Zbytečnost, bez který se neobejdem, část II.

25. srpna 2018 v 18:11
Pokaždé sedávala na tom stejným místě, v sekci asijské kultury, a já na ni koukával skrz jeden z regálů. Některý dny mě to zvláštním způsobem inspirovalo, a prsty mi tak lítaly po klávesnici jako šílený. Většinu z toho jsem ale nikdy nepředal nakladateli - dokážu si představit tu reakci. "Prodáváme tě jako moderního Breta Eastona Ellise, tak sakra přestaň psát jak Pilcherová s ptákem!" Něco takovýho by mi na to nejspíš řekli a měli by pravdu. Ze dne na den mě úplně přestalo bavit psát o porcování těl a následným sexu s jednotlivejma částma, vraždění malejch školaček nebo nekrofilním incestu. Jediný, o čem jsem toužil psát, byla ona. Měl jsem pro ni v hlavě tolik dokonalých rolí. Tolik různých osudových setkání s tolika svými alter egy. Jeden větší slaďák než druhej.

Proč jsem ji neoslovil? Bál jsem se. Říkal jsem si, že ta holka za regálem může být někdo úplně jinej než ta, kterou jsem přenesl na papír. Vlastně to bylo až přespříliš pravděpodobný. Jenže pak se jednoho dne prostě neukázala. Zíral jsem skrz tu škvíru mezi knihama jako na prázdnej rámeček, ze kterýho ze dne na den zmizela nějaká vzácná malba.
Jak dlouho to mohlo být? Týden, dva. Na každej pád mi to přišlo jako celá věčnost. Čekání na zatracenýho Godota, během kterýho jsem byl totálně ztracenej. Nenapsal jsem ani čárku, prakticky nic nejed. Žil jsem více méně jen z chlastu. Jednou mě z tý knihovny dokonce vyvedli - musel jsem vypadat fakt děsně mizerně. Snažil jsem se pomalu smiřovat s tím, že už ji nikdy neuvidím, ale byla to nesnesitelná představa. Kéž by radši zmizel celej svět, říkal jsem si; všech těch zasranejch sedm miliard ksichtů, co mi byly naprosto lhostejný, všechny města, hory, řeky, oceány. Úplně by mi stačilo, kdyby jsme tu byli jen my dva uprostřed černočerné temnoty a třeba i rozdělení tím prokletým regálem. Mít ji aspoň v dohledu bylo to jediný, po čem jsem toužil.

A pak byla najednou zpátky. S naprostou přirozeností, jako když znovu vyjde slunce po dlouhatánské bouři. Znovu seděla na místečku, který patřilo jen a pouze jí, s tlustou bichlí plnou japonských znaků. Byl jsem štěstím bez sebe, ale stejně jsem ze sebe nemohl setřást ten pocit zoufalství a bezmoci. Co kdyby přišla další bouřka a třeba už nikdy neskončila? Co kdybych už tohle slunce nikdy neměl vidět? To jsem za žádnou cenu nemohl dopustit. A tak jsem pár dní nato nasál odvahu ze samýho jádra země a konečně ji oslovil. Byla opravdu jiná.

Fascinovala mě. Vyvolávala ve mně takovou zvláštní směsici různě protichůdných emocí. Jednu chvíli jsem měl pocit, jako bych ji znal celou věčnost. Jako bysme se už nesčetněkrát potkali napříč různýma životama - mohl jsem bejt chudej tulák a ona urozená princezna; mohl jsem bejt nájemnej zabiják a ona můj cíl; mohl jsem klidně bejt neonacistickej hrdlořez a ona ilegální imigrantka. Jakákoli nepřízeň osudu nám nikdy nemohla zabránit v tom, abysme se nakonec vždycky potkali a zamilovali se do sebe.

Občas ale přicházely chvíle, kdy jsem jí vůbec nerozuměl. Jako by mluvila v hádankách. Pokládala mi všemožně zvláštní otázky, na který jsem většinou netušil, co odpovědět. A když už jsem horko těžko něco vypotil, nikdy jsem nebyl schopnej poznat, jestli to bylo to, co chtěla slyšet. Vždycky jen přikývla a pak o tom jakoby tiše dumala. Nic víc, nic míň. Co to bylo za otázky? Hm, tak různě.

Jednou jsme třeba seděli v parku kousek od dětskýho hřiště. Všude tam pobíhala spousta malejch capartů, až mě z toho trochu bolela hlava. Ona na ně jen dlouho tiše zírala a pak se mě zničehonic zeptala, jestli si myslím, že jsou skutečně tak šťastní, jak vypadají. "Myslím, že v tomhle věku by to ještě ani nezvládli předstírat," odtušil jsem po kratší úvaze. "Někteří možná ano, pokud by opravdu museli," řekla ona a dál už nic. Jindy zase - tohle mi mimořádně utkvělo v paměti jako jedna z prvních těchhle bizarních otázek - ležela zády ke mně, já ji objímal, k tomu nám hrála nějaká jazzová klasika a pak, aniž by se otočila, řekla: "Opravdu si myslíš, že to zvládneš? Že se mnou budeš moct být šťastnej i bez toho?"
"Je tomu vážně tak těžký uvěřit?" odpověděl jsem otázkou a políbil ty překrásný rezavý vlasy.
"Občas, malinko... když se ohlídnu na všechny ty kolem."
"Na ty se nemá smysl ohlízet. Ať si dělaj, co chtěj. To se nás přece vůbec netýká."
"Často se to tak snažím vnímat. Představovat si, že žijeme na nějaké úplně jiné planetě. S jinými pravidly."
"Takovou planetu si klidně můžem vytvořit. Já bych byl jedině pro!"
"To bych moc ráda."
A to bylo všechno.

Takovejhle typ otázek to byl. Bylo jich za tu dobu samozřejmě daleko víc, ale nejspíš už si zvládneš udělat přibližnej obrázek.
*
Jeff vypadal, jako že o něčem hluboce dumá, tak jsem se nám mezitím rozhodl objednat další panáky.
"Hej, Bobíku! Skotské dám si ještě dvě, nechť uhasí ten smutek uvnitř mne!"
"Jako básník stojíš vážně za hovno, Christophere," ušklíbl se barman.
"Proto taky píšu romány, prdelko. Tak bude to?"
"Chudý barman dře, seč může. Věz, že trpělivost jest to, co nosí růže."
"Jestli tebe za tím barem není škoda, Wordsworthe."

"Co seš tak zamlklej, starej brachu?" šťouchl jsem do Jeffa.
"Promiň, jen jsem přemýšlel. Nad tím, co jsi říkal. Víš, už tehdy, jak jsi nám ji s Mary představoval, na mě působila takovým zvláštním dojdem. Nemyslím to nijak zle, to vůbec ne. Vypadala moc mile, i když krapet stydlivě, a ty jsi vedle ní působil tak hrozně šťastně, že jsem tě skoro nepoznával. Dokonce i Mary se fakt kontrolovala, aby neřekla nic nevhodnýho a nepokazila ti to. A víš, že to u ní fakt něco znamená."
"To mi povídej. Celou dobu jsem vážně trnul."
"No, každopádně jsem chtěl říct, že na mě působila tak nějak... zlomeně. Nevím, jak líp to nazvat. A nebylo to jen kvůli všem těm jizvám."
"Ty sis všim?" divil jsem se. "Já sám jsem to postřehl až po několikátým setkání."
"Pozorování tak nějak patří k mojí profesi."
"Nikdy mi neřekla, od čeho jsou, a já se neptal."
"To jsi asi dobře dělal."
"Kdo ví..."
"Chrisi?"
"Hm?"
"Co byla ta věc, bez který jsi s ní měl bejt šťastnej? To, čemu měla problém uvěřit?"

"Co myslíš?" usmál jsem se a lokl si trochu whisky.
"Opravdu netuším," povzdychl si. "Chceš mě napínat, nebo mi to prostě jen nechceš říct?"
"Ani jedno, ani druhý."
Do baru konečně začínali proudit i jiní zákazníci a barmanův mučednický výraz se tak rázem proměnil, jako když po dlouhé kruté zimě konečně přijde jaro. Celý štěstím bez sebe odtančil na druhý konec baru, aby se jim pověnoval.
"Sex," pronesl jsem nonšalantně. Jeffovi při tom slově uvízlo v krku trochu whisky a já ho musel vysvobodil několika mužnými ranami do zad.
"C-co prosím?"
"Slyšel jsi."
"Počkej, myslíš tím, že jste spolu nikdy..."
"Nikdy. A ani to nebylo v plánu."
Zíral na mě, jako by se mu právě zjevil Ježíš a daroval mu Bibli s vlastním podpisem.
"To je... proč?" soukal ze sebe zmateně.
"Byla to podmínka. Na začátku mi řekla, že se mnou nemůže být, ani kdyby nakrásně chtěla, protože tohohle proste není schopna. A já na to, že je mi to fuk. Že se bez toho klidně obejdu a chci ji i tak."
"A to jsi myslel vážně?"
"Samozřejmě. Nikdy bych jí nelhal."
"Ale sex je přece..."
"Zbytečnost," doplnil jsem.
"Zbytečnost, bez který se neobejdem, kamaráde. Je to součást naší existence jako takové. Něco, co se nemůžeš rozhodnout jen tak popřít."
"Obešel bych se bez kdečeho. Vážně," povídám mu. "Klidně bych popřel vlastní existenci. Ale bez mám pocit, že pomalu vysychám. Jako bych ležel upřostřed nekonečný pouště a jenom čekal, až to konečně skončí... Ty, Jeffe?"
"Copak?"
"Myslíš, že odešla, protože mi to nikdy nevěřila? Nevěřila, že bych to dokázal?"
"To nejspíš ví jen ona sama," odpověděl. "Ale třeba to nebylo v tom, že by pochybovala, že to dokážeš. Možná pochybovala jen o tom, že bys byl skutečně šťastnej."
"Na to se přece stačilo jen zeptat! Do prdele, nikdy jsem nebyl tolik šťastnej, jako když jsem ji držel v náručí. Mohl bych ošoustat půlku planety a nic by to se mnou neudělalo, ale s ní jsem se cítil tak... kompletní. Možná, že sex je jenom náhrada za všechny ty věci, co lidi postrádaj. Co oni postrádaj, zatímco ona je měla."
"Chrisi..."
"Asi jsem jí to měl říct nějak líp. Tak, abych zabil všechny ty pochybnosti."

Navečer jsme oba dostali od Mary solidní kartáč a pod výhrůžkou děsivého smetáku si pizzu v lednici rozdělili na půl. Když jsem ji o pár minut později zvrátil do záchodové mísy, vypadala téměř identicky, jako když ji to poledne Jeff vybalil z ledem pokrytého plastového obalu. "Můžeš ji pokaždé zalít jiným kečupem," znělo mi v hlavě, když jsem stisknul splachovadlo.
 

Zbytečnost, bez který se neobejdem, část I.

25. srpna 2018 v 18:09
Musela zmizet někdy k ránu. Hned po té dlouhé deštivé noci, kterou jsme strávili bok po boku za doprovodu Chopinových Nocturnů. Noci tak naplňující, že jsem si přál, aby nikdy nemusela skončit. Noci, kdy jsem si poprvé pomyslel, že všechno už bude jenom dobré; že tohle je přesně to, co jsem celou dobu hledal.

A pak to skončilo. Tak náhle jako když se zatáhne opona. A já se rázem ocitl v říši nesčetných otazníků, co na mě číhaly za každým rohem jako krvežíznivý predátor na svou kořist, přičemž se mi nedařilo vyzrát ani na jediného z nich. V jednu chvíli se mi rozzářil celý svět, jen aby se vzápětí mohl rozpadnout na tisíc malých kousků, jako byste vzali nějaké obří zrcadlo a třískli s ním o zem. Byla pryč. Vypařila se bez jediné stopy, bez jediného slůvka na rozloučenou.
***
"Člověče, musíš přece něco jíst," povídá Jeff s upřímně starostlivým výrazem. "Vždyť s takovouhle z tebe za chvíli zbyde jen hromada kostí."
"Už aby to bylo," mávl jsem rukou.
"Tak hele!" vložila se do toho moje mladší sestřička. "Tohle teď prostě celý sežereš, i kdybych ti to měla natlačit do krku tyčí od smetáku, je ti to jasný?!" Představil jsem si kus té nevábně vyhlížející pizzy, co se válela na stole, a Mary, jak mi rve do krku dřevěné topůrko svého starého smetáku, a udělalo se mi o to víc nevolno.
"Zlato, klid," snažil se ji usměrnit Jeff. "Však si třeba dá později. Je koneckonců dospělej..."
"Dospělej?!" rozohnila se, teď už i na svého nebohého druha. "Když ho člověk pár dní nechá bez dohledu, hned se stane nějakej průser! Nevěděl by, co je to dospělost, ani kdyby se dožil stovky!"
"Bože, jen to ne!" sprásknul jsem ruce.
"Sklapni a koukej žrát!" zpražila mě. "A ty na něj dej pozor. Musím už do práce - to je takovej ten abstraktní pojem, o kterým jste vy dva bohémové maximálně četli v novinách." Přehodila si přes rameno ošoupanou brašnu a práskla za sebou dveřmi.
"Miluju tě!" zavrkal za ní Jeff, ale ta to jen sotva postřehla.

"Hele," povídám mu. "Vím, že je to moje krev a tak, ale jak s ní probůh můžeš vydržet?"
"Má i spousty světlejch stránek," zaculil se. "Jen ji prostě nesmíš brát do slova. To by ti rozcupovalo srdce na kusy jak ruční granát."
"To se snadno řekne. Klobouk dolů, že to tak zvládáš."
"Je to skvělá holka se srdcem na pravým místě. To ti přece nemusím vykládat, Chrisi."
To opravdu nemusel. Znal jsem svou sestru líp než kdokoli jiný a moc dobře jsem věděl, že pokud jste opatřeni dostatečně silným pancéřováním a přežijete prvních pár granátů, získáte spojence na celý život, který by za vás dýchal. Ale stejně... dobrák Jeff se svým křehkým srdcem umělce mi ze začátku rozhodně nepřipadal jako horký adept na přežití. Nejspíš jsem ho však notně podcenil.
"Prostě o tebe má strach, to je celý," pokračoval uneseným tónem romantického básníka. "Upřímně - nemůžeš se jí přece divit. Co tě to proboha napadlo, míchat prášky s chlastem?"
"Já nevím, prostě jsem nad sebou na moment ztratil kontrolu. Jako bych byl mimo svý tělo a jen na něj zpovzdálí koukal, jak si dělá co chce. Jak kdyby nějakej neviditelnej loutkář tahal za nitky a já s tím nemohl vůbec nic udělat."
"A řekl jsi to takhle Mary?"
"Jo, přesně takhle."
"A co ona na to?"
"Že prej si mám ty svoje rádoby poetický žvásty strčit do prdele a začít se konečně chovat trochu zodpovědně."
"Ach."
"Ach ano."
"No, jak jsem říkal - nesmíš ji brát tak doslova. Má na svět trochu jinej pohled než ty nebo já," prohlásil diplomaticky. "Chápu, že některý věci se s ní těžko probíraj."
"To každopádně," zabručel jsem.
Chvíli bylo ticho a já se znovu zadíval na těch pár nechutných kousků vyschlé pizzy; pohled, který mi na náladě rozhodně nepřidal.

"Bylo to kvůli , viď?" ozval se po chvíli a zíral na mě těma svýma velkýma modrýma očima s dlouhatánskými řasami, které mu každá ženská musela závidět. Občas jsem si říkal, že by se klidně mohl uchytit jako model; snad jsem mu to i párkrát navrhnul. Ty špinavé blond vlasy, vysoká, statná postava a celkově jemné obličejové rysy z něj dělaly ideálního kandidáta. Pro něj však neexistovalo nic než jeho plátno (a moje sestra). Svou životní cestu už měl dávno zvolenou, jakkoli se zdála být trnitá.
"Pěkně patetický, co?" povzdechl jsem si. "Málem se zabít kvůli holce jak nějakej přecitlivělej puberťák, co dostal svý první kopačky."
"Vůbec ne! Jestli za něco opravdu stojí umřít, pak jedině za lásku," zapěl melodramaticky. "To jen mezi náma," dodal nervózně.
"Tak to máš možná ty, Romeo. Jenže já takovejhle nikdy nebejval. Tyhlety citový záležitosti jsem míval celkem v paži. Samotnýmu mi bylo docela fajn. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Cestovat, vysedávat v barech, vysmívat se všem těm hypotékama a dětma spoutanejm nešťastníkům a čas od času něco jakž takž kloudnýho napsat a za slušnej peníz to prodat. Nebylo to zas tak zlý."
Vyhrabal jsem z kapsy zdeformovanou krabičku cigaret a jednu mírně tělesně postiženou si vložil do úst.
"Víš, že tu nesmíme kouřit," pronesl pokorně. "Co se takhle přesunout někam jinam, kde mi to budeš moct celý v klidu povykládat nad drinkem a cigárem? Taky tě po cestě můžem nakrmit. Hádám, že tenhle italský skvost už asi nebudeš."
"Z tohohle by se každej Ital poblil, i kdyby to jen zahlíd z jedoucího vlaku."
"Dá se na to zvyknout. První týdny, když jsme spolu s Mary začali bydlet, mi to taky přišlo hnusný, ale teď už mi to ani nepřijde. Na každej den máme jinou příchuť a taky to můžeš pokaždý zalít jiným kečupem; to dělá hotový divy," poučil mě. Kam se na něj hrabal nějaký Jamie Oliver.
"To mě poser. Já měl vždycky zato, že by měl v páru vždycky aspoň jeden umět vařit."
"Nějaký vaření nemá přece s láskou nic společnýho," odtušil ten vášnivý romantik. "Tak co říkáš, jdem?"
"Utíkáme," odpověděl jsem a nadšeně vstal od stolu.
"Tu pizzu mi hoď do lednice," řekl bez jakéhokoli náznaku sarkasmu. "Dojím si ji k večeři."
A tak jsem to udělal.
*
"Fuj, tady je zas narváno," neodpustil jsem si jízlivou poznámku hned při vstupu do liduprázdného baru.
"To proto, že vysedávat s panákem v pravý poledne je úplně běžná věc, Christophere!" zapěl barman svým tradičním sopránem.
"Tak proč prostě neotvíráš později?" vznesl Jeff převelice inteligentní dotaz.
"Protože by pak takový nefachčenka jako vy dva neměli kam jít."
"Prosim tebe, Bobby. Takovejchhle pajzlů jsou v tomhle městě tisíce," namítl jsem.
"Já ti dám pajzly! Však já moc dobře vím, že se sem vracíte díky mému prvotřídnímu servisu a nepochybně i mně samotnému!"
"Ale hovno, prostě to jen máme nejblíž. Ty jsi jen takový nutný zlo."
"I ty hulváte! Takovej krasavec! Takovej potenciál! Nebýt ty tak jedovatej, hned bych do tebe šel!"
"Škoda přeškoda," zakoulel jsem očima.
"Ále Bobby, vždyť tě jenom tak škádlí," zamrkal na něj Jeff. "Přece moc dobře víš, že na tohle místo nedáme dopustit. Buď tak hodnej a hoď nám sem dvě skotský, jo?"
"To je aspoň! Krásnej a ještě tak miloučkej! Hned to bude, princi."

"Byla prostě jiná, Jeffe. Vím, že to zní jako děsný klišé, ale byla úplně jiná než všechny ženský, co jsem kdy potkal. Dočista jako nějakej jinej živočišnej druh," ponořil jsem se do vyprávění po nějakém čtvrtém pátém panáku.


Vize bez televize

13. srpna 2018 v 22:36 |  Téma týdne
Slovo 'televize' ve mně posledních několik let vyvolává silné alergické reakce. Na světě snad ani není pasivnější, zbytečnější, víc kreativitu ubíjející aktivity než zírání do té zatracené bedny plné programů tak stupidních, že nad tím zůstává rozum stát. Proboha proč?

Vyrostl jsem v domácnosti, kde byla televize zapnutá prakticky nonstop. Když někdo přišel domů, tak většinou první věc, co udělal, bylo, že hrábl po ovladači a tu hrůznou věc zapnul. Vzápětí pak třeba odešel do jiné místnosti či dokonce do jiného patra domu dělat něco úplně jiného. Dodnes jsem to nepochopil. Já sám, přestože jsem na televizi přestal koukat už někdy během základky, jsem ji tak ještě několik dalších let pořád odněkud slyšel. A když jsem to tak poslouchal, pokládal jsem sám sobě vždycky jednu stejnou otázku: To jsem vážně jedinej, komu tyhle žvásty připadaj tak neskutečně ubohý?

Když ale televize jela naprázdno, přišlo mi to ještě jako ten lepší scénář (a bohužel to byl ten méně častý). Kupříkladu můj otec u ní vždycky trávil (a nejspíš pořád ještě tráví) celá odpoledne i večery. Prostě přišel z práce (v pozdějších fázích svého podnikání chodil už relativně brzo), lehl si na gauč před televizi a válel se na něm, dokud nešel spát. Co si tak vzpomínám, tak navíc málokdy koukal na něco konkrétního - většinou jen držel ovladač a přepínal programy sem a tam jak nějaký bezduchý, zaseknutý robot. Už jako malého mě ta scéna dosti děsila. Takhle to bude vypadat? říkal jsem si. Půl dne v práci a půl dne takhle? Takovejhle život přece vůbec nemá cenu... A tak jsem si řekl, že až se jednou odstěhuju, televize v mém bytě prostě nebude (což zároveň znamenalo buď zůstat sám, anebo najít nějakou vzácnou bytost s podobným pohledem na věc). A taky jsem to tak nakonec udělal. A hádejte co? Jde to!

Když tak nad tím přemýšlím, vlastně mě ani nenapadá aktivita, která by člověku dávala ještě míň než sledování televize (a zároveň zabíjela takové množství mozkových buněk), a jakákoli jiná alternativa mi proto přijde daleko přínosnější. Knihy tu rozebírat nebudu - to je přece jasná věc. Stejně tak cokoli kreativního. Ale i pokud se budeme bavit jen o čistě konzumně-odpočinkových záležitostech, najdeme spousty daleko lepších alternativ. Vezměme si třeba mnohými opovrhované videohry - opovrhované paradoxně nejvíc těmi, co své volno tráví válením se u TV Nova (snad mi za to nesmažou blog), Prima a jiných sračkoidních stanic. Jenže takové videohry mají oproti sledování televize hned několik výhod. Tak třeba: valná většina je dostupná pouze v cizím jazyce (většinou angličtina plus titulky v hlavních evropských jazycích - němčina, francouzština, italština apod.). Jasně, hrajete-li ten typ her, kde se jen běhá po mapě a střílí, nic moc vám to nedá. Pokud se ale pustíte do něčeho příběhově laděného, je to úplně jiná pohádka. U takové hry si pak naprosto svévolně osvojujete většinu hlavních aspektů každého jazyka - čtení, poslech, slovní zásobu, do jisté míry i gramatiku a budeme-li brát v úvahu i online komunikaci, může dojít i na psaní a mluvení. Co z toho vám dá televize? Prd. Já díky videohrám (a opravdu převážně díky nim) vystudoval vysokou a stal se lektorem angličtiny (s občasnou překladatelskou bokovkou). Ne že by to byl zrovna job snů, ale hádám, že jsou i horší.

Další věc: najdete snad v televizi něco, co nenajdete na internetu? Dělá snad televize něco líp? Těžko. Spíš je tomu přesně opačně. Není lepší na internetu zkouknout dvouhodinový film trvající dvě hodiny než v televizi ten samý dvouhodinový film trvající kvůli neustálým stupidním reklamám hodiny tři? A když už jsme u těch reklam - je docela s podivem, že je někdo pořád ještě ochotný utrácet za televizní reklamu, když může použít levnější a díky přesnému zacílení určité skupiny lidí daleko účinější reklamu internetovou. Rovněž mi zůstává rozum stát nad tím, jak se vůbec může někdo živit vytvářením tak neskutečně debilních, inteligenci urážejících reklam. Často mám pocit, že by i pětileté dítě zvládlo vypracovat důstojnější, propracovanější a méně nervy drásající reklamy než to, co se objevuje na obrazovkách.

Zkrátka a dobře, sledování televize mi přijde jako vrcholný projev naprosté rezignace. Něco, k čemu se člověk uchýlí ve chvíli, kdy si řekne, že už se prostě nemá cenu snažit a jen zabíjí drahocenné hodiny, dny, týdny, během kterých by se toho mohl tolik naučit, tolik poznat, tolik zažít.

Vyhoďte ten krám z okna a dělejte cokoli jiného. Bude to pro vás daleko lepší.
 


Bláboly

11. srpna 2018 v 14:16 |  Téma týdne
Co na Blog.cz chybí? Inu, posledních pár měsíců jsem tu chyběl především já, čímž tento web bezpochyby notně utrpěl a já se jeho provozovatelům omlouvám za jistě výrazný pokles návštěvnosti. Haha. Na každý pád jsem si řekl, že poskytnu menší update pro těch pár vymírajících živočichů, které by to třeba mohlo zajímat.


Tak tedy zaprvé: pořád jsem ještě mezi živými a tento článek nepíšu ze záhrobí (třeba někdy příště). A zadruhé: ještě jsem se pořád nevykašlal na to, o co se tu od začátku pokouším. Píšu stále, píšu pravidelně. Někdy píšu a říkám si: "Hmm, ty se ale vážně zlepšuješ, kamaráde. Třeba to s tebou není tak úplně marný." Jindy píšu - vlastně toho nejdřív spoustu vypiju, abych se vůbec k nějakému psaní vyburcoval - a pak si říkám: "Proč už se na to, ty jeden tupej kreténe, konečně nevysereš? Co si jako myslíš, že si tím dokážeš? Vždyť ty tvoje bláboly stojej totálně za hovno; nikdo na ně není ani za mák zvědavej. Jen si přečti třeba tenhleten odstavec - je to jak nějakej nepovedenej příspěvek z náctiletýho emo fóra!" A takhle se to střídá pořád dokola.

Občas se stane, že mám pár po sobě jdoucích dobrých dní, kdy psaní vnímám čistě jako takovou osobní spásu; takové to světýlko na konci tunelu, ke kterému třeba jednou přece jen dojdu a všechno bude fajn. Říkám si, že nezáleží na tom, jak daleko tohle světýlko je a jak dlouho ještě potrvá, než se k němu dostanu. Už samotná jeho existence mě uklidňuje a nabíjí pozitivní energií. A pak zase přijdou dny zlé. Všechno, co vyprodukuju, mi připadá jako čirý brak, který by snad nikdo nemohl chtít dobrovolně číst. Kráčím tím tmavým tunelem a najednou si uvědomím, že tu nemám pevnou půdu pod nohama; že tu kráčím po něčem, co připomíná běžící pás, a já se tak ve skutečnosti neposunuju o jediný krok dopředu. Začnu si uvědomovat, že ač se to světýlko zdá být tak blízko, já ho nikdy nebudu s to dosáhnout. Že jsem zkrátka navěky odsouzený na něj jen z dálky zírat, protože v téhle černočerné tmě nic jiného nevidím.

Tak či onak jsem si řekl, že dokud budu dýchat, budu se i snažit. Přijít i o svůj poslední velký sen, nejspíš už bych ani ráno nevstal z postele. Zůstal bych ležet a pomalu hnil, dokud by bábu od vedle nezačala obtěžovat neznámá vůně a nezavolala by místní hasičský sbor, aby mě odklidil.

Ehm. V současné době dělám na dvou větších projektech, po kterých mi (navíc ještě v kombinaci se zaměstnáním) už většinou nezbývá mnoho času ani sil, abych tvořil ještě něco dalšího. Jeden z nich je čistě akademický a s mými sny nemá mnoho společného. Je to asi spíš záležitost ega; touha zařadit se do té rozumnější menšiny české společnosti. Dostat se, fyzicky i mentálně, co nejdál od všech těch buranů, co nevidí nic než slevové akce v Kauflandu a armádu imaginárních uprchlíků podpalujících oprýskaný kostelík v jejich milované Horní Dolní a stavějícím na jeho místě mešitu. I když takovým člověk nejspíš stejně neunikne, i kdyby měl kolem jména titulů celou desítku. Blbost se odpradávna množí rychleji než cokoli jiného, že...
Projekt druhý je čistá fikce; beletrie, chcete-li. A jako takový pro mě znamená daleko víc. Přivést k životu něco, co si prakticky celý život nosím v hlavě a to navíc v takové podobě, se kterou budu maximálně spokojený; za níž se nebudu muset stydět. Napsat něco, co budu sám chtít číst. Vytvořit z ničeho něco. Něco, co bude jen moje vlastní. V podstatě je to trochu jako když si uděláte dítě. Jen vás ten tvůrčí proces stojí mnohem víc času a námahy a když pak bude výsledný produkt stát za hovno, nebudete to mít na koho svést. Rozpačitý

Nuže, takhle nějak to se mnou vypadá. Jakmile bude onen produkt k mání, dám samozřejmě vědět. Tentokrát však žádné určité sliby nebo snad, nedej bože, přesná data. Člověk totiž nikdy neví, co se může přihodit. Čas od času se kupříkladu stane, že krachne nakladatelství... to by pak byl jeden za pěkného vola, kdyby dopředu něco hrdě rozhlašoval, viďte?

100% dokonalá

9. května 2018 v 19:14 |  Deníček & Povídky
Míval jsem jistýho kámoše, co už tu není.
Nebudu vám o něm vykládat všechno - to by dost možná vydalo na celej román, do kterýho se třeba pustím až někdy na starý kolena - ale popíšu vám alespoň jeden z mnoha našich rozhovorů, co se mi z nějakýho důvodu vryl pevně do paměti.

"...Ty vole, to si snad děláš srandu!" povídám mu nevěřícně, zatímco se snažil najít vhodný parkování. "Z toho, co popisuješ, mám takovej pocit, že ti ji snad sám Osud v jednom kuse házel přímo před ksicht, ale ty jsi ji z nějakýho důvodu pokaždý obešel. 'Ne, díky, drahý Osude! Radši se zas nechám sbalit někým, kdo mi bude totálně lhostejnej, abych mohl bejt dál osamělej a nešťastnej. Moji spřízněnou duši si strč někam. Nemám zájem.' Bože, to seš celej ty!"
"Říkám ti, že to nebylo tak jednoduchý," povzdychl si, vypnul motor a zatáhl ruční brzdu. Jsem si docela jistej, že tohle byla jeho nejpoužívanější věta. Nikdy to prostě nebylo tak jednoduchý, jak se to každýmu normálnímu jedinci jednoznačně jevilo.

Tou dobou už se pomalu smrákalo. Chvíli jsme ještě tiše posedávali v jeho černým Skylinu a zírali na majestátně rozzářenej Rainbow Bridge. Odaiba byla našim oblíbeným místem pro takovej příjemnej relax a pokec po dlouhým pracovním dni. Oba jsme pracovali na Shinjuku a cesta sem skrz odpolední špičku něco zabrala, ale nám to za to stálo. Během jízdy jsme povětšinou vedli takovou odlehčenou, typicky expaťáckou, konverzaci o tom, jaký se nám zas staly socio-kulturní faux pas, na jaký nový divný jídla jsme narazili, kolik jsme se naučili nových znaků a kolik jich zas stihli zapomenout... Prostě nic moc vážnýho. Ale v momentě, kdy jsme se blížili sem, jsme se vždycky tak nějak víc rozesnili a naše konverzace se posunuly do trochu divočejších dimenzí. Já mu často popisoval svůj vysněnej penthouse s výhledem na Tokyo Tower nebo všechny možný nápady na scénáře filmů, který jsem jednou toužil natočil. On zas nemluvil prakticky o ničem jiným než o jakési slečně dokonalé, kterou si do nejmenších detailů vysnil už někdy v pubertě a ona se pak o několik let později doopravdy začala objevovat. V průběhu několika let na sebe několikrát narazili na místech, který jednoznačně avizovaly, že ti dva mají úplně stejný koníčky. Prostě nejenom že vypadala, jako by si ji sám vytvořil v nějakým detailním editoru postav, ale navíc se zjevně zajímala o úplně stejný věci. Zkrátka dokonalej protějšek jak z nějakýho přeslazenýho béčkovýho románu. Háček byl jen v tom, že on ani jednou za ty léta neměl koule na to, aby ji oslovil. A teď byl tady. O dobrejch deset let později, na druhým konci světa a pořád nad tím ještě nepřestával bědovat. Bylo to zkrátka docela frustrující i pro obyčejnýho posluchače.

Vystoupil jsem z auta a z kufru vyndal igelitovou tašku plnou piv značky Sapporo a pár burgerů z Wendy's (japonský jídlo jsme sice oba zbožňovali, ale občas se nám přece jen zastesklo po nostalgické chuti západní umělotiny).
"Jdeš, nebo tam hodláš prosedět celou noc?" křikl jsem na něj.
"Už jdu, už jdu," zabručel, ale zdál se být myšlenkama úplně někde jinde.
Příjemnej večerní vánek pomalu odháněl celodenní dusno a člověku se tak o něco líp dýchalo. Povolil jsem si kravatu a rozepnul horní dva knoflíky u košile, abych pocit nabyté svobody ještě znásobil. Pomalu jsme kráčeli k budově Telecom centra, která na mě vždycky působila jako jakási futuristická verze pařížskýho Vítěznýho oblouku. Poblíž bylo takový pěkný místečko na sednutí u vody.
"Zajímalo by mě, kdo nás pak odveze domů, až tohle všechno vychlastáme," strachoval se.
"Detaily, detaily...," uklidňoval jsem ho. "Hele, jen tak jsem přemýšlel - říkal jsi, že už je to víc než deset let, co jsi ji naposled viděl, je to tak?"
"Jo, tak nějak. Bylo mi tehdy nějakejch pětadvacet."
"A to si pořád přesně vybavuješ její obličej? Chci říct, seš si jistej, že kdyby teď prošla kolem, tak bys ji poznal?"
"Děláš si prdel?" vyhrkl pobaveně, jako bych položil tu nejstupidnější otázku na světě. "Poznal bych ji kdekoli a kdykoli. Vždycky zářila v tom tmavým nudným davu jak maják na prázdným nočním moři - a to bylo ještě zpátky v Evropě. Tady by byla úplně jak pěst na oko."
"To máš asi recht."
"Navíc zapomínáš na ten nejdůležitější fakt," prohodil důležitě se vztyčeným ukazovákem jako nějakej univerzitní profesor při zkoušení nervózního studenta. "Věděl jsem přesně, jak vypadá, ještě daleko dřív, než jsem ji potkal."
K tomu jsem neměl co dodat. Znělo to až přespříliš jako nějaká růžová slátanina z pera Rosamundy Pilcherový, a tak jsem radši jen přikývl.

Zanedlouho jsme dorazili na místo a náš piknik tak mohl začít naplno. Otevřel jsem plechovku piva a s velkým zápalem se zakousl do jednoho z burgerů. On mě brzy následoval.
"Když jsem ji viděl poprvý, mohl to bejt první druhej rok na univerzitě, měla úplně krátký, na kluka ostříhaný, vlasy. Byla děsně roztomilá. Taky vždycky nosila moc pěkný brýle, takový ty s tlustejma obroučkama, který už tehdy moc lidí nenosilo, ale k ní to dokonale padlo. Většinou s sebou mívala nějakou tlustou knížku, kterou četla během přednášky."
"A hned v řadě za tebou seděl Osud a řval: 'TO JE ONA, TY DEBILE! BĚŽ A PROMLUV SI S NÍ! NA JAKÝ DALŠÍ ZNAMENÍ JEŠTĚ ČEKÁŠ?!' A ty ses přikrčil a říkal si: 'Co? To určitě nebylo na mě.'"
"Ha, ha. Děsně vtipný," pronesl uraženě. "Každopádně jsem na ni tak z dálky zíral celej semestr. Ta přednášková místnost byla jedna z těch větších a většinou jsme seděli dost daleko od sebe, takže jsem si ji nikdy neprohlídl úplně zblízka. Ale když jsem ji pak o nějakej rok později, v univerzitním kině, viděl znovu, neměl jsem nejmenších pochyb. Dávali tehdy reprízu Hamleta, do kterýho jsem byl tou dobou docela ujetej, což se bohužel nedalo říct o mým tehdejším, notně otráveným, doprovodu."
" 'Pusť tu fúrii k vodě,' zašeptal Osud. 'Támhle stojí tvá osudová láska!' "
"Možná už by ses měl vážně vykašlat na učení angličtiny a začít dělat na těch scénářích," řekl vyčítavě. "Nebo rovnou napiš román."
"Jestli někdy napíšu román, tak jedině o tobě," usmál jsem se. "Promiň, už mlčím. Takže si ji viděl v tom kině. Byla sama?"
"Jo. Myslím, že jo. Nikoho jsem kolem ní neviděl." Další vsuvku s Osudem jsem si už raději odpustil. "Nedokážu ti popsat, jak neuvěřitelně nádherná tehdy byla. Nechala si trochu narůst vlasy, asi někam po ramena, nebo možná o něco míň, a dost tak vynikla jejich barva. Byla to taková světle zrzavá. Vlastně něco mezi blonďatou a zrzavou. Prostě dost vzácná barva, kterou jen tak nevidíš - samozřejmě přírodní, žádnej syntetickej bordel. K tomu byla moc krásně společensky oblečená. Stáli jsme tehdy ve vstupní hale pár metrů od sebe a čekali, až nás pustí do sálu."
"Nech mě hádat - přál sis, aby vás tam nepustili nikdy a ty na ni mohl zírat donekonečna."
"Přál jsem si, aby nás tam nepus...Ehm, jo. Hele, nepřerušuj mě!"
"Promiň," zasmál jsem se a nabídl mu další pivo, které s povděkem přijal.
"V tom sále jsem si ji konečně mohl prohlídnout z menší vzdálenosti. A tehdy jsem se dočista zbláznil do jejího nosu."
"Nosu?"
"Jo, nosu."
"Nosu, jako tý věci mezi očima?"
"Co to je za blbý otázky?"
"Já jen, že nos většinou nebejvá ta část těla, kterou chlapi na ženskejch kdovíjak obdivujou."
"Možná, že tak poznáš svůj 100% ideální protějšek."
"Podle nosu?"
"Ne. Podle toho, že tě najednou přestanou zajímat prsa nebo zadek a začneš koukat na úplně jiný věci. Nos, oči, obočí, bradu nebo uši. Bílý chmíříčko na předloktí, prsty na rukou. Prostě je to...jiný. Zamiloval jsem se do každýho detailu, kterej jsem za tu chvíli stačil vstřebat, ale ten nos jsem zbožňoval ze všeho nejvíc. Jak jí na něm seděly ty pěkný brýle, posunutý mírně dopředu. Jak přes ně vrhala takovej zvláštně křehkej pohled, jako by se měla každou chvíli rozpadnout na milion kousků. Tak moc jsem toužil rozběhnout se k ní, obejmout ji a nikdy ji už nepustit."

Řekl jsem si, že hned jak se vrátím domů, začnu s výzkumem na téma ztracených Rosamundiných potomků.

"Uznávám, že jen tak k ní přiskotačit a přilepit si ji na hruď se slovy - 'Promiň, ale měl jsem dojem, že se rozpadáš' - by asi nebylo moc taktický," povídám mu s posledním soustem hambáče v puse. "Navíc po boku té hrůzné bytosti, co nejevila zájem o božskýho Hamleta. Ale probůh, měl jsi přece spousty dalších šancí, ne?"
"Jo, ještě nějaký tam byly. Po tom kině jsem ji neviděl snad dva roky, a tak jsem skoro ztrácel naději. Pak jsem na ni ale znovu začal narážet na takovejch těch mezifakultních volitelnejch předmětech. Ukázalo se, že máme ještě víc společnejch zájmů, než se zdálo."
"Jinak řečeno - mohl jsi s ní navázat konverzaci úplně o čemkoli, co tebe samotnýho zajímalo... Tak proč jsi to, pro všechny svatý, neudělal?!"
"Já... prostě jsem na to neměl. Na jedné z posledních přednášek jsme při odchodu stáli docela blízko sebe a myslím, že to bylo poprvý a naposled, co se naše pohledy doopravdy střetly. Strašně jsem chtěl něco říct. Pusa se mi nejspíš i otevřela, ale to bylo všechno. Musel jsem vypadat jako fakt slušnej exot. Nedokážu to úplně vysvětlit, ale zkrátka jsem měl takovej pocit, jako by ani nebyla z masa a kostí. Něco takovýho se mi nikdy předtím ani potom nestalo."
"To asi musela bejt anděl nebo co," neodpustil jsem si ironickou vsuvku.
"Jen se směj, parchante," ušklíbl se a uštědřil mi štulec loktem. "Ale na mě tak rozhodně působila."
"Vždyť já ti to neberu. Jen mi to prostě přijde jako děsná škoda. S tím, kolik jste toho měli společnýho a tak."
"Já vím. Taky toho často lituju."
"Nepovídej."
"Ale někdy si zase říkám, že je to tak možná přece jenom lepší."
"Děláš si prdel?!"
"Četl jsi někdy Murakamiho?"
"Jak to s tím, proboha, souvisí?"
"Čet' jsi ho, nebo ne?"
"Jen pár jeho nejslavnějších románů," přiznal jsem zmateně.
"Napsal taky spousty povídek," poučil mě. "Jedna z nich se jmenuje O tom, jak jsem jednoho krásného dubnového rána spatřil 100% dokonalou dívku."
"Celkem výmluvnej název. Hádám, že to s tebou malinko rezonovalo?"
"Četl jsem to ještě dávno před tím, než jsem ji poprvé uviděl, a do teď ty čtyři stránky textu považuju za ten nejkrásnější prozaickej výtvor, se kterým jsem měl kdy tu čest. Musel jsem ji od tý doby přečíst snad tisíckrát. Vypravěč v ní popisuje..."
"Počkej, počkej! Budu hádat! Popisuje, jak jednoho krásnýho březnovýho rána potkal 100% dokonalou holku. Mám pravdu?"
"Naser si, nic ti neřeknu!" prohlásil nasupeně.
"Ale, no tak. Dělám si prdel. Povídej."
"Jo, bylo to přesně tak. Jen to bylo dubnový ráno, ne březnový. A taky ji nepotkal. Jen ji spatřil. V tom je dost podstatnej rozdíl.
"Fajn, fajn. A co se stalo potom?"
"Vlastně vůbec nic. Jen kolem sebe projdou. Ona jde z východu na západ, on ze západu na východ. Cela povídka je vlastně o tom, jak se vypravěč snaží vymyslet, co by jí řekl, kdyby se s ní býval dal do řeči. Jak by jí vysvětlil svoje přesvědčení, že právě ona je pro něj ta 100% dokonalá dívka. A nakonec vymyslí takovej moc pěknej příběh."
"...kterej jí ale nikdy neřekne, viď?"
"Přesně tak. Tou dobou už je ta holka zase ztracená mezi miliony dalších lidí. Smutnej příběh, nemyslíš?"
"To teda jo. Co na tom teda mělo bejt to pozitivní?"
"Přece to, že kolem sebe vůbec prošli! Na světě je přes sedm miliard lidí. Byl to hotovej zázrak, že se v jeden okamžik oba ocitli na stejným místě. Něco takovýho se většině lidem nikdy nepoštěstí."
"Kamaráde, ty jsi vážně případ," neubránil jsem se úsměvu a poplácal ho po rameni. Přišel čas na poslední dvě plechovky piva.

"Prostě si myslím, že jsem měl štěstí. Nespatřil jsem ji jen jednou v životě, ale hned několikrát. Dostal jsem možnost zarýt si ji do paměti coby svou nejcennější vzpomínku. Do teď ji vidím živě před sebou, přesně jako tehdy naposled. Ve žlutým tričku, s čerstvě ostříhanými vlasy, s velkou jizvou na levé ruce, které jsem si do té doby nikdy neměl možnost všimnout. A vážím si toho a jsem svým způsobem šťastnej. Šťastnej, že můžu s jistotou prohlásit, že někde na tomhle velkým hnusným světě existuje 100% dokonalá dívka. Doopravdy mě vlastně mrzej jen dvě věci," povzdechl si a zmáčkl poslední prázdnou plechovku.
"Povídej."
"Jednak že jsem se nikdy nedozvěděl její jméno, a jednak...," na chvíli se odmlčel a tiše jakoby hledal ty správný slova, "jednak bych prostě moc chtěl, ať už teď žije kdekoli a dělá cokoli, aby věděla, že pro někoho je a vždycky bude ta 100% perfektní holka. To by přece každýho aspoň trochu potěšilo, ne?"
"Však ty jí to jednou povíš, chlape. Tím jsem si docela jistej. Osud už z tebe prostě byl tak trochu otrávenej a nejspíš se rozhod dát si na pár let pauzu. Ale on se zas vrátí zpátky do práce, jen počkej. Jenom mi, prosím tebe, slib, že až se tak stane, tak to zase neposereš!"
"Pokusím se," zasmál se.


Jenže Osud už mu další šanci nedal.

Já ale stejně pevně věřím, že ji jednou najde a poví jí všechno, co měl tehdy na srdci.

S vědomím, že někde v tomhle zatraceným kosmu existuje váš 100% dokonalej protějšek, jsou život a smrt jen prázdný slova.

O autech a lidech

5. března 2018 v 18:26 |  Deníček & Povídky
Za svůj krátký život jsem už měl několik různých aut. Nebylo to bůhvíjak vysoké číslo, ani se nejednalo o žádné zázraky, ale na tom mi nijak zvlášť nesešlo. Z nějakého důvodu jsem auty nebyl zdaleka tak posedlý jako mnozí moji vrstevníci, a tak jsem vždycky vzal to první, které mi bylo nabídnuto, nějakou dobu s ním jezdil a když mě to s ním přestalo bavit, pořídil jsem si zase jiné. Všechny byly už notně jeté, ale člověk alespoň zhruba věděl, co od nich čekat (nic moc). Na žádné vychloubání to nebylo, ale dokud plnily svůj účel, byl jsem relativně spokojený. Odjakživa mi stejně bylo vtloukáno do hlavy, že auto je ta nejhorší možná investice - můžete si koupit zbrusu nové, ale jakmile se v něm byť jen jednou projedete, ztrácí rázem víc než polovinu své původní hodnoty. Nehledě na to, že čím déle si ho necháte, tím více vás ještě bude stát. Když tak nad tím přemýšlím, jediný důvod, proč jsem si kdysi auto vůbec pořizoval, byl jakýsi nátlak společnosti. Takové to nepsané pravidlo, že v určitém věku zkrátka musíte vystoupit z mhd a strčit klíček do zapalování, jinak byste byli divní. Já byl dost divný i tak, takže jistě chápete, že jsem takové auto prostě potřeboval - i když to byl jen rezavý vrak, jehož volant už svíral v rukou nespočet předchozích majitelů.

Jenže víte, takové staré vraky mají jednu nespornou výhodu - nemusíte se o ně bát. Klidně je necháte stát odemčené před supermarketem, protože víte, že je stejně nikdo neukradne. Nemusíte od něj odhánět davy čumilů a když vám ho někdo náhodu škrábne, nesesypete se z toho. Taky byste takový krám klidně půjčili kamarádovi, kdyby o to požádal. Jen ať se projede. Zkrátka a dobře nemusíte nic moc řešit. Dlouho jsem si říkal, že budu podobný systém aplikovat do konce života. Nic moc bych tím neriskoval a přestože jsem občas trochu záviděl jedincům, kteří svá auta brali jako ta nejlepší na světě a s láskou o ně pečovali ve dne v noci, byl jsem přesvědčený, že moje varianta je minimálně daleko jednodušší a časově i finančně úspornější. V tom jsem měl nejspíš pravdu, přestože jsem v té době ještě nemohl ani tušit, jak těžké to skutečně je, brát své auto vážně. To už se však brzy mělo změnit.

Nevím, co mě na něm zaujalo nejvíc. Možná fakt, že působilo úplně jiným dojmem, než všechna ostatní auta. Byl to prostě naprostý unikát, kterému jsem nedokázal odolat, byť by ho mnozí nazvali minimálně dosti zvláštním. Já se na něj však nemohl vynadívat - každý jeho záhyb byl tak dokonalý, že jsem z něj nemohl spustit oči. Přesně podle mých představ. Musel jsem ho mít! Nezdálo se to být úplně nemožné, přestože jsem se přece jen nemohl zbavit dojmu, že je to vozítko tak trochu mimo moji ligu. Jenže co naplat - s každým uplynulým dnem má touha po něm stoupala, až jsem si jednou řekl, že to zkrátka zkusím.

První zklamání přišlo, když jsem zjistil stav tachometru. Stálo tam nějakých sedmdesát kilometrů, což, jak jistě namítáte, je zcela zanedbatelné číslo. Já se ale stejně cítil jaksi sklesle, snad i trochu podvedeně. Vypadalo přece úplně jako nové! Brzy nato mi ovšem došlo, že ho jako "nové" přece vůbec nikdo nepropagoval. Byla to jen čistě má domněnka založená na jeho zevnějšku, kterou jsem neměl ničím podloženou, tak jaké jsem měl právo se kvůli tomu rozčilovat? Vůbec žádné.

"Je tu ještě jedna věc, kterou byste měl vědět," povídá mi dealer při podepisování kupní smlouvy.
"O co jde?"
"Ále, jen taková maličkost. V minulosti se nám to auto párkrát samo odemklo a dokonce se i nechalo nastartovat cizím člověkem. Jak jste si jistě ráčil všimnout, tohle auto už nepoužívá klasický klíček. Dostanete pouze dálkový ovladač a auto pak startujete pouhým stisknutím tlačítka - ovšem pouze za předpokladu, že máte onen ovladač u sebe. Jenže z nějakého důvodu se nám několikrát stalo, že se auto samo odemklo a nastartovalo i úplně cizímu člověku.
"Co myslíte tím několikrát?"
"O tom tu bohužel nemám přesné záznamy a z hlavy vám to přesně neřeknu, ale mohlo to být tak třikrát čtyřikrát. V některých případech se ovšem pouze odemklo, ale nastartovat nakonec odmítlo."
"A tomu říkáte maličkost?" rozčílil jsem se. "Můžete mi aspoň garantovat, že se to nestane i mně?"
"To bychom velmi rádi. Samozřejmě naše auta prodáváme vždy jen s těmi nejlepšími úmysly, ale stoprocentně slíbit vám to nemohu. Člověk přeci nemůže předvídat budoucnost."
"No to je skvělý! Proč mi tohle proboha vůbec říkáte? Vy snad musíte být ten nejhorší obchodník na světě! Snad nečekáte, že si ho po tomhle ještě pořád chci koupit."
"Plně chápu vaše rozhořčení, vážený pane, ale dovolte mi říct jedno: s auty je to všude úplně stejné a podobné úkazy dnes nejsou žádnou vzácností. Možná je to tím jednodušším startováním. Dřív se člověk přece jen musel trochu snažit, zatímco dnes je to jen o stisknutí toho správného tlačítka. Rozdíl mezi námi a naší konkurencí tkví ovšem v tom, že my před svými zákazníky nic nezamlčujeme. Proto vám teď takhle otevřeně říkám, jak se věci mají. Finální rozhodnutí je samozřejmě na vás."

Ten den jsem onu smlouvu nepodepsal, přesvědčený všemi vnitřními hlasy, že bych musel být padlý na hlavu, abych do něčeho takového šel. Co si ten chlápek proboha myslel? Pořád jsem to auto však nemohl vymazat z paměti. Nikdy předtím jsem se za volantem necítil tak příjemně a přirozeně. Vůbec se mi z něj nechtělo vystupovat. Nemohl jsem se dočkat, jak konečně podepíšu smlouvu, nastartuju a odjedu s ním, a on na mě musí vyrukovat s tímhle! Zatraceně, kdyby býval raději mlčel a nechal mě s ním v klidu odjet. Jenže pak jsem si zase představil, že zatímco si třeba odskočím někam na nákup, moje auto se klidně odemkne a nastartuje nějakýmu náhodnýmu parchantovi (třeba na něj i zabliká a řekne "naskoč!"). Jak bych k tomu potom přišel? Několik týdnů jsem nebyl schopen myslet na nic jiného.

"Máte štěstí, pořád ho tu ještě máme," povídá mi ten samý dealer asi o dva měsíce později. "Jsem rád, že jste změnil názor."
"Jen už mi, prosím vás, nic neříkejte," odpověděl jsem rezignovaně a načmáral své jméno pod sáhodlouhý text.
Potřásl mi spokojeně rukou, předal ovladač a nehledě na mou prosbu si neodpustil ještě jednu poznámku: "Dobře jste udělal. Ti, kteří si vybírají auta podle rozumu, z té jízdy pak nic nemají."
Netušil jsem, co tím myslí, ale na jistotě mi tím výrokem nikterak nepřidal.

Následující týdny jsem trávil většinu svého volného času za volantem. Byl to neskutečně úžasný pocit, jako bych s tím autem splynul v jednu samostatnou entitu. Vůbec jsem nepřemýšlel, kam jedu. Nezajímalo mě to. Dokud jsem řídil, byl jsem spokojený jako nikdy před tím. Potom tu ovšem byla ta odvrácená strana mince. Kdykoli jsem auto neměl pod dohledem, cítil jsem se naprosto mizerně. V uších mi neustále zněla ta ledabyle pronesená slova onoho dealera a před očima mi běhaly snímky cizích lidí za mým volantem. Po nocích jsem se pravidelně budil s rozbušeným srdcem a běhal k oknu, abych se přesvědčil, že tam pořád stojí. Během práce jsem k němu odbíhal při každé volné chvilce, na veřejných parkovištích jsem se vždycky minimálně pětkrát vracel, než jsem se konečně odhodlal vyřídit, co jsem měl. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že všechny oči v okolí směřují právě k mému autu. Byl jsem přesvědčený, že vědí o onom nedostatku a jen čekají, až se jim odemkne, aby mi s ním mohli odjet. A potom tu bylo těch pár desítek kilometrů na tachometru. Kdo ho měl asi přede mnou? Jak s ním zacházel? Určitě to byl někdo na úrovni, ke komu se hodilo daleko víc než ke mně. Cítil jsem, jak si na mě lidi ukazují a šuškají si, jak je vůbec možné, že takový ubožák jezdí v tak dokonalém autě. Vždyť ani pořádně jezdit neumím! Parkovat musím pokaždé na několik pokusů.

Bláznil jsem. Z nevyspalosti už jsem sotva pletl nohama, v práci dělal jednu chybu za druhou a bylo mi vyhrožováno vyhazovem, ve svém volnu jsem se od auta nemohl hnout ani na krok. Podezříval jsem každého, kdo se jen z dálky kouknul jeho směrem. Taky jsem se přestal kontrolovat s alkoholem a často řídil úplně na mol. A pak jsem se už dočista pomátl. Když jsem jednou vyběhl ze supermarketu (podnapilý stav už byl tou dobou mým denním standardem) a spěchal zpátky k němu, vidím najednou nějakého chlápka se skicákem. Seděl na zemi, polštář pod zadkem, soustředěný pohled upřený na cosi na MÉM autě, přičemž něco čmáral do onoho skicáku. Pustil jsem tašky s nákupem a rozběhl se k němu.
"Hej!" chystal jsem se dramaticky zařvat, ale můj hlas selhal a vyznělo to daleko ubožeji, než jsem plánoval. Třásl jsem se po celém těle.
"Ah, čau," povídá ten chlápek zcela nevzrušeně, aniž by se jeho pohled jakkoli vychýlil z dráhy mezi mým autem a jeho skicákem. "To je tvoje kára? Pěknej kousek, celkem vzácnej. Moc jich tu zatím nejezdí." Nezmohl jsem se na slovo. "Promiň, ale mohl bys ještě chvíli vydržet? Už to budu mít. Dělám teď na takový sérii - týká se to výfuků. Dal jsem si za cíl nakreslit výfuky všech značek a typů aut. Dělám na tom už několik let, pomalu se blížím ke konci, ale tenhle jsem ještě neměl. Jak říkám, je to docela vzácnej kousek, tak kdyby ti to nevadilo..." Mluvil dál, ale jeho hlas se pomalu ztrácel, jako by začal splývat s hlukem okolí, dokud se z něj nestalo jen cosi těžko identifikovatelného.
"Zmiz," pokusily se vyřknout mé rty, ale hlas ještě nespolupracoval. On však něco postřehl a tázavě se na mě zadíval.
"Zmiz, vypadni, TÁHNI OD MÝHO AUTA!!!" zkusil jsem to znovu, tentokrát výrazně úspěšněji.
"Co blbneš?" vyhrkl vyjeveně. "Vždyť je to jen kus plechu!"
Kus plechu?! Ty parchante! Vyjel jsem po něm se snahou vyrvat mu skicák z rukou, nicméně mé reakce už byly vlivem všech událostí natolik zpomalené, že se mi podařilo jen utrhnout kus jedné stránky.
"Ty kreténe pošahanej!" vyjekl, schoval si skicák pod tričko a běžel k autu, které stálo asi o tři místa dál. Nasedl do něj a ujížděl pryč z parkoviště.

O moc víc si z toho dne nevybavuju. Jen neurčité ústřižky - kličkování po zacpané dálnici, útržek ze skicáku, to nesnesitelné horko v kombinaci s ledovým potem, odhodlané oči záchranářů, výbuch...

Naděje

4. února 2018 v 20:44 |  Deníček & Povídky
Konečně je zticha. Ale na jak dlouho? Sebemenší pohyb jej může vzbudit a pak to začne znovu. Ten nervy drásající řev - ona vstane, aby to malé utišila, zatímco on předstírá, že spí. Jenže pak už oka nezamhouří až do úsvitu.

Hlavou mu kolují červená čísla na rodinném účtu, hypotéka bez viditelného konce, bezedný nákupní košík projíždějící mezi regály supermarketu, přecpané metro a jedna těsná kancelářská buňka s tím odporně zářivým monitorem, jenž mu vyhání kapky krve z očí. Odpočítává sekundy, minuty, hodiny, než konečně odbije sedmá hodina ranní, aby celý ten kolotoč mohl začít zase od začátku. Pokolikáté už? A kolikrát ještě, než to konečně všechno skončí? Vstane z postele a odebere se do kuchyně, kde několik minut mrtvolně civí do šálku černočerné kávy. A pak, znovu ten řev. Sotva už dokáže rozlišit, jestli jsou ty zvuky skutečné, nebo jen v jeho hlavě. Na tom už však nesejde. Musí ten řev utišit. Za každou cenu. Další takové ráno už by nebyl s to přežít. Jenže jak?

"Zase jsi zapomněl plínky," oznamuje mu vyčítavě ten den večer, když vybaluje nákup.
"Promiň," odpovídá tiše. "Vezmu je zítra."

Jak se mu hnusí to odporné šustění nákupních tašek. A všechen ten hnus v nich. Ta pachuť umělotiny, kterou cítí ve všem, co pozře. Chce se mu zvracet, když prochází oddělením bezmasých uzenin. Jedovatého ovoce a zeleniny. Čerstvého pečiva.

Vždy čerstvé! Vždy chutné! Garance 100% kvality! Bez umělých přísad! 100% přírodní!

"Ty dneska zase nebudeš?"
"Promiň, není mi dobře."
"Jasně! Proč prostě neřekneš, že ti to nechutná? Myslíš, že bych to neunesla? Tak prostě neumím vařit, no!"

Ví, že nemá cenu jí nic vymlouvat. Nic vysvětlovat. Co už se toho navysvětloval a jak mizivý to mělo dopad. Odchází na záchod s nadějí, že se vyzvrací a trochu se mu uleví. Jenže nemá co zvracet. Nevzpomíná si, kdy naposled něco pořádného snědl. Něco, co by skutečně chutnalo jako jídlo. Přesto jen tak klečí a zírá do prázdné záchodové mísy. V břiše má křeče, jako by jej někdo v jednom kuse bodal nožem, ale dávno už si zvykl. Vedle se mezitím znovu ozývá ten řev...

Když konečně utichne, prosvítají už skrz malé koupelnové okýnko sluneční paprsky. Zvedá hlavu ze studených kachliček a zmateně si promne oči. Já snad spal? Zcela nerušeně až do samého rána. To přece není možné. Cítí se skvěle, plný energie. Pocit, který už málem upadl v zapomnění. Ještě si dát sprchu a bude to dokonalé. Celé jeho tělo mu přijde jaksi nepříjemně upatlané. Když se poškrábe na ruce, má najednou pocit, jako by se mu drolila kůže. Raději si znovu promne oči. Tohle přece není kůže!

Zděšeně se postaví na nohy a spěchá k zrcadlu. Jeho kdysi bílá košile kancelářské krysy je teď zbarvená do ruda. Stejně tak jeho ruce až po lokty pokryté zaschlou krví. Zbytky krve má i na obličeji. Bělmo jeho očí naproti tomu poprvé za dlouhou dobu krvavé není. Vybíhá z koupelny do vedlejší místnosti. Tam leží ona. S přeťatou krční tepnou uprostřed šarlatového jezírka. Žádný pulz. Pokračuje dál. K dětské postýlce. Asi metr od ní spatří zakrvácený sekáček na led. Rozklepaný a bledý jako sama smrt opatrně nahlíží dovnitř.

Padá k zemi, jeho obracející se žaludek neprodukuje nic než trochu žaludečních šťáv. Přestává vědět o světě. Zmateně pobíhá po domě, až se konečně vyžene ven vchodovými dveřmi do ranní špičky. Vbíhá do silnice, když se křižovatkou řítí obří náklaďák. Už není úniku.


Dětský pláč jeho uším nikdy nelahodil tolik, jako když se to ráno, zmáčený studeným potem, konečně probudil.
"To je dost! Vždyť přijdeš pozdě!" zvolala na něj od stolu, když se dobelhal do kuchyně.
"Myslím, že si dneska vezmu volno."

#2 Já a pan Blok

1. února 2018 v 20:20 |  Kreativní zápisník
Poslední dobou si zas v rámci prokrastinace trochu pohrávám s kreativním zápisníkem pana Reného Nekudy. Přes veškerou svou literární promiskuitu jsem si však řekl, že ne všechna cvičení můžu veřejně sdílet - některá jsou prostě až příliš osobní (ano, dokonce víc, než všechna ta špína, co jsem tu už na sebe sám stačil nakydat xD ). S těmi neškodnými se ale samozřejmě rád podělím. Tohle mě třeba opravdu zaujalo...

Cvičení: Pravděpodobně jste již zažili tzv. "tvůrčí blok". Zkuste si ho představit jako nějakého člověka a sepsat s ním krátký rozhovor.

poznámka: Tohle cvičení jsem si schválně nechal na moment, kdy jsem takový tvůrčí blok skutečně pociťoval...

Já: Vítejte v mém skromném příbytku, pane Bloku.
Blok: Díky, ale mohl jste tu alespoň vyvětrat.
Já: Ty byste ovšem musel předem zavolat. Proč jste vůbec tady, pane Bloku?
Blok: Prosím, raději si tykejme - já jsem Tvůrčí.
Já: Já se s vámi, pane Bloku, netoužím nijak blíže seznamovat. Zdržujete mě od práce, abyste věděl! Byl bych rád, abychom tuto záležitost, ať už se týká čehokoli, vyřídili co nejrychleji.
Blok: Ále! Nebuď přece takovej morous! Co takhle nějakou kávu?
Já: Měl jsem dnes už minimálně deset šálků, pane Bloku.
Blok: Káva navíc nikdy neublíží. Taky bys měl zkontrolovat Facebook!
Já: S tímhle mě nedostanete, pane Bloku. Moje příspěvky nikoho ani za mák nezajímají - nedostávám už dokonce ani žádosti na FarmVille.
Blok: Ach, ubohá osamělá duše! Co takhle panáka whisky? Dám si s tebou!
Já: Pane Bloku, vážně už byste měl jít...Vždyť jsem dneska ještě vůbec nic neudělal.
Blok: ...nebo raději Absinthe?
Já: Do hajzlu s váma - dejte to sem! Ale zítra už vám neotevřu. PŘÍSAHÁM!


Naposled

22. ledna 2018 v 23:09 |  Deníček & Povídky
"Čeho se bojíš úplně nejvíc?" ptá se jí, zatímco oba hledí dolů, do bezedné propasti, jako by přece jen doufali, že nějaké dno zahlédnou. Marně.
"Bojím se...," na chvíli se zarazí a pohlédne na něj. Jak už je to dlouho, co se do těch smutných očí zadívala poprvé? Vrací se jí tolik vzpomínek, jakákoli časová posloupnost jí však uniká.
"Bojím se, že to stejně nikdy neskončí," pokračuje. "Děsím se možnosti, že se motáme pořád dokola v nekonečné časové smyčce. Skočíme, padáme a padáme a pak..., aniž bychom si to uvědomili, ocitneme se zase na začátku. A procházíme si tím vším znovu. Bojujeme se stejnými démony tím stejným nemotorným způsobem, kvůli čemuž nás znovu porazí a znovu dovedou sem. K téhle uměle vytvořené zkratce. Jenže možná žádná taková zkratka není a nikdo ji vytvořit nedokáže. Bůh, Ďábel nebo třeba oba najednou se nám jen vysmějí a pošlou nás zpátky na políčko Start. Chápeš, co tím chci říct?"
Přikývne a pohladí ji po její bledé tváři. "Já vím. Nejednou už jsem zažil takový odporný deja vu, že jsem div sám nezačal pochybovat. Jenže nad tím prostě nesmíš takhle přemýšlet. Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude."
"Máš pravdu. Já jen...mám takový zlý tušení."
Stiskne její drobnou ručku a naposled se zadívá do jejích smaragdových očí. "Nic se neboj. Všechno už bude dobré," zní jeho slova, když oba zavírají oči a roztahují křídla...

"Čeho se bojíš úplně nejvíc?" ptá se jí, zatímco oba hledí dolů, do bezedné propasti, jako by přece jen doufali, že nějaké dno zahlédnou. Marně.
"Bojím se...," na chvíli se zarazí a pohlédne na něj. Jak už je to dlouho, co se do těch smutných očí zadívala poprvé? Vrací se jí tolik vzpomínek, jakákoli časová posloupnost jí však uniká.
"Bojím se, že to stejně nikdy neskončí," pokračuje. "Děsím se možnosti, že se motáme pořád dokola v nekonečné časové smyčce. Skočíme, padáme a padáme a pak..., aniž bychom si to uvědomili, ocitneme se zase na začátku. A procházíme si tím vším znovu. Bojujeme se stejnými démony tím stejným nemotorným způsobem, kvůli čemuž nás znovu porazí a znovu dovedou sem. K téhle uměle vytvořené zkratce. Jenže možná žádná taková zkratka není a nikdo ji vytvořit nedokáže. Bůh, Ďábel nebo třeba oba najednou se nám jen vysmějí a pošlou nás zpátky na políčko Start. Chápeš, co tím chci říct?"
Přikývne a pohladí ji po její bledé tváři. "Já vím. Nejednou už jsem zažil takový odporný deja vu, že jsem div sám nezačal pochybovat. Jenže nad tím prostě nesmíš takhle přemýšlet. Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude."
"Máš pravdu. Já jen...mám takový zlý tušení."
Stiskne její drobnou ručku a naposled se zadívá do jejích smaragdových očí. "Nic se neboj. Všechno už bude dobré," zní jeho slova, když oba zavírají oči a roztahují křídla...

"Čeho se bojíš úplně nejvíc?" ptá se jí, zatímco oba hledí dolů, do bezedné propasti, jako by přece jen doufali, že nějaké dno zahlédnou. Marně.
"Bojím se...," na chvíli se zarazí a pohlédne na něj. Jak už je to dlouho, co se do těch smutných očí zadívala poprvé? Vrací se jí tolik vzpomínek, jakákoli časová posloupnost jí však uniká.
"Bojím se, že to stejně nikdy neskončí," pokračuje. "Děsím se možnosti, že se motáme pořád dokola v nekonečné časové smyčce. Skočíme, padáme a padáme a pak..., aniž bychom si to uvědomili, ocitneme se zase na začátku. A procházíme si tím vším znovu. Bojujeme se stejnými démony tím stejným nemotorným způsobem, kvůli čemuž nás znovu porazí a znovu dovedou sem. K téhle uměle vytvořené zkratce. Jenže možná žádná taková zkratka není a nikdo ji vytvořit nedokáže. Bůh, Ďábel nebo třeba oba najednou se nám jen vysmějí a pošlou nás zpátky na políčko Start. Chápeš, co tím chci říct?"
Přikývne a pohladí ji po její bledé tváři. "Já vím. Nejednou už jsem zažil takový odporný deja vu, že jsem div sám nezačal pochybovat. Jenže nad tím prostě nesmíš takhle přemýšlet. Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude."
"Máš pravdu. Já jen...mám takový zlý tušení."
Stiskne její drobnou ručku a naposled se zadívá do jejích smaragdových očí. "Nic se neboj. Všechno už bude dobré," zní jeho slova, když oba zavírají oči a roztahují křídla...

"Čeho se bojíš úplně nejvíc?"
...

Víla z parku

21. ledna 2018 v 16:45 |  Deníček & Povídky
Měl jsem rád Cadwaladerův park. Přestože jej turisté povětšinou opouštěli značně rozčarovaní a od místních jste maximálně občas zaslechli, jaké to kdysi dávno bývalo magické místo, z něhož už zbyly jen trosky. Trosky, z nichž si místní feťáci, násilníci, drobní zlodějíčkové a jiné kriminální živly udělali svou základnu. Park už zkrátka nepatřil mezi oblasti, kam by si šťastná rodinka vyrazila na nedělní harmonickou procházku. Minimálně pokud její členové zrovna nezatoužili být okradeni, znásilněni, zavražděni, nebo třeba všechno najednou v libovolném pořadí. Já však vždycky míval vcelku kliku a nevzpomínám si, že bych tam někdy přišel k jakékoli újmě. Taky to mohlo být tím, že jsem se svým vzezřením blížil spíše onomu temnějšímu osazenstvu parku než šťastné nedělní rodince - to už je věc názoru. Na každý pád se mi to místo však nijak zvlášť nehnusilo. Přiřadil bych ho naopak k těm hezčím částem Trentonu, a tak jsem tam několikrát do týdne chodil jen tak relaxovat.

Bydlel jsem tehdy v menším bytovém komplexu na západním konci města, který byl od parku vzdálený zhruba míli. Můj byt neoplýval nikterak vysokou dávkou luxusu, ani se mi v něm povětšinou nedařilo udržovat bůhvíjaký pořádek, ale jelikož jsem ho sdílel pouze s Brunem, svým notně obézním mourovatým kocourem, nikoho to zvlášť netrápilo. Když už jsem trávil čas doma, bývalo to zpravidla s knížkou v jedné ruce a sklenicí whisky v ruce druhé. Bruno zase buď spal, nebo se ládoval levným kočičím žrádlem z konzervy, které po celém bytě vytvářelo nevábný odér. Měl jsem ho rád zejména pro jeho bezvýhradnou nenáročnost - nestál mě prakticky žádné peníze či námahu, a přitom se permanentně jevil naprosto spokojeně. Zkrátka ideální společník. Doma jsem nicméně nesměl pobývat příliš mnoho času - vyvolávalo to ve mně klaustrofobické pocity, které často ústily v nepřiměřené pití alkoholu a jiné, mému tělu nepříznivé, aktivity, jež jsem se musel snažil co možná nejvíc omezovat. Krom práce jsem však prakticky neměl kam jít. Trenton zrovna nepřekypoval možnostmi, jak vyplnit volný čas, a fakt, že v mém životě nebyl jediný člověk, kterého bych mohl nazývat přítelem, mi to taky nijak neusnadňoval. A tak pokaždé, když jsem vyšel ven, skončil jsem buď na břehu Delawaru, nebo právě v Cadwaladerově parku.

Poprvé jsem ji potkal právě v onom parku. Bylo to jednoho deštivého podzimního dne, kdy jsem večer dlouho váhal, jestli do takového počasí vůbec vycházet. Déšť mi sice nijak nevadil, měl jsem ho svým způsobem i rád, ale přece jen jsem preferoval jeho tiché bubnování do oken vyhřátého bytu, než se nechat zmáčet jeho ledovými kapkami tam venku. Ten večer se mi však po dlouhatánském snažení podařilo z útrob své komody, připomínající Černobyl po výbuchu, vyhrabat starý deštník, který jsem už léta neviděl a skoro se vzdával nadějí, že bych ho ještě někdy vidět mohl. Dal jsem tedy Brunovi něco málo k snědku, aby mi mezitím, chudák, nezhubl a vyrazil na katarzní procházku do temného deštivého večera. Kolem občas projelo nějaké to auto, ale krom toho nebylo nikde ani živáčka, čemuž jsem se koneckonců nemohl vůbec divit. Bez jakéhokoli přemýšlení jsem vyrazil rovnou k parku - něco jakoby mě tam ten večer táhlo ještě silněji než obvykle. Chvíli jsem kráčel s oním deštníkem, což mě ovšem z nevysvětlitelných důvodů brzy začalo obtěžovat, a tak jsem ho složil a nechal se raději smáčet andělskými výměšky. Byla mi sice trochu zima - nejspíš jsem se i znatelně klepal, ale zároveň to působilo vážně příjemně. Jako by ze mě stékalo všechno to napětí, úzkost a zloba, kterých se v mém nitru za poslední dobu nahromadilo vcelku požehnané množství.

Park, dle očekávání, zel prázdnotou stejně jako většina města. Bylo to svým způsobem opravdu uvolňující, jako bych byl posledním člověkem na zemi, což byla dosti sympatická představa. Možná bych měl za takového počasí chodit ven častěji, napadlo mě. Když jsem však dorazil k soše sedícího Johna Roeblinga, která pokaždé znamenala cigaretovou pauzu, zjistil jsem, že přece jen nejsem jediný blázen, co si vyšel na mokrou procházku.

Seděla na schodku u podstavce oné sochy, zmáčená na kost. Dlouhé rudé vlasy jí zakrývaly obličej, na sobě měla jen lehké šaty na ramínka, absolutně se nehodící pro dané roční období či počasí, které jej doprovázelo, a cosi zadumaně zkoumala v trávě před sebou. Při pohledu na ni mi začala být ještě větší zima než doposud. Chvíli se mi v hlavě převalovala myšlenka na ni promluvit. Nebyl jsem ovšem zrovna dvakrát společensky naladěný, nebo tedy lépe řečeno - nebyl jsem obecně ani za mák společenský člověk. Když tak nad tím přemýšlím, asi bych nakonec býval byl udělal to samé co vždycky - NIC. Nechal bych ji tam sedět a šel dál, naštvaný sám na sebe s hlavou plnou nejrůznějších "co by - kdyby" scénářů. Tohle jsem na sobě opravdu nesnášel. O co všechno už jsem kvůli tomu musel přijít...Nicméně tentokrát se věci měly přece jen jinak - promluvila totiž ona. A já byl za to hrozně rád, přestože mi její slova ze začátku nepřipadala ani trochu koherentní. Taky to ovšem klidně mohlo být tím, že jsem poslední dobou konverzoval maximálně s Brunem, a ten toho příliš nenamluvil.

"Myslíš, že by tenhle pán dokázal postavit most přes jakoukoli řeku?" pronesla vážným tónem, který v kombinaci s jejím tenounkým hláskem působil nanejvýš zvláštně. Pár sekund trvalo, než mi docvaklo, že má zřejmě na mysli právě starouše Roeblinga, který na nás shlížel ze svého trůnu jako nějaká božská entita. Z nějakého důvodu jsem se rozhodl její otázku brát smrtelně vážně a skutečně se nad ní zamyslet.
"No, já nevím. Ale když se podíváš na takovej Brooklin Bridge, je to fakt docela dílo. Hlavně když si vezmeš, že ho stavěli někdy sto let zpátky."
"Téměř sto padesát," opravila mě pedantsky. "Ale East River není, technicky vzato, řeka."
"Fajn," nevzdával jsem se, přestože jsem svým znalostem dějepisu a zeměpisu ani trochu nevěřil, "co řeka Ohio? Přes tu přece taky postavil zatraceně dlouhej most."
"To ano. Ve své době to byl nejdelší visutý most na světě."
"Ty se teda v mostech nějak vyznáš! Většina holek tvýho věku mele leda jen o různejch šminkách, hadrech, rádoby zdravým žrádle nebo kdo je kde přefik, a ty jsi jak chodící encyklopedie."
"Promiň," utrousila smutně s pohledem upřeným k zemi.
"Za co se omlouváš? To byl přece kompliment!"
"Kompliment?" zatvářila se, jako by to slovo v životě neslyšela.
"Jo, kompliment. Promiň, jestli to vyznělo jinak."

Do té doby jsem na ni ještě pořádně neviděl. Stále seděla na svém vyhřátém místečku pod sochou, zatímco já postával opodál, pomalu zapomínajíc na ledové kapky, jež nás oba zmáčely. Park byl dosti potemnělý a ani déšť mému výhledu nikterak nenapomáhal. Pak se ale konečně odhodlala vstát a vydala se ke mně blíž. Měl jsem pocit, jako bych si postupně snažil ochočit nějaké divoké zvířátko - ztracené lišče, které je zjevně blázen do mostů. Byla malé postavy - mohla mít jen něco přes stopadesát centimetrů, pohublá a bledá, div nesplývala s dešťovými kapkami. Rudé vlasy jí sahaly až někam pod pas. Pod promočenými bílými šaty jí prosvítalo nahé tělo, ale naštěstí pro mé neposedné oči většinu z něj zakrývaly právě ony vlasy. Když malinko pozvedla hlavu, naskytla se mi konečně možnost pohlédnout jí do obličeje. Byl to obličej porcelánové panenky - dokonalý a dokonale bez emocí. Kontrast k bledým tvářím tvořily jen stovky hnědorezavých pih a smaragdové oči, postrádající jakékoli známky živé bytosti. Přesto jsem od nich nemohl odlepit pohled. Byly jako dvě propasti, do kterých jsem se toužil vrhnout přímo po hlavě - jen rozdělit své tělo vedví a skočit. Jako by mi přitom nějaký vnitřní hlas našeptával, že na dně těchto propastí už bude všechno jen dobré. Měl jsem chuť ho poslechnout.

"Já jen..., zajímalo by mě, jestli by někdo dokázal postavit most přes řeku, aniž by věděl, jak daleko se nachází její druhý břeh," pokračovala ve své původní myšlence, zatímco já na ni hleděl jak omámený.
"No, to nevím," vysoukal jsem ze sebe, když jsem přišel zpátky k sobě, "řek bych ale, že tady starouš Johny už ti s tím stejně moc nepomůže. Když ale před sto padesáti lety dokázali udělat most přes Ohio, tak dneska už asi nebude nic nemožný."
"Bylo to víc než před sto padesáti lety," opravila mě znovu. "Před sto padesáti lety postavili Brooklin Bridge. Concinnati-Convington byl hotový už několik let před tím.
"No, to jen o to víc potvrzuje mou pointu. Hele, co tady vůbec děláš sama takhle pozdě v noci a navíc v takovým počasí?" vyzvídal jsem. "Vždyť ti musí bejt děsná zima v tomhle letním oblečku." Ona jen zakroutila hlavou.
"Hledala jsem někoho, kdo umí stavět mosty," pronesla smutně, jako by jí právě umřelo štěně.
"Tak to bys možná měla začít u těch, co jsou ještě naživu. Tenhle chlápek, při vší úctě ke všem jeho úspěchům, už toho moc nepostaví. Pro dnešek bys měla jít domů."
"To nemůžu. Nemám se tam jak dostat," prohlásila tónem, který nepřipouštěl žádné alternativy.
"Ach jo," povzdechl jsem si. "Hele, bydlím kousek odtud. Jestli chceš, můžeš u mě přespat a ráno se uvidí, co dál." Jen co jsem to dořekl, začal jsem si připadat dosti nepatřičně. Vždyť jsme se sotva potkali, akorát si teď bude myslet, že jsem nějakej úchyl, což bych jí v dané situaci skoro nemohl mít za zlé. Ona však, navzdory mým obavám, reagovala s ledovým klidem.
"To bych moc ráda."

Po cestě jsem jí, s dosti trapným zpožděním, nabídl svůj deštník, který jsem po celou dobu svíral složený v ruce. Ona jej však slušně odmítla. Prý jí nebyla zima, nad čímž jsem se nepřestával udivovat, ale neviděl jsem důvod ji přemlouvat. Když jsme po starém schodišti vystoupali až do podkrovního patra, kde se nacházel můj byt, přepadla mě zvláštní nervozita. Netušil jsem, co by se teď mělo dít. Co od toho vlastně čeká ona? Byla tak zvláštní. Nedokázal jsem ani náznakem odhadnout, co se jí asi honí hlavou. Když jsem otevřel dveře, byly moje obavy na moment rozptýleny smradem z Brunových konzerv.
"Promiň, mám tu kocoura a takhle nějak smrdí jeho žrádlo v kombinaci s ním a se mnou, a tak...," utrousil jsem dosti v rozpacích.
"Je to tu pěkné," prohlásila s takovou přemírou taktu, až mě to dojalo.
"Ehm, díky."

Bruno se zrovna povaloval u radiátoru v kuchyni, jak bývalo jeho zvykem.
"Tohle je on," povídám jí. "Jmenuje se Bruno. Má trochu nadváhu, ale podle amerických tabulek je pořád ještě v normě. Nevadí ti kočky?"
Zakroutila hlavou.
"Můžu si ho pohladit?"
"No jasně!"

Sklonila se nad něj a opatrně se dotkla jeho mourovaté srsti. V tom se mi naskytl pohled, který svou zvláštností překonal všechno ostatní, co jsem ten večer viděl. Bruno vyskočil na všechny čtyři rychlostí blesku, naježil se jak dikobraz a syčel na ni s takovou nenávistí, jakou jsem na něm nikdy předtím neviděl. Potom začal zmateně pobíhat po celém bytě, narážel do věcí jak smyslů zbavený, skákal do výšek, které absolutně neodpovídaly jeho fyzickému stavu, až nakonec vyskočil ven pootevřeným střešním oknem. Zíral jsem na celý výjev s otevřenou pusou, aniž bych tušil, co se to právě děje. Co mohlo způsobit, že se ta líná chlupatá koule, která nikdy neudělala víc než pět kroků od radiátoru k misce se žrádlem, najednou chovala takhle? Kde se to v něm vzalo? Vyhlédl jsem ven na střechu, potom dolů na ulici, ale nikde jsem ho neviděl.
"Promiň, musím ho najít!" oznámil jsem dívce a vyběhl ze dveří.

Vrátil jsem se s prázdnou asi o hodinu později. Po kocourovi nebylo venku ani stopy, tak jsem si řekl, že hned další den vyvěsím letáky s odměnou a budu doufat. Když jsem však vstoupil zpátky do bytu, Bruno se znovu vyhříval na kuchyňském radiátoru se svým standardním povalečským výrazem a nejevil nejmenší známky rozhořčení. Po dívce se ovšem slehla zem.

Večer nato jsem se znovu vydal do parku k Roeblingově soše doufaje, že ji tam znovu potkám. A chodím tam dodnes s neochvějnou nadějí, že se tak určitě jednou stane.

Kam dál