rozmyslel. Měl jsem chuť utíkat radši někam do bazaru a koupit nějakou starou popelnici s kazeťákem, jenže znáš to...V dnešní době většinou nakonec rozum zvítězí nad citem. Možná právě proto je z nás všech taková horda nešťastných zombie, co maj všechno, a vlastně nic." Věnovala mi milý úsměv a položila svou drobnou bledou ruku na tu moji, odpočívající na řadicí páce. Nikdy toho moc nenamluvila, ale člověk s ní měl zato vždycky pocit, že mu dokonale naslouchá. Často jsem se kvůli tomu cítil docela provinile. Nechtěl jsem po ní, aby mi sloužila jen jako nějaká vrba, a tak jsem se nejednou pokoušel něco z ní vymámit. Povětšinou však marně. Role vrby jí podle všeho byla nejpříjemnější, což z ní zároveň dělalo jakousi zvláštní vílu z jiného světa permanentně zahalenou rouškou tajemství.

Z CD v přehrávači, média umírajícího rychleji než moje naděje v lepší zítřky, se právě linul čtvrtý Chopinův Nocturne v podání Marie Joao Pires. Projeli jsme kolem obrovitého billboardu s nápisem "Když ve Vás někdo věří, dokážete víc" a asi půl kilometru nato jsem sjel na úzkou okresku. Byla to skutečně jasná noc s překrásným hvězdným nebem a měsícem takřka v úplňku. Jestliže ona dálnice působila prázdným dojmem, tady to působilo dojmem úplně mrtvým. Jeli jsme a jeli, pět kilometrů, deset, a proti nám za celou dobu neprojelo jediné auto.

"Škoda, že už musíš zpátky. Bůhví, kdy tě zase uvidím," pronesl jsem smutně, když jsme vjížděli do hustého borového lesa, který vypadal, že se táhne až na samý kraj světa. "Pokaždé se jen tak z ničeho nic zjevíš a já jsem celej štěstím bez sebe. Jenže to vždycky trvá jen takovou chvíli. Já pak vůbec nevím, co si počít. Každej den si říkám, že třeba dneska se znovu objevíš, ale pak nic, a tak další den doufám znovu a znovu. Je to k zbláznění. Dal bych cokoli za to, abys se mnou už mohla zůstat napořád." Pohladila mě po pravé tváři a s úsměvem, který mě pokaždé nechal zapomenout na všechny trable světa, zakroutila hlavou. Za tu dobu, co se známe, už jsem pochopil, že to znamená něco ve smyslu "Nedělej si starosti". Pokusil jsem se jí úsměv opětovat, ale musel nejspíš působil daleko smutněji než ten její.

Právě když dohrál poslední Nocturne, zabočil jsem na sotva viditelnou polní cestu mezi stromy jako už tolikrát předtím a zanedlouho jsme dorazili na malou mýtinu. Stála tam nevelká dřevěná chatka, vedle níž byl zasazený smrček, který jakoby tam vůbec nepatřil a pod ním honosný opracovaný kámen. Vypnul jsem motor a chvíli čekal v naději, že dodrží náš dávný zvyk a ještě chvíli tu se mnou pobude. Nezklamala. Otevřela přihrádku u spolujezdce a podala mi to samé cdčko co vždycky. Svou levou dlaň si položila tam, kde měla srdíčko, a pravou na to mé. Znamenalo to, že toužila po melodii, která po léta spojovala naše srdce v jedno. Bylo to už hrozitánsky dávno, když jsme ji slyšeli poprvé. Vložil jsem cd do přehrávače a navolil skladbu čtyři. Věděl jsem, že mi zbývá přesně pět minut a dvacetdevět sekund, než mi zase zmizí na bolestně dlouhou dobu. Seděli jsme, drželi se za ruce a přenesli se v čase zpátky na začátek, až dokud nedošlo na poslední sloku. Na tu hrozivou poslední sloku, která znamenala konec naší pohádky.

Sing out loud
We all die
Laughing into the fire
Is it always like this?

Políbil jsem její chladné rty a ona vystoupila z auta, aby se vydala vstříc tomu zvláštnímu smrčku. Nastartoval jsem a ještě chvíli zíral na ten kámen, osvětlený předními reflektory svého vozu, na němž stálo její jméno. Zařadil jsem rychlost a se slzami v očích ujížděl pryč.


Co kdyby?

17. prosince 2017 v 21:01 |  Téma týdne
Co kdyby...bylo všechno v pohodě?

Probouzím se po boku své krásné ženy, o jejíž bezelstné náklonnosti nemám nejmenších pochyb, políbím ji na tvář, čímž na ní vykouzlím ospalý úsměv, a odebírám se do kuchyně uvařit kávu. Z předního okna odhrnu závěsy a z obrovské výšky koukám na probouzející se velkoměsto. Usrknu trochu kávy, zapnu gramofon s jednou z našich oblíbených desek a pustím se do přípravy těsta na lívance. Vůně kávy ji mezitím vyláká z postele. Rozcuchané vlasy, nakřivo nasazené ušmudlané brýle, tílko a volné pyžamové kalhoty. Miluju ji a líbí se mi tolik, jako když jsem ji takhle kdysi viděl poprvé. Možná snad i o něco víc. Mám pro tuhletu ležérnost holt jakousi slabost. Když spatří první smažící se lívanec, oči se jí rozzáří jako dítěti rozbalujícímu vánoční dárek a dojatě se mi vrhá kolem krku. Lívance já přece umím.

Za chvíli se přiloudá i rozespalá dcerka a ještě se zalepenýma očima prosí o hrnek kakaa. Připravím tedy kakao a dávám smažit další lívanec, zatímco ty usmažené zjevně někam nenávratně zmizely. Ale co, těsta máme dost. Jakmile se všichni dosyta najíme a provedeme ranní hygienu, přichází na řadu práce a škola. Dcerku bere do školy žena, jelikož to má po cestě. Je to škola, kde se děti učí především úctě a toleranci k druhým. Kde neexistuje slovo šikana. Kde pracují motivovaní učitelé, pro které je vzdělávání dalších generací životním posláním. Kde škola spolupracuje s rodinami s cílem dosažení těch nejlepších možných výchovných i studijních výsledků.
Políbím tedy obě své princezny na rozloučenou a jdu se obléct do pracovního hábitu. Sjíždím výtahem do podzemní garáže, kde na mě čeká naleštěný Nissan Juke, nasednu do něj a vyrážím skrz dopravní špičku ke svému obchůdku. Kolony mi nevadí, můžu je přece trávit poslechem hudby a času stráveného s hudbou není nikdy škoda.

Před devátou hodinou dorážím na místo a přehazuji cedulku z nápisu "Closed" na "Open". Do gramofonu nahodím desku jazzových klasik a usedám k pokladně. Brzy nato se přihrnou první zákazníci. Některé z nich už dobře znám, a tak strávíme pár minut klábosením o knižních novinkách. Před polednem se firemní dodávkou dořítí můj nejlepší přítel a společník s nákladem nových knih. Když zrovna nechodí zákazníci, pomáhám mu je vyložit, přičemž rozebíráme všechno možné od literatury, přes jídlo, až po naše drahé polovičky. V poledne na chvíli zavřeme a jdeme spolu na oběd do nedalekého asijského bistra, které navštěvujeme už několik let prakticky dennodenně. Dávám si rýži s krevetami, jednu ze svých oblíbených klasik, on zas kuře na kari s nudlemi, které k mému úžasu dokáže jíst téměř každý den. Pak se vracíme zpátky do obchodu, kde v typické pohodové atmosféře strávíme zbytek odpoledne.

Večerní špička mi vadí ještě o něco méně než ta ranní. Jednak je celé město rozzářené jiskřivými neony, což je pohled, jenž se mi prostě nikdy neokouká, jednak beru domů svého kámoše, takže si mám s kým povídat. Příští týden prý se svou milou slaví výročí, takže bychom měli udělat nějakou společnou party. Samozřejmě souhlasím. Všichni jsme si vždycky náramně rozuměli a i naše dcerka ty dva bere prakticky jako součást rodiny. Už se těším. Bydlí jen pár bloků od nás. Poděkuje mi za svezení a já pokračuju domů.

Z kuchyně se line vůně lasagní, z níž div nezačnu slintat jak hladový bernardýn. Žena, aniž by se při tom přestala vlnit do rytmu Beatles, mě přivítá sladkým polibkem, po kterém si nejsem jistý, zda mám větší chuť na ni, nebo na ty lasagne a z pokoje hned nato vybíhá dcerka, aby se pochlubila svými školními úspěchy. Poté přicházejí na řadu lasagne a všichni si povídáme o tom, jaký jsme měli den. Po večeři se odebírám do své pracovny a zasedám ke starému psacímu stroji, kde v klidu pracuji na svém dalším románu, aniž by mě při tom rušily sociální sítě, zprávy či jakékoli jiné blbosti. Má žena zatím vedle svým dramatickým hlasem předčítá dcerce pohádku a jakmile se ji tak podaří uspat, začte se tiše do své vlastní knížky. Když mi po nějaké době dojdou síly a inspirace, vydávám se za ní, pokládám si hlavu na její bříško a nasávám její nádhernou vůni, zatímco ona v jedné ruce drží knížku a druhou mě hladí ve vlasech.

Když už mám pocit, že každou chvíli usnu, odebereme se společně do koupelny, kde mě rázem přesvědčí, že se mi ještě vůbec spát nechce. Pak se ještě dlouho válíme ve vaně a popíjíme víno, než se konečně, příjemně znavení, doploužíme do ložnice a usínáme ve vzájemném objetí.

Kam dál